Velká zenová svatba

Seděl jsem vzadu, zabořený v sedadle s dalamánky, játrovkou, pivem a limonádami; na sobě jsem měl zelenou kravatu, první kravatu od smrti otce před deseti lety. Teď jsem měl být svědkem na zenové svatbě, Hollis se řítila stočtyřicítkou a Royovy metrové vousy mi vlály do obličeje. Jeli jsme mým autem značky Comet, model 1962, ale já jsem nemohl řídit: neměl jsem pojištění, zato dva záznamy v rejstříku za řízení v opilosti a navíc už jsem začínal být opilý. Hollis s Royem spolu žili před svatbou tři roky a Hollis Roye vydržovala. Já seděl na zadním sedadle a cucal pivo. Roy mi představoval jednoho po druhém všechny členy Holliiny rodiny. Royovi šla zkrátka líp intelektuálština. Nebo možná jen řeči. Doma měli na stěnách spoustu fotek přežvykujících chlápků schoulených v kabátech.
A taky fotku Roye při orgasmu, když masturbuje. Roy ji dělal sám. Podvedl fofák. Sám. Provázek. Drát. Přípravy kolem. Roy tvrdil, že musel onanovat šestkrát, než získal dokonalý snímek. Celodenní práce: mléčná kapka letící vzduchem, umělecké dílo. Hollis odbočila z dálnice. Nebylo to daleko. Někteří boháči mají příjezdovou cestu dlouhou dva kilometry. Tahle nebyla špatná: půl kilometru. Vystoupili jsme. Tropické skleníky. Čtyři nebo pět psů. Obrovská černá chlupatá hloupá ucintaná zvířata. Nedostali jsme se ke dveřím - ten boháč stál na verandě a díval se dolů s panákem v ruce. Roy zaječel: „Nazdar, Harveyi, ty hajzlíku, jsem rád, že tě vidím!“
Harvey se usmál: „Vítám tě, Royi.“
Jedna z těch černých chlupatých potvor mi žmoulala levou nohu. „Zavolej si toho psa, Harveyi, ty hajzlíku, jsem rád, že tě vidím!“ zakřičel jsem.
„Aristotele, NECHEJ TOHO!“
Aristoteles toho nechal, právě včas.
A.
Chodili jsme nahoru dolů po schodech se salámem, maďarskými marinovanými rybičkami, garnáty. Humři. Bagety. Mleté hrdliččí prdýlky.
Pak jsme to měli všechno přichystané. Sedl jsem si a popadl pivo. Byl jsem jediný, kdo měl kravatu. Taky jsem byl jediný, kdo koupil svatební dar. Schovával jsem ho u stěny za Aristotelem ožužlanou nohou.
„Charles Bukowski...“
Vstal jsem.
„Ach, Charles Bukowski!“
„Ehm.“
A dál:
„To je Marty.“
„Ahoj, Marty.“
„A toto je Elsie.“
„Ahoj, Elsie.“
„Vy opravdu,“ zeptala se, „rozbíjíte nábytek a okna holýma rukama, když jste opilý?“
„Ehm.“
„Jste na to už trochu starý.“
„Tak podívej, Elsie, neser mě s takovým...“
„A tohle je Tina.“
„Ahoj Tino,“
Sedl jsem si.
Jména! Se svou první ženou jsem byl ženatý dva a půl roku. Jednou večer přišlo na návštěvu pár lidí. Představoval jsem je své ženě: „Tohle je intoš Louie, tohle je Marie, královna rychlovek, a tohle je kulhavej Nick.“ Potom jsem se obrátil k nim a řekl: „Tohle je moje žena... moje žena... tohle...“ Nakonec jsem se jí musel zeptat: „JAK SE VLASTNĚ, DO PRDELE, JMENUJEŠ?“
„Barbara.“
„Tohle je Barbara,“ sdělil jsem jim...
Zenový mistr nepřijel. Seděl jsem a popíjel pivo.
Potom začali chodit další lidé. Pořád se valili po schodech nahoru. Celá rodina Hollis. Vypadalo to, že Roy rodinu nemá. Ubohý Roy. V životě jediný den nepracoval. Dal jsem si další pivo.
Pořád chodili po schodech nahoru: bývalí muklové, podvodníci, mrzáci, dealeři v různých převlecích. Rodina a přátelé. Desítky lidí. Žádné svatební dary. Žádné kravaty.
Odsunul jsem se dál do svého kouta.
Jeden chlápek byl pěkně zřízenej. Trvalo mu pětadvacet minut, než vyšel po schodech nahoru. Měl speciálně vyrobené berle, které vypadaly velmi pevně, s kruhovýmí otvory pro paže. Speciální úchytky. Hliník a guma. Žádné dřevo pro hošíka. Pochopil jsem to: pančovaná samohonka nebo mizerný plat. Přihýbal si ve starém holičském křesle s horkým vlhkým ručníkem přes obličej. Štamprle minuly jen pár životně důležitých míst.
Byli tu další. Kdosi učil na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Někdo jiný vozil sračky na čínských rybářských lodích přes přístav v San Pedro.
Představili mě nejslavnějším vrahům a kšeftařům století.
Já práce střídal.
Potom se objevil Harvey.
„Bukowski, nedal byste si trochu skotské se sodou?“
„Jasně, Harveyi, samo.“
Zamířili jsme do kuchyně.
„Na co ta kravata?“
„Mám nahoře na kalhotech rozbitý zip. A mám moc malý spodky. Konec vázanky mi zakrývá chlupy těsně nad ptákem.“
„Považuju vás za žijícího mistra současné povídky. Nikdo vám nesahá ani po kotníky.“
„Jasně, Harveyi. Kde je ta skotská?“
Harvey mi ukázal na flašku skotské.
„Piju tuhle značku, protože ji vždycky zmiňujete ve svých povídkách.“
„Já teď ale, Harveyi, značky střídám. Objevil jsem lepší vizoury.“
„Které?“
„To kdybych si tak vzpomněl.“
Našel jsem vysokou sklenici a nalil do ní napůl skotskou a vodu.
„Je to dobrý na nervy, víte?“ řekl jsem mu.
„Jistě, Bukowski.“
Vypil jsem to na ex.
„Co takhle ještě jednu?“
„Samo.“
Vzal jsem si druhou sklenici a šel do obývacího pokoje, kde jsem se usadil zpátky do svého rohu. Mezitím zde došlo k nové vzrušující události: zenový mistr přece jen PŘIJEL!
Zenový mistr měl na sobě velice módní oblečení a neustále se díval kolem sebe přimhouřenýma očima. Ale možná to měl vrozené.
Zenový mistr potřeboval tabla. Roy běhal po domě a sháněl tabla.
Zenový mistr byl zatím velice klidný a vlídný. Dopil jsem svůj drink a šel si nalít další. Vrátil jsem se do místnosti.
Dovnitř vběhlo děcko se zlatými vlásky. Asi jedenáct let.
„Bukowski, četl jsem některý tvoje povídky. Já si myslím, že jsi ten nejlepší spisovatel, kterýho jsem kdy četl!“
Dlouhé blonďaté kudrny. Brýle. Hubené tělo.
„Výborně, zlatíčko. Už jsi dost stará. Vezmeme se. Budeme žít z tvejch peněz. Jsem už unavenej. Budeš mě moct vodit ve skleněné kleci s větracími otvory. Nechám tě, abys mohla mít mladý kluky. Budu se třeba i dívat.“
„Bukowski! Jenom proto, že mám dlouhý vlasy, tak si myslíš, že jsem holka! Já se jmenuju Pavel! Představovali nás! Copak jsi na to zapomněl?“
Pavlův tatínek Harvey mě pozoroval. Všiml jsem si jeho očí. Hned mi bylo jasné, že se právě rozhodl, že koneckonců zase tak dobrý spisovatel nejsem. Možná jsem dokonce špatný spisovatel. Inu, žádný člověk se nedokáže věčně přetvařovat.
Ale můj hošík byl výtečný: „To neva, Bukowski! Pořád jsi ten nejúžasnější spisovatel, kterýho jsem kdy četl! Táta mi dovolil, abych si přečetl jen některý tvoje povídky...“
Potom všude vypnula elektřina. To ten kluk právě potřeboval pro tu svoji velkou hubu...
Všude ale byly svíčky. Všichni hledali svíčky, chodili s nimi kolem a zapalovali je.
„Do prdele, to jsou jenom pojistky. Vyměňte pojistky,“ řekl jsem.
Kdosi odpověděl, že to nejsou pojistky, že je to něco jiného, a tak jsem to vzdal a ve světle svící jsem odešel do kuchyně pro další skotskou. Do prdele, stál tam Harvey.
„Máš šikovnýho synka, Harveyi. Ten tvůj kluk Petr...“
„Pavel.“
„Promiň. Biblický přeřeknutí.“
„Rozumím.“
(Bohatí rozumějí; jenom s tím nic nedělají.)
Harvey odzátkoval novou sedmičku. Mluvili jsme o Kafkovi. Dostojevskij, Turgeněv, Gogol. O všech těch fádních pitomostech. Potom už byly svíčky úplně všude. Zenový mistr chtěl začít. Roy mi dal předtím dva prstýnky. Nahmatal jsem je. Byly pořád na místě. Všichni na nás čekali. Já čekal, že Harvey se každou chvíli po vší té skotské zřítí na podlahu. Nevypadalo to dobře. Držel se mnou krok a vypil vždy jednoho panáka, zatímco já dva, a ještě se držel na nohou. To se často nestává. Vyžahli jsme půl sedmičky během deseti minut, co se svítilo svíčkami. Vyšli jsme za ostatními. Vyklopil jsem Royovi prstýnky. Před pár dny Roy sdělil zenovému mistru, že jsem opilec: nespolehlivý, zbabělý a nemravný. Nepožadujte proto během obřadu prstýnky od Bukowského, protože Bukowski by tam třeba nemusel být. Nebo může prstýnky ztratit, mohl by zvracet, případně ztratit Bukowského.
Tak to konečně bylo tady. Zenový mistr začal listovat v malé černé knížečce. Nevypadala moc tlustě. Řekl bych takových sto padesát stránek.
„Žádám vás,“ řekl nenový mistr, „abyste během obřadu nepili a nekouřili.“
Dopil jsem svou sklenici. Stál jsem Royovi po pravici. Všichni rychle dopíjeli.
Zenový mistr se přitrouble usmál s výrazem duchovní převahy.
Křesťanský svatební obřad jsem měl našprtaný zpaměti. A zenový obřad vlastně připomínal ten křesťanský, jenom do něho přidali pár kravin navíc. Během jednotlivých úkonů se postupně zapálily tři malé tyčinky. K zenovému obřadu byla třeba celá bedna různých věcí - snad dvě nebo tři stovky. Po zapálení jednu tyčinku umístili do středu džbánu s pískem. To byla zenová tyčinka. Potom byl Roy požádán, aby svoji hořící tyčinku umístil po jedné straně zenové tyčinky, a Hollis měla svou tyčinku zapíchnout z druhé strany.
Jenže tyčinky nebyly úplně v pořádku. Zenový mistr se musel s chápavým úsměvem natáhnout a upravit tyčinky do správné hloubky a sklonu.
Potom zenový mistr vytáhl náhrdelník z hnědých korálků.
Podal náhrdelník Royovi.
„Teď?“ zeptal se Roy.
Do prdele, pomyslel jsem si, Roy byl odjakživa ve všem sečtělý. Proč si nic nepřečetl o vlastní svatbě?
Mistr Zen se k nim sklonila vložil pravou ruku Hollis do Royovy levice. A korálky obkroužily obě ruce.
„Bereš si...“
„Beru si...“
(To je zen? pomyslel jsem si.)
„A ty, Hollis, bereš...“
„Beru...“
Mezitím tam ve světle svíček nějaký pitomec pořizoval z obřadu stovky fotografií. Znervózňovalo mě to. Klidně to mohla být FBI
„Cvak! Cvak! Cvak!“
Všichni jsme byli pochopitelně čistí. Bylo to ale zneklidňující, protože to bylo bezohledné.
Potom jsem si všiml ve světle svící mistrových uší. Světlo svíček je prosvěcovalo, jako by byly vytvořeny z toho nejjemnějšího toaletního papíru.
Zenový mistr měl ty nejtenčí uši, jaké jsem kdy u člověka viděl. Právě to mu poskytovalo svatost! Ty uši jsem musel získat! Na peněženku, pro kocoura nebo jen pro vzpomínku. Nebo pod polštář.
Bylo mi pochopitelně jasné, že to ke mně promlouvá všechna ta skotská se sodou a pivo, ale na druhou stranu jsem vlastně něco takového vůbec netušil.
Nepřestával jsem sledovat uši zenového mistra.
Ozývala se pořád další slova.
„...a ty, Royi, slibuješ, že nebudeš užívat ve svém svazku s Hollis žádné drogy?“
Zdálo se, že nastala trapná pauza. Potom s rukama svázanýma hnědými korálky Roy promluvil: „Slibuju, že nebudu...“
Brzy to bylo za námi. Nebo aspoň se zdálo, že je to za námi. Zenový mistr se napřímil a naznačil úsměv.
Poklepal jsem Royovi na rameno: „Blahopřeju.“
Potom jsem se předklonil, vzal do dlaní hlavu Hollis a políbil ji na nádherné rty.
Všichni tam pořád ještě seděli. Národ vyšinutců.
Nikdo se nehýbal. Svíčky hořely jako vyšinuté svíčky.
Přistoupil jsem k zenovému mistru. Potřásl jsem mu rukou: „Děkuju vám. Zvládl jste obřad výborně.“
Zdálo se, že ho to potěšilo, a já se díky tomu cítil trochu líp. Ale zbytek těch gangsterů - kongres a mafie: ti byli příliš hrdí a blbí, aby si třásli rukou s Orientálcem. Jenom jeden z nich políbil Hollis. Jenom jeden si ještě potřásl rukou se zenovým mistrem. Klidně to mohla být svatba s přestřelkou. To byla rodinka! Já jsem byl poslední, který by něco věděl, nebo komu by něco řekli.
Když teď bylo po svatbě, začalo být uvnitř dost chladno. Seděli a zírali jeden na druhého. Nikdy nedokážu pochopit lidské plémě, ale někdo vždycky musí hrát klauna. Strhl jsem si zelenou kravatu a roztočil ji ve vzduchu:
„HEJ! VY ČURÁCI! NEMÁTE HLAD?“
Šel jsem ke stolu a začal se ládovat sýrem, marinovanými vepřovými nožičkami a kuřecími kundami. Několik z nich prkenně vstalo, přistoupili ke stolu a začali se hrabat v jídle, protože nevěděli, co jiného by měli dělat.
Přiměl jsem je oždibovat prostřené stoly. Potom jsem odešel loknout si skotské se sodou.
Když jsem si v kuchyni znovu naléval, zaslechl jsem, jak zenový mistr říká: „Musím teď odejít.“
„Ach, neodcházejte...“ slyšel jsem starý, ječivý ženský hlas vyrůstající ze středu té největší sešlosti zločineckého podsvětí za poslední tři roky. A ani ona nezněla tak, jako by to mínila vážně. Co jsem tu mezi nimi dělal? Nebo ten profesor z Kalifornské univerzity? Ne, profesor z Kalifornské univerzity sem patřil.
Musí existovat nějaké pokání nebo něco. Nějaká akce, která by všechna jednání zlidštila.
Sotva jsem uslyšel, že za zenovým mistrem zaklaply vstupní dveře, otočil jsem do sebe velkou sklenici skotské. Potom jsem proběhl pokojem osvětleným svícemi a plným švitořících hajzlů, našel dveře (to mi dalo na chvíli docela práci), otevřel je, zavřel a náhle jsem byl... asi 15 kroků za mistrem Zenem. Zbývalo ještě čtyřicet, padesát kroků dolů na parkoviště.
Dohonil jsem ho a potácel se vedle něho, přičemž jsem dělal na každý jeho krok dva.
Vykřikl jsem: „Hej, mistře!“
Zen se otočil ke mně: „Ano, starý muži?“
Starý muži?
Oba jsme se zastavili a dívali se na tom točitém schodišti v měsícem zalité tropické zahradě jeden na druhého. Zdál se to být příhodný čas pro navázání bližšího vztahu.
Řekl jsem mu: „Chci buď ty vaše zasraný uši, nebo váš zasranej oblek - ten neonovej župan, co máte na sobě!“
„Starý muži, vy jste se zbláznil!“
„Myslel jsem, že zen má víc šťávy a kuráže, než aby spatra pronášel kategorická a nepravdivá tvrzení. Znechucujete mě, mistře!“
Zen sepjal ruce a vzhlédl vzhůru.
Řekl jsem mu: „Chci buď váš zasranej oblek, nebo vaše zasraný uši!“
Měl i nadále sepjaté dlaně a díval se vzhůru.
Vrhl jsem se dolů ze schodů, pár jsem jich minul, ale letěl jsem kupředu, snažil jsem se, abych si nepřerazil lebku, a když jsem padal na něj, pokusil jsem se ho vší silou praštit, ale představoval jsem jen neusměrněnou pohybovou energii puštěnou ze řetězu. Zen mě zachytil a zvedl zpátky do svislé polohy.
„Můj synu, můj synu...“
Byli jsme v těsné blízkosti. Praštil jsem. Pěkně jsem ho nabral. Slyšel jsem, jak zasyčel. O krok ustoupil. Znovu jsem se rozmáchl a udeřil. Netrefil jsem se. Máchl jsem nalevo do prázdna. Spadl jsem na jakési kytky importované z pekla. Vstal jsem. Znovu jsem se na něho začal sápat. A v měsíčním světle jsem si všiml svých kalhot - potřísněných od krve, kapajícího vosku a zvratků.
„Teď jsi narazil na svýho mistra, ty hajzle!“ upozornil jsem ho, když jsem se k němu blížil. Čekal. Roky devíti řemesel nedopustily, aby mi svaly úplně ochably. Vrazil jsem mu vší silou svých sto pěti kil pořádně do břicha.
Zen tiše hekl, znovu vzhlédl k obloze, cosi orientálsky pronesl a zasadil mi něžně jednoduchý úder karate, po němž mě zanechal válet se mezi mexickými kaktusy a něčím, co mi připadalo jako masožravé rostliny z hlubokých brazilských džunglí. Odpočíval jsem v měsíčním světle až do chvíle, kdy se mi zazdálo, že se mi jeden fialový květ začal plížit směrem k nosu a jemně mi bránit v dýchání.
Do prdele, trvalo přinejmenším 150 let, než se člověk dostane do harvardské klasické knihovny. Neexistovala jiná volba: vymanil jsem se ze záhonu a začal se šplhat zpátky nahoru po schodech. Když jsem byl téměř na vrcholu, vstal jsem, otevřel dveře a vstoupil. Nikdo si mě nevšiml. Pořád kecali o blbostech. Praštil jsem sebou do svého kouta. Úder karate mi natrhl levé obočí. Našel jsem kapesník.
„Do prdele! Potřebuju panáka!“ zaječel jsem.
Harvey mi ho přinesl. Čistá skotská. Otočil jsem ji do sebe na ex. Proč může znít šum lidského hovoru tak nesmyslně? Všiml jsem si, že žena, již mi představili jako nevěstinu matku, teď odhalovala značný kus nohy, která nevypadala vůbec špatně. Dlouhé nylonky a drahé lodičky s jehlovými podpatky plus dole u prstů maličké drahokamy. To by dostalo do varu i idiota a já byl jen poloviční idiot.
Vstal jsem, přistoupil k nevěstině matince, roztrhl jí sukni až ke stehnům, rychle ji políbil na pěkná kolena a začal ji líbat výš a výš.
Světlo svíček pomáhalo. Všemu.
„Hej!“ probrala se náhle. „Co to děláte?“
„Vyšoustám z tebe duši, hodlám tě mrdat, že se z toho posereš! Co na to říkáš?“
Odstrčila mě a já upadl pozpátku na koberec. Ležel jsem bezmocně na zádech, házel sebou a pokoušet se vstát.
„Zasraná Amazonko!“ ječel jsem na ni.
Nakonec se mi asi po třech či čtyřech minutách podařilo postavit se na nohy. Kdosi se zasmál. Když jsem zjistil, že už mám nohy zase pevně na zemi, zamířil jsem do kuchyně. Nalil jsem si panáka a otočil ho do sebe. Nalil jsem si druhého a šel zpátky.
Všichni tam byli: celé zpropadené příbuzenstvo.
„Royi a Hollis?“ oslovil jsem je. „Proč si nerozbalíte váš svatební dar?“
„Jasně,“ řekl Roy, „proč ne?“
Dárek byl zabalený ve čtyřiceti metrech staniolu. Roy ho trpělivě odmotával. Konečně se mu to celé podařilo.
„Šťastné manželství!“ vykřikl jsem.
Všichni to viděli. V místnosti zavládlo naprosté ticho.
Byla to malá rakev, ručně vyrobené dílo těch nejlepších španělských řemeslníků. Měla dokonce i růžovorudé polstrování. Byla to přesná replika velké rakve, jen snad byla vyrobena s větší láskou.
Roy po mně vrhl vražedný pohled, utrhl visačku s návodem, jak pečovat o lak na dřevě, hodil ji do rakve a zaklapl víko.
Bylo naprosté ticho. Jediný dar nepřišel nazmar. Brzy se však zase všichni dali dohromady a dál si povídali o nesmyslech.
Já jsem nemluvil. Byl jsem na svojí ozdobnou rakvičku opravdu pyšný. Hledal jsem dárek celé hodiny. Málem jsem se z toho zbláznil. Potom jsem ji uviděl v regále, stála tam úplně sama. Hladil jsem její stěny, obracel ji ze všech stran a pak jsem se podíval dovnitř. Bylo to drahé, ale platil jsem za dokonalé řemeslné provedení. Dřevo. Titěrné závěsy. Všechno. Zároveň jsem potřeboval nějaký sprej na mravence. Našel jsem ho vzadu v obchodě pod značkou Černý prapor. Mravenci si vybudovali mraveniště pod prahem vstupních dveří. Vzal jsem si zboží k pokladně. Seděla tam mladá holka a já to před ni vyložil. Ukázal jsem na rakvičku:
„Víte, co to je?“
„Co?“
„To je rakvička!“
Otevřel jsem ji a ukázal jí vnitřek.
„Z mravenců se můžu zbláznit. Víte, co hodlám udělat?“
„Co.?“
„Všechny ty mravence zabiju, dám je do rakvičky a pohřbím!“
Rozesmála se: „Vy jste mi zvedl náladu na celej den!“
Mladé už dnes ničím nezaskočíte; mají naprostou převahu. Zaplatil jsem a vyšel ven...
Teď na svatbě se ale nikdo nesmál. Tlakový hrnec ovázaný rudou stuhou by je potěšil. Nebo ne?
Harvey, ten boháč, byl nakonec ze všech nejlaskavější. Možná proto, že si mohl laskavost dovolit? Potom jsem si vzpomněl na citát ze své četby, na něco ze starověké Číny:
„Byl bys raději bohatý, nebo se věnoval umění?“
„Raději bych byl bohatý, protože se zdá, že umělec vždycky sedí u dveří boháče.“
Popíjel jsem ze sedmičky a už mi bylo všechno jedno. Vzpomínám si jenom, že pak bylo náhle po všem. Seděl jsem na zadním sedadle svého automobilu, Hollis opět řídila, Royovy vousy mi zase vlály do obličeje. Já popíjel ze své sedmičky.
„Hele, snad jste tu moji rakvičku vy dva nevyhodili? Mám vás oba rád, vždyť to víte! Proč jste tu rakvičku vyhodili?“
„Podívej, Bukowski! Tady je tvoje rakvička!“
Roy mi ji dal přímo před oči.
„Aha, dobře!“
„Chceš ji zpátky?“
„Ne! Ne! To máte ode mě dárek! Váš jedinej dárek! Nechte si ji! Prosím!“
„Tak dobře.“
Zbytek cesty jsme víceméně mlčeli. Bydlel jsem v jednom bloku nedaleko Hollywoodu (pochopitelně). S parkováním to bylo zlé. Nakonec našli místo asi půl bloku od mého domu. Zaparkovali moje auto a podali mi klíče. Viděl jsem, jak jdou přes ulici ke svému autu. Díval jsem se za nimi, pak jsem se otočil, abych se vydal na cestu k domovu. Pořád jsem se po nich ohlížel a zároveň jsem si opatroval zbytek Harveyovy sedmičky, a tak jsem špičkou boty zachytil o lem kalhot a upadl jsem. Padal jsem na záda a mým prvním instinktem bylo ochránit zbytek výtečné sedmičky, aby se nerozbila o beton (jako matka s dítětem). Snažil jsem se zbrzdit pád rameny, hlavu i láhev jsem držel ve vzduchu. Láhev jsem zachránil, ale hlava dopadla temenem na chodník: BUM!
Oba stáli a dívali se, jak padám. Byl jsem omráčený téměř do bezvědomí, ale podařilo se mi na ně přes ulici zakřičet: „Royi! Hollis! Pomozte mi, prosím, dojít domů, jsem zraněný!“
Chvíli nerozhodně stáli a dívali se na mě. Pak nasedli do auta, nastartovali, opřeli se do sedaček a hladce odjeli.
Byla to pomsta za něco, co jsem asi provedl. Že by za tu rakvičku? Ať to bylo cokoli - jízda mým autem, nebo já sám jako klaun a svědek na svatbě... opotřeboval jsem se. Nad lidmi jsem odedávna pociťoval znechucení. To, co mi je znechucovalo, spočívalo především v nemocných rodinných vztazích, které zahrnovaly manželství, výměnu moci a podpory, a které se jako vředy, jako lepra šířily dál: vaši nejbližší sousedé, vaše okolí, vaše čtvrť, vaše město, váš kraj, vaše země, váš národ... všichni se drží vzájemně za prdel v medové plástvi přežívání z čiré blbosti zvířecího strachu.
Všechno jsem to chápal, rozuměl jsem tomu, proč mě tam nechali prosícího válet se na zemi.
Ještě pět minut, říkal jsem si. Pokud tady budu moct ležet ještě pět minut, aniž by mě někdo otravoval, vstanu a doplazím se k sobě domů. Byl jsem poslední psanec. Billy Kid byl proti mně nula. Pět minut. Jen mě nechte, abych se dostal do své jeskyně. Dám se do pořádku. Až mě příště požádají, abych fungoval v tom jejich světě, povím jim, kam si to mají strčit. Pět minut. To je vše, co potřebuju.
Kolem prošly dvě ženy. Otáčely se a dívaly se po mně.
„Podívej se na něho. Co s ním je?“
„Je opilý.“
„Není nemocný, že ne?“
„Ne, podívej, jak drží tu láhev. Jako kojence.“
Do prdele. Zařval jsem na ně:
VYLÍŽU VÁM PÍČE! VYLÍŽU VÁM OBĚ VAŠE PÍČE DO SUCHA, VY KUNDY!“
„Áááááá!“ Obě utekly do proskleného věžáku. Skleněnými dveřmi. A já ležel venku, nedokázal jsem vstát, svědek bůhvíčeho. Potřeboval jsem se jenom dostat k sobě domů - 30 metrů daleko, blízko jako tři miliony světelných let. Třicet metrů od pronajatých vstupních dveří. Ještě dvě minuty a mohl bych vstát. Při každém pokusu jsem se cítil silnější. Starý ožrala to nakonec vždycky dokáže, když mu dají dost času. Minuta. Ještě jedna minuta. Mohl bych to dokázat.
Pak byli kolem mě. Součást šílené rodinné struktury tohoto světa. Šílenci, kteří se sotva zabývali tím, co je přimělo k jejich konání. Při zaparkování nechali běžet své dva červené majáky. Vystoupili z auta. Jeden měl baterku.
„Bukowski,“ řekl ten s baterkou, „zdá se, že se nedokážete vymanit z potíží, co?“
Odkudsi znal moje jméno, z jiné doby.
„Podívejte,“ řekl jsem, „já jsem jenom zakopl. Praštil jsem se do hlavy. Neztratil jsem vědomí ani schopnost přemýšlet. Nejsem nebezpečný. Proč mi, chlapci, nepomůžete k mým dveřím? Je to odtud 30 metrů. Nechte mě odkutálet se do své postele a já se z toho vyspím. Nemyslíte, že právě to by byla ta správná laskavost, již byste mi mohli prokázat?“
„Pane, dvě dámy nám nahlásily, že jste se je pokusil znásilnit.“
„Pánové, já bych se nikdy nepokoušel znásilnit dvě dámy zároveň.“
Jeden z policajtů mi tou svojí stupidní baterkou pořád svítil do obličeje. Dodávalo mu to úžasný pocit nadřazenosti.
„Jen 30 metrů ke svobodě! Copak to, hoši, nechápete?“
„Jste ta nejzábavnější atrakce ve městě, Bukowski. Dejte nám nějaké lepší alibi.“
„Tak podívejte - to, co tady vidíte rozpláclé na chodníku, je výsledný produkt jedné svatby, zenové svatby.“
„Chcete říct, že se nějaká žena skutečně pokusila si vás vzít?“
„Mě ne, ty blbče...“
Policajt s baterkou mi ji přiložil až k nosu:
„Prosili bychom úctu k mužům zákona.“
„Promiň. Na chvilku jsem na to zapomněl.“
Po krku a dál na košili mi stékala krev. Byl jsem strašně unavený - ze všeho.
„Bukowski,“ zeptal se ten s baterkou, „proč se nedokážete vyhejbat potížím?“
„Nechte si ty kecy,“ řekl jsem, „pojďme tedy do lapáku.“
Nasadili mi želízka a hodili mě na zadní sedadlo. Stará smutná scéna.
Jeli pomalu a mluvili spolu o různých možných i šílených záležitostech - například o rozšíření vstupní verandy, o bazénu, o zadním pokoji pro babičku. A když došlo na sport - byli to opravdoví chlapi -, tak Dodgers mají ještě pořád šanci, třebaže kromě nich ještě taky dva nebo tři další týmy. Zpátky k rodině - jestli Dodgers vyhrají, tak vyhrají. Jestli člověk přistane na Měsíci, to oni přistanou na Měsíci. Ale když je hladovějící člověk požádá o šesták - nemáš doklady, seru na tebe, vole. Myslím tím situaci, když jsou v civilu. Myslím, že se ještě nenašel hladový žebrák, který by někdy požádal o almužnu policajta. V tomhle je náš rejstřík čistý.
Potom mě prohnali mlýnem. Poté, co jsem byl 30 metrů od domu. Poté, co jsem byl jediná lidská bytost v baráku, kde se nacházelo 59 osob.
Zase jsem se ocitl v té podivné situaci, kdy jsem byl z jakéhosi důvodu vinen. Ti mladí kluci netušili, o co jde. Popletli jim hlavu ÚSTAVOU a PRÁVEM. Mladí policajti, městští i státní, byli na opilce školení. Museli ukázat, že to mají zmáknutý. Díval jsem se, jak vzali jednoho chlápka do výtahu a jezdili s ním sem a tam, nahoru dolů. Když ho pustili ven, sotva jste ho poznávali - nějaký černoch vykřikoval o lidských právech. Potom přivedli bělocha, který křičel něco o ÚSTAVNÍCH PRÁVECH; asi pět z nich se na něho vrhlo a srazili ho na zem tak rychle, že nedokázal vstát, a když ho přivedli zpátky, opřeli ho o stěnu, kde jen roztřeseně zůstal stát. Po celém těle měl zarudlé podlitiny, stál tam a třásl se jak osika.
Pořád dokola mě fotili. Neustále mi brali otisky prstů.
Vzali mě dolů do cely, otevřeli dveře. Pak už to jen znamenalo najít si místo na zemi mezi sto padesáti dalšími mužskými v místnosti. Jeden kýbl na sraní. Všude zvratky a chcanky. Našel jsem si mezi svými spoluvězni místo. Byl jsem Charles Bukowski, s portrétem v literárních archivech Kalifornské univerzity v Santa Barbaře. Někdo si tam o mně myslel, že jsem génius. Natáhl jsem se na pryčnu. Vtom jsem zaslechl mladičký hlas. Hodně mladý kluk.
„Pane, za čtvrťák vám ho vykouřím!“
Měli vás obrat o všechny drobné, o bankovky, občanku, klíče, nože a tak dál, taky o cigarety, a na to na všechno jste dostali potvrzení. To jste ale bud ztratili, nebo vám ho někdo ukradl. Nicméně peníze i cigarety byly v cele neustále.
„Promiň, chlapče,“ odpověděl jsem mu, „ale obrali mě do posledního halíře.“
Po čtyřech hodinách se mi podařilo usnout.
Tam na místě.
Svědek na zenové svatbě; a vsadím se, že nevěsta s ženichem si tu noc ani nezašukali. Někdo ale ano.

Z knihy: Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství