Blázinec kousek na východ od Hollywoodu

Zdálo se mi, že někdo klepe, tak jsem se podíval na hodiny a bylo teprve půl druhé odpoledne, ježíšikriste, hodil jsem na sebe starý župan (vždycky jsem spával nahý: pyžama mi připadají směšná) a otevřel jsem rozbité okno vedle dveří.
„Ano?“ zeptal jsem se. Byl to Bláznivej Jimmy.
„Ty jsi spal?“
„Ano, ty ne?“
„Ne, já jsem klepal.“
„Pojď dál.“ Přijel na kole. A na hlavě měl nový panamák.
„Líbí se ti můj novej panamák? Myslíš, že vypadám jako fešák?“
„Ne.“
Posadil se na pohovku a pozoroval se ve velkém zrcadle za křeslem, popotahoval si klobouk, posouval si ho na stranu a zase zpátky. Měl s sebou dva hnědé papírové pytlíky. V jednom byla obvyklá láhev portského vína. Druhý vysypal na konferenční stolek - nože, vidličky, lžíce; panenky - následoval plechový ptáček (světle modrý s ulomeným zobáčkem a oprýskanou barvou) a další harampádí. Prodával ty nakradené nesmysly po různých hipísáckých obchůdcích, kde jste dostali všechno od indických tyčinek po narkotika, v oblasti Sunsetu a Hollywood Boulevardu - tedy v chudinských částech těchto ulic, kde jsem bydlel, kde jsme všichni bydleli. Chci říct, abych byl přesný, že jsme žili nedaleko: na polorozpadlých dvorcích, v podkrovích, v garážích, nebo jsme spávali na podlaze u dočasných přátel.
Bláznivej Jimmy si tehdy myslel, že je malíř, ale já jeho obrazy pokládal za strašně špatné a taky jsem mu to říkal. I on tvrdil, že mé obrazy jsou strašně špatné. Bylo možné, že oba máme pravdu.
Ale já si myslím, že Bláznivej Jimmy byl fakt vyšinutej. Oči, uši a nos neměl v pořádku. Ve zvukovodech levého i pravého ucha měl nánosy mazu; sliznici v nose měl lehce zanícenou. Bláznivej Jimmy věděl naprosto přesně, co ukrást, aby to mohl do těch obchůdků prodat. Byl to vynikající a zároveň neškodný zloděj. Ale to jeho dýchací ústrojí: v horních částech obou překrvených plicních laloků měl nějaké šelesty. Když zrovna nekouřil cigaretu, balil si jointa nebo nasával z flašky víno. Měl systolický tlak 112 a diastolický 78, přičemž měl puls 34. Šlo mu to s ženskýma, ale měl strašně nízkou hladinu hemoglobinu: 73, ale spíš 72 procent. Jako my všichni nejedl, když chlastal, a chlastal rád.
Bláznivej -Jimmy si nepřestával hrát před zrcadlem s panamákem a vydával přitom tiché hnusné zvuky. Usmíval se na sebe. Zuby měl v podstatě zkažené a sliznice v ústech a v krku zanícené.
Potom si pod tím přiblblým panamákem přihnul vína, což mě přimělo, abych si přinesl dvě piva.
Když jsem se vrátil, řekl: „Změnils mi jméno z 'Šílenýho Jimmyho' na 'Bláznivýho Jimmyho'. Myslím, že máš pravdu 'Bláznivej Jimmy' je mnohem lepší.“
„Jenže ty jsi fakt šílenej, víš,“ řekl jsem mu.
„Jak jsi přišel k těm dvěma dírám v pravé paži?“ zeptal se Bláznivej Jimmy. „Vypadá to, jako by všechno maso bylo spálený. Vidím skoro až na kost.“
„Byl jsem v rauši a pokoušel se v posteli číst Klokana od D. H. Lawrence. Zachytil jsem rukou za šňůru a lampička mi spadla na paži. Než se mi podařilo tu zasranou věc ze sebe setřást, málem mě to odrovnalo. Byla to stowattová žárovka od General Electric.“
„Byls s tím u doktora?“
„Můj doktor na mě sere. Vždycky tam jen sedím, diagnózu si dělám sám, navrhnu si léčbu a potom jdu a zaplatím to u sestry. Dohání mě k šílenství. Rád stojí a vypráví mi o době, kdy sloužil v nacistický armádě. Francouzi ho zajali a zajatý nácky strkali na cestu do zajateckých táborů do dobytčáků. A civilisti při zastávkách na nádražích házeli dovnitř na ty nevinný ubožáky zápalný lahve a smradlavý kuličky a použitý šprcgumy plný mravenčí kyseliny a já mám těch jeho historek už plný zuby...“
„Podívej!“ řekl Bláznivej Jimmy a ukázal na konferenční stolek. „Podívej na ty stříbrný příbory! Nádherná starožitnost!“
Podal mi lžíci: „Jen se podívej na tu lžíci!“
Díval jsem se na lžíci.
„Hele,“ pokračoval, „musíš mít ten župan takhle rozhrnutej?“
Odhodil jsem lžíci na stolek. „Co má bejt, tos nikdy neviděl na chlapovi ptáka?“
„Jde o tvý koule! Jsou příšerně velký a chlupatý! Hnusný!“
Nechal jsem si župan rozevřenej. Nerad poslouchám rozkazy. On seděl a dál si různě kroutil s panamákem. Ten jeho stupidní panamák a palpitace nad apendixem. Spodní okraj jater při palpaci citlivý. Slezina negativní. Všechno negativní a palpitace. Dokonce i ten zasraný žlučník snad palpituje.
„Hele, můžu si zavolat?“ zeptal se Bláznivej Jimmy.
„Místní?“
„Jasně, místní.“
„Dej si bacha, aby byl místní. Nedávno v noci jsem málem oddělal čtyři chlapy. Honil jsem je v autě po celým městě. Nakonec zajeli k chodníku. Zaparkoval jsem za nima a vypnul motor. Neuvědomil jsem si, že oni si ho nechali běžet. Když jsem vystoupil, vyrazili. Strašně mě to naštvalo. Ve chvíli, kdy jsem startoval, byli už v trapu.“
„Oni od tebe volali meziměsto?“
„Ne; neznal jsem je. Šlo o něco jinýho.“
„Tohle je místní hovor.“
„Tak jen do toho, vole.“
Dopil jsem první pivo a prázdnou lahví jsem třískl do velké dřevěné bedny (o rozměrech rakve) uprostřed pokoje. Třebaže mi domácí dával na týden dvě popelnice, jediný způsob, jak se to tam mohlo vejít, spočíval v rozbíjení všech lahví. Byl jsem v širém okolí jediný člověk s dvěma popelnicemi, ale jak se říká, každý je aspoň v něčem dobrý.
Byl v tom však menší háček: rád jsem chodil bosý a střepy z rozbitých flašek přece jen občas vypadly na koberec a pak se mi zabodávaly do chodidel. To taky štvalo mýho dobrýho doktora - každý týden mi musel vytahovat střepy, zatímco v čekárně umírala nějaká drahá stará dáma na rakovinu. Naučil jsem se proto větší kusy vyřezávat sám a menší jsem nechal, ať si dělají, co chtějí. A pochopitelně když nejste moc pod parou, cítíte, že vám střep zajede pod kůži, a hned ho vytáhnete. To je nejlepší způsob. Vyškubnete střep ještě začerstva a krev začne stříkat jako semeno, a tak se cítíte trochu jako hrdina - teda já se tak aspoň cítím.
Bláznivej Jimmy se díval na telefon ve své ruce zvláštním pohledem: „Nebere to.“
„Tak zavěs, blbče!“
„Telefon pořád zvoní.“
„A já ti naposled říkám, abys zavěsil!“
Zavěsil. „Jedna ženská mi včera v noci seděla na obličeji. Dvanáct hodin. Nakonec jsem jí vykoukl zpod kachlí a zrovna vycházelo sluníčko. Člověče, myslel jsem si, že mám jazyk vejpůl, jako bych měl z jazyka vidličku.“
„To by teprve bylo něco.“
„Jo. Mohl bych obdělávat dvě píči najednou.“
„Jistě. A Casanova by se z toho v hrobě posrat.“
Dál si hrál s panamákem. Rektálně vykazoval náběh na hemeroidy. Řitní svěrač velmi sevřený. Panamák. Prostata poněkud zduřelá a při palpaci citlivá.
Potom ten zasranej ubožák vyskočil a vytočil znova stejný číslo.
Hrál si s panamákem. „Pořád to vyzvání,“ řekl.
Potom si sedl, poslouchal vyzvánění, podělané pohybové ústrojí - mám na mysli úplně zesrané držení těla (kyfóza). Pátý obratel dolní páteře vykazuje možnou anomálii.
Hrál si s panamákem: „Pořád to vyzvání.“
„Pochopitelně,“ řekl jsem, „s někým šoustá.“
„Pochopitelně. A pořád to vyzvání.“ Přistoupil jsem k němu a zavěsil.
Potom jsem zařval: „Do prdele!“
„Co se děje, čéče?“
„Sklo! Na tý zasraný podlaze se všude válí sklo!“
Stál jsem na jedné noze a z druhé jsem si vytahoval sklo. Bylo to pěkné. Rozřízlo bolavé nežity. Okamžitě vytryskla krev. Přešel jsem ke svému křeslu, vytáhl starý hadr, do něhož jsem si otíral malířské štětce, a zkrvavenou patu ovázal.
„Ten hadr je špinavej,“ řekl Bláznivej Jimmy.
„Tvoje duše je špinavá,“ odpověděl jsem mu.
„Zapni si, prosím tě, župan!“
„Tady,“ řekl jsem, „vidíš?“
„Já vím. Vidím. Proto tě žádám, aby sis ho zapnul.“
„Tak dobře, do prdele.“
Velice zdráhavě jsem si přehodil župan přes genitálie. V noci si může každý svoje genitálie odhalovat. Ve dvě odpoledne to vyžaduje jistou odvahu.
„Poslyš,“ řekl Bláznivej Jimmy, „pamatuješ si, jak jsi jednou v noci pochcal ve Westwood Village policajtům auto?“
„Kde byli oni?“
„Asi padesát metrů daleko a cosi tam domlouvali.“
„Asi si ho navzájem honili.“
„Možná. Tobě to ale nestačilo. Musel ses vrátit a pochcat jim ho podruhý.“
Ubohej Jimmy. Fakt celej rozesranej. Luxace prvního, pátýho a šestýho obratle na krční páteři.
Taky slabost pravého třísla.
A stěžuje si, že jsem pochcal policajtům auto.
„Tak dobře, Jimmy, ty si asi myslíš, že jsi senzační frajer, co? S tím svým pytlíkem ukradenejch cetek. Tak já ti něco povím!“
„Cože?“ zeptal se a dál hleděl do zrcadla a mačkal si svůj panamák. Potom si ucucl z láhve s vínem.
„Shánějí se po tobě od soudu! Ty si na to nepamatuješ, ale zlomils Mary žebro a pak ses za pár dní vrátil a praštil ji do obličeje.“
„Shánějí se po mně od SOUDU? Od SOUDU? Ale ne, člověče, to nemyslíš vážně, že by se po mně sháněli od SOUDU?“
Mrštil jsem druhou pivní lahví do velké dřevěné bedny uprostřed pokoje: „Ale ano, můj chlapče, jsi úplnej blázen, potřebuješ pomoct. A Mary tě udala pro ublížení na zdraví...“
„Co to znamená 'ublížení na zdraví'?“
Odklusal jsem pro další dvě piva (pro sebe) a vrátil se. „Poslouchej, pitomče, ty víš moc dobře, co znamená 'ublížení na zdraví'! Celej život nejezdíš jenom na kole!“
Zadíval jsem se na něho. Měl poněkud suchou, přirozeně pružnou pokožku. Věděl jsem taky, že má na levé půlce zadku (uprostřed) malý výrůstek.
„Ale já tomu s tím SOUDEM nerozumím! Co to má ksakru znamenat? Jistě, trochu jsme se pohádali. Proto jsem odešel za Georgem na poušť. Třicet dní jsme tam pili portský víno. Když jsem se vrátil, tak na mě začala JEČET! Měls ji vidět! Já jsem jí nechtěl ublížit. Jenom jsem jí trošku skopal prdel a kozy...“
„Bojí se tě, Jimmy. Jsi nemocnej. Já tě zblízka studoval. Víš, když neonanuju nebo nejsem pod parou, tak čtu knížky. Nejrůznější knížky. Ty jsi dementní, příteli.“
„Ale byli jsme tak výborní přátelé. Ona si s tebou dokonce chtěla zašoustat, ale nemrdala by s tebou, protože milovala mě. Tak mi to řekla.“
„Jenže, Jimmy, to bylo tenkrát. Ty nemáš sebemenší představu, jak se věci mění. Mary je strašně hodnej člověk. Je...“
„Panebože na nebesích! Zapni si ten župan! PROSÍM!“
„No nazdar! Promiň.“
Ubohý Jimmy. Jeho genitálie - levý chámovod a kus pravého byly snad srostlé nebo aspoň tam měl jakousi jizvu. Pravděpodobně pozůstatek po nějaké patologické záležitosti z minulosti.
„Zavolám Anně,“ řekl. „Anna je nejlepší Maryina kamarádka. Ta o tom bude vědět. Proč mě chce dát Mary k soudu?“
„Tak jí zavolej, vole.“
Jimmy si v zrcadle upravil panamák a vytočil číslo.
„Anno? Tady Jimmy. Co? Ne, to není možný! Hank mi to právě řekl. Poslouchej, já tuhle hru nemíním hrát. Co? Ne, já ji nepřerazil žebro! Já jí jen skopal tu velkou prdel a kozy. Chceš říct, že to fakt dala k soudu? Já tam nepřijdu. Pojedu k Jeromovi do Arizony. Seženu si tam místo. Tři sta pětadvacet za měsíc. Právě jsem vydělal dvanáct tisíc dolarů na velkým pozemkovým kšeftě... Zavři už, proboha, hubu o tom SOUDU! Víš, co hned teď udělám? Pojedu OKAMŽITĚ za Mary! Dám jí pusu a užvejkám jí pysky! Sežeru jí všechny chlupy z kundy! Co je mi po nějakým soudu? Nacpu jí ho do zadku, do jamky pod paží, mezi kozy, do pusy, do...“
Jimmy se na mě zadíval: „Zavěsila.“
„Jimmy,“ řekl jsem, „měl by sis nechat vypláchnout zvukovody. Máš zřetelné symptomy emfyzému. Cvič a nechej kouření. Musíš si léčit páteř. Kvůli tomu oslabenýmu tříslu bys neměl zvedat nic těžkýho a buď opatrnej při stolici...“
„Co to je všechno za kraviny?“
„Ten výrůstek na zadku vypadá na veruku.“
„Co je to veruka?“
„Bradavice, taková hnida, vole.“
„Ty jsi hnida, vole.“
„Jo,“ řekl jsem. „Kde jsi přišel k tomu kolu?“
„Patří Arturovi. Artur má spoustu blbostí a sraček. Půjdeme k Arturovi a nějakou sračku si zakouříme.“
„Já nemám Artura rád. Je to takovej zhýčkanej spratek. Některý zhýčkaný spratky mám rád. Artur patří k těm druhejm.“
„Příští týden odjíždí na půl roku do Mexika.“
„Spousta těch zhýčkanejch spratků pořád někam jezdí. O co jde? Grant?“
„Ano, grant. Ale on neumí malovat.“
„Já vím. Ale určitě jde o jeho sochy,“ řekl jsem.
„Mně se jeho sochy nelíbí,“ řekl panamák.
„Poslouchej, Jimmy, nemusím mít rád Artura, ale jeho sochy jsou mi blízký.“
„Jenže je to pořád všechno jako ty starý řecký blbosti - holky s velkejma kozama a prdelema a ve vlajících šatech. Zápasící chlapi, kteří se tahají za ptáky a za vousy. Co to má, sakra, být?“
Zapomeňme tedy, milý čtenáři, na chvilku na Bláznivého Jimmyho, a zabývejme se Arturem - což není žádný velký problém. Souvisí to i s mým způsobem psaní: můžu přeskakovat z jedné věci na druhou a ty mě můžeš sledovat a vůbec na tom nezáleží, jak záhy zjistíš.
Arturovo tajemství spočívalo v tom, že je dělal v nadživotní velikosti. Strašně, opravdu velice působivé. Toho zasranýho betonu. Jeho nejmenší mužští i ženský se tyčili v slunečním nebo měsíčním světle - případně ve smogu, to záleželo na tom, kdy jste přijeli - do dvouapůlmetrové výše.
Chtěl jsem k němu jednou přijít v noci a všude kolem stáli venku ti betonoví lidé, ti betonoví obři. Někteří měřili čtyři až pět metrů. Obrovská prsa, pizdy, ptáci, koule, všude kolem. Právě jsem doposlouchal Elixír lásky od Donizettiho. Nepomohlo to. Pořád jsem se cítil jako pygmej v pekle. Rozkřičel jsem se na celé kolo: „Arture, Arture, pomoc!“ Ale on byl sjetej hašeni nebo možná jsem byl sjetej já, už nevím. V každým případě to ve mně vzbudilo sakramentsky božskou bázeň.
Já mám šest stop a sto pět kilo, tak jsem tomu největšímu hajzlovi, co tam byl, nasadil bodyček.
Nabral jsem ho zezadu, když se nedíval. Spadl dopředu na obličej, fakt - SPADL! Rána se rozlehla po celém městě.
Pak jsem ho ze zvědavosti převrátil na záda a pochopitelně jsem zjistil, že jsem mu urazil čurák a jednu kouli, druhá křapla vejpůl; odlomila se i část nosu a asi polovina vousů.
Cítil jsem se jako vrah.
Potom vyšel Artur a řekl: „Hanku, jsem rád, že tě vidím!“
A já odpověděl: „Promiň mi ten randál, Arte, ale vrazil jsem do jednoho tvýho mazlíčka a ta zpropadená socha škobrtla, spadla a polámala se.“
„To je v pořádku,“ odtušil.
Šel jsem tedy dovnitř a celou noc jsme hulili. A pak už jen vím, že na obloze stálo slunce a já jel sám v autě - bylo asi devět hodin ráno - a projel jsem přes všechny stopky a červený na křižovatkách. Vůbec žádný problém. Dokonce se mi podařilo zaparkovat jen asi jeden a půl bloku od bytu.
Když jsem ale přišel ke svým dveřím, našel jsem toho betonovýho ptáka v kapse. Ta kurevská věc měla dobrejch šedesát centimetrů. Sešel jsem zpátky dolů a strčil ho domácí do poštovní schránky, ale velký kus zůstal čouhat ven, zahnutý a nesmrtelný, s obrovským žaludem ponechaným napospas pošťákově velkomyslnosti.
Dobře. Zpátky k Bláznivýmu Jimmymu.
„Ale chci se zeptat,“ řekl Bláznivej Jimmy, „vy mě opravdu chcete dostat k SOUDU? K SOUDU?“
„Poslyš, Jimmy, ty fakt potřebuješ pomoc. Zavezu tě do Pattonu nebo do Camarilla.“
„Z tý příšerný šokový terapie se mi dělá zle... Brrrr!! ! Brrrr!!!“
Bláznivýmu Jimmovi se v křesle roztřáslo celý tělo, jak tu terapii znovu prožíval.
Potom si před zrcadlem upravil svůj novej panamák, usmál se, vstal a zamířil znovu k telefonu.
Vytočil svoje číslo, podíval se na mě a povídá: „Pořád to vyzvání.“
Zavěsil a vytočil číslo znovu.
Všichni za mnou chodí. Dokonce i můj doktor mi telefonuje: „Kristus z nich byl největší psycholog a měl největší ego tvrdil, že je Syn boží. Jenže pak vyhodil z chrámu ty směnárníky. To byla přirozeně chyba. Dostali se mu na kůži. Dokonce ho požádali, aby si zkřížil nohy, protože chtěli ušetřit hřebík. Je to k zblití.“
Všichni mě chodí navštěvovat. Existuje chlápek s příjmením Ranch nebo Rain, něco na ten způsob, a ten vždycky chodí se spacími pytli a s nějakou smutnou historkou. Jezdí mezi Berkeley a New Orleansem. Tam a zpátky. Jednou za dva měsíce. A píše špatné, staromódní rondely. A vždycky, když přijede (nebo „přidusá“, jak tomu s oblibou říkají), stojí to bůra a případně dalších pár dolarů, plus všechno, co sní a vypije. To je v pořádku, rozdal jsem víc peněz, než nahrabal, ale tihle lidi by si měli jednou uvědomit, že i já mám problémy, abych zůstal naživu.
Seděl tam tedy Bláznivej Jimmy a já naproti němu.
Nebo přijde Maxie. Maxie hodlá ve jménu lidu zavřít všechny kanály v Los Angeles. Je to proklatě pěkný gesto, to musíte uznat. Maxie, kamaráde, říkám mu, dej mi ale vědět, až budeš všechny ty kanály zavírat. Já jsem pro lid. Jsme dlouholetí přátelé. Odjedu z města o týden dřív.
Maxie si neuvědomuje, že šlechetná věc lidu a hovna jsou dvě různé věci. Nechte mě vyhladovět, ale neberte mi moje hovna a záchodovou mísu. Vzpomínám si, jak můj domácí jednou odjel na nádhernou dvoutýdenní dovolenou na Havaj. Fajn.
Den poté, co odjel z města, záchod vypověděl službu. Měl jsem svůj vlastní plunžr, protože se sraček strašně bojím, ale strkal jsem ho dovnitř pořád dokola, a nic se nedělo. Je vám jasné, co mi zbylo.
Zavolal jsem proto svým nejbližším přátelům, ale já nejsem typ člověka, který má příliš mnoho nejbližších přátel, a když už nějaké mám, tak nemají záchod, neřku-li telefon... mnohem častěji nemají vůbec nic.
Zavolal jsem tedy těm několika málo, kteří měli záchod. Byli na mě strašně hodní.
„Samozřejmě, Hanku, u mě se můžeš vysrat kdykoli!“
Jejich pozvání jsem nepřijal. Nevím, snad to bylo tím způsobem, jakým to řekli. Můj domácí na Havaji se tedy koukal na tanečnice hula-hula a mně tam zatím ležely ty zasraný hovna, plavaly na hladině a pokukovaly po mně.
Každý večer jsem se tudíž vysral, potom vylovil hovna z vody, zabalil je do voskovýho papíru, balíček dal do hnědýho pytlíku, nasedl do auta a vyrazil do města, abych to někam vyhodil.
Většinou jsem jen zaparkoval ve druhé řadě, nechal motor běžet a vyhodil ty zpropadený hovna přes nějakou zeď, jedno jakou. Snažil jsem se nepodléhat předsudkům, ale domov důchodců se jevil jako obzvlášť příhodné a klidné místo a myslím, že jsem jím svůj pytlík hoven hodil nejmíň třikrát.
Jindy jsem prostě za jízdy stáhl okénko a hovna vyhodil, jako jiní odklepávají popel nebo vyhazují nedopalky doutníků.
Mluvíme-li už o hovnech, zácpy jsem se vždycky bál víc než rakoviny. (K Bláznivýma Jimmymu se vrátíme. Já vám říkal, že píšu tímhle způsobem.) Když se mi jeden den nepodaří vysrat, nikam nemůžu jít, nic nemůžu dělat - jsem z toho tak zoufalý, že se často snažím vykouřit si vlastního ptáka, abych uvolnil vnitřnosti, rozpohyboval střeva. A pokud jste někdy zkoušeli vykouřit si vlastního ptáka, pak jistě znáte to strašné pnutí v páteři, krčních obratlů a všech svalů, úplně všeho. Nahoníte si ho, aby byl co nejdelší, a potom se zkroutíte, až vás to odrovná jako na mučidlech, nohy máte daleko za hlavou a zaklesnuté o příčle postele, řiť se vám chvěje jako umírající vrabčák v mrazu, všechno máte ohnuté přes tu ohromnou pivní cejchu, všechny svaly zaťaté a napnuté k prasknutí, ale opravdu bolí to, že vám nechybí půl metru nebo třicet centimetrů - schází vám půl centimetru - špička jazyka a koneček ptáka jsou tak blízko, ale zároveň je to jako věčnost nebo čtyřicet mil. Bůh nebo kdo to sakra byl, věděl moc dobře, co dělá, když nás dával dohromady.
Ale zpátky k těm šílencům.
Jimmy vytáčel pořád dokola to samé číslo od půl druhé až do šesti, kdy jsem to já vzdal. Ne, to už bylo půl sedmé, když jsem to vzdal. Komu na tom záleží? Po sedmistém čtyřicátém devátém volání jsem tedy nechal župan úplně rozevřít, přistoupil jsem k Bláznivýmu Jimmymu, vzal mu sluchátko z ruky a řekl: „To stačí.“
Poslouchal jsem Haydnovu symfonii č. 102. Měl jsem dost piva, aby mi vydrželo na zbytek večera. A Bláznivej Jimmy mě nudil. Byl to křupan. Pakomárec. Krokodýlí ocas. Psí hovno na podpatku.
Podíval se na mě: „Soud? Myslíš, že mě požene k soudu? Ne ne, nevěřím na tyhle hrátky, co lidi mezi sebou hrají...“
Otřepané fráze. A maz v uších.
Zívl jsem a zavolal Izzymu Steinerovi, jeho nejlepšímu příteli, který mi ho přihrál. Izzy Steiner tvrdil, že je spisovatel. Já říkal, že neumí psát. On říkal, že já neumím psát. Bylo možné, že jeden z nás má pravdu, nebo taky ne. To víte.
Izzy byl rozložitý židovský mladík asi sto osmdesát čísel vysoký a vážící přes devadesát kilo. Měl silné paže, mohutná zápěstí, býčí šíji a tik hlavy; měl malá očka a velice nesympatická ústa - jen takovou malou díru do hlavy, z níž se bez ustání řinuly oslavné věty o Izzy Steinerovi a dovnitř zase proudilo bez přerušení jídlo: kuřecí křidýlka, krůtí stehna, dlouhé bochníky francouzského chleba, pavoučí trus - cokoli, cokoli, na čem spočinulo jeho vilné oko.
„Steinere?“
„Hm?
Studoval na rabína, ale rabínem být nechtěl. Chtěl jenom žrát a být pořád širší a širší. Odešli jste se jenom vychcat, a když jste se vrátili, lednička byla prázdná a on tam stál s tím hladovým, zahanbujícím pohledem a hltal posledni zbytky. Jediné, co vás před tím útokem ze zálohy při příchodu Izzyho může ochránit, je to, že nejí syrové maso - má ho rád krvavé a nepropečené, ale ne syrové.
„Steinere?“
„Grk... „Hele, jen klidně dopolykej. Musím s tebou mluvit.“
Poslouchal jsem, jak žvýká. Znělo to, jako když dvanáct králíků šoustá na slámě.
„Poslyš, člověče. Mám tady Bláznivýho Jimmyho. Je to tvůj hoch. Přijel na kole. Já budu každou chvilku zvracet. Přijď hned sem. Pospěš si. Varuju tě. Ty jsi jeho přítel. Jsi jeho jedinej přítel. Na tvým místě bych si pěkně pospíšil. Odveď si ho, odtáhni mi ho z očí. Už za sebe dlouho neručím.“
Zavěsil jsem.
„Tys volal Izzymu?“ zeptal se Jimmy.
„Jo. Je to tvůj jedinej kamarád.“
„Ježíšikriste,“ odtušil Bláznivej Jimmy a začal shrnovat všechny ty lžíce a dřevěný panenky a spoustu dalších blbostí do pytle, vyběhl ven ke svýmu kolu a schoval vše na nosič.
Ubožák Izzy se řítil. Tank. Malá dírka úst nasávala oblohu. Byl zkurvenej převážně Hemingwayem a Faulknerem s drobnou příměsí Mailera a Mahlera.
Pak byl náhle Izzy na místě. Nikdy nechodil. Zdálo se, že prostě proletěl dveřmi. Jako by přikvačil na malých koulích vzduchu - hladový a téměř nepřemožitelný.
Potom uviděl Bláznivýho Jimmyho s lahví vína.
„Potřebuje prachy, Jimmy! Stoupni si!“
Izzy převrátil Jimmymu kapsy naruby, ale nic nenašel.
„Co to děláš, člověče?“ ptal se Bláznivej Jimmy.
„Když jsme se naposled servali, Jimmy, roztrhls mi košili. Roztrhals mi kalhoty. Dlužíš mi 5 dolarů za kalhoty a 3 dolary za košili.“
„Jdi do prdele, kámo, já ti žádnou zasranou košili neroztrhal.“
„Drž hubu, Jimmy, varuje tě!“
Izzy vyběhl zpátky ke kolu a začal prohrabávat papírový pytel, který visel vzadu na nosiči. Vrátil se s hnědým papírovým pytlíkem. Vysypal ho na konferenční stolek.
Lžíce, nože, vidličky, gumové panenky... vyřezávané obrázky ze dřeva...
„To je všechno zboží na hovno!“
Izzy vyběhl zpátky ke kolu a prohledával pytel na nosiči znovu.
Bláznivej Jimmy přistoupil ke stolku a začal si svoje krámy strkat zpátky do pytlíku: „Jenom to stříbro je za dvacet dolarů! Vidíš, jakej je to blbec?“
„Jo.“
Izzy se vřítil zpátky dovnitř: „Jimmy, ty na tom kole nemáš ani hovno! Dlužíš mi osm dolarů, Jimmy. Poslouchej, když jsem tě naposled zmlátil, roztrhals mi šaty!“
„Seru na tebe, kámo!“
Jimmy si znovu před zrcadlem upravil svůj novej panamák.
„Podívejte se na mě! Koukněte, jak skvěle vypadám!“
„Jo, vidím,“ řekl Izzy, přistoupil k Jimmymu, vzal mu panamák z hlavy a roztrhl mu ho podél vnějšího okraje. Potom ho roztrhl i na druhé straně a vrátil panamák Jimmymu na hlav. Jimmy už nevypadal jako fešák.
„Podej mi izolepu,“ řekl Jimmy, „potřebuje si spravit klobouk.“
Izzy našel kus izolepy, přistoupil k Jimmymu, protáhl špulku skrz díru v klobouku, odmotal přes trhlinu dlouhý kus pásky, ale většinou mimo, a konec přetáhl přes okraj Jimmymu do obličeje, kde mu zůstal viset u nosu.
„Proč mě chtějí dát k soudu? Tohle já nehraju. Co to má sakra znamenat?“
„Dobře, Jimmy,“ řekl Izzy. „Odvezu tě do Pattonu. Jsi nemocnej člověk! Potřebuješ pomoc! Dlužíš mi osm dolarů, Mary přerazils žebro, praštils ji do obličeje... jsi nemocnej, strašně nemocnej!“
„Seru na tebe, kámo!“ Bláznivej Jimmy vstal a ohnal se po Izzym, netrefil se a upadl na podlahu. Izzy ho zvedl a začal s ním prudce točit.
„Nech toho, Izzy,“ vložil jsem se do toho, „bude celej pořezanej. Na podlaze je spousta skla.“
Izzy mrštil Jimmyho na pohovku. Bláznivej Jimmy vyběhl se svým hnědým papírovým pytlíkem ven, dal si ho na nosič, vrátil se a začal nadávat:
„Izzy, ukradls mi flašku vína! Měl jsem tady další flašku vína. Stála mě 54 centů. Když jsem ji kupoval, měl jsem 60 centů. Teď mám jenom šest.“
„Hele, Jimmy, tak Izzy ti sebral láhev vína? A co se to válí vedle tebe na pohovce?“
Jimmy zvedl láhev. Podíval se jí do hrdla:
„Ne, to není ona. Tohle je nějaká jiná, tu moji sebral Izzy.“
„Podívej, Jimmy, tvůj kámoš víno nepije. Nechce tvoji flašku. Proč už tu svou prdel nezvedneš a neodjedeš na tom svým kole do horoucích pekel?“
„Já tě mám taky plný zuby, Jimmy,“ řekl Izzy, „vypadni. Máš, cos chtěl.“
Jimmy stál před zrcadlem a upravoval si, co zbylo z jeho panamáku. Potom vyšel z místnosti, nasedl na Arturovo kolo a za svitu měsíce odjel. Strávil u mě několik hodin. Už byla noc.
„Ubohej bláznivej hajzl,“ řekl jsem a díval jsem se za ním, jak šlape, „je mi ho líto.“
„Mně taky,“ řekl Izzy.
Potom sáhl pod keř a vytáhl láhev vína. Šli jsme dovnitř.
„Přinesu sklenky,“ řekl jsem.
Vrátil jsem se se sklenicemi, posadili jsme se a pili víno.
„Zkoušel sis někdy vykouřit vlastního ptáka?“ zeptal jsem se Izzyho.
„Zkusím to, až přijdu domů.“
„Myslím, že to nejde,“ řekl jsem.
„Dám ti vědět.“
„Mně chybí asi půl centimetru. Jsem z toho otrávenej.“
Dopili jsme víno a pak jsme šli k Shakeymu, lili do sebe po kýblech tmavé pivo a sledovali staré slavné zápasy. Viděli jsme, jak Louise vyřídil Holanďan, třetí zápas Zale versus Rocky, Braddock - Baer, Dempsey - Firpo, celou starou školu, a potom pustili starý grotesky Laurela a Hardyho... byla tam i ta, jak se ti hajzlové perou o přikrývky ve spacím vagóně. Byl jsem jediný, kdo se tomu smál. Lidi na mě zírali. Loupal jsem oříšky a smál se na celé kolo. Pak se rozesmál Izzy. Potom se jim začali smát všichni, jak se perou o přikrývky ve spacím voze. Úplně jsem zapomněl na Bláznivýho Jimmyho a po dlouhých hodinách jsem se zase konečně cítil jako lidská bytost. Život je prostý - jenom mu nesmíte bránit. A musíte mít trochu peněz. Ať si jiní vedou svoje války, jiní ať si chodí do vězení.
Zůstali jsme do zavíračky a Izzy pak šel domů a já taky.
Svlékl jsem se, namastil si tágo, zahákl se palci u nohou za příčle postele a stočil se přes hlavu. Bylo to stejné: půl centimetru scházelo. Prostě nemůžete mít všechno. Natáhl jsem se po knížce, otevřel ji uprostřed a začal číst Tolstého Vojnu a mír. Nic se nezměnilo. Byla to pořád mizerná kniha.

Z knihy: Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství