Sbohem, Watsone

je po špatném dni, kdy si uvědomíš, že to nikdy nedokážeš, přijdeš domů ve smradlavých ponožkách, pár pomačkaných dolarů v peněžence, víš, že zázrak se nikdy nestane, ba co hůř, myslíš na tu opravdu špatnou sázku v posledním dostihu na jedenáctého koně, o němž jsi věděl, že nemůže vyhrát, naprosto zelenáčská sázka na 9/2, jako bys ignoroval veškeré znalosti získané za dlouhá léta, přistoupila k desetidolarovému okénku a řekl: „dvakrát na jedenáctku!“ a starý šedovlasý hoch za okénkem se zeptal: „na jedenáctku?“ vždycky se ptá, když si špatně vyberu. možná nezná přímo vítěze, ale ví, jak sázejí zelenáči, a tak po mně jen vrhne smutný pohled a vezme si dvacku. potom jít ven a sledovat celý ten poslední dostih, vůbec si to člověk nepromyslel, poflakuješ se kolem a v mozku se ti začíná ozývat: „do prdele, já se asi musel zbláznit.“
probíral jsem to se svým přítelem, který už strávil na dostizích pěkných pár let. často se mu něco podobného stalo a říká tomu „touha po smrti“, což je otřepaná věc. mávneme nad tím termínem rukou, ale přesto má cosi zvláštního do sebe. během dostihů se totiž člověk opravdu unaví a opravdu EXISTUJE ono nutkání hodit celou hru přes palubu. ten pocit může na člověka dolehnout bez ohledu na to, zda vyhrává nebo prohrává, a v té chvíli začne se špatnými sázkami. já ale považuju za daleko reálnější problém to, že v tu chvíli chcete být OPRAVDU někde úplně jinde - sedět v křesle a číst si Faulknera nebo kreslit pastelkami svého dítěte. dostihy jsou nakonec jen další ZAMĚSTNÁNÍ, a je to pořádně těžké zaměstnání. ve chvíli, kdy mě přemůže podobný pocit, a jsem na tom dobře, opustím prostě závodiště; když mě ten pocit přemůže a nejsem na tom dobře, začnu špatně sázet. dále by si měl člověk uvědomit, že ve všem se TĚŽKO vyhrává; prohrát je jednoduché. je jistě vznešené být Velký Americký Ztroskotanec - kdokoli to může dokázat; a téměř všem se to podaří.
člověk, který umí sázet na koně, může dělat téměř vše, co si usmyslí. nepatří na dostihovou dráhu. měl by být někde na Left Bank břehu se svým nerozlučným malířským stojanem nebo psát v East Village avantgardní symfonii. nebo učinit šťastnou nějakou ženskou. nebo žít v jeskyni v horách.
ale chození na dostihy vám pomáhá uvědomit si sama sebe i dav. spousta kritiků, kteří neumějí psát, dnes skandálně snižuje Hemingwayův význam, a starý brach napsal v druhé polovině své dráhy pár špatných věcí, ale v hlavě to měl v pořádku a dokonce i tehdy vypadali jeho konkurenti jako školáčci, kteří se usilovně hlásí o dovolení přispět svými literárními pokusy. já vím, proč Ernie chodil na býčí zápasy, bylo to prosté: pomáhalo mu to v psaní. Ernie byl mechanik: rád na papíře věci spravoval. býčí zápasy byly rýsovacím prknem celého světa: tady Hannibal plácal po zadku slona při cestě přes hory nebo nějaký ožrala mlátil svou ženu v laciném hotelovém pokoji. a když se Hem dostal k psacímu stroji, psal vestoje. používal ho jako pušku. jako zbraň. býčí zápasy byly vším a k ničemu se nevztahovaly. měl to všechno v hlavě, která vypadala jako tlusté máslové slunce: stačilo to napsat.
mně dostihy okamžitě řeknou, kde mám slabiny a kde jsem silný, a řeknou mi, jak se v ten den cítím, i to, jak se neustále měníme, jak se POŘÁD měníme a jak málo o tom víme.
a odhalení davu je hororový film století. VŠICHNI do jednoho prohrávají. jen se na ně podívejte. jste-li toho schopni. jeden den na dostizích vás naučí víc než čtyři roky na univerzitě. kdybych někdy učil tvůrčí psaní, jednou z mých podmínek by bylo, že každý student musí jednou týdně na dostihy a v každém dostihu musí vsadit alespoň dva dolary na vítěze. žádné sázení na umístění mezi prvními třemi. lidi, kteří sázejí na umístění v první trojce, chtějí VE SKUTEČNOSTI zůstat doma, ale nevědí jak.
z mých studentů by se tak automaticky stali lepší spisovatelé, i když většina z nich by asi chodila hůř oblékaná a do školy by museli chodit pěšky.
přímo vidím, jak takové tvůrčí psaní učím:
„tak jak vám to jde, slečno Thompsonová?“
„prohrála jsem 18 dolarů.“
„na koho jste vsadila v hlavním dostihu?“
„na Jednookého Jacka.“
„zelenáčská sázka. ten kůň zhubl o tři kila, což přitáhne pozornost davu, ale taky to znamená posun v třídě oproti povoleným limitům. favorit vyhrává jedině tehdy, když na papíře vypadá špatně. Jednookej Jack vykazoval nejvyšší rychlost, což opět navnadilo dav, jenže ta rychlost byla naměřená na šesti osminách míle a tahle rychlost je v porovnání vždycky vyšší než rychlost z normálních dostihů. kůň navíc uzavíral na šestce, takže si všichni mysleli, že bude v dostihu na míli a jednu šestnáctinu nejlepší. Jednookej Jack přitom v posledních dvou letech dvakrát ztratil dostih v posledních dvou zatáčkách. to není náhoda. ten kůň je prostě sprinter, je dobrej jedině na sprint. člověka by nemělo zmást, že se nakonec dostal až na 3 ku jedné.“
„jak se vedlo vám?“
„prohrál jsem sto čtyřicet dolarů.“
„na koho jste vsadil v hlavním dostihu?“
„na Jednookýho Jacka. hodina skončila.“
než jsem začal chodit na dostihy, v dobách, kdy ještě neexistovala sterilní fantasknost televizního vymývání mozků, jsem pracoval jako balič v jedné obrovské továrně, z níž vycházely tisíce stropních svítidel k oslepení světa. s vědomím, že knihovny jsou k ničemu a básníci si jen pečlivě ošetřují své bolístky, studoval jsem po hospodách, barech a boxerských zápasech.
bývaly to skvělé večery, slavné doby klubu Olympic. měli tam malého plešatého Ira, který ohlašoval zápasy (jmenoval se Dan Tobey?), a ten měl styl, viděl, jak to všechno vzniká, snad ještě jako kluk na říčních parnících, a pokud snad nebyl až tak starý, tak určitě pamatoval zápasy Dempsey versus Firpo. pořád ho mám před očima, jak bere do ruky šňůru a pomalu zasouvá mikrofon a většina z nás byla opilá už před prvním zápasem, nás ale nebylo těžké opít, kouřili jsme doutníky a cítili lehkost života, čekali jsme, až tam vpustí dva hochy, byli jsme krutí, ale tak to chodí, takhle se chovali i k nám a my ještě pořád byli naživu a většina z nás měla s sebou obarvené zrzky nebo blondýny, ano, dokonce i já. jmenovala se Jane a podstoupili jsme spolu pěkných pár desetikolových zápasů a v posledním jsem já skončil k.o. byl jsem pyšný, když se vracela ze záchodu a celá tribuna začala dupat, hvízdat a křičet, jak kroutila tím svým obrovským, kouzelným a nádherným zadkem v úzké sukni - a byla to kouzelná prdel, když dokázala, že člověka celého zamrazilo a zůstal stát s otevřenou pusou a křičel slova lásky do betonového stropu. přišla na místo a sedla si vedle mě a já pozvedl láhev jako diadém, nabídl jí, ona si lokla, podala mi ji zpátky a já řekl na adresu těch kluků na ochoze: „já ty uječený onany zabiju.“
a ona se podívala do programu a řekla: „na koho sázíš v prvním zápase?“
vybíral jsem je dobře - tak na 90 procent -, ale musel jsem je napřed vidět. vždycky jsem si vybíral chlapa, který se míň pohyboval, který vypadal, jako by se mu nechtělo bojovat, a pokud se někdo před gongem pokřižoval a jeho soupeř ne, měli jste vítěze okamžitě: museli jste si vybrat toho, kdo se nekřižoval. většinou fungovalo obojí. ten, který předem imitoval box a poskakoval v rohu, se většinou nakonec pokřižoval a pak dostal na prdel.
v těch dobách nebývalo moc špatných zápasů, a pokud byly, bylo to stejné jako dnes: většinou šlo o těžkou váhu. my jim to ale tehdy dávali najevo - rozbourali jsme ring nebo jsme to tam celé zapálili, rozmlátili židle. nemohli si prostě dovolit dát nám příliš mnoho špatných utkání. v hollywoodské lize bývaly špatné zápasy často a my na ligu nechodili. i hoši z ligy věděli, že ty pravé zápasy se odehrávají v Olympicu. přišel tam Raft další, všechny ty hvězdy a hvězdičky, a zaplnili přední řady. kluci z ochozů byli nadšení a boxeři do toho dali všechno, a všude se vznášel modrý cigaretový dým a jak jsme křičeli, dej mu, a vyhazovali peníze a chlastali whisky, a když všechno skončilo, jeli jsme domů do svých starých milostných postelí s našimi odbarvenými neřestnými ženami. rozdivočelí jsme dorazili domů a spali jako ožralí andílkové. k čemu by byla veřejná knihovna? k čemu by byl Ezra? T.S.? E.E.? D.H.? H.D.? kterýkoli z Eliotů? kdokoli ze Sitwellových?
nikdy nezapomenu na večer, kdy jsem poprvé uviděl mladého Enriqua Balanose. právě včas. měl jsem v oblibě jednoho barevnýho. nosíval si s sebou do ringu malou bílou ovečku a před zápasem ji vždycky objal, což je jistě banálně sentimentální, ale on byl tvrdý a dobrý a tvrdej a dobrej chlap může mít nějakou úchylku, ne?
byl to prostě můj hrdina a jmenoval se Watson Jones nebo tak nějak. Watson byl třída a měl talent a styl - byl mrštný a rychlý a měl RÁNU a měl rád svou práci. ale potom proti němu jednou večer bez ohlášení kdosi postavil mladého Balanose a Balanos byl talent, byla to jeho doba, pomalu Watsona zpracovával a porazil ho, poslal ho k zemi těsně před koncem. mýho hrdinu. nemohl jsem tomu uvěřit. pokud si vzpomínám, Watson skončil k.o., což byl opravdu hořký večer. řval jsem se svou lahví po milosrdenství, toužil jsem po vítězství, k němuž prostě nedošlo. Balanos měl určitě navrch - ten hajzlík měl místo paží dva hady a vůbec se nehýbal - jen klouzal, točil se a trhavě pohupoval jako jakýsi druh zlého pavouka, ale vždycky byl na správném místě a dělal si svoje. bylo mi ten večer jasné, že k porážce Balanose bude potřeba výjimečného chlapa a že Watson si klidně může sbalit tu svou ovečku a jít domů.
teprve mnohem později ten večer, kdy už do mě whisky tekla proudem a nadával jsem svý ženský, že tam sedí a ukazuje mi celý nádherný nohy, teprve tehdy jsem připustil, že vyhrál lepší.
„Balanos má dobrý nohy. nemyslí, jen reaguje. je lepší nemyslet. dnes večer zvítězilo tělo nad duší. většinou to tak bývá. sbohem, Watsone, sbohem, Central Avenue, je po všem.“
mrštil jsem lahví o stěnu, šel a popadl jakousi ženskou. byl jsem raněný. byla krásná. šli jsme do postele. pamatuju si, že oknem drobně pršelo. nechali jsme na sebe padat déšť, bylo to pěkné. bylo to tak příjemné, že jsme se milovali dvakrát po sobě, a když jsme usínali, měli jsme obličeje otočené k oknu a pršelo na nás celou noc a ráno byly peřiny celé mokré a my oba vyskočili, kašlali jsme a smáli se: „ježíšikriste! ježíšikriste!“ bylo to legrační a ubohej Watson zatím kdesi ležel s roztřískaným a oteklým obličejem tváří v tvář Věčné Pravdě, tváří v tvář koncům v šestém kole, pak ve čtvrtém kole a pak zpátky do fabriky spolu se mnou, k vražedné osmihodinové nebo desetihodinové práci za pár halířů, bez perspektivy, jen čekat na padla a nechat si vysávat duši, kýchali jsme: „ježíšikriste!“ bylo to legrační a ona řekla: „ty jsi celej promodralej, jako by tě obarvili NAMODRO! jéžiš, koukni se na sebe do zrcadla!“ a já se klepal zimou a umíral jsem a stoupl jsem si před zrcadlo a byl jsem celej MODREJ! směšný! lebka a hnáty! rozesmálo mě to, smál jsem se tak, až jsem spadl na koberec a ona spadla na mě a oba jsme se smáli a smáli a smáli, ježíšikriste, smáli jsme se, až jsem si myslel, že jsme se zbláznili, a pak jsem musel vstát, oblíknout se, učesat se, vyčistit si zuby, bylo mi příliš blbě, abych mohl něco sníst, při čištění zubů jsem se pozvracel, šel jsem ven a zamířil pěšky do továrny vyrábějící stropní svítidla, slunce bylo skvělý, ale museli jste brát, co bylo.

Z knihy: Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství