Pětačtyřicítka na zaplacení činže

Duke měl dceru Lalu, tak ji pojmenovali. měla čtyři roky. bylo to jeho první dítě a on si přitom vždycky dával záležet, aby neměl děti, měl strach, že ho jednoho dne nějakým způsobem zamordují, ale teď byl do ní úplný blázen a ona ho měla ráda, rozuměla všemu, co si Duke myslel, vládlo mezi nimi dokonalé porozumění.
Duke byl s Lalou v samoobsluze a mluvili o všem možném, plácali, co je napadlo. mluvili o nejrůznějších věcech a Lala mu vyprávěla všechno, co věděla, a ona toho znala spoustu - instinktivně - a Duke toho zase tolik nevěděl, ale vyprávěl jí také všechno, co věděl, a fungovalo jim to, byli spolu šťastní.
„co je to?“ zeptala se.
„to je kokosový ořech.“
„co je uvnitř?“
„mlíko a taková věc na žvejkání.“
„proč to tam je?“
„protože je tam tomu dobře, všechno to mlíko a ta věc na žvejkání se uvnitř skořápky cítí prima. říkají si: 'páníčku, tady uvnitř je nám ale prima!“'
„proč se to uvnitř cítí prima?“
„protože všechno by se tam tak cítilo. já taky.“
„ne, ty ne. odtamtud zevnitř bys nemohl řídit auto a neviděl bys odtamtud mě. nemohl bys tam jíst slaninu s vajíčkama.“
„slanina s vajíčkama není všechno.“
„a co je všechno?“
„vím já? možná vnitřek slunce, zmrzlá hmota.“
„VNITŘEK SLUNCE? ZMRZLÁ HMOTA?“
„jo.“
„jak to vypadá uvnitř slunce, když je to zmrzlá hmota?“
„říká se, že slunko je ohnivá koule. a myslím, že vědci by se
mnou nesouhlasili, ale já si myslím, že by uvnitř mohlo být zmrzlý.“
Duke vzal do ruky avokádo.
„bezva!“
„jo, to je přesně avokádo: zmrzlý slunko. sníme slunko a hned je nám teplo.“
„je slunko i ve všem tom pivu, co piješ?“
„určitě.“
„mám slunko uvnitř já?“
„víc než všichni lidi, který znám.“
„ale já si myslím, že ty máš v sobě OBROVSKÝ SLUNKO!“
„díky, miláčku.“
šli dál a dokončili nákup. Duke nic nevybíral. Lala naplnila košík podle svých přání. něco z toho se nedalo jíst: balóny, pastelky, dětská pistole. kosmonaut s padákem, který se mu rozvinul, když jste ho vystřelili do nebe. setsakramentsky skvělej kosmonaut.
Lale se nelíbila pokladní u kasy. zamračila se na ni. ubohá žena: měla vpadlý prázdný obličej - byla to příšerná kreatura a ani o tom nevěděla.
„ahoj, zlatíčko!“ řekla pokladní. Lala neodpověděla. Duke ji nenapomenul. zaplatili a šli do auta.
„vzali si naše peníze,“ řekla Lala.
„ano.“
„a ty potom musíš v noci do práce a vydělat další peníze. já nemám ráda, když chodíš v noci pryč. chci si hrát na maminku. já budu maminka a ty budeš moje děťátko.“
„dobře. budu děťátko už teď. co mám dělat, mami?“
„fajn, děťátko, umíš řídit auto?“
„může to zkusit.“
pak jeli v autě. když odbočovali doleva, jakýsi mizera dupl na plyn a pokusil se do nich vrazit.
„děťátko, proč se do nás snaží lidi vrazit svýma autama?“
„protože jsou nešťastný, mami, a nešťastný lidi rádi ubližují.“
„copak nejsou žádný šťastný lidi?“
„je spousta lidí, kteří předstírají, že jsou šťastný.“
„proč?“
„protože se stydí a bojí se a nemají odvahu si to přiznat.“
„ty se bojíš?“
„mám odvahu přiznat to jenom tobě - já mám tak hrozitánskej strach, mami, že si myslím, že každou chvilku zhebnu.“
„děťátko, chceš svou flašku?“
„jo, mami, ale počkej, až dojedeme domů.“
jeli dál a zahnuli na Normandii. když jste odbočovali vpravo, trefovali se do vás hůř.
„jdeš dneska v noci do práce, děťátko?“
„ano.“
„proč pracuješ v noci?“
„je větší tma. lidi mě tolik nevidí.“
„proč nechceš, aby tě lidi viděli?“
„protože když by mě uviděli, mohli by mě chytit a poslat do lapáku.“
„co je to lapák?“
„všechno je lapák.“
„JÁ nejsem lapák!“
zaparkovali a odnesli nákup do domu.
„mami!“ volala Lala, „nakoupili jsme! zmrzlý sluníčka, kosmonauty, všechno!“
maminka (říkali jí „Mag“) odpověděla: „to je dobře.“
potom se obrátila na Duka: „krucinál, přála bych si, abys dneska v noci nikam nemusel. mám takovej divnej pocit. nechoď, Duku.“
„tak ty máš pocit? zlato, já mám ten pocit pokaždý. patří to k tomu. musím jít. jsme úplně vycucaný. děcko naházelo do košíku úplně všechno od šunky v konzervě po kaviár.“
„kriste na nebi, to nemůžeš to děcko okřiknout?“
„chci, aby byla šťastná.“
„když budeš v lochu, tak moc šťastná nebude.“
„podívej, Mag, v mým povolání musíš počítat s tím, že si něco odsedíš. ty to nemůžeš vydejchat, ale o tom ta práce je. něco jsem si už odseděl. měl jsem větší štěstí než jiní.“
„co takhle nějaký poctivý zaměstnání?“
„v háku to člověka zničí, lásko. a žádný poctivý zaměstnání nejsou. umřeš tak jako tak. a já už si jdu svou cestou - jsem jako takový zubař, který trhá společnosti zuby. je to to jediný, co umím. už je pozdě. a ty víš, jak se zachází s bejvalejma trestancema. víš, jak se chovají k tobě, říkal jsem ti, že...“
„já vím, co jsi mi říkal, ale...“
„ale ale ale ALE!!!“ skočil jí do řeči Duke, „nech mě domluvit, sakra!“
„tak domluv.“
„to jsou ti průmysloví čuráci, co vysávají otroky a žijou si v Beverly Hills a v Malibu. to jsou ti chlápci, co se specializujou na 'rehabilitování' muklů, bejvalejch muklů. díky nim je pak každej zasranej mukl propuštěnej na čestný slovo čistej jako lilie. je to podfuk. otrocká práce. odvolací soudy to vědí, oni to vědí, my to víme. ušetřit prachy státu, vydělávat na někoho jinýho. svinstvo. samý svinstvo. všechno. makat třikrát tolik jako normální člověk, a přitom tě ze zákona o všecko oberou - prodávat jim sračky za desetinásobek nebo dvacetinásobek skutečný ceny. ale všechno je podle zákona, podle jejich zákona...“
„jdi s tím někam, to jsem už slyšela mockrát...“
„a ty jdi do háje, jestli si to neposlechneš ještě JEDNOU! ty si myslíš, že nic nevidím a necítím? myslíš si, že mám držet hubu? i před vlastní ženou? jsi snad moje žena, ne? mrdáme spolu, ne? žijeme spolu, ne?“
„to ty vždycky všechno zmrdáš. a teď jenom řveš.“
„NA TEBE mrdám! udělal jsem chybu, technickej přehmat! byl jsem mladej; nechápal jsem ty jejich buzerantský zákony...“
„a teď se snažíš svou blbost nějak ospravedlnit!“
„hele, to je dobry! to se mi LÍBÍ. ženuška. ty kundo. ty jsi prostě kunda. nejsi nic jinýho než kunda, doširoka rozcapená na schodišti bílýho domu a s mentálním syflem...“
„děcko poslouchá, Duku.“
„to je dobře. dopovím to, ty kundo. REHABILITACE. to je to slovo, to jsou ti duševní čuráci z Beverly Hills. jsou tak zatraceně decentní a HUMÁNNÍ. jejich manželky poslouchají v Hudebním centru Mahlera a přispívají na charitu, aby si snížily daňovej základ. a zvolej je v L. A. Times za deset nejlepších ženskejch roku. a víš, co jejich manžílci provedou s tebou? budou s tebou zacházet jako se psem ve svý křivácký fabrice. zkrouhnou ti vejplatu, rozdíl si strčej do kapsy a na jakýkoli dotazy neodpovědí. je to všechno svinstvo, copak to nikdo nevidí? nikdo to NEVIDÍ?“
„já...“
DRŽ HUBU! Mahler, Beethoven, STRAVINSKIJ! donutěj tě pracovat zadarmo přesčas. celou tu strašlivou dobu tí tak akorát skopou prdel. a jakmile jen něco CEKNEŠ, už žhavějí linku k soudu: 'je mi líto, Jensene, ale musím vám říct, že ten váš chlápek ukradl ze zásuvky v pokladně pětadvacet dolarů. docela jsme ho přitom začali mít rádi.'„
„jakou chceš teda spravedlnost? kriste na nebi, Duku, já nevím, co mám dělat. ty jenom žvaníš a žvaníš. ožereš se a vyprávíš mi, že Dillinger byl nejskvělejší chlap, kterej kdy žil. houpeš se ožralej v křesle a camráš jako Dillinger. i já jsem naživu. poslouchej mě...“
„seru na Dillingera! ten je mrtvej. spravedlnost? v Americe není žádná spravedlnost. existuje jediná spravedlnost. zeptej se Kennedyů, zeptej se mrtvých, zeptej se, koho chceš!“
Duke se zvedl z houpacího křesla, šel do komory, zalovil pod krabicí s vánočními ozdobami a vytáhl bouchačku. pětačtyřicítku.
„tohle, tohleto. to je jediná spravedlnost, která platí v Americe. to je ta jediná věc, které všichni rozumí.“
zamával tou proklatou věcí nad hlavou.
Lala si hrála s kosmonautem. padák se špatně otvíral. švindl. další švindl. jako strnule letící racek. jako kuličkové pero. jako Kristus hulákající přerývaně na Tátu.
„poslyš,“ řekla Mag, „vykašli se na ten bláznivej kanón. já si najdu práci. nech mě, abych si našla práci.“
„TY si najdeš práci! jak dlouho už tohle poslouchám? umíš tak akorát mrdat zadarmo a válet se tady, číst časopisy a cpát se čokoládou.“
„panebože, to není zadarmo - JÁ TĚ MILUJU, Duku, fakt tě miluju.“
Duka to najednou zmohlo: „tak dobře, fajn. tak aspoň ukliď ten nákup. a něco mi uvař, než vyrazím.“
Duke vrátil bouchačku zpátky do komory. posadil se a zapálil si cigaretu.
„Duku,“ zeptala se Lala, „chceš, abych ti říkala Duke nebo táta?“
„to je jedno, zlatíčko. jak jenom chceš.“
„proč jsou na kokosovém ořechu chlupy?“
„kristepane, to nevím. proč mám chlupy na koulích?“
Mag přišla z kuchyně a nesla v ruce plechovku s hráškem: „takhle s mým děckem mluvit nebudeš.“
„s tvým děckem? vidíš tu její kulatou pusinku? přesně jako moje. vidíš ty oči? vidíš ten pupek? přesně jako můj. tvoje děcko - jen kvůli tomu, že vyklouzlo z tý tvý kropenky a ocucávalo ti kozy. není to ničí děcko. patří jenom sobě.“
„trvám na tom, „ řekla Mag, „že nebudeš před dítětem takhle mluvit!“
„tak ty trváš... ty trváš...“
„ano, trvám!“ držela plechovku s hráškem ve vzduchu volně na dlani levé ruky. „trvám.“
„přísahám, že jestli mi tu plechovku s hráškem nedáš z očí, pak mi pomáhej pámbu, ale pámbu nepámbu, NACPU TI TEN HRÁCH DO ZADKU, ŽE TI BUDE LÍTAT VEN HUBOU!“
Mag odešla s hráškem do kuchyně a zůstala tam.
Duke si šel do komory pro kabát a pro bouchačku. políbil děvčátko na rozloučenou. usmíval se jako prosincové sluníčko, v němž šest bílých koní běží přes nízký zelený hřeben. tak nějak o tom uvažoval; začínalo ho to štvát. rychle vypadl. ale dveře zavřel tiše.
Mag přišla z kuchyně.
„Duke odešel,“ řeklo dítě.
„ano, já vím.“
„jsem ospalá, mami, přečti mi knížku.“
posadily se spolu na pohovku.
„vrátí se Duke, mami?“
„jo, ten hajzl se vrátí.“
„co je to hajzl?“
„Duke. miluju ho.“
„ty miluješ hajzla?“
„jo,“ zasmála se Mag. „jo. pojď sem, miláčku. sedni si mi na klín.“
sevřela dítě v náručí: „jé, ty jsi tak teplá, jako pečínka, jako teplé koblížky!“
„já NEJSEM pečínka a NEJSEM KOBLÍŽKY! TY JSI pečínka a koblížky!“
„dneska je úplněk. moc velký světlo, moc velký světlo. bojím se, mám strach. ježíši, já toho chlapa miluju, kriste na nebi...“
Mag sáhla do kartonové krabice a vytáhla odtamtud dětskou knížku.
„mami, proč jsou na kokosovém ořechu chlupy?“
„chlupy na kokosovém ořechu?“
„ano.“
„poslyš, já jsem postavila na kávu. slyším, jak vře voda. počkej, musím to jít vypnout.“
„dobře.“
Mag odešla do kuchyně a Lala seděla na pohovce a čekala.
Duke zatím stál před obchodem s alkoholem na rohu Hollywoodu a Normandie a říkal si: do prdele do prdele do prdele. nevypadalo to dobře, smrdělo to. jako by cítil v zádech hlaveň automatické pistole. tak dostali Louieho. rozstříleli ho na cucky jako porcelánovou kachničku na střelnici. zákonná vražda. celej zasranej svět se topil ve sračkách legálních vražd.
to místo nevypadalo dobře. snad by dnes byla lepší nějaká malá hospůdka. teploušskej bar. něco jednoduchýho. peníze na měsíční nájem.
ztrácím odvahu, pomyslel si Duke. zítra už budu jen sedět v křesle a poslouchat Šostakoviče.
vrátil se ke své černé fordce model '61.
vyrazil na sever. 3 bloky. 4 bloky. 6 bloků. 12 bloků do toho mrazivého světa. Mag seděla s dítětem na klíně a četla mu z knížky: ŽIVOT V LESE...
„lasička a její kamarádi norek, kuna a vydra jsou mrštná, rychlá, divoká zvířata. Jsou to masožravci a neustále krvežíznivě soupeří o...“
v tu chvíli krásné dítě usnulo a na nebi svítil úplněk.

Z knihy: Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství