Doporučil byste psaní jako profesi?

Hospoda. Kde jinde. S výhledem na ranvej. Seděli jsme u baru, ale číšník si nás nevšímal. Barmani v letištních hospodách jsou snobové, říkal jsem si, jako bývali snobové zřízenci v lůžkových vlacích. Navrhl jsem Garsonovi, že místo abychom se na něho rozkřičeli, což je přesně to, co (barman) chce, sedneme si ke stolu. Vstali jsme a sedli si ke stolu.
Všude kolem byli perfektně oblečení zloději, vypadali spokojeně a hloupě, popíjeli ze sklenic, tiše hovořili a čekali na svá letadla. My s Garsonem seděli a koukali po číšnicích.
„Do prdele,“ pravil Garson, „koukni, jak mají ty šaty - čouhají jim kalhotky.“
„Hmmm ehmm,“ řekl jsem.
Pak jsme k nim měli poznámky. Jedna neměla žádnou prdel. Druhá měla příliš hubený nohy. A obě vypadaly hloupě a myslely si o sobě, že jsou kdovíjaký fešandy. Ta, co neměla prdel, přišla k našemu stolu. Dal jsem Garsonovi přednost a pak jsem si objednal skotskou se sodou. Odešla pro nápoje a za chvíli se vrátila. Panáky nebyly větší než v normální hospodě, ale pak jí budu muset dát pořádný dýško za to, že jí vidím tak pěkně zblízka kalhotky.
„Bojíš se?“ zeptal se Garson.
„Ano,“ odpověděl jsem, „ale čeho?“
„Že poletíš poprvý letadlem.“
„Myslel jsem, že se budu bát. Ale podívej se na ty lidi...“ mávl jsem rukou kolem dokola po hospodě. „Je jim to úplně jedno...“
„A co čtení?“
„Já nemám rád čtení. Jsou blbá. Jako kopání strouhy. Kvůli přežití.“
„Aspoň děláš to, co tě baví.“
„Ne,“ řekl jsem, „já dělám to, co baví tebe.“
„Tak dobře, tak aspoň lidi oceňují tvou práci.“
„Doufám. Nesnáším pomyšlení, že by mě mohli za sonet zlynčovat.“
Vzal jsem svou cestovní tašku, dal si ji na klín a dolil si sklenku. Vypil jsem ji a pak objednal Garsonovi i sobě další.
Ta, co neměla prdel, měla načechrané kalhotky: přemýšlel jsem, jestli pod těmi načechranými kalhotkami nosí ještě jiné kalhotky. Dopili jsme. Přispěl jsem Garsonovi bůrem nebo dokonce možná pětkou za to, že mě dovezl na letiště, a šli jsme nahoru do letadla. Sotva jsem se usadil na posledním sedadle v poslední řadě, letadlo začalo rolovat. Přitížilo se mi.
Zdálo se, že to trvá dlouho, než se letadlo vznese. U okénka vedle mě seděla nějaká stará babka. Vypadala klidně, téměř znuděně. Pravděpodobně létala čtyřikrát nebo pětkrát týdně a provozovala řetěz bordelů. Nedařilo se mi řádně dopnout bezpečnostní pás, ale když si nikdo jiný nestěžoval, nechal jsem ho volně viset. Bylo by trapnější ptát se letušky, jak se zapíná pás, než se nechat vymrštit do vzduchu.
Byli jsme ve vzduchu a já se nerozkřičel. Bylo to klidnější než jízda vlakem. Žádný pohyb. Nuda. Jako bychom jeli padesátkou; hory a mraky kolem nás nijak neubíhaly. Uličkou chodily dvě letušky a usmívaly se na celé kolo. Jedna z nich nevypadala špatně, ale na krku měla strašně naběhlé žíly. To bylo ošklivé. Druhá letuška neměla žádnou prdel.
Pojedli jsme a pak se začalo roznášet pití. Za dolar. Všichni panáka nechtěli. Divní čuráci. Pak jsem začal doufat, že letadlu upadne křídlo a já konečně uvidím, jak vypadají tváře těch letušek. Věděl jsem, že ta s naběhlými žílami by strašně nahlas ječela. A ta, co neměla prdel - inu, kdo ví? Tu se žílami bych popadl a během pádu vstříc smrti bych ji znásilnil. Rychlovka. Sevřeni v objetí a vzájemné ejakulaci těsně před dopadem na zem.
Nehavarovali jsme. Dal jsem si druhého povoleného panáka a pak si potají nalil extra jeden svůj vlastní přímo před očima babky. Ani nehnula brvou. Já jo. Plnou sklenku. Na ex. Bez sody.
A už jsme byli na místě. Seattle...
Nechal jsem všechny vystoupit před sebou. Musel jsem. Teď jsem se totiž neuměl ze svého bezpečnostního pásu vyprostit.
Zavolal jsem na tu s naběhlými žílami na krku.
„Letuško! Slečno!“
Přišla za mnou dozadu.
„Víte, promiňte... ale jak se... tahle zatracená věc rozepíná?“
Nedotkla se pásu a nepřiblížila se ke mně.
„Otočte si to, pane.“
„Ano?“
„Jen zatáhněte za ten malý háček vzadu...“
Odešla. Zatáhl jsem za háček. Nic. Tahal jsem a tahal. Kristebože! Potom to povolilo.
Popadl jsem svou leteckou tašku a snažil se tvářit normálně.
U otevřených dvířek vedoucích na plošinu schůdků se na mě usmála:
„Přeji vám pěkný den, pane, doufáme, že opět poletíte s námi!“
Sešel jsem dolů na ranvej. Stál tam nějaký mladík s dlouhými blond vlasy.
„Pan Chinaski?“ zeptal se.
„Jo, to jste vy, Belforde?“
„Neustále vyhlížím všechny tváře...“ řekl.
„To je v pořádku,“ odpověděl jsem, „pojďme odtud.“
„Do čtení ještě máme několik hodin volna.“
„Skvělý,“ odtušil jsem.
Letiště bylo rozkopané. Na parkoviště jsme museli jet autobusem. Nechali nás čekat. Na autobus čekal obrovský dav lidí. Belford se vydal směrem k němu.
„Počkejte, počkejte!“ řekl jsem. „Já tady mezi tolika zasranýma lidma nemůžu stát!“
„Oni vás neznají, pane Chinaski.“
„To vím moc dobře. Ale já znám je. Zůstaneme tady. Až autobus přijede, doběhneme tam. Zatím bychom si mohli dát panáka, co říkáte?“
„Ne, děkuju, pane Chinaski.“
„Hele, Belforde, říkej mi Henry.“
„Já jsem taky Henry,“ odpověděl.
„Aha, já zapomněl...“
Stáli jsme tam a já pil.
„Autobus už jede, Henry!“
„Fajn, Henry!“
Dobíhali jsme autobus...
Potom jsme se rozhodli, že já budu „Hank“ a on „Henry“. Měl v ruce papírek s adresou. Srub jednoho přítele. Mohli jsme tam odpočívat až do začátku čtení. Jeho přítel byl pryč. Čtení mělo vypuknout až v devět večer. Henrymu se nějak nedařilo srub najít. Byla to pěkná krajina. Určitě to byla moc pěkná krajina. Borovice, borovice, jezera a zase borovice. Čerstvý vzduch. Žádný provoz. Nudilo mě to. Žádnou krásu jsem v tom nenacházel. Říkal jsem si, že asi nejsem moc dobrý člověk. Tady je život, jak by měl být, a já se tu cítím jako ve vězení.
„Pěkná krajina,“ řekl jsem, „ale řekl bych, že jednoho dne ji zkrotí.“
„Určitě,“ odpověděl Henry. „Měl byste to tady vidět, když začne sněžit.“
Díky bohu, pomyslel jsem si, že jsem něčeho takového ušetřen...
Belford zastavil před hospodou. Vešli jsme dovnitř. Nenávidím hospody. Napsal jsem o nich příliš mnoho povídek a básní. Belford si myslel, že mi prokazuje laskavost.
O hospodách se toho dá napsat spoustu, ale má to své meze. Po čase toho máte plné zuby. Lidi v hospodách se podobají lidem v laciných obchoďácích: zabíjejí čas i všechno ostatní.
Vešel jsem jako druhý. Znal pár lidí u jednoho stolu. Běda, byl tam jeden profesor čehosi. A další profesor čehosi jiného. A tenhle a támhleten. Bylo jich kolem stolu plno. Pár žen. Ženy se z jakéhosi důvodu podobaly margarínu. Všichni seděli a pili z půllitrů zelené jedovaté pivo.
I přede mnou se objevil půllitr zeleného piva. Zvedl jsem ho, zadržel dech a napil se.
„Odedávna se mi líbí vaše práce,“ řekl jeden z profesorů. „Připomínáte mi...“
„Omluvte mě,“ skočil jsem mu do řeči, „hned se vrátím...“
Spěchal jsem na hajzl. Pochopitelně to tam páchlo. Pěkně bizarní místo.
Hospoda... máte toho plný zuby!
Nestihl jsem dveře od kabinky otevřít. Musel jsem to hodit do mušle. U vedlejší mušle stál hospodský komik. „Primátor“ města. V červené čepičce. Legrační chlapík. Do prdele.
Hodil jsem šavli a obdařil ho tím nejodpornějším pohledem, jaký svedu. On potom odešel.
Pak jsem vyšel já a posadil se zpátky ke svému zelenému pivu.
„Vy dnes večer čtete v...?“ zeptal se mě jeden z nich.
Neodpověděl jsem.
„Všichni určitě přijdeme.“
„Já tam asi taky přijdu,“ řekl jsem.
Musel jsem. Dostal jsem už peníze a utratil šek. Na jiném místě, někdy jindy, se mi toho snad podaří zbavit.
Jediné, po čem jsem toužil, bylo vrátit se do svého pokojíku v L.A., zatáhnout rolety, zapíjet chandru a pojídat natvrdo uvařená vajíčka s paprikou a doufat, že někde v rádiu chytnu Mahlera...
Devět večer... Belford mě vede dovnitř. Jsou tam malé kulaté stolky, kolem nichž sedí lidé. Je tam pódium.
„Chcete, abych vás uvedl?“ zeptal se Belford.
„Ne,“ odpověděl jsem.
Našel jsem schůdky na jeviště. Stála tam připravená židle a stolek. Odložil jsem si svou cestovní tašku na stolek a začal z ní vytahovat věci.
„Jmenuju se Chinaski,“ řekl jsem jim, „a tady mám spodky, pár ponožek, košili, lahvinku skotské a několik básnických sbírek.“
Skotskou a knížky jsem nechal na stole. Rozbalil jsem celofán, do něhož byla skotská zabalená a napil se. „Chce se někdo na něco zeptat?“
Všichni byli zticha.
„Tak dobře, můžeme tedy začít.“Napřed jsem jim přednesl starý věci. Pokaždý, když jsem si přihnul, zněla pak další báseň líp - mně určitě. Studenti byli na každý pád výteční. Chtěli jediné: abyste jim záměrně nelhali. To jsem pokládal za férové očekávání.
Přetrpěl jsem první půlhodinu a požádal o desetiminutovou přestávku. Sešel jsem z jeviště s lahví v ruce a sedl si ke stolu k Belfordovi a dalším čtyřem nebo pěti studentům. Přišla za mnou mladá dívka s jednou z mých knih. Panebože na nebesích, holka, pomyslel jsem si, tobě podepíšu všechno, co máš!
„Pane Chinaski?“
„Samo,“ odpověděl jsem a máchnul jsem svou geniální rukou. Zeptal jsem se jí na jméno. Potom jsem tam něco napsal. Nakreslil obrázek nahýho chlápka pronásledujícího nahatou ženskou. Datum.
„Mockrát děkuju, pane Chinaski!“
Tak takhle to funguje? Kupa kravin.
Vytáhl jsem svou láhev jednomu hochovi z huby. „Hele, kámo, ty už si přihejbáš podruhý. Já se budu muset potit tam nahoře ještě další půl hodiny. Už se lahve ani nedotkneš.“
Seděl jsem uprostřed stolu. Loknul jsem si a položil láhev zpátky.
„Doporučil byste psaní jako profesi?“ zeptal se mě jeden z mladých studentů.
„To má být pokus o vtip?“ zeptal jsem se na oplátku já.
„Ne, ne, myslím to vážně. Radil byste věnovat se psaní profesně?“
„Psaní si vybírá tebe, ty si ho vybrat nemůžeš.“
Odtáhli ho ode mě. Dal jsem si dalšího panáka a pak jsem vylezl zpátky na jeviště. To nejlepší jsem si vždycky nechával na konec. Bylo to poprvé, co jsem četl na univerzitě, ale jako zahřívací kolečko jsem absolvoval dva opilecké večery v jednom losangeleském knihkupectví. To nejlepší si nechat na konec. Tak to děláte v dětství. Přečetl jsem to všechno až do konce a pak jsem zavřel knížky.
Potlesk mě zaskočil. Byl mohutný a vytrvalý. Bylo to trapné. Ty básničky tak dobré nebyly. Museli tleskat něčemu jinému. Předpokládám, že tomu, že jsem to celé vydržel...
V domě u jednoho z profesorů se konal večírek. Profesor vypadal přesně jako Hemingway. Hemingway už byl ale pochopitelně mrtvý. Profesor koneckonců tak trochu taky. Bez ustání mluvil o literatuře a o psaní - o samých takových posraných záležitostech. Ať jsem šel kamkoli, pořád mě sledoval. Chodil za mnou všude kromě záchodu. Vždycky, když jsem se otočil, stál za mnou...
„Aha, Hemingway! Myslel jsem, že jste mrtvej!“
„Víte, že Faulkner byl taky alkoholik?“
„Jo.“
„Co si myslíte o Jamesi Jonesovi?“
Ten staroch byl nemocnej: nikdy si s tím nedal pokoj.
Našel jsem Belforda: „Poslyš, chlapče, lednička je prázdná. Hemingway toho moc nenakoupil...“
Dal jsem mu dvacku: „Nevěděl bys o někom, kdo by mohl zajít aspoň pro pár piv?“
„Jistě, o někom bych věděl.“
„Tak dobře. A pár doutníků.“
„Jakou značku?“
„Jakoukoli. Lacinou. Deset, patnáct centů. Díky.“
Bylo tam asi dvacet nebo třicet lidí a jednou už jsem ledničku zásobil. Tak takhle ta blbost funguje?
Vybral jsem si tu nejlíp vypadající ženskou v baráku a rozhodl se, že ji přinutím, aby mě nenáviděla. Našel jsem ji, jak sedí sama u stolu v jídelně.
„Holka,“ řekl jsem jí, „ten zasranej Hemingway je nemocnej člověk.“
„Já vím,“ odpověděla.
„Já chápu, že chce vypadat příjemně, ale nedokáže se zbavit literatury. Kristaboha, to je nechutnej mužskej! Víš, že jsem nikdy nepotkal spisovatele, kterej by se mi líbil? Všechno to jsou takový zastydlí puritáni, nejhorší lidskej odpad...“
„Já vím,“ řekla, „já vím...“
Popadl jsem ji za hlavu, přitáhl si ji a políbil. Neodporovala. Hemingway nás zahlédl a odešel do jiné místnosti. Hej! Ten stařec přece jenom dokázal zachovat klid! Pozoruhodné!
Belford se vrátil s nákupem a já před nás naskládal hromadu piv a mluvil jsem, líbal ji a mazlil se s ní celé hodiny. Teprve následující den jsem zjistil, že je to Hemingwayova žena...
Probudil jsem se sám v posteli kdesi v patře. Pravděpodobně jsem byl pořád ještě v Hemingwayově domě. Měl jsem vážnější kocovinu než obvykle. Odvrátil jsem obličej od sluníčka a zavřel oči.
Kdosi mnou zatřásl.
„Hanku! Hanku! Vzbuďte se!“
„Do prdele. Táhni někam.“
„Musíme jít. Hned. V poledne máte čtení. Je to daleko. Sotva to stihneme.“
„Tak to nestihneme.“
„Musíme to stihnout. Podepsal jste smlouvu. Čekají tam. Chtějí vás natočit z televize.“
„Z televize?“
„Ano.“
„Panebože, mohl bych se jim třeba před kamerou vyzvracet...“
„Hanku, musíme to stihnout.“
„Dobře, dobře...“
Vstal jsem z postele a zadíval se na něho: „Jseš hodný, Belforde, že se o mě tak staráš a že posbíráš všechny moje krámy, Proč se na mě nenaštveš a nevynadáš mi?“
„Jste můj nejoblíbenější žijící básník,“ odpověděl.
Zasmál jsem se: „Proboha, já bych snad mohl klidně vytáhnout ptáka a celýho tě pochcat...“
„To ne,“ řekl, „zajímám se o vaše slova, nikoli o vaše chcanky.“
Pěkně mě ponížil a já se s ním cítil dobře. Nakonec jsem se dal dohromady, jak jsem musel, a Belford mi pomohl dolů ze schodů. Dole stál Hemingway se svojí ženou.
„Panebože, vypadáte příšerně!“ řekl Hemingway.
„Promiň mi tu včerejší noc, Ernie. Nevěděl jsem, že je to tvá žena, až...“
„To nic,“ řekl, „dáte si trochu kávy?“
„Rád,“ odpověděl jsem, „něco potřebuju.“
„A něco k snědku?“
„Díky, jíst nebudu.“
Seděli jsme mlčky u stolu a popíjeli kávu. Potom Hemingway cosi říkal. Nevím už, o čem to bylo. Myslím, že asi o Jamesi Joyceovi.
„Nech už toho, zatraceně!“ řekla jeho žena. „Nemohl bys už jednou zavřít hubu?“
„Poslyšte, Hanku,“ řekl Belford, „měli bychom jít. Je to daleko.“
„Dobře,“ odpověděl jsem.
Vstali jsme a zamířili k autu. Potřásl jsem si s Hemingwayem rukou.
„Vyprovodím vás k autu,“ řekl.
Belford s H. šli ke dveřím. Otočil jsem se k ní.
„Sbohem,“ řekl jsem.
„Sbohem,“ odpověděla a pak mě políbila. Nikdy mě takhle nikdo nepolíbil. Ona prostě všechno vzdala, úplně všechno. Nikdy mě takhle nikdo neošoustal.
Vyšel jsem ven. Znovu jsme si s Hemingwayem potřásli rukou. Pak jsme odjeli a on se vrátil do svého domu a ke své manželce...
„Učí literaturu,“ řekl Belford.
„Jo,“ odtušil jsem.
Bylo mi opravdu blbě. „Nevím, jestli to zvládnu. To je pěkná pitomost, mít čtení v poledne.“
„To ale může přijít nejvíc studentů, aby si vás poslechli.“
Jeli jsme dál a já náhle věděl, že už není žádného úniku. Vždycky je něco, co se musí udělat, jinak vás vymažou a zničí. Je to tvrdá realita, ale já ji přijal a přemýšlel, jestli bude vůbec někdy nějaká příležitost, abych jí unikl.
„Nevypadáte moc na to, že to zvládnete,“ řekl Belford.
„Zastav někde. Koupíme láhev skotské.“
Zajel k jednomu z těch podivně vyhlížejících washingtonských obchodů. Koupil jsem třetinku vodky, abych se pokusil rovnou dostat do kondice, a půllitr skotské na čtení. Belford řekl, že na té příští štaci jsou pěkně konzervativní a že by bylo lepší, kdybych si přelil skotskou do termosky. Tak jsem koupil i termosku.
Kdesi jsme se zastavili na snídani. Bylo to tam pěkné, ale holky neukazovaly kalhotky.
Kristebože, všude byly nějaký ženský a víc než polovina z nich vypadala dobře na šoustačku, ale nic se s tím nedalo dělat - můžete se na ně jen dívat. Kdo kdy vynalezl tak hnusnej podvod? Všechny ale vypadaly dost podobně - když si odmyslíme tady trochu tuku navíc nebo jinde žádnej zadek - tolik kytek na poli. Kterou si vybereš? Která si vybere tebe? Je to jedno, a všechno je to tak smutné. A když je výběr hotov, nikdy to nefunguje, nikdy nikomu to nefunguje, bez ohledu na to, co sami říkají.
Belford nám oběma objednal k vajíčkům čerstvé housky. Přespříliš prosté.
Číšnice. Poměřoval jsem její prsa, boky, rty, oči. Ubožačka. Úplná ubožačka, do háje. V jejím mozku pravděpodobně nebyla žádná jiná myšlenka než obrat nějakýho hajzla o poslední halíř...
Podařilo se mi sníst většinu housek a už jsme byli zpátky v autě.
Belford se ještě vrátil k včerejšímu čtení. Oddaný mladík.
„Ten hoch, co vám o přestávce dvakrát upil z láhve...“
„Jo. Ten si o něco koledoval.“
„Všichni se ho bojí. Vyhodili ho z kolejí, ale on se tam pořád potlouká. Je neustále na LSD. Je to blázen.“
„Mně je to úplně jedno, Henry. Můžete mi ukrást moje ženský, ale nešahejte mi na whisky.“
Zastavili jsme se pro benzin a jeli dál. Přelil jsem skotskou do termosky a pokusil se vypít vodku.
„Už se blížíme,“ řekl Belford, „za chvíli uvidíte věžáky kampusu. Podívejte!“
Podíval jsem se.
„Kristova noho!“ řekl jsem.
Sotva jsem uviděl věžáky kampusu, musel jsem vystrčit hlavu z auta a začal jsem zvracet. Cákance zvratků klouzaly a zůstávaly přilepené z boku na Belfordově autě. Jel oddaně dál. Nějak vycítil, že to zvládnu, jako bych zvracel jen tak z legrace. Zvracel jsem pořád dál.
„Promiň,“ stačil jsem jen říct.
„To je v pořádku,“ řekl. „Už bude poledne. Máme asi pět minut. Jsem rád, že jsme to stihli.“
Zaparkovali jsme. Popadl jsem svou cestovní tašku, vystoupil a vyzvracel se na parkovišti.
Belford vykročil odhodlaně kupředu.
„Počkej chviličku,“ řekl jsem.
Opřel jsem se o sloup a znovu zvracel. Kolem šli nějací studenti a hleděli na mě: co tady ten starý člověk dělá?
Šel jsem za Belfordem po cestičkách, nahoru, dolů... Americká univerzita - spousta křoví, cestiček a kravin. Zahlédl jsem své jméno na plakátu: HENRY CHINASKI ČTE SVOU POEZII V...
To jsem já, pomyslel jsem si. Málem mě to rozesmálo. Šoupli mě do jakési místnosti. Všude bylo plno lidí. Drobné bílé tváře. Bílé lívanečky.
Usadili mě do křesla.
„Pane,“ řekl člověk za kamerou, „až zvednu ruku, můžete začít.“
Pozvracím se, pomyslel jsem si. Snažil jsem se najít nějaké knížky s básničkami. Hledal jsem všude kolem sebe. Potom jim Belford začal vyprávět, co jsem zač... jak skvělou příležitost to máme zde na severozápadním tichomořském pobřeží...
Chlápek zvedl ruku.
Začal jsem: „jmenuju se Chinaski. První báseň se jmenuje...“
Po třech, čtyřech básních jsem si přihnul z termosky. Lidi se zasmáli. Bylo mi jedno, čemu. Loknul jsem si znovu a začal se uklidňovat. Tentokrát žádná přestávka. Podíval jsem se stranou na televizní obrazovku a zjistil jsem, že čtu už půl hodiny s pramínkem vlasů padajícím mi přes čelo přímo doprostřed nosu. Pobavilo mě to; pak jsem si ho odhrnul a dal se do práce. Zdálo se, že jsem to zvládl. Potlesk byl dobrý, i když ne tak mohutný jako včera. Komu to vadí? Jen se odtud dostat živý. Někteří měli moje knížky a chodili si pro podpisy.
Ehm, hmm, pomyslel jsem si, tak takhle ty kraviny fungují. Víc nic moc. Podepsal jsem papír na svých sto dolarů, představili mě vedoucí katedry literatury. Ztělesnění sexu, tak vypadala. Říkal jsem si, že bych ji měl znásilnit. Řekla, že chtěla přijít do toho srubu v horách - k Belfordovi -, ale po vyslechnutí mých básní to pochopitelně neudělala. Bylo to za mnou. Vracel jsem se na svůj zatuchlý dvorek a do svého šílenství, ale bylo to moje šílenství. Belford mě s jedním přítelem zavezl na letiště a sedli jsme si do hospody. Koupil jsem pití.
„Je to legrační,“ řekl jsem, „asi jsem se zbláznil. Pořád slyším svoje jméno.“
Měl jsem pravdu. Když jsme doběhli ke schůdkům, moje letadlo už uhánělo po ranveji a právě se začalo odlepovat od země. Musel jsem se vrátit a jít do zvláštní místnosti, kde mě vyslýchali. Cítil jsem se jako školák.
„Tak dobře,“ řekl mi člověk, co seděl naproti mně, „zařadíme vás do dalšího letu. Ale ten už určitě musíte stihnout.“
„Děkuju vám, pane,“ řekl jsem. On něco pověděl do telefonu a já se vrátil do hospody a objednal další pití.
„Je to v pořádku,“ řekl jsem, „dali mě do dalšího letu.“
Pak mě napadlo, že bych mohl další let zmeškávat už pořád. A pak bych se musel vždycky vracet a zase se vidět s tím samým člověkem. Pokaždé by to bylo o trochu horší: on by měl větší vztek a já čím dál provinilejší výraz. Klidně se to mohlo stát. Belford s přítelem by se vytratili. Přišli by jiní. Uspořádali by na mě menší sbírku...
„Mami, co se stalo s tatínkem?“
„Umřel v hospodě na letišti v Seattlu, když se snažil dostat na nějaký let do Los Angeles.
„Možná tomu nebudete věřit, ale druhý let jsem stihl tak tak. Sotva jsem dosedl, letadlo se dalo do pohybu. Nechápal jsem to. Proč to bylo tak těžké? Ale byl jsem na palubě. Odzátkoval jsem láhev. Letuška mě přistihla. Porušil jsem pravidla. „Víte, že vás můžeme vysadit, pane.“ Kapitán právě ohlásil, že jsme ve výšce 15 000 metrů.
„Mami, co se stalo s tatínkem?“
„Byl básník.“
„Co je to básník, mami?“
„Říkal, že neví. A běž si umýt ruce, budeme obědvat.“
„On to nevěděl?“
„Přesně tak, nevěděl. A běž, řekla jsem, že si máš umýt ruce...“

Z knihy: Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství