Usmíření

Vystoupil jsem z autobusu na Rampartu, vrátil jsem se o blok zpátky na Coronado, vyšel malý kopec, vyšplhal pár schodů na cestičku a po ní došel ke dveřím na svůj horní dvorek. Postál jsem pěknou chvíli přede dveřmi a vychutnával si slunce na pažích. Potom jsem našel klíč, otevřel dveře a začal stoupat po schodech.
„Haló?“ slyšel jsem Madge.
Neodpověděl jsem. Pomalu jsem stoupal do schodů. Byl jsem bledý jako stěna a nějak zesláblý.
„Haló? Kdo je to?“
„Nevyskakuj, Madge, to jsem jenom já.“
Stál jsem na vrcholu schodiště. Seděla na pohovce ve svých starých šatech ze zeleného hedvábí. V ruce měla sklenici s portským, portské s kostkami ledu, jak to mívala ráda.
„Miláčku!“ vyskočila. Zdálo se, že má radost, políbila mě.
„Ach, Harry, ty ses opravdu vrátil?“
„Snad. Pokud vydržím. Máš někoho v ložnici?“
„Nebuď hloupý! Chceš panáka?“
„Říkali, že nesmím. Musím jíst vařená vejce, vajíčka naměkko. Dali mi seznam.“
„To jsou ale svině. Poraď se. Chceš se vykoupat? Něco k jídlu?“
„Ne, jenom si sednu.“
Přešel jsem k houpacímu křeslu a sedl si do něj.
„Kolik ti zůstalo peněz?“ zeptal jsem se jí.
„Patnáct dolarů.“
„Utrácíš rychle.“
„No...
„Kolik času nám zbývá do placení činže?“
„Dva týdny. Nemohla jsem najít práci.“
„Já vím. Hele, kde je auto? Neviděl jsem ho stát venku.“
„Panebože, mám pro tebe špatnou zprávu. Někomu jsem ho půjčila. Nabourali ho zepředu. Doufala jsem, že bude opravené, než se vrátíš. Je dole, v tom servisu na rohu.“
„Jezdí?“
„Jo, ale já ti chtěla nechat ten předek opravit.“
„S autem s nabouraným předkem se dá jezdit. Pokud je v pořádku chladič a světla, je to jedno.“
„Ježíšikriste! Já se jen snažila udělat to, co jsem pokládala za nejlepší!“
„Hned jsem zpátky,“ řekl jsem jí.
„Kam jdeš, Harry?“
„Podívat se na to auto.“
„Proč s tím nepočkáš do zítřka, Harry? Nevypadáš dobře. Zůstaň se mnou. Popovídáme si.“
„Vrátím se. Vždyť mě znáš. Nemám rád rozdělanou práci.“
„Do prdele, Harry!“
Začal jsem scházet po schodech. Pak jsem se ještě vrátil.
„Dej mi těch patnáct dolarů.“
„Do prdele, Harry!“
„Hele, někdo musí tuhle loď zachránit před potopením. Ty to udělat nehodláš, to oba víme.“
„Kristaboha, Harry, já fakt dělala, co jsem mohla. Co jsi byl pryč, chodila jsem každý dopoledne po úřadech a po podnicích. O nic se mi nepodařilo zavadit.“
„Dej mi těch patnáct dolarů.“
Madge vzala svou kabelku a nahlédla do ní.
„Hele, Harry, nechej mi peníze na flašku vína na dnešní večer, tahle je už skoro prázdná. Chtěla bych oslavit tvůj návrat.“
„Já vím, že to uděláš, Madge.“
Sáhla do kabelky a podala mi desetidolarovku a čtyři dolarovky. Popadl jsem kabelku, obrátil ji vzhůru nohama a vysypal z ní obsah na pohovku. Všechny její serepetičky vyhřezly ven. Spolu s drobnými mincemi, malou lahvinkou portského, dolarovou a pětidolarovou bankovkou. Natáhla se po pětidolarovce, ale já byl rychlejší, zvedl jsem se a uhodil ji do obličeje.
„Ty hajzle! Jsi pořád ta stejná kurva, že jo?“
„Jo, díky tomu jsem ještě neumřel.“
„Ještě jednou mě praštíš a stěhuju se!“
„Ty víš, že tě nerad mlátím, miláčku.“
„Jo, do mě si praštíš, ale jinak bys neuhodil člověka, že ne?“
„Co to s tím má, do prdele, společnýho?“
Vzal jsem si pětidolarovku a vydal se opět po schodech dolů.
Autoservis byl hned za rohem. Když jsem vešel na dvůr, Japonec právě natíral nově instalovanou masku chladiče stříbrnou barvou. Chvíli jsem tam stál.
„Ježíši, vy z toho děláte hotovýho Rembrandta,“ řekl jsem mu.
„To je vaše auto, pane?“
„Jo. Co jsem dlužen?“
„Sedmdesát pět dolarů.“
„Cože?“
„Sedmdesát pět dolarů. Přivezla ho sem paní.“
„Kurva ho sem přivezla. Tak podívejte, celý to auto vůbec za pětasedmdesát dolarů nestojí. Ani teď. Tu masku jste koupil na smeťáku za pět dolarů.“
„Podívejte, pane, paní říkala...“
„Kdo?“
„Tak dobře, ta žena říkala...“
„Za tu já nejsem odpovědný, člověče. Já jsem právě přišel z nemocnice. Zaplatím vám, co můžu a jak to půjde, ale nemám práci a to auto potřebuju, abych si práci mohl sehnat. Budu ho potřebovat okamžitě. Jestli seženu práci, budu vám moct zaplatit. Jestli práci neseženu, nezaplatím vám nic. Jestli mi nevěříte, budete si prostě muset to auto nechat. Dám vám techničák. Víte, kde bydlím. Vyšplhám se tam ještě jednou, jestli chcete, a přinesu doklady.“
„Kolik peněz mi můžete dát na místě?“
„Pět babek.“
„To není moc.“
„Říkal jsem vám, že jsem se právě vrátil z nemocnice. Jakmile si seženu práci, zaplatím vám. Buď tak, nebo si nechte auto.“
„Tak dobře,“ řekl, „věřím vám. Dejte mi toho bůra.“
„Kdybyste věděl, jaké úsilí mě stálo, abych toho bůra získal.“
„Co tím chcete říct?“
„Jako bych nic neřekl.“
Vzal si pětidolarovku a já si vzal auto. Nastartovalo. Dokonce tam bylo půl nádrže benzinu. O olej a vodu jsem se nestaral. Objel jsem párkrát blok, jen abych si zkusil, jaké to je, znovu řídit auto. Byl to dobrý pocit. Potom jsem zastavil před obchodem s alkoholem.
„Harry!“ uvítal mě stařík v bílé špinavé zástěře.
„Ach, Harry!“ řekla jeho žena.
„Kde jsi byl?“ zeptal se ten stařec v bílé špinavé zástěře.
„V Arizoně. Prodával jsem tam nějaký pozemky.“
„Vidíš, Sole,“ řekla stařena, „vždycky jsem ti říkala, že je to chytrej člověk. Vypadá, že mu to v hlavě pálí.“
„Tak dobře,“ řekl jsem, „vezmu si dva balíky po šesti Millerech v lahvích, na účet.“
„Tak moment,“ řekl stařík.
„Co se děje? Copak svůj účet nesplácím? Co to má, do prdele, znamenat?“
„S tebou je to v pořádku, Harry. Ale jde o ni. Zvedla účet na... hned se podívám... dělá to třináct sedmdesát pět.“
„Třináct sedmdesát pět, to nic není. Už jsem vám dlužil osmadvacet babek a vyrovnal jsem to, ne?“
„Ano, Harry, jenže...“
„Jenže co? Chcete, abych si pro to zajel někam jinam? Chcete, abych tu ten dluh nechal? Vy mi po všech těch letech nevěříte kvůli dvěma všivejm kartonům piva?“
„Tak dobře, Harry,“ řekl stařec.
„Tak mi to hoďte do tašky. A karton pallmallek a dvakrát Dutch Masters.“
„Dobře, Harry, dobře...“
Potom jsem znovu šplhal po schodech nahoru. Vystoupil jsem na vrchol.
„Ach, Harry, ty si neseš pivo! Nepij to, Harry. Nechci, abys mi umřel, miláčku!“
„Já vím, že to nechceš, Madge. Jenže doktoři hovno vědí. Otevři mi pivo. Jsem unavenej. Příliš jsem pracoval. A to jsem odtamtud teprve dvě hodiny.“
Madge přišla s pivem a se sklenicí vína pro sebe. Vzala si lodičky s jehlovými podpatky a zkřížila nohy vysoko ve vzduchu. Pořád ještě byla kus. Pokud šlo o tělo.
„Dali ti auto?“
„Jo. „Tem malej Japonec je hodnej kluk, že?“
„Musel být.“
„Co tím chceš říct? Nespravil snad to auto?“
„Jo. Je to hodnej kluk. Byl tady nahoře?“
„Harry, nezačínej zase! Já Japonce nešoustám!“
Vstala. Měla ještě pořád plochý břicho. Šunky, boky, prdel, všechno akorát. To byla kurva. Vypil jsem půl lahve piva a přistoupil k ní.
„Ty víš, že jsem do tebe blázen, Madge, miláčku, vraždil bych pro tebe, to přece víš, ne?“
Stál jsem už úplně těsně u ní. Maloučko se na mě usmála. Odhodil jsem svou pivní flašku, pak jsem jí vzal sklenici s vínem z ruky a vypil ji. Za celé dlouhé týdny jsem se zase poprvé cítil jako člověk. Stáli jsme těsně u sebe. Našpulila ty svoje rudé vášnivé rty. Potom jsem do ní oběma rukama prudce strčil. Upadla na pohovku.
„Ty kurvo! Zvedlas dluh u Goldbarthových na třináct sedmdesát pět, že?“
„Já nevím.“
Šaty se jí vyhrnuly vysoko nad kolena.
„Ty kurvo!“
„Neříkej mi kurvo!“
„Třináct sedmdesát pět!“
„Nevím, o čem to mluvíš!“
Vlezl jsem na ni, zaklonil jí hlavu a začal ji líbat, přičemž jsem jí osahával prsa, nohy, boky. Rozbrečela se.
„Neříkej... mi... kurvo... ne, ne... Ty víš, že tě miluju, Harry!“
Vyskočil jsem a zůstal stát uprostřed koberce.
„Budu mít pro tebe práci, miláčku!“
Madge se jen zasmála.
Potom jsem k ní přistoupil, vzal ji do náruče, odnesl do ložnice a hodil ji na postel.
„Harry, vždyť jsi sotva přišel z nemocnice!“
„Což znamená, že se už pár týdnů těšíš na stříkající sperma!“
„Nemluv tak sprostě!“
„Jdi do prdele!“
Skočil jsem do postele za ní a cestou si stihl strhat šaty.
Vysoukal jsem jí šaty nahoru, líbal ji a mazlil. Byla to velká a baculatá ženská.
Sundal jsem kalhoty. Potom jsem byl uvnitř, jako za starých časů.
Osmkrát nebo desetkrát jsem ho pěkně pomalu do ní zasunul. Potom řekla: „Nemyslíš si, že jsem šoustala s tím hnusným Japončíkem, že ne?“
„Já myslím, že bys ošoustala cokoli hnusnýho.“
Stáhla kundu dozadu a vyšoupla mě ven.
„Co to má, do prdele, znamenat?“ zaječel jsem.
„Já tě miluju, Harry, ty víš, že tě miluju; zraňuje mě, když mluvíš tímhle způsobem.“
„Fajn, miláčku, já vím, že nemrdalas s tím hnusným Japončíkem. Dělal jsem si jenom legraci.“
Madge rozevřela nohy a já ho opět zasunul.
„Ach, taťko, to byla ale dlouhá doba!“
„Opravdu?“
„Co tím chceš říct? Zase si začínáš s nějakejma sprosťárnama?“
„Ani nápad, miláčku! Miluju tě!“
Zdvihl jsem hlavu a políbil ji, aniž bych ustal v pohybu.
„Harry,“ řekla.
„Madge,“ řekl jsem já.
Měla pravdu.
Byla to dlouhá doba.
V obchodě jsem dlužil třináct sedmdesát pět plus za dva kartony piva, doutníky a cigarety, a losangeleské Městské všeobecné nemocnici jsem dlužil 225 dolarů. 75 dolarů jsem dlužil tomu hnusnýmu Japončíkovi a pak tu byly ještě nějaké menší dluhy za opravy a my svírali jeden druhého a stěny se nad námi zavřely.
Dokázali jsme to.

Z knihy: Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství