V lochu s nepřítelem státu číslo jedna

v roce 1942 jsem jednou poslouchal ve Filadelfii Brahmse. měl jsem malý gramofon. byla to Brahmsova druhá věta. bydlel jsem tehdy sám. pomalu jsem upíjel z láhve portského a kouřil laciný doutník. měl jsem malý útulný pokoj, jak se říká, a tu se ozvalo zaklepání na dveře. myslel jsem, že mi jde někdo předat Nobelovu nebo Pulitzerovu cenu. stáli tam ale dva slabomyslně vyhlížející křupani.
Bukowski?
jo.
ukázali mi placku: FBI
půjdete s námi. vezměte si raději kabát. budete pryč delší dobu.
netušil jsem, co jsem spáchal. neptal jsem se. pochopil jsem, že všechno je asi ztraceno. jeden z nich vypnul Brahmse. sešli jsme po schodech dolů na ulici. z oken čouhaly hlavy, jako by o tom všichni věděli.
pak se ozval ten věčný ženský hlas: to je ten příšernej mužskej! konečně ho chytli!
prostě to s ženskýma neumím.
pořád jsem musel přemýšlet, co jsem asi provedl, a jediné, na co jsem přišel, bylo, že jsem možná někoho v opilosti zavraždil. nechápal jsem ale, co by s tím měla mít společného FBI.
dlaně si opřete o kolena a nehýbejte rukama!
dva chlápci seděli vpředu a dva vzadu, tak jsem si domyslel, že jsem musel odkrouhnout někoho opravdu důležitýho.
rozjeli jsme se a já se po chvíli zapomněla zvedl jsem ruku, abych se poškrábal na nose.
BACHA NA TU RUKU!!
když jsme dorazili do úřadovny, jeden z agentů ukázal na řadu fotografií visících kolem dokola na všech čtyřech stěnách.
vidíte ty fotky? zeptal se ostře.
rozhlédl jsem se po snímcích, všechny byly pěkně zarámované, ale žádná z tváří mi nepřipadala povědomá.
ano, vidím ty fotky, odpověděl jsem mu.
to jsou muži, kteří přišli o život při službě v FBI
nevěděl jsem, jakou odpověď ode mne očekává, a tak jsem raději nic neříkal.
vzali mě do jiné místnosti. tam byl za přepážkou další člověk.
KDE JE VÁŠ STRÝC JOHN? zařval na mě.
cože? zeptal jsem se.
KDE JE VÁŠ STRÝC JOHN?
netušil jsem, co tím myslí. na chvíli mě napadlo, že se tak v hantýrce říká nějakému tajemnému nástroji, jímž jsem vraždil lidi, když jsem byl opilý. znervózněl jsem a nic mi nedávalo sebemenší smysl.
chci od vás vědět, kde je JOHN BUKOWSKI!
aha, ten je mrtvý.
do prdele, tak to není DIVU, že ho nemůžeme najít!
odvedli mě dolů do žlutooranžové cely. byla sobota odpoledne. z okna cely jsem viděl kolem chodit lidi. jaké měli štěstí! naproti přes ulici byl obchod s gramofonovými deskami. z reproduktorů mi hrála hudba. všechno tam venku vypadalo tak svobodně a zdálo se tak snadné. stál jsem tam a snažil se přijít na to, co jsem provedl. měl jsem na krajíčku, ale nic jsem ze sebe nevymáčkl. bylo mi jen smutně a zle, zlý smutek, kdy už se nemůžete cítit hůř. myslím, že to znáte. myslím, že každý to občas zažije. ale taky si myslím, že já to zažívám poněkud příliš často.
vězení v Moyamensingu mi připomínalo starý hrad. otevřely se přede mnou dvě obrovské dřevěné brány a pohltily mě dovnitř. divím se, že jsme nešli přes padací most.
strčili mě do cely s tlusťochem, který vypadal jako účetní ze státního úřadu.
jmenuju se Courtney Taylor, nepřítel státu č. 1, představil se.
proč sem šoupli tebe? zeptal se.
(už jsem to věděl, protože jsem se cestou zeptal.)
vyhýbání se vojenské povinnosti.
dvoje případy tady nesnášíme: odpírače vojenský služby a úchyláky.
zlodějská honorace, co? jen ať země vzkvétá, ať je co krást.
přesto nemáme rádi odpírače vojenský služby.
jsem v tom fakt nevinně. přestěhoval jsem se a zapomněl jsem oznámit na vojenskou správu novou adresu. na poště jsem to řekl. dostal jsem tady předvolání k odvodu ze St. Louis. řekl jsem jim, že se do St. Louis nedostanu, ať mě pošlou k odvodu tady. udali mě a odvlekli sem. nechápu to: kdybych se chtěl vyhýbat odvodu, nedával bych jim přece adresu.
vy jste všichni nevinní. mám pocit, že to jsou všechno pěkný kraviny.
natáhl jsem se na pryčnu.
kolem šel bachař.
ZVEDNI TU SVOU ZATRACENOU PRDEL! zařval na mě.
zvedl jsem tu svou zatracenou odpíračskou prdel.
chceš se zabít? zeptal se mě Taylor.
jo, odpověděl jsem.
tak stáhni dolů tu trubku, na který visí světlo. do kyblíku si napusť vodu a stoupni si jednou nohou do něho. vyšroubuj žárovku, strč dovnitř prst a dostaneš se okamžitě odtud.
dlouho jsem světlo pozoroval.
děkuju, Taylore, opravdu umíš člověku pomoct.
když se zhaslo, uložil jsem se a v tu chvíli vtrhli dovnitř. štěnice.
co to je, do prdele? zařval jsem.
štěnice, odpověděl Taylor. máme tady štěnice.
vsadím se, že mám víc štěnic než ty, řekl jsem.
vsaď se.
deset centů?
deset centů.
začal jsem chytat a zabíjet štěnice na své pryčně. skládal jsem je na dřevěný stolek.
nakonec jsme ohlásili konec soutěže, vzali své štěnice ke dveřím cely, kde bylo trochu světlo, a spočítali je. měl jsem jich 13, Taylor 18. dal jsem mu deseťák. teprve později jsem zjistil, že ty svoje půlil a mačkal, aby vypadaly delší. byl to podvodník. profík. hajzl.
na dvoře, kde jsme mívali vycházky, jsem propadl kostkám. vyhrával jsem jeden den za druhým a bohatl jsem. na vězeňské poměry. za den jsem vydělal tak patnáct, dvacet dolarů. kostky se hrát nesměly a oni na nás mířili ze strážních věží kulomety a řvali: NECHTE TOHO! nám se ale vždycky podařilo hrát dál. kostky pronesl dovnitř jeden úchylák. neměl jsem vlastně žádnýho z nich rád. všichni měli útlou bradu, vodový oči, malý zadky a slizácký způsoby. desetiprocentní chlapi. myslím, že to nebyla tak úplně jejich vina, ale pohled na ně jsem neměl rád. jeden z nich za mnou chodil po každé hře. ty jsi frajer, úžasně to válíš, dej mi pár drobnejch. nasypal jsem mu do fialové dlaně pár mincí a on se odplazil, svinskej hadí čurák snící o tom, jak ukazuje ptáka tříletejm holčičkám. bylo to to jediný, co jsem mohl udělat, aby ho nezmlátili, i když za rvačky dávali samotku a díra byla depresivní, ale chleba s vodou byly ještě horší. viděl jsem, jak odtamtud vycházejí, a trvalo dobrej měsíc, než vypadali zase jako dřív. všichni jsme ale byli šáhlí. já byl šáhlej. já určitě. byl jsem na něho moc tvrdej. když jsem se na něho nedíval, uvědomoval jsem si to.
byl jsem bohatej. když se zhaslo, chodil za mnou kuchař s talíři plnými jídla, dobrého jídla v obrovském množství: zmrzlina, koláč, zákusky, dobrá káva. Taylor mi poradil, abych mu nikdy nedával víc než patnáct centů, to byla nejvyšší sazba. kuchař vždycky zašeptal díky a zeptal se, jestli má přijít i další večer.
v každým případě, odpovídal jsem.
bylo to jídlo, jaký jedli bachaři, a ti si evidentně nežili špatně. vězni všichni umírali hlady a my s Taylorem chodili po dvoře a vypadali jsme jako dvě ženský v devátým měsíci těhotenství.
je to dobrej kuchař, říkal Taylor. zavraždil dva lidi. zabil jednoho chlápka, dostal se ven a rovnou zabil dalšího. teď už tady bude pořád, pokud se mu nepodaří utýct. jednou v noci si vzal do parády hošana, sjel ho do hnědky a pěkně mu ji natrh. hošan tejden nechodil.
ten kuchař se mi líbí, řekl jsem. myslím, že je to hodnej kluk.
je to hodnej kluk, souhlasil Taylor.
pořád jsme si bachaři stěžovali na štěnice a bachař na nás ječel:
KDE SI MYSLÍTE, ŽE JSTE? V HOTELU? DYŤ SI TO, CHLAPI, NOSÍTE S SEBOU!
což jsme pochopitelně považovali za urážku.
bachaři byli zlí, bachaři byli blbí a bachaři se taky báli. bylo mi jich líto.
nakonec mě s Taylorem rozhodili do různejch cel a naši celu vydezinfikovali.
potkali jsme se s Taylorem na vycházkovým dvoře.
dali mě ke klukovi, řekl Taylor, k nějakýmu nováčkovi, úplně blbýmu, neví vůbec nic. je to příšerný.
mě dali ke starýmu chlapovi, kterej neumí anglicky, sedí celej den na kýblu a pořád dokola opakuje: TARA BUBBA ŽERE, TARA BUBBA SERE! celej svůj životní problém už vyřešil: žrát a srát. myslím, že mluví o nějaké mýtické postavě ze své vlasti. že by šlo o Tarase Bulbu? nevím. když jsem šel poprvý na vycházku, staroch mi roztrhal prostěradlo a udělal si z něho prádelní šňůru; pověsil si na ni ponožky a spodky, a když jsem vešel dovnitř, ze šňůry kapalo. staroch celu nikdy neopouštěl, nechodil dokonce ani do sprchy. říkalo se, že žádný zločin nespáchal, chtěl tam jen zůstat a oni ho nechávali. že by dobročinný skutek? šílel jsem z něho, protože mně vadila vlněná deka, která mě škrábala. já mám strašně jemnou pokožku.
ty starej zmrde, ječel jsem na něho, jednoho chlapa jsem už zabil, a jestli se okamžitě nezvedneš, tak budeš druhej!
on ale dál seděl na kýblu, usmíval se a opakoval: TARA BUBBA ŽERE, TARA BUBBA SERE!
vzdal jsem to. ale aspoň jsem nemusel drhnout podlahu, ten jeho zasranej domov byl pořád mokrej a vydrhnutej. měli jsme tu nejčistší celu v Americe. na světě. a taky miloval to noční jídlo navíc. určitě.
FBI rozhodla, že pokud jde o odpírání vojenské služby, jsem nevinný, a nahnali mě k odvodové komisi, spoustu nás tam nahnali. prošel jsem tělesnými testy a potom mě poslali k psychiatrovi.
věříte ve válku? zeptal se mě.
ne.
jste ochotný jít do války?
ano.
(měl jsem bláznivý nápad, že se zvednu ze zákopu a půjdu střelbou kupředu, dokud mě nezabijí.)
psychiatr dlouho nic neříkal a pořád si něco psal na kus papíru. potom ke mně vzhlédl.
mimochodem, příští středu máme večírek lékařů, umělců a spisovatelů. chtěl bych vás pozvat. přijdete?
ne.
dobře, řekl, nemusíte chodit.
kam chodit?
do války.
podíval jsem se na něho.
nemyslel jste si, že to chápeme, že ne?
ne.
dejte tenhle papír tomu člověku u vedlejšího stolu.
byla to dlouhá cesta. papír byl přeložený a připíchnutý k mé kartě spínátkem. zvedl jsem rožek a nakoukl: „...skrývá extrémní senzitivitu za maskou klidného obličeje...“ co je to za směšnost, pomyslel jsem si, panebože! já a senzitivní!!
tak to bylo v Moyamensingu. a tak jsem vyhrál válku.

Z knihy: Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství