Kuráž

Jak vám může každý potvrdit, nejsem zrovna žádný fešák. To slovo neznám. Vždycky jsem obdivoval psance, hajzly, svině a kurvy. Nemám rád hošíky s hladce vyholenou tváří, kravatou a teplým místečkem. Mám rád šílené, zoufalé chlapy, chlapy se zkaženými zuby a vymlácenou palicí, chlapy, kteří se nechovají tak, jak se sluší. Zajímají mě. Jsou výbušní a neustále něčím překvapují. Mám také rád sprosté, zkažené ženské, opilé obhroublé štětky s padajícími punčochami a bezvýraznými utahanými obličeji s rozmazanou šminkou. Zajímají mě víc zvrhlíci než svatí. Dokážu se uvolnit mezi vandráky, protože sám jsem taky vandrák. Nemám rád zákony, morálku, náboženství, pravidla. Nechci, aby si mě formovala společnost. Jednou v noci jsem u mě v pokoji chlastal s Martym, bývalým kriminálníkem. Byl jsem bez práce. Nestál jsem o ni. Chtělo se mi jen tak vysedávat se zutýma botama, pít víno, povídat si, a pokud možno se taky smát. Marty nebyl žádný chytrák, moc toho na něm sice nebylo, ale měl něco za sebou. „Mám tě rád, Hanku,“ říkal mi, „jseš opravdickej chlap, jseš jeden z mála skutečnejch chlapů, co znám.“ „Jo,“ utrousil jsem.
„Máš šmrnc, něco v tobě je.“ „Jo.“
„Taky jsem byl dost tvrdej chlap, když jsem makal v dolech . . . “
„Jo.“ „Rval jsem se s jedním maníkem. Mlátili jsme se násadama od seker. První ranou mi přerazil levou ruku. Rval jsem se dál. Řezal jsem ho přes tu jeho pitomou palici. Když po tom nářezu přišel k sobě, byl úplně mimo. Vymlátil jsem mu mozek z hlavy. Šoupli ho do pakárny.“
„To je dobrý,“ poznamenal jsem.
„Hele,“ začal Marty, „chci se s tebou porvat.“ „Máš první ránu. Dělej, natáhni mi ji.“
Marty seděl v zeleném křesle s rovným opěradlem. Zamířil jsem k výlevce, abych nalil z láhve další sklenici vína. Rychle jsem se otočil a praštil ho pravačkou do obličeje. Překotil se přes křeslo, zvedl se a zaútočil. Neuhlídal jsem levačku. Vzal mě přes čelo a srazil mě k zemi. Hrábl jsem do papírového sáčku plného zvratků a prázdných lahví, jednu jsem chytil, zvedl se na kolena a mrštil ji po něm. Marty se sehnul a já po něm šel se židlí. Zrovna jsem ji zvedal nad hlavu, když se otevřely dveře. Byla to naše domácí, hezká mladá blondýnka, které nebylo ani třicet. Nikdy jsem nezjistil, proč se vlastně o takovýhle barák stará. Postavil jsem židli zpátky na zem.
„Běžte domů, Marty.“
Marty se styděl jako malý kluk. Kráčel chodbou ke svému bytu, vešel a zavřel za sebou.
„Pane Chinaski,“ začala, „chtěla bych vám říct . . . “
„Já bych vám chtěl říct,“ přerušil jsem ji, „že to nemá cenu.“ „Co jako nemá cenu?“
„Nejste můj typ. Nechci vás opíchat.“
„Poslyšte,“ řekla, „něco vám chci říct. Včera v noci jsem vás viděla močit na sousední parcele. Jestli se to bude ještě jednou opakovat, vyhodím vás. Zároveň se někdo vymočil ve výtahu. Nebyl jste to náhodou také vy?“
„Já ve výtahu nechčiju.“
„Jo, ale na té parcele jsem vás včera v noci viděla. Dávala jsem pozor. Byl jste to vy.“
„Kulový.“ „Byl jste příliš opilý, abyste si to uvědomoval. Už to nedělejte.“ Zavřela dveře a odešla.
Za několik minut už jsem zase seděl, popíjel v klidu víno a snažil si vzpomenout, jestli jsem na té parcele opravdu chcal, když v tom někdo zaklepal.
„Dále,“ houkl jsem.
Byl to Marty: „Musím ti něco říct.“ „Jasně. Sedni si.“
Nalil jsem mu portské a on si sedl. „Jsem zamilovaný.“
Nic jsem neříkal. Ubalil jsem si cigaretu. „Věříš na lásku?“ zeptal se.
„Aby ne. Jednou jsem to zažil.“ „A co sní je?“
„Už nic. Je mrtvá.“ „Mrtvá? Jak se to stalo?“ „Chlast.“
„Tahle taky chlastá. Trápí mě to. Je pořád ožralá. Nedokáže s tím přestat.“
„To nedokáže nikdo z nás.“
„Chodím s ní na schůze Anonymních alkoholiků. Je nalitá, už když tam jdeme. Polovina lidí je tam ožralá. Smrdí to tam chlastem.“
Mlčel jsem.
„Panebože, ale ona je tak mladá. A to tělo! Ty vole, já ji ale miluju, fakt ji miluju!“
„Jdi do prdele, Marty, vždyť je to jenom sex.“ „Ne, já ji miluju, Hanku. Já to fakt cítím.“ „Tomu bych docela věřil.“
„Ježišmarjá, šoupli ji do sklepa. Nemá na nájem.“ „Do sklepa?“
„Jo, mají tam jednu cimru, kde jsou všechny ty kotle a další sračky.“
„To se mi moc nezdá.“
„Jo, je to fakt. A já ji miluju, a přitom nemám prachy, abych jí mohl pomoct.“
„To je smutné. Taky jsem něco podobného zažil. Bolí to.“ „Kdybych se dokázal dát do pucu, kdybych tak vydržel deset dní bez chlastu a dal se dohromady - sehnal bych si někde práci a pomohl jí.“
„Jo, ale právě teď chlastáš. Jestli ji miluješ, tak přestaň. Hned teď.“
„Na mou duši,“ přísahal, „to taky udělám. Vyleju ten chlast do výlevky!“
„Nedělej z toho divadlo. Jen to sem podej.“
Sjel jsem výtahem do suterénu s pětinkou whisky, kterou jsem minulý týden štípnul v Samově kšeftě s lihovinami. Pak jsem sešel po schodech do sklepa. Svítila tam slabá žárovka. Chodil jsem sem a tam a hledal dveře. Nakonec jsem je našel. Musela být jedna nebo dvě v noci. Zaklepal jsem. Dveře se kousek pootevřely a v nich stála opravdu hezká žena v negližé. Tohle jsem nečekal. Mladá, platinová blondýnka. Vrazil jsem nohu do dveří a procpal se dovnitř. Zavřel jsem a rozhlédl se kolem. Nebylo to zase tak špatné.
„Co jseš zač?“ zeptala se. „Vypadni.“
„Máš to tady hezké. Líbí se mi to víc než u mě.“ „Vypadni! Táhni! Táhni!“
Vytáhl jsem z papírového sáčku pětinku whisky. Podívala se na ni.
„Jak ti říkají?“ zeptal jsem se. „Jeanie.“
„Tak Jeanie, kdepak tady máš skleničky?“
Ukázala na poličku ve zdi. Šel jsem k ní a vyndal dvě velké sklenice s vodou. Měla tam i výlevku. Do každé sklenice jsem nalil trochu vody, šel k Jeanie, postavil je, otevřel láhev a dolil whisky. Seděli jsme na okraji postele a pili. Byla mladá a přitažlivá. Nešlo mi to do hlavy. Očekával jsem nějaký neurotický výbuch, psychotickou reakci. Jeanie ale vypadala naprosto normálně; ba přímo zdravě. Ale whisky jí chutnala. Držela se mnou krok. Nával nedočkavé touhy, se kterým jsem přišel, už pominul. Kdyby byla aspoň trochu mrcha, sprostá nebo něčím odporná (třeba kdyby měla zaječí pysk nebo tak), nedělalo by mi potíže po ní vyjet. Vzpomínám si na příběh o ušlechtilém plemenném hřebci, kterého nedokázali připustit ke klisně. Četl jsem o tom kdysi v dostihovém programu. Přivedli ty nejhezčí klisny, jaké se daly sehnat, ale hřebec jim pořád uhýbal. Potom někdo, kdo se v tom vyznal, dostal nápad. Pomazal tu krásnou klisnu bahnem a hřebec na ni okamžitě skočil. Šlo o to, že hřebec si údajně před tou krásou připadal méněcenný. Když ale byla pomazaná blátem a pošpiněná, připadal si přinejmenším jako stejně dobrý, a možná dokonce i lepší. Je docela možné, že koně a muži uvažují z velké části stejně.
Nicméně Jeanie nalila další pití a zeptala se, jak se jmenuji a kde bydlím. Namluvil jsem jí, že jsem prostě byl někde nahoře a chtěl jsem se s někým napít.
„Asi před týdnem jsem tě jednou večer viděla v Clamber-In,“ řekla, „byl jsi samá sranda, všichni se smáli a tys všem platil pití.“ „Nepamatuju se.“
„Ale já si to pamatuju. Líbí se ti moje negližé?“ „Jo.“
„Tak proč si nesundáš kalhoty a neuděláš si trochu pohodlí?“ Zařídil jsem se podle toho a zase si k ní sedl na postel. Slo to hrozně pomalu. Pamatuji se, jak jsem jí vykládal, že má hezká prsa a pak jsem jí jedno cumlal. Pak si vzpomínám, že jsme se do toho dali. Já byl nahoře. Ale nějak to nešlo. Odvalil jsem se.
„Nezlob se,“ omlouval jsem se.
„To nic,“ řekla, „stejně se mi líbíš.“
Seděli jsme, jen tak plácali a dopíjeli whisky.
Pak se zvedla a zhasla. Bylo mi hrozně smutno a tak jsem vlezl do postele a zezadu se k ní přitulil. Jeanie byla teplá a hezky plná. Cítil jsem, jak oddechuje, a na tváři mě šimraly její vlasy. Pyj se mi začal zdvihat a já ji s ním štouchal do zad. Ucítil jsem, jak natáhla ruku a zavedla si ho.
„Teď,“ vydechla, „teď je to ono . . . “
Takhle to bylo fajn, dlouhé a hezké, pak jsme skončili a usnuli. Když jsem se probudil, ještě spala, a já vstal, abych se oblékl. Už jsem byl úplně oblečený, když se obrátila a podívala se na mě: „Ještě jednou, na rozlučku.“
„Tak jo.“
Zase jsem se svlékl a vlezl si k ní. Vystrčila na mě zadek a udělali jsme to stejně jako včera. Když jsem byl hotov, ležela ke mně otočená zády.
„Přijdeš za mnou někdy?“ zeptala se. „Jasně.“
„Ty bydlíš nahoře?“
„Ano. Byt 309. Můžu přijít já za tebou, anebo ty za mnou.“ „Byla bych radši, kdybys přišel ty ke mně.“
„Tak dobře,“ řekl jsem. Oblékl jsem se, otevřel dveře, zavřel, vyšel po schodech, nastoupil do výtahu a zmáčkl třetí patro. Asi po týdnu jsem jednou večer popíjel víno s Martym. Prodali jsme o nějakých prkotinách, a pak začal: „Panebože, mně je ale hnusně.“
„Co zas máš?“
„Ta moje holka, Jeanie. Už jsem ti o ní říkal.“
„Jasně. Ta co bydlí ve sklepě. Miluješ ji.“
„Jo. I z toho sklepa ji vykopli. Neměla ani na něj.“ „A kam šla?“
„Nevím. Je pryč. Slyšel jsem, že ji vyrazili. Nikdo neví, co udělala a kam šla. Zastavil jsem se na schůzi Anonymních alkoholiků. Nebyla tam. Je mi blbě, Hanku, je mi fakt blbě. Miloval jsem ji. Já z toho snad zešílím.“
Nic jsem neříkal.
„A co mám teda proboha dělat? Jsem úplně v prdeli . . . “ „Tak si aspoň připijeme na její zdraví, Marty, ať má hodně štěstí.“
Pořádně jsme si na ni přihnuli.
„Byla naprosto v pohodě, Hanku, věř mi, byla v pohodě.“ „Věřím ti, Marty.“
Za týden vyrazili Martyho, protože neplatil nájem, a já dostal práci v balírně masa. Přes ulici tam byla řada mexických barů. Líbily se mi. Po práci jsem smrděl krví, ale nejspíš to nikomu nevadilo. Nosy se začaly zvedat, až když jsem nastoupil do autobusu a jel domů. Znechuceně se po mně dívali a já si zase začal připadat méněcenný. To pomáhalo.

Z knihy: Všechny řitě světa i ta má.