Divnej pták a zlej jak čert

Žaludek jsem měl jak na vodě a ona si mě fotila, jak se potím a umírám v prostoru pro cestující, přičemž jsem pozoroval macatou dívenku v krátkých fialových šatech a na vysokých podpatcích, jak vzduchovkou sestřeluje řadu umělohmotných kachen. Řekl jsem Vicki, že se vrátím, a poprosil jsem dívku u přepážky o papírový kelímek a trochu vody, do které jsem si hodil pár šumivých tabletek. Sedl jsem si zpátky a potil se.
Vicki byla šťastná. Jeli jsme pryč z města. Měl jsem radost, když byla Vicki štastná. Zasloužila si své štěstí. Zvedl jsem se a šel na záchod a dobře se vysral. Když jsem se vrátil, zrovna volali cestující. Nebyl to moc velký hydroplán. Dvě vrtule. Nastupovali jsme jako poslední. Bylo nás jen šest nebo sedm.
Vicki si sedla vedle pilota a mě udělali sedadlo z čehosi, čím zadělali dveře. Pak jsme nastartovali! SVOBODA. Můj bezpečnostní pás nefungoval.
Díval se na mě jakýsi japončík. „Nefunguje mi bezpečnostní pás,“ povídám mu. Srdečně se na mě zazubil. „Vyser si oko, miláčku,“ pravil jsem. Vicki se pořád otáčela a usmívala se. Byla šťastná, děcko s bonbónem - pětatřicet let starým hydroplánem.
Trvalo to dvanáct minut a dosedli jsme na vodu. Nezvracel jsem. Přežil jsem to. Vicki mi všecko pověděla. „Letadlo bylo vyrobeno v roce 1940. V podlaze má díry. Směrové kormidlo se ovládá pákou na střeše. 'Bojím se,' řekla jsem mu a on odpověděl: 'Já se taky bojím."`
Všechny své informace jsem měl od Vicki. Nebyl jsem moc dobry v navazování známostí. Pak jsme se nacpali do autobusu, potili se, křenili a dívali se jeden na druhého. Z konečné autobusu to bylo k hotelu přes dva bloky a Vicki mě nepřestávala informovat: „Tady se dá jíst a tady prodávají tvou kořalku, tady je bar a tady se dá taky jíst, a tady je další obchod s kořalkou . . . “
Pokoj byl dobrý, okna dopředu, přímo nad vodou. Televize matně a váhavě fungovala a já se složil na postel a díval se, zatímco Vicki vybalovala. „Já to tady prostě miluju!“ řekla, „ty ne?“
„Ale ano.“
Vstal jsem, sešel ze schodů, přešel ulici a koupil si pivo a led. Led jsem nacpal do dřezu a pivo do něj ponořil. Vypil jsem 12 lahví piva, po desátém jsem měl jakousi drobnou hádku s Vicki, vypil další dvě a šel spát.
Když jsem se vzbudil, Vicki měla koupenou malou ledničku a malovala po ní. Vicki byla dítě, romantička, ale já ji za to miloval. Měl jsem v sobě tolik pochmurných ďáblů, že jsem to vítal.
„Červenec 1972. Avalon Catalena“ napsala na ledničku. Nevěděla, jak se to píše. No, nevěděli jsme to ani jeden.
Pak nakreslila mě, a připsala: „Divnej pták a zlej jak čert.“ Pak namalovala ženu, a pod ni: „Henry pozná pěknej zadek, když je nablízku.“
A kolem dokola: „Jen Bůh ví, co si dělá s nosem.“ A: „Chinaski má senzační nohy.“
Taky namalovala různý ptáky a sluníčka a hvězdy a palmy a moře.
„Jseš schopen posnídat?“ zeptala se. Žádná moje předchozí žena mě nerozmazlovala. Rád jsem se nechal rozmazlovat; cítil jsem, že si zasloužím být rozmazlován. Vyrazili jsme a našli si docela rozumné místo, kde se dalo pojíst u stolku venku. Nad snídaní se mě zeptala:
„Opravdu jsi dostal Pulitzerovu cenu?“
„Jakou Pulitzerovu cenu?“
„Včera večer mi vyprávěls, že jsi vyhrál Pulitzerovu cenu. 500 000 dolarů. Ríkals, že ti to oznámili rudým telegramem.“ „Rudým telegramem?“
„Ano, říkals, žes porazil Normana Mailera, Kennetha Kocha, Dianu Wakoski i Roberta Creeleyho.“
Dojedli jsme snídani a procházeli se. Celé městečko nemělo víc než pět šest bloků. Všem bylo sedmnáct. Lhostejně posedávali, jako by čekali. Ne všichni. Bylo tu pár turistů, starých, rozhodnutých si užít. Naštvaně čučeli do výkladů a procházeli se, dupali po chodnících a čišelo z nich: já mám peníze, my máme peníze, máme víc peněz než vy, jsme lepší než vy, nemáme žádné starosti; všechno je na hovno, ale my nejsme na hovno a všechno víme, jen se podívejte.
Chodili kolem v růžových košilích, v zelených košilích, v modrých košilích a s paďourskými bílými hnijícími těly, v pruhovaných šortkách, s bezokýma očima a bezústými ústy, pestrobarevný dav, jako by barevnost mohla zahnat smrt a proměnit ji v život. Předváděli karneval amerického rozpadu a neměli vůbec představu, jakým hnusem se ověnčují.
Nechal jsem Vicki být, šel nahoru, nahrbil se nad psacím strojem a hleděl z okna. Bylo to beznadějné. Po celý život jsem chtěl být spisovatelem a teď jsem měl příležitost, a ono to nepřicházelo. Nebyly zde býčí zápasy, boxerská utkání ani mladé seňority. Nemělo to žádnou hloubku. Oblbli mě. Nemohl jsem ze sebe dostat jediné slovo a tiskli mě do kouta. Ano, vaše jediná povinnost je zemřít. Ale představoval jsem si to vždycky jinak. Tedy psaní. Snad to byl film s Leskem Howardem. Nebo čtení o životě Hemingwaye či D. H. Lawrence. Nebo Jefferse. Můžete začít všemi možnými způsoby. A pak jste tedy trochu psali. A scházeli se s jinými spisovateli. Dobrými i špatnými. A všichni měli zfušovanou dušičku. Poznali jste to hned, jakmile jste s nimi byli pohromadě v místnosti. Dobrý spisovatel se rodí jednou za 500 let, a vy to nejste, a skoro jistě to není ani nikdo z těch ostatních. Oblbli nás. Pustil jsem televizi a bylo tam cosi z doktorského prostředí a lékaři a sestřičky zvraceli své milostné problémy. Nikdy se navzájem nedotkli. Žádný div, že měli `problémy. Pořád jenom mluvili, hádali se, paštěkovali, hledali. Šel jsem spát.
Probudila mě Vicki. „Ach,“ řekla, „já jsem se měla báječně!“ „Ano“
„Viděla jsem jednoho chlápka na lodi a zeptala jsem se: 'Kam jedete?' a on povídá: 'Já jsem lodní taxi. Vozím lidi sem tam na jejich lodě.' A já řekla: 'Tak jo,' a stálo to jen padesát centů a celé hodiny jsem s ním jezdila, zatímco on vozil lidi k lodím. Bylo to báječný.“
„Já se díval na nějaký doktory a sestřičky,“ řekl jsem, „a mám z toho depresi.“
„Jezdili jsme lodí celé hodiny,“ pokračovala Vicki, „dala jsem mu na hlavu svůj klobouk a on počkal, než jsem si koupila humrový chlebíček. Včera v noci spadl z motorky a odřel si nohu.“
„Každé čtvrt hodiny tady zvoní zvony. To je zhovadilost.“ „Musela jsem se dívat do všech lodí. Na palubě byli samí staří ožralové. Někteří tam měli mladý holky oblečený jenom v botách. Jiní měli mladý kluky. Skuteční staří opilí chlípníci.“ Kdybych jen měl Vickiinu schopnost shromažďovat informace, pomyslel jsem si, to bych opravdu mohl něco napsat. To já: musím sedět a čekat, až to ke mně přijde. Můžu to zmanipulovat a vyždímat, když to přijde, ale neumím jít a najít to. Umím psát jenom o pití piva, chození na dostihy a poslechu symfonické hudby. Život to není špatný, ale sotva ho tím postihuji vcelku. Jak se stalo, že jsem tak omezený? Míval jsem šťávu. Co se s ní stalo? Copak muži opravdu stárnou?
„Když jsem vystoupila z loďky, uviděla jsem ptáčka. Povídala jsem si s ním. Vadilo by ti, kdybych si koupila ptáčka?“ „Nevadilo. Kde je mají?“
„Jenom pár domů odsud. Můžeme se jít na něj podívat?“ „Proč ne?“
Vzal jsem si něco na sebe a šli jsme dolů. Měli tam tuhle zelenou kuličku, na kterou někdo vylil trochu červeného inkoustu. Nebyl moc veliký, dokonce ani na ptáka. Ale nesral každé tři minuty jako všichni ostatní, což bylo příjemné.
„Nemá žádnej krk. Přesně jako ty. Proto ho chci. Je to milounkej ptáček s broskvovou tvářičkou.“
Šli jsme zpátky s milounkým ptáčkem s broskvovou tvářičkou v klícce. Postavili jsme ho na stůl a Vicki mu dala jméno „Avalon". Sedla si a mluvila s ním.
„Avalone, ahoj, Avalone . . . Avalone, Avalone, ahoj, Avalone . . . Avalone, no jó, Avalone...“
Pustil jsem si televizi.
Bar to byl dobrý. Seděl jsem s Vicki a vyprávěl jí, jak to tu vybílím. Za mých mladých let jsem to dělával, teď už jsem o vybílení barů jen mluvil.
Hrála tam kapela. Vstal jsem a tančil. Bylo jednoduché tančit moderně. Prostě jen máváte rukama a nohama v jakémkoli směru, a krk máte buď strnulý nebo jím třesete jak blbeček a všichni si myslí, že jste skvělý. Lidi se dají oblbnout. Tančil jsem a myslel na svůj psací stroj.
Sedl jsem si s Vicki a objednal další pití. Popadl jsem ji za hlavu a natočil ji směrem k barmanovi. „Koukni, ta je krásná, člověče! Že je krásná?“
Pak přišel Ernie Hemingway se svou bílou krysí bradkou. „Ernie,“ oslovil jsem ho, „myslel jsem, že ses odbouchl flintou?“
Hemingway se zasmál. „Co piješ?“ zeptal jsem se. „Já platím,“ řekl.
Ernie nám koupil pití a přisedl si. Vypadal trochu hubenější. „Recenzoval jsem tvou poslední knížku,“ pověděl jsem mu. „Nedoporučil jsem ji. Promiň.“
„To je v pořádku,“ řekl Ernie. „Jak se ti líbí na ostrově?“ „Je to pro jiný,“ odpověděl jsem.
„Což znamená?“
„Veřejnosti se dá zavděčit snadno. Všechno je těší: kornoutky zmrzliny, rockové koncerty, zpívání, tancování, láska, nenávist, masturbace, hotdogy, venkovské tance, Ježíš Kristus, kolečkové brusle, spiritualismus, kapitalismus, komunismus, obřízka, kreslené seriály, Bop Hope, lyžování, řeči o rybách, vraždách, kuželkách, cokoli. Nečekají příliš a příliš toho nedostanou. Je to jedna velká rodina.“
„To je hotový proslov.“ „Taková je veřejnost.“
„Mluvíš jako postava z raných Huxleyových románů.“ „Myslím, že se pleteš. Jsem zoufalý.“
„Ale z lidí,“ řekl Hemingway, „se stávají intelektuálové právě proto, aby zoufalí nebyli.“
„Z lidí se stávají intelektuálové, protože mají strach, ne proto, že by byli zoufalí.“
„A rozdíl mezi strachem a zoufalstvím . . . “
„Hoří!“ odpověděl jsem. „Intelektuál! . . . dejte nám ještě něco k pití . . . “
O chvilku později jsem pověděl Hemingwayovi o rudém telegramu a pak jsme se s Vicki vrátili ke svému ptákovi a do své postele.
„Nemá to smysl,“ řekl jsem, „tlačí mě žaludek a v něm je devět desetin duše.“
„Zkus tohle,“ pravila Vicki a podala mi sklenici vody a obvyklé šumivé tabletky.
„Běž a projdi se,“ řekl jsem, „dneska nemůžu.“
Vicki odešla na procházku a dvakrát nebo třikrát se vrátila podívat, jestli jsem v pořádku. Byl jsem v pořádku. Šel jsem ven a najedl se a vrátil se s dvěma kartóny po šesti pivech, pustil jsem televizi a tam běžel starý film s Henrym Fondou, Tyronem Powerem a Randolphem Scottem z roku 1939. Všichni tři byli strašně mladí. Bylo to neuvěřitelné. Bylo mi tehdy sedmnáct. Ale dopadl jsem samozřejmě líp než oni. Byl jsem ještě naživu.
Jesse James. Hráli špatně, strašně špatně. Vicki se vrátila a vyprávěla mi o všelijakých úžasných věcech a pak si lehla ke mně do postele a dívala se na Jesse Jamese. Když chtěl Bob Ford zastřelit Jesseho (Tyrona Powera) zezadu, Vicki unikl sten, utekla do koupelny a schovala se tam. Ford udělal svoje.
„Už je to pryč,“ řekl jsem, „můžeš se vrátit.“
To byl zlatý hřeb našeho výletu na Catalinu. Moc víc už se nestalo. Než jsme odjeli, Vicki zašla na obchodní komoru a poděkovala jim, že jí umožnili tak příjemný pobyt. Rovněž poděkovala mořské paní a nakoupila dárky svým přátelům Litě a Walterovi, Avě a jejímu synu Mikeovi a něco pro mě a něco pro Annie a něco pro manžele Crotyovi a ještě několik dalších, na něž jsem zapomněl.
Nasedli jsme na loď s ptačí klecí a ptákem a ledničkou a kufrem a elektrickým psacím strojem. Našel jsem místo na zádi a seděli jsme tam a Vicki byla smutná, protože to skončilo.
Na ulici jsem potkal Hemingwaye a on mi potřásl rukou po způsobu hippies a zeptal se mě, jestli jsem Žid a jestli se vrátím, a já židovství popřel a řekl jsem, že nevím, jestli se vrátím, že to bude záležet na dámě, a on řekl, nechci se ti plést do osobních záležitostí, a já na to, Hemingwayi, ty si děláš legraci, a celá loď se naklonila doleva, zhoupla se a poskočila a jakýsi mladík, který vypadal, jako by nedávno podstoupil léčbu elektrošoky, prošel kolem našich kartonových tašek, aby se vyzvracel. Pomyslel jsem si, možná je hydroplán lepší, je to jen dvanáct minut a mnohem míň lidí, a San Pedro se pomalu přibližovalo, civilizace, smog a vraždy, o tolik hezčí, o tolik hezčí, šílenci a opilci jsou poslední svatí, kteří zůstali na zemi. Nikdy jsem nejel na koni ani nehrál kuželky, neviděl jsem Švýcarské Alpy, a Vicki se ke mně otočila s dětským úsměvem, a já si pomyslel, je to opravdu úžasná žena, dobrá, tak jsem měl trochu štěstí, a natáhl jsem si nohy a díval se přímo před sebe. Potřeboval jsem se znova vysrat a rozhodl jsem se, že přestanu s pitím.

Z knihy: Všechny řitě světa i ta má.