Nedokážeš napsat milostný příběh

Margie si měla vyrazit s tím chlápkem, ale ten cestou potkal jiného chlápka v koženém kabátě a ten chlápek v kožeňáku rozevřel kabát a ukázal tomu prvnímu chlápkovi prsa a ten první chlápek ušel za Margií a oznámil jí, že s ní nemůže na rande, protože ten chlápek v koženém kabátě mu ukázal cecky a on ho ošoustá. Margie šla tedy za Carlem. Carl byl doma, a ona si sedla a začala povídat: „Tenhle chlápek se mě chystal vzít do kavárny se stolečky venku na víno a kus řeči, prostě bychom jenom popíjeli a klábosili, nic víc, ale cestou potkal jiného chlápka v koženém kabátě a ten chlápek v kožeňáku ukázal tomu chlápkovi kozy a ten se ho ted' chystá ošoustat a já kvůli tomu přišla o stoleček, víno i kus řeči.“
„Nemůžu psát,“ stěžoval si Carl. „Je to pryč.“
Pak se zvedl a šel na záchod, zavřel dveře a vykadil se. Carl chodil na záchod pětkrát až šestkrát denně. Nedalo se nic jiného dělat. Koupal se pětkrát až šestkrát denně. Nedalo se nic jiného dělat. Z toho samého důvodu se opíjel.
Margie slyšela spláchnutí. Pak vyšel Carl.
„Prostě to nejde, psát osm hodin denně. Nejde to dokonce ani každý den nebo týden. Je to hrozné. Nedá se dělat nic jiného než čekat.“
Carl šel k ledničce a vrátil se s půltuctovým balením Michelob. Otevřel jednu láhev.
„Jsem největší spisovatel na světě,“ chvástal se. „Dovedeš si představit, jak je to těžké?“
Margie neříkala nic.
„Uplně cítím, jak to všechno bolí. Je to jako druhá kůže. Hrozně rád bych tuhle kůži svlékl jako had.“
„No tak proč se nenatáhneš na koberec a nezkusíš to?“
„Ty, hele, odkud se my dva vlastně známe?“ zeptal se. „Z Barney's Beanery.“
„Tak tím se vysvětluje aspoň něco. Dej si pivko.“ Carl otevřel láhev a podal ji Margie.
„Jasně,“ řekla Margie, „já to znám. Potřebuješ samotu. Potřebuješ být sám. Ale když něco chceš nebo když se rozejdeme, tak pak voláš. Vykládáš mi, jak umíráš z kocoviny. Snadno změkneš.“
„To jo, zeslábnu rychle.“
„Když jseš se mnou, jseš hrozně nudný a bez zájmu, nikdy se neodvážeš. Vy spisovatelé jste tak - přepjatí, nikoho nesnesete. Lidi vám nevoní, co?“
„Máš pravdu.“ „Ale vždycky, když se rozejdeme, začneš pořádat neskutečné čtyřdenní mejdany. A najednou jseš zábavný a začneš MLUVIT! Najednou jseš plný života a řečníš, tancuješ a zpíváš. Tančíš na konferenčním stolku, vyhazuješ láhve oknem, přehráváš scény ze Shakespeara. Najednou oživneš - když odejdu. Stejně se to ale dozvím!“
„Nesnáším mejdany. Nesnáším lidi, a zvlášť na mejdanech mě všichni štvou.“
„Na to, že nemáš rád mejdany, jich pořádáš víc než dost.“ „Hele, Margie, tomu ty nerozumíš. Nedokážu už psát. Skončil jsem. Někde jsem nabral špatný směr. Zemřel jsem v jedné z těch nocí.“
„Ty můžeš zemřít leda tak na jednu z těch hrozných kocovin.“ ,Jeffers řekl, že dokonce i toho nejsilnějšího člověka můžou nějak dostat.“
„Kdo to byl Jeffers?“
„To byl ten chlápek, co udělal z Big Suru past na turisty.“ „Co budeš dělat dneska večer?“
„Poslouchat Rachmaninovy písně.“ „Kdo je zase tohle?“
„Jeden mrtvý Rus.“
„Koukni se na sebe. Jenom tady dřepíš.“
„Čekám. Jsou lidi, co čekají dva roky. A někdy se to už prostě nevrátí.“
„Co když se to už nikdy nevrátí?“
„Prostě se obuju a vyšlápnu si na Hlavní třídu.“
„Proč si tedy nenajdeš nějakou slušnou práci?“
„Žádná slušná práce neexistuje. Jestli to spisovatel nezmákne svojí tvorbou, tak je mrtvý.“
„Ale no tak, Carle! Na světě jsou miliardy lidí, kteří to nezmáknou tvorbou. Snad nechceš tvrdit, že jsou všichni mrtví?“ „Chci.“
„Zato ty máš duši! Ty patříš mezi těch několik málo, kteří ji mají!“
„Zdá se, že ano.“
„Zdá se! Ty a to tvoje podělané pivo. V těch svých povídkách ho máš taky. 'Marty zvedl svoje pivo. Když vzhlédl, do baru vešla velká blondýna a sedla si vedle něj . . . ' Máš pravdu. Jseš vyřízenej. Tvoje téma má své meze, na moc nevydá. Nedokážeš napsat milostný příběh, slušný milostný příběh prostě nesvedeš.“
„Máš pravdu, Margie.“
„Když člověk nedokáže napsat milostný příběh, nestojí za nic.
„Kolik jsi jich napsala ty?“
,Já netvrdím, že jsem spisovatelka.“
„Ale chováš se jako pěkně nabroušený literární kritik.“ Krátce poté Margie odešla. Carl seděl a pil zbylá piva. Byla to pravda, psaní se mu nedařilo. Několika nepřátelům, které měl v undergroundu, by to udělalo radost. Mohli by postoupit o stupínek výš. Smrt je vždycky potěšila, ať už zasáhla někoho z undergroundu či mimo něj. Vzpomněl si na Edincotta, jak u něj seděl a říkal: „Tak Hemingway zemřel, Dos Passos zemřel, Patchen zemřel, Pound zemřel, Berryman skočil z mostu . . . začíná to vypadat pořád líp a líp.“
Zazvonil telefon. Carl ho zvedl. „Pan Gantling?“ „Ano?“ ozval se.
„Napadlo nás, jestli byste nechtěl číst studentům na Fairmount College?“
„Ale jo, kdy?“
„Třicátého příštího měsíce.“ „Myslím, že třicátého nic nemám.“ „Obvykle platíme sto dolarů.“
„Normálně beru sto padesát. Ginsberg bere tisíc.“
„Ale to je Ginsberg. Můžeme nabídnout pouze stovku.“ „Tak dobře.“
„Děkujeme, pane Gantling. Pošleme vám podrobnosti.“
„A co cesta? Je to k vám lán světa.“
„No dobře, tak dvacet pět dolarů na cestu.“ „Dobře.“
„A nechtěl byste promluvit ke studentům na některých seminářích?“
„To bych nechtěl.“ „Oběd bude placený.“ „Tak jo.“
„Správně, pane Gantling, těšíme se na shledanou v kampusu.“ „Na shledanou.“
Carl chodil po pokoji. Podíval se na psací stroj. Vložil do něj list papíru a pak sledoval, jak jde kolem okna dívka v úžasně krátké minisukni. Pak začal psát:
„Margie si měla vyrazit s tím chlápkem, ale ten cestou potkal jiného chlápka v koženém kabátě a ten chlápek v tom kožeňáku rozevřel kabát a ukázal tomu prvnímu chlápkovi prsa a ten první chlápek zašel za Margií a oznámil jí, že s ní nemůže na rande, protože ten chlápek v koženém kabátě mu ukázal cecky . . . “
Carl zdvihl pivo. Byl to dobrý pocit, zase psát.

Z knihy: Všechny řitě světa i ta má.