Zabiják

Ronnie se měl s oběma muži setkat v německém baru v Silver lake. Bylo 19.15. Seděl sám u stolu a pil černé pivo. Číšnice měla blond vlasy, hezký zadek a prsa, kterým byla blůza těsná. Ronniemu se blondýnky líbily. Bylo to jako bruslení na ledu a na kolečkových bruslích. Blondýnky byly bruslení, zbytek kolečkové brusle. Blondýnky dokonce i jinak voněly. Ale ženské přinášely trable, které tu radostnou stránku nakonec vždycky převážily. Jinými slovy, cena byla příliš vysoká.
Chlap ale přesto čas od času nějakou ženskou potřeboval, když pro nic jiného, tak aby si dokázal, že nějakou dokáže dostat. Sex byl až na druhém místě. Tohle nebyl svět pro milence, a nikdy ani nebude.
19.20. Mávl, aby mu přinesla další pivo. Nesla ho před prsy a usmívala se. Nedalo se nic dělat, prostě se vám takhle musela líbit.
„Baví vás to tady?“ zeptal se.
„Ale ano, potkám tady hromadu chlapů.“ „Hezkých?“
„Hezkých i těch druhých.“ „A jak to poznáte?“
„To se pozná na první pohled.“ „A kam patřím já?“
„Mezi ty hezké,“ zasmála se, „ to je přeci jasné, kam jinam.“ „Máte u mě dýško,“ řekl Ronnie.
19.25. Řekli v sedm. Pak zdvihl hlavu. Byl to Curt. Přivedl toho chlápka s sebou. Šli k němu a přisedli si. Curt si mávnutím objednal pivo.
„Rams stojí úplně za hovno,“ začal Curt, „tuhle sezónu jsem na nich prohrál rovných 500 dolarů.“
„Myslíš, že je Prothro vyřízený?“
„Jo, pro něj už to skončilo,“ usoudil Curt. „Abych nezapomněl, tohle je Bill. Bille, tohle je Ronnie.“
Podali si ruce. Objevila se číšnice s pivem. „Pánové,“ řekl Ronnie, „tohle je Kathy.“ ,Jéje," ujeklo Billovi.
„No jo,“ zabručel Curt.
Servírka se usmála a když odcházela, kroutila zadkem.
„Mají tu dobré pivo,“ řekl Ronnie. „Čekám tady už od sedmi, takže mi to můžete věřit.“
„Nepřišli jsme se sem ožrat,“ ohradil se Curt. „Je na něj spolehnutí?“ ujišťoval se Bill.
„Má ty nejlepší doporučení,“ odpověděl Curt.
„Podívej,“ vysvětloval Bill, „já nechci žádné divadlo. Jsou to moje peníze.“
„Kdo mi zaručí, že mě nepráskne?“ vyjel Ronnie.
„A jak já poznám, že mi nepláchneš i s mýma dvěma a půl tisíci?“
„Budou to tři talíře.“ „Curt tvrdil, že dva a půl.“
„Zrovna jsem to zvýšil. Nelíbíš se mi.“
„Já na tebe taky seru. Mám docela chuť to zrušit.“ „To neuděláš. Maníci, jako jseš ty, nikdy necouvnou.“ „Děláš to pravidelně?“
„Jo. A ty?“
„No tak, pánové,“ vmísil se Curt, „mně je úplně jedno, na čem se tu domluvíte. Já dostanu litr za zprostředkování.“
„Ty se máš, Curte,“ ulevil si Bill. „Jo,“ přitakal Ronnie.
„Každý je holt machr na něco jiného,“ řekl Curt a zapálil si cigaretu.
„Curte, jak si ale můžu být jistý, že tenhle chlápek nezmizí i s mými třemi tisíci?“
„Neudělá to. Přišel by o kšefty. Nic jiného neumí.“ „To je hrůza,“ ujelo Billovi.
„Co je na tom hrozného? Ty ho přece potřebuješ, nebo snad ne?“
„No jo.“
„A jiní lidé ho taky potřebují. Říká se, že každý je dobrý na něco jiného. Jemu jde tohle.“
Někdo hodil do jukeboxu pár drobných a tak seděli, poslouchali hudbu a pili pivo.
„Týhle blondýnce bych to skutečně s radostí udělal,“ pronesl Ronnie. „Moc rád bych jí tak na šest hodin půjčil toho mýho nabijáka.“
„Já taky,“ smutně poznamenal Curt, „kdybych nějakýho měl. „Dáme si ještě pivo,“ přerušil je Bill, „jsem nějaký nervózní.“ „Není proč,“ uklidňoval ho Curt. Mávnutím objednal další piva.
„Těch 500 dolarů, co jsem projel na Rams, dostanu zpátky v Anitě. Začínají 2ó.prosince. Půjdu tam.“
„Pojede Shoe tenhle dostih?“ zajímal se Bill.
„Nečetl jsem noviny. Mám pocit, že jo. Nedokáže toho nechat. Má to prostě v krvi.“
„Ale Longden přestal,“ namítal Ronnie.
„Však taky musel; museli ho, dědka, přivazovat k sedlu.“ „Svůj poslední dostih ale vyhrál.“
„Campus toho druhého koně zpomalil.“
„To by mě nenapadlo, že se vyznáte v sázkách na koníčky,“ přiznal Bill.
„Chytrý chlap se vyzná ve všem, do čeho se dá,“ usadil ho Curt. „Já jsem v životě nemakal.“
„Jo,“ ulevil si Ronnie, „ale já dneska v noci budu muset.“ „Brácho, dej si pozor, ať odvedeš dobrou práci,“ radil mu Curt. „Vždycky odvádím dobrou práci.“
Mlčeli a pili pivo. Pak se Ronnie zeptal: „Dobře, a kde teda jsou ty posraný prachy?“
„Dostaneš je, neboj se,“ uklidňoval ho Bill. „Naštěstí jsem vzal o 500 dolarů víc.“
„Chci je teď. A všechno.“
„Bille, dej mu ty peníze. A když už jseš v tom, mně můžeš dát taky.“
Bylo to ve stovkách. Bill je odpočítával pod stolem. Nejdřív dostal Ronnie a pak Curt.
Přepočítali si peníze. Souhlasilo to. „Kde to je?“ zeptal se Ronnie.
„Tady,“ podal mu Bill obálku. „Adresa s klíčem je uvnitř.“ „Jak je to daleko?“
„Třicet minut. Pojedeš po venturské dálnici.“ „Můžu se na něco zeptat?“
„Jistě.“
„Proč?“
„Proč?“
„Jistě, proč?“
„Záleží ti na tom?“
„Ne.“
„Tak proč se ptáš?“
„Jen mě to tak u piva napadlo.“
„Už bys měl možná jít,“ přerušil je Curt.
„Ještě si dám jedno,“ řekl Ronnie.
„Ne,“ rozhodl Curt, „běž.“ „Tak jo, do prdele.“
Ronnie obešel stůl a zamířil k východu. Curt s Billem seděli dál a dívali se za ním. Vyšel ven. Noc. Hvězdy. Měsíc. Auta. Pouliční ruch. Jeho auto. Odemkl ho, nasedl a odjel.
Ronnie si zkontroloval ulici, adresu ještě pozorněji. Zaparkoval o blok a půl dál a vrátil se pěšky. Klíč se k zámku hodil. Odemkl a šel dál. V obýváku běžela televize. Přešel po koberci.
„Bille?“ ozvalo se. Naslouchal, odkud hlas přichází. Byla v koupelně. Strčil do dveří. Seděla ve vaně. Měla hodně světlé vlasy, velice světlou plet a byla mladá. Zaječela.
Sevřel jí hrdlo a tlačil ji pod vodu. Namočil si rukávy. Prudce se vzpírala a kopala. Bylo to tak nepříjemné, že si k ní vlezl do vany, tak jak byl, v šatech a botách. Musel ji pořádně přidržet.
Nakonec se přestala hýbat. Pustil ji.
Billovy šaty mu zrovna moc nepadly, ale aspoň byly suché. Peněženka byla sice mokrá, ale nechal si ji. Vyšel ven, vrátil se blok a půl k autu a odjel.

Z knihy: Všechny řitě světa i ta má.