Kristus na kolečkových bruslích

Byla to malá kancelář ve třetím patře staré budovy, nedaleko od uličky ožralů. Joe Mason, předseda Rollerworld, Inc. seděl za odřeným stolem, který si pronajal i s kanceláří. Na desce i po stranách byly vyryty různé nápisy: „Narodil jsem se, abych zemřel.“ „Některý chlapi si kupujou to, za co jiný věšej.“ „Podělaný trable.“ „Nenávidím lásku víc, než miluju nenávist." Místopředseda Clifford Underwood seděl na jediné další židli. Byl tam jeden telefon. Kancelář čpěla močí, ačkoli společný záchod byl na chodbě asi 15 metrů daleko. Jediné okno vedlo do ulice, tlusté žluté sklo propouštělo jen tlumené světlo. Oba muži kouřili cigarety a čekali.
„V kolik jsi mu řekl?“ zeptal se Underwood. „V 9.30,“ odpověděl Mason.
„To nevadí.“
Čekali. Ještě osm minut. Pak si zapálili další cigaretu. Ozvalo se zaklepání.
„Dále,“ houkl Mason. Byl to Obluda Chonjacki, vousatý, metr devadesát osm, sto osmdesát kilo. Chonjacki smrděl. Dalo se do deště. Bylo slyšet nákladní vlak, jedoucí pod oknem. 24 vagónů se zbožím na sever. Chonjacki smrděl dál. Byl hvězdou Žlutých bund, jeden z nejlepších bruslařů na kolečkových bruslích na obou březích Mississippi, 25 metrů na každou stranu.
„Posaď se,“ přikázal mu Mason. „Není kam,“ řekl Chonjacki. „Pusť ho sednout, Cliffe.“
Místopředseda pomalu vstal. Vypadal přitom úplně jako chlap, který se co nevidět uprdne, ale neudělal to a opřel se o déšť, který bušil do tlustého žlutého okna. Chonjacki usadil obě půlky, natáhl se a zapálil si pallmallku. Bez filtru. Mason se naklonil nad stůl:
„Jseš pěkný hovado.“ „Co je, kámo?“
„Chceš být hrdina, co, pusino? Rajcuje tě, když malý holky, co ještě nemaj na těch svejch prcinkách ani chloupek, vřískaj tvý jméno? Máš rád americkou fangli? Šmakuje ti vanilková zmrzlina? Ještě mastíš to svoje prťavý tágo, pitomečku jeden?“
„Poslouchejte, Masone . . . “
„Drž hubu! Tři kila týdně! Dávám ti tři kila týdně! Když jsem tě našel v putyce, neměl jsi ani na dalšího panáka . . . měl jsi delírky a živil ses polívkou z prasečích hlav a zelím. Nedokázal sis ani zašněrovat kolečkový brusle! Chudáčku, udělal jsem tě z ničeho a když budu chtít, budeš zase úplná nula! Jestli chceš něco vědět, tak pro tebe jsem já vždycky jen Bůh. Takový Bůh, co ti nepromine ani jeden z těch tvých zkurvených hříchů!“
Mason zavřel oči a zhoupl se v otočné židli. Vdechl kouř, trochu horkého popela mu spadlo na spodní ret, ale byl příliš rozjetý, aby tomu věnoval pozornost. Nechal popel popelem. Když přestal žhnout, měl stále zavřené oči a naslouchal dešti. Míval to rád. Zvlášť když byl někde doma, měl zaplacenou činži a žádná ženská ho nedoháněla k šílenství. Ale dnes déšť nezabíral. Nejen, že Chonjackiho cítil, ale dokonce si uvědomoval i jeho přítomnost. Chonjacki byl horší než průjem. Chonjacki byl horší než filcky. Mason zavřel oči, narovnal se a podíval se na něj. Panebože, co všechno musí člověk dělat, aby se udržel při životě.
„Beruško,“ začal měkce, „včera večer jsi zlámal Sonnymu Welbornovi dvě žebra. Slyšíš mě?“
„Hele,“ začal Chonjacki.
„Ne jedno. Ne. Jedno žebro ti bylo málo. Dvě. Dvě žebra. Slyšíš mě?“
„Ale...“ „Poslouchej, ty debile! Dvě žebra. Slyšíš mě? Slyšíš mě vůbec?“
„Slyším.“ Mason vyndal cigaretu z úst, zvedl se z otočné židle a šel k Chonjackimu.
Chonjacki by se vám možná líbil. Možná by vám připadal jako fešák. Ale o Masonovi byste to neřekli nikdy. Mason byl starý. Devětačtyřicet. Skoro plešatý. Svěšená ramena. Rozvedený. Čtyři kluky. Dva z nich v kriminále. Pořád pršelo. Nejspíš bude pršet dva dny a tři noci. Los Angeles River se nabudí a začne si hrát na řeku.
„Vstaň!“ vyštěkl Mason.
Chonjacki se zvedl. Když se postavil, Mason mu vrazil levačku do žaludku, a jak se Chonjacki zlomil, okamžitě ho narovnal ránou zprava. Cítil se trochu líp. Bylo to jako šálek ovaltiny někdy v lednu, kdy je zima jako v prdeli. Obešel stůl a zase si sedl. Nezapálil si cigaretu, ale patnácticentový doutník. Doutník, který měl kouřit až po obědě, si zapálil už teď. Udělalo mu to dobře. Stres. Nesmíte dopustit, aby se tohle svinstvo nahromadilo. Jeho nebožtík švagr zemřel na prasklý vřed. Jenom proto, že nevěděl, jak to ze sebe dostat. Chonjacki si zase sedl. Mason se na něj podíval.
„Pusinko, tohle je byznys, a žádná sranda. Nepovažujem za nutné někomu ubližovat, doufám, že jsem to řekl dost jasně.“ Chonjacki seděl a poslouchal déšť. Uvažoval, jestli nastartuje auto. Za deště s tím měl vždycky problémy. Jinak si na auto nemohl stěžovat.
„Na něco jsem se tě ptal, puso. Řekl jsem to dost jasně?“ „Ale jo, jasně . . . “
„Dvě přeražený žebra. Dvě žebra Sonnyho Welborna jsou zlomený. Je to náš nejlepší hráč.“
„Moment! Hraje přece za Supy. Welborn hraje za Supy. Jak teda může být váš nejlepší hráč?“
„Debile! Supi patří nám!“ „Vám patří Supové?“
„Jo, idiote. A Andělé a Kojoti a Kanibalové a každej další podělanej mančaft v lize, všechny patří nám, všichni ti hošani . . . “ „Jéžišmarjá . . . “
„Ne. Ježíš ne. Ježíš s tím nemá nic společnýho. Ale počkej, teď mě něco napadlo.“
Mason se v židli natočil k Underwoodovi, který se stále opíral o déšť. „To stojí za zamyšlení.“
„Aha,“ řekl Underwood.
„Přestaň myslet na toho svýho pinďoura, Cliffe. Zamysli se.“ „Nad čím?“
„No přece Kristus na kolečkových bruslích. Nekonečně mnoho možností.“
„Jo. Jasně. Mohli bysme přibrat i ďábla.“ „To není špatný. Jasně, i ďábla.“
„Mohli bysme do toho zamontovat i kříž.“ „Kříž? Ne, to už je moc otřepaný.“
Mason se otočil zpátky k Chonjackimu. Pořád tam ještě byl. Nepřekvapilo ho to. Nepřekvapilo by ho, ani kdyby tam seděla opice. Mason už měl něco za sebou. Ale nebyla to opice, byl to Chonjacki. Musel s ním promluvit. Povinnosti, povinnosti . . . všechno jenom kvůli činži, aby si občas zapíchal a dal se pohřbít na venkově. Psi měli blechy a chlapi zase starosti.
„Chonjacki,“ začal, „prosím tě, něco ti vysvětlím. Posloucháš mě vůbec? Jseš schopnej mě poslouchat?“
„Poslouchám.“ „Jsme obchodníci. Makáme pět večerů v týdnu. Jsme v televizi. Živíme rodiny. Platíme daně. Volíme. Zasraný poldové nám dávaj pokuty jako každýmu jinýmu. Bolí nás hlava, trpíme nespavostí, máme pohlavní choroby. Musíme přežít vánoce a Nový rok stejně jako všichni ostatní, chápeš?“
„Máme dokonce i deprese, aspoň někteří. Jsme lidi. I já mívám deprese. Někdy v noci je mi úplně do pláče. A když jsem se včera večer dozvěděl, že jsi přerazil Welbornovi dvě žebra, málem jsem se rozbrečel . . . “
„On mě napadnul, pane Masone!“
„Chonjacki, Welborn by nezkřivil vlásek ani v levým podpaží tvý báby. Čte Sokrata, Roberta Duncana a W. H. Audena. Je v lize už pět let a za tu dobu neublížil jediný pobožný můře . . .“
„Šel po mně, mlátil mě a řval . . . “
„Jéžišmarjá,“ řekl Mason měkce. Odložil doutník na popelník. „Chlapče, něco ti povím. My jsme rodina, jedna velká rodina. Jeden druhému neubližujem. Dívá se na nás to nejfajnovější a nejzabedněnější publikum ze všech sportů. Zlanařili jsme největší bandu idiotů, co svět zná, a oni nám rvou prachy přímo do kapes, jasný? Profesionálnímu zápasu, I Love Lucy a Georgi Putnamovi jsme přetáhli tu nejpovedenější sortu debilů. Jsme jako jedna ruka a nevěříme ani ve zlobu, ani v násilí. Je to tak, Cliffe?“ ,Je,“ přisvědčil Underwood.
„Předvedu mu to,“ řekl Mason. „Dobře,“ souhlasil Underwood.
Mason se zvedl od stolu a blížil se k Underwoodovi. „Ty hajzle jeden,“ začal, „sejmu tě. Tvoje máma žere vlastní prdy a má v močáku syfla.“
„Tvoje máma žere marinovaný kočičí hovna,“ nedal se Underwood.
Pohnul se od okna směrem k Masonovi. Mason udeřil první. Underwood zády narazil na stůl. Mason ho sevřel levou paží a začal ho škrtit. Pravou pěstí a předloktím tloukl Underwooda přes hlavu.
„Tvý ségře visej kozy z prdele a když sere, tak se jí klátěj ve vodě,“ vypálil Mason na Underwooda. Underwood se napřáhl a vzal Masona pořádně po hlavě. Mason se skulil a s křapnutím narazil hlavou o zeď. Pak se zvedl, šel ke stolu, posadil se do otočné židle, zvedl doutník a nasál kouř. Stále pršelo. Underwood šel zpátky a opřel se o okno.
„Když chlap maká pět večerů v týdnu, tak si nějaký zranění nemůže dovolit, chápeš to, Chonjacki?“
„Ano, pane.“
„A teď poslouchej, hošánku, máme takový jedno obecný pravidlo, který zní . . . Posloucháš mě?“
„Ano. „ . . . který zní: Když někdo z ligy zraní druhého hráče, přijde o kšeft, jde z ligy, a protože se to hned roznese, je ve skutečnosti na černý listině všech derby po celý Americe.
Možná dokonce i v Rusku, Číně a Polsku. Došlo ti to?“
„Ano.“ „My ti to teď odpustíme, protože jsme do tvý reklamy vrazili moc času a hromadu peněz. Jseš Mark Spitz naší ligy, ale když nebudeš dělat to, co ti řeknu, můžeme tě odrovnat, stejně jako můžou sejmout jeho.“
„Ano, pane.“
„To ale neznamená, že by ses měl držet zpátky. Musíš působit násilně a přitom nikomu neublížit, jasný? Trik se zrcadlem, králíček z klobouku, metrák boloňského salámu. Chtějí být klamáni. Nepoznaj pravdu, do háje, oni ji ani nechtějí, byli by z ní nešťastný. My jim přineseme štěstí. Vozíme se v nových fórech a posíláme děti na školy, je to tak?“
„Je. „Tak, a teď padej vocaď.“ Chonjacki se zvedl k odchodu. „A ještě něco, mladej . . . “
„Co?“
„Občas se vykoupej.“
„Cože?“
„Možná to není tím. Bereš si dost hajzlpapíru, když si utíráš zadek?“
„Nevím. Kolik je dost?“
„To tě máma neučila?“
„Co?“
„Utírat tak dlouho, dokud je něco vidět?“
Chonjacki tam jen stál a díval se na něj.
„Tak jo, teď už můžeš jít. A prosím tě, zapamatuj si všechno, co jsem ti řekl.“
Chonjacki odešel. Underwood se posadil na uvolněnou židli. Vytáhl svůj patnácticentový doutník, který měl kouřit až po obědě, a zapálil si. Oba muži pět minut seděli a mlčeli. Pak zazvonil telefon. Mason ho zvedl. Poslouchal a pak řekl: „Aha, tak oddíl skautů číslo 763? Kolik? Jistě, jistě, pustíme je za poloviční. V neděli večer. Oddělíme je provazem. Jistě, jistě. Ale to je v pořádku . . . “ Zavěsil.
„Kreténi,“ ulevil si.
Underwood mlčel. Seděli a poslouchali déšť. Kouř z jejich doutníků vytvářel zajímavé obrazce. Seděli, pokuřovali, poslouchali déšť a pozorovali obrazce ve vzduchu. Zazvonil telefon a Mason udělal obličej. Underwood se zvedl ze své židle, šel k telefonu a zvedl ho. Teď byl na řadě on.

Z knihy: Všechny řitě světa i ta má.