Pamatujete na Pearl Harbor?

Na vzduch jsme se dostali dvakrát za den, jednou někdy v půli dopoledne a pak v polovině odpoledne. Nedalo se toho moc dělat. Chlapi se přátelili většinou na základě toho, co je přivedlo do kriminálu. Jak říkal Taylor, který byl se mnou na cele, pedofilové a sprostí exhibicionisté byli na společenském žebříčku nejníž, zatímco podvodníci velkého kalibru a šéfové gangů stáli nejvýše.
Taylor se se mnou na dvorku nebavil. Procházel se sem a tam s prominentními podvodníky. Seděl jsem sám. Někteří z maníků si z košile uvázali pucku a hráli kriket. Nejspíš je to bavilo. S vybavením pro zábavu vězňů to nebylo moc slavné.
Seděl jsem. Netrvalo dlouho a všiml jsem si shluku mužů. Hráli kostky. Zvedl jsem se a šel k nim. Měl jsem v drobných necelý dolar. Pár her jsem přihlížel. Maník s kostkou shrábl tři banky za sebou. Měl jsem tušení, že tahle série skončila a vsadil jsem proti němu. Pohořel. Bral jsem čtvrtdolar.
Vždycky, když začal mít některý z chlapů moc štěstí, stáhl jsem se, dokud jsem neměl pocit, že jeho šňůra končí. Pak jsem vsadil proti němu. Všiml jsem si, že ostatní sázeli každou hru. Vsadil jsem si šestkrát a z toho jsem pětkrát bral. Pak jsme museli napochodovat zpátky do cel. Měl jsem o dolar víc.
Příštího dne jsem začal mnohem dřív. Dopoledne jsem shrábl $ 2,50 a odpoledne $ 1,75. Když hra skončila, přišel ke mně ten zajda. „Docela se vám vede, co?"
Dal jsem mu 15 centů. Odcházel přede mnou. Vedle mě se zařadil jiný chlápek. „Tys tomu kriplovi něco dal?"
„Jo. 15 centů."
„Při každý hře si něco nechá. Nic mu nedávej." „Nevšiml jsem si."
"Jo. Líže bank. Při každý hře si něco nechá." „Dám si na něj zítra pozor."
„A kromě toho je to ještě zasranej úchyla. Ukazuje malejm holkám vocas."
„Jasně," přitakal jsem, „tihle mamrdi mě taky serou."
Jídlo se téměř nedalo jíst. Jednou jsem se po večeři zmínil Taylorovi, že vyhrávám v kostkách.
„Hele," řekl, „můžeš si tu koupit jídlo, dobrý jídlo." ,Jak?"
„Po zhasnutí sem přijde kuchař. Dostaneš to samý, co správce věznice, to nejlepší. Zákusek, všechno komplet. Ten kuchař je fakt machr. Proto si ho tu náčelník nechal."
„Na kolik by přišly dvě večeře?"
„Dej mu pěťák. Ale víc než 15 centů mu nedávej." „Tak málo?"
"Jestli mu dáš víc, bude si o tobě myslet, že jseš vůl." „Tak jo, 15 centů."
Taylor vše domluvil. Příští večer jsme po zhasnutí čekali a zabíjeli štěnice, jednu po druhé.
„Tenhle kuchař oddělal dva chlapy. Je to pěknej hajzl, a k tomu dost hnusnej. Zabil jednoho chlapa, odseděl si deset let, a když byl asi dva nebo tři dny venku, zabil dalšího. Je tu jen ve vazbě, ale náčelník si ho tady nechal nastálo, protože je tak výbornej kuchař."
Slyšeli jsme něčí kroky. Byl to kuchař. Vstal jsem a on nám podal dovnitř jídlo. Šel jsem ke stolu, pak jsem se vrátil ke dveřím cely. Byl to pěkný hajzl, dvojnásobný vrah. Dal jsem mu 15 centů.
„Díky, kámo, chceš, abych přišel zítra zas?" „Každý večer."
Sedli jsme si s Taylorem k jídlu. Na platech nic nechybělo. Káva byla horká a dobrá, maso - hovězí pečeně - bylo měkké. Bramborová kaše, hrášek, suchary, omáčka, máslo a jablečný koláč. Takhle dobře jsem nejedl už pět let.
„Tenhle kuchař jednou znásilnil nějakýho námořníka. Tak ho dorajboval, že se ten námořník nemohl postavit na nohy. Museli ho dát do špitálu."
Nabral jsem si plnou lžíci kaše se štávou.
„Ty se ale nemáš čeho bát," uklidňoval mě Taylor, „ty jseš tak děsně ošklivej, že každýho musí přejít chut tě přeříznout."
„Mě spíš leží v hlavě, jak si sám trochu hodit."
„Tak jo, ukážu ti některý hošany. Některý z nich jsou volný, jiný ne."
„To by byla bašta."
„Na to vem jed. Tak hele, jsou tady dva druhy hošánků. Ty, který sem už tak přišli, a ty, který se jima tady teprv stali. Pořád jich není tolik, aby se dostalo na všechny, a tak si kluci vždycky musí vycvičit nějaký navíc, aby tak uspokojili svoje potřeby." „To je rozumný."
„Ty, který přešaltovali až v kriminále, jsou obvykle trochu otupělí tím bitím po hlavě. Ze začátku jsou totiž trochu vzpurný." „Jo. Pak ale přijdou na to, že je lepší být žívej hoša než mrtvá prvnička."
Dojedli jsme, zalezli na kavalce, zabili pár štěnic a snažili se usnout.
Vyhrával jsem každý den. Sázel jsem víc a přesto jsem vyhrával. Život v kriminále byl stále příjemnější. Jednoho dne mi zakázali jít na dvorek. Přišli za mnou dva tajní od FBI. Položili mi pár otázek a pak jeden z nich řekl: „Podívali jsme se na vás. Nemusíte před soud. Půjdete před odvodní komisi. Když o vás bude armáda stát, půjdete na vojnu. Jestli vás neuznají, bude z vás zase civil."
„Zrovna se mi tady začínalo líbit." ,Jo, vypadáte dobře."
„Žádný stres," řekl jsem, „žádná činže, žádné inkaso, žádné hádky s přítelkyněmi, žádné daně, žádné poznávací značky, žádné účty za jídlo, žádné kocoviny . . . "
„Jestli budeš takhle chytrej, tak ti to spočítáme."
„Ale ne," hájil jsem se, „to já jen tak ze srandy. Hraju si na Boba Hopea."
„Bob Hope je dobrý Američan."
„Kdybych měl jeho prachy, byl bych taky." "Jen si kecej. Můžem ti to pěkně zavařit."
Mlčel jsem. Jeden z nich měl aktovku. Vstal první. Druhý chlápek vyšel za ním.
Dali nám s sebou oběd v sáčku a posadili nás na náklaďák. Bylo nás asi dvacet nebo pětadvacet. Od snídaně ještě neuběhla ani hodina a půl, ale chlapi se hned pustili do jídla. Nebylo to nejhorší: sendvič s boloňským salámem, sendvič s burákovým máslem a nahnilý banán. Dal jsem jim svůj oběd. Byli hrozně tiší. Nikdo nevtipkoval. Hleděli přímo před sebe. Většinou byli černí nebo hnědí. A všichni byli velcí.
Prošel jsem zdravotní prohlídkou a pak jsem šel k psychiatrovi. „Henry Chinaski?"
„Ano. „Posaďte se." Sedl jsem si. „Věříte ve válku?" „Ne."
„Chcete jít bojovat?" „Ano."
Podíval se na mě. Upřeně jsem pozoroval špičky svých nohou. Nejspíš studoval spis, který měl před sebou. Trvalo to několik minut. Čtyři, pět, šest, sedm minut. Pak promluvil.
„Poslyšte, příští týden ve středu pořádám u mě doma party. Budou tam lékaři, právníci, umělci, spisovatelé, herci, samí takoví lidé. Je mi jasné, že jste inteligentní člověk. Rád bych vás pozval. Přijdete?"
„Ne." Začal něco škrábat. Psal, psal a psal. Bylo mi divné, jak toho o mě mohl tolik znát. Sám jsem o sobě zdaleka tolik nevěděl.
Nechal jsem ho dál psát. Bylo mi to jedno. Ted', když jsem nemohl do války, se mi téměř chtělo válčit. Ale současně jsem byl rád, že jsem z toho venku. Doktor dopsal. Měl jsem pocit, že jsem je podvedl. Na válce mi nevadilo ani tak to, že bych musel nesmyslně zabíjet nebo se dát zabít. Ale vadilo mi, že bych přišel o právo sedět v malé místnůstce, hladovět, popíjet laciné víno a šílet, kdy chci a jak chci.
Netoužil jsem po tom, aby mě budil nějaký chlap s polnicí. Nechtěl jsem spát v kasárnách s bandou zdravých růžolících amerických hochů, dobře živených, prdících a masturbujících, máminých mazlů, vtipálků, kteří jsou vyplašení, posedlí sexem, fotbalem a baseballem, se kterými bych se musel kamarádit, ožírat se na vycházce, ležet na zádech a poslouchat spoustu ubohých, průhledných sprostých vtipů, které nejsou ani trochu k smíchu. Nechtěl jsem jejich svědivé deky ani svědivé uniformy a svědivé lidství. Nechtěl jsem kadit na stejném místě jako oni, chcát na stejném místě nebo se s nimi dělit o stejnou kurvu. Nechtěl jsem vidět jejich nehty nebo číst jejich dopisy z domova. Nestál jsem o to koukat na jejich zadky, jak se přede mnou ženou v sevřeném útvaru, nechtěl jsem se kamarádit, nechtěl jsem si dělat nepřátele, prostě jsem nestál ani o ně, ani o to, prostě o nic. Zabít nebo se dát zabít, o to opravdu tak moc nešlo.
Po dvouhodinovém čekání na tvrdé lavici v podzemní chodbě, která vypadala jako stoka a kde pořádně táhlo, mě nechali jít, a já šel, ven, na sever. Zastavil jsem se pro krabičku cigaret. Zarazil jsem u prvního baru, posadil se, objednal si skotskou se sodou, stáhl celofán z krabičky, vytáhl jedno cigáro, zapálil si, vzal sklínku do ruky, půlku vypil, pořádně potáhl a podíval se na svůj hezký obličej v zrcadle. Byl to divný pocit, být zase venku. Bylo to zvláštní moct jít, kam se mi zachce.
Jen tak ze srandy jsem se zvedl a šel na hajzl. Vychcal jsem se. Byl to hnusný hospodský hajzl jako každý jiný; z toho smradu jsem se málem pozvracel. Vyšel jsem, hodil do jukeboxu minci, posadil se a poslouchal nejnovější desku. Nebyla o moc lepší. Mělo to sice rytmus, ale chyběla tomu duše. Ještě stále je Mozart, Bach a Bee strčili do kapsy. To dobré jídlo a kostky mi budou chybět. Objednal jsem si dalšího panáka. Rozhlédl jsem se po baru. Bylo tam pět mužů a ani jedna žena. Byl jsem zpátky na ulicích Ameriky.

Z knihy: Všechny řitě světa i ta má.