Můj pobyt na chalupě básníků

pro ty, kteří se zajímají o šílenství, ať už své nebo moje, mohu něco o tom svém povědět. pobýval jsem na chalupě básníků na Arizonské univerzitě nikoli proto, že by si mě tam vybrali, ale protože jenom naprostý blb nebo ubožák může navštívit (neřkuli tam bydlet) v letních měsících Tucson. průměrná teplota zde během mého pobytu byla kolem jednačtyřiceti stupňů. nedalo se tam nic jiného dělat, než pít pivo. jsem básník, který dal na vědomí, že nepořádá čtení. jsem taky člověk, který se v opilosti chová jako pěkný pitomec. a když jsem střízlivý, nemám o čem povídat, takže na chalupu básníků nikdo moc neklepal. a mně to nevadilo. až na šuškandu, jež se mi donesla, že tam má být barevná pokojská, velmi pěkně stavěná, která má jednou za čas přijít poklidit, takže jsem v tichosti spřádal plány, jak ji znásilním, ale ona se o mně zjevně taky doslechla a nikdy nepřišla. drhl jsem si tedy vanu sám; svoje flašky jsem si sám vyhazoval do popelnice, na jejímž víku stálo černými písmeny: ARIZ. UNIV. obvykle jsem se po vyhozeni lahví kolem jedenácté ráno na popelnici vyzvracel. pak jsem se většinou po ranním pivu vrátil do postele a snažil jsem se zchladit a udělat si pohodu. hostující básník, vlastně spíš hostující opilec. za celý den a noc jsem většinou vypil čtyři nebo pět kartonů po šesti pivech.
klimatizace ale nebyla špatná, koule jsem měl v klidu, žaludek se uklidňoval a péro pořád myslelo na tu barevnou pokojskou, duše stále zvracela při pomyšlení na Creeleyho a další, kteří srali na stejném hajzlu, spali v té samé posteli - a přibližně uprostřed těchto myšlenek náhle zazvonil telefon. to bude určitě ta skvělá nakladatelka...
Bukowski?
jo. jo. aspoň myslím.
nechcete něco k snídani?
něco k čemu?
k snídani.
aha. já si myslel, že jste říkal tohle.
bydlíme tady se ženou kousek od vás za rohem. nesejdeme se v bufetu na kampusu?
v bufetu na kampusu?
ano, my tam budeme. půjdete pořád rovně na opačnou stranu od dálnice a pak se zeptáte, KDE JE BUFET NA KAMPUSU? ptejte se, koho potkáte: KDE JE BUFET NA KAMPUSU?
uf, panebože...
co je vám? stačí, když se budete ptát každého, koho potkáte, KDE JE BUFET NA KAMPUSU? posnídáme spolu.
poslyšte, odložme to. dnes ráno ne.
tak dobře, buku, jen jsem si myslel; že když už jsme tady...
jistě, díky.
asi po třech nebo čtyřech pivech a koupeli a po pokusu číst pár knížek poezie, které zde byly, a poté, co jsem pochopitelně shledal, že nejsou dobře napsané, mě všichni uspali: Pound, Olson, Creeley, Shapiro. byly tam stovky knížek a starých časopisů. žádná moje kniha tam nebyla, alespoň v téhle chalupě ne, takže tam úplně chcíp pes. když jsem se vzbudil, dal jsem si další pivo a vydal se ve čtyřicetistupňovém vedru asi o osm nebo deset bloků dál k velké nakladatelce. obvykle jsem se někde stavil a koupil pár kartonů. oni nepili. stárli a měli všemožná tělesná trápení. bylo to smutné. pro ně i pro mě. ale její jednaosmdesátiletý otec semnou málem držel krok, pivo za pivem. měli jsme se rádi.
byl jsem tam, abych nahrál gramofonovou desku, ale když arizonský profesor, který měl za nahrávání odpovídat, slyšel, že mám přijet, skončil v Nemocnici u blahoslavenné panny Marie s žaludečními vředy. v den, kdy ho měli propustit, jsem mu osobně zatelefonoval, když jsem byl napůl opilý, a oni si ho tam ještě další 2 dny nechali. neměl jsem tedy nic jiného na práci, než pít s tím jednaosmdesátiletým staříkem a čekat, až k něčemu dojde: pokojské, požár, konec světa. se skvělou nakladatelkou jsem se pohádal a odešel jsem do zadního pokoje a seděl tam s jejím taťkou a sledovali jsme jakýsi televizní program, kde tančily samé ženské v minisukních. seděl jsem tam s pořádně ztopořeným ptákem... v každém případě se ztopořeným ptákem. jak na tom byl taťka, nevím.
jednou v noci jsem se ale ocitl na opačném konci města, velký vysoký chlap s vousem po celém obličeji. Archer nebo snad Archnip, tak nějak se jmenoval. chlastali jsme ostošest a kouřili - chesterfieldky. kecali jsme a propírali svoje prádlo. a potom se ten obrovský chlap s chlupatým obličejem, ten Archnip, složil hlavou na stůl a já začal jeho ženě osahávat nohy. nechala mě. nechala si to líbit. měla na těch nohách ty nejjemnější bílé chloupky - moment! bylo jí asi pětadvacet! - jenom jsem tím chtěl říct, že v elektrickém osvětlení ty chloupky na těch skvělých dlouhých nohách vypadaly trošku bíle. a ona pořád opakovala: já tě vlastně nechci, ale jestli jseš přichystanej, tak mě můžeš mít, to je víc, než většina z nich dokáže říct. a já jí pořád ty nohy osahával a snažil jsem se být přichystanej, ale chesterfieldky a pivo mě zbavily jakéhokoli náznaku něčeho takového, a tak jsem ji mohl tak akorát požádat, aby se mnou utekla do Los Angeles, kde by se mohla zaměstnat jako číšnice a vydržovat mě. z jakéhosi důvodu o takovou nabídku nejevila zájem. a koneckonců to povídání s jejím manželem, ať už jsme pitvali zákon, dějiny, sex, poezii, román, medicínu... dokonce jsem si manžela upravil, když jsem ho vzal do baru a nalil do něho v rychlém sledu 3 skotské se sodou. řekla mi jenom, že ji zajímá pouze Los Angeles. odpověděl jsem jí, že se jdu vychcat a ať na to zapomene. měl jsem zůstat v hospodě. odkudsi ze stěny vylezla nějaká holka a tančila na baru; pořád mi vrtěla rudými hedvábnými kalhotkami před obličejem. stejně to asi byla jenom nějaká komunistická konspirace, takže by to asi taky stálo za hovno.
příští den jsem jel zpátky s menším chlapíkem s kratšími vousy. dal mi chesterfieldku. čím se živíte, člověče, zeptal jsem se ho, s takovými vousy, co děláte?
maluju, řekl.
když jsme se tedy vrátili do chalupy, otevřel jsem pivo a vyptával se ho na malování. já maluju taky. prozradil jsem mu svůj tajný recept, jak se pozná, jestli je nový obraz dobrý nebo ne. taky jsem mu řekl, v čem spočívá rozdíl mezi malováním a psaním a co může člověku přinést malování na rozdíl od psaní. on moc nemluvil. po pár pivech se rozhodl odejít.
díky za svezení, řekl jsem mu.
není zač.
když mi zavolal skvělý nakladatel a pozval mě na snídani, musel jsem mu říct, že už nepřijdu, ale pověděl jsem mu o chlápkovi, co mě přivezl domů.
hodnej chlápek, řekl jsem, hodnej kluk.
jak jsi říkal, že se jmenoval?
zopakoval jsem jméno.
aha, odtušil, to byl profesor ..., učí malbu na Arizonské univerzitě.
aha, řekl jsem.
na malém rádiu se středními vlnami se nedal chytit žádný program s vážnou hudbou, tak jsem poslouchal jinou muziku, proléval si hrdlo pivem a poslouchal tu jinou bláznivou hudbu: až přijedeš do San Franciska, vpleť si růži do vlasů; hej hej, žij pro dnešní den; a tak dál, pořád dokola. na jedné stanici byla úplně posraná soutěž: ptali se na měsíc narození. srpen, řekl jsem jim. narodili jste se v listopadu? zapěla nějaká dáma v odpověď. promiňte, pane, netrefil jste se, oznámil mi hlasatel. jo? řekl jsem. jo? hlasatel zavěsil. museli jste spojit měsíc, v němž jste se narodili, s nahrávkou, kterou právě pouštěli. když se vám to povedlo, zkoušeli jste to se dnem narození, tedy sedmého, devatenáctého a tak dál. když se vám podařilo obojí, vyhráli jste VÝLET ZDARMA DO LOS ANGELES S UBYTOVÁNÍM V MOTELU A S KAPESNÝM NA ÚTRATU. podivínští hajzlové. šel jsem do ledničky. teď je čtyřicet tři stupňů, oznámil hlasatel.
přišel můj poslední den pobytu a ta barevná pokojská se ještě pořád neukázala, a tak jsem se začal balit. skvělý nakladatel mi nadiktoval jízdní řád autobusů. musel jsem jít jenom o tři ulice dál na sever a nasednout na autobus směrem na východ po Park Avenue do Elinu.
když přijdeš na zastávku příliš brzo, tak tam nestůj. běž do bistra a počkej tam. kup si kolu nebo něco jinýho k pití.
sbalil jsem se a šel na autobusovou zastávku ve čtyřicetistupňovém vedru. zasranej autobus nebyl nikde v dohledu. do prdele, řekl jsem. vydal jsem se rychlou chůzí na východ. chlast ze mě crčel jako Niagarské vodopády. kufr jsem si přehazoval z ruky do ruky. mohl jsem si vzít na vlakové nádraží taxík, ale skvělý nakladatel mi chtěl dát s sebou nějaké knihy, cosi, co se jmenovalo KRUCIFIX V MRTVÉ DLANI, musel jsem si to přibalit do kufru. nikdo neměl auto. dorazil jsem na místo a otevřel si pivo, potom tam přišel z nemocnice profesor, přijel svým autem, aby se ujistil - aspoň si to myslím -, že jsem už odjel z města. vešel dovnitř.
strávil jsem celou dobu v chalupě básníků, řekl jsem mu.
propásl jste buka, řekl nakladatel. buk si vždycky vybuduje vlastní klec. nechodí na snídani do bufetu na kampusu. potom jsem mu řekl, aby POČKAL V BISTRU, KDYBY MĚL AUTOBUS ZPOŽDĚNÍ. a víte, co udělal? šel sem celou cestu pěšky v tomhle vedru s kufrem v ruce.
do háje, copak to nechápeš? řekl jsem nakladateli. já nesnáším bistra! nejsem rád v bistru a už úplně nerad tam čekám. mají tam mramorovou fontánku. sedíš tam a hledíš na tu kulatou mramorovou fontánku s pitnou vodou. vrtí se před tebou nějakej mravenec nebo tam umírá nějaká štěnice, jedním křídlem třepe a druhý má mrtvý. jsi cizinec. pár hloupejch lidí tě klidně pozoruje. nakonec přijde číšnice. nenechá tě čichnout ke svým smradlavým kalhotkám, ale přitom je ošklivá jak čert a navíc to ani netuší. neochotně přijme objednávku. kolu. přinese ti ji ve zteplalém, pomačkaném papírovém kelímku. nechceš ji. ale piješ. štěnice ještě pořád není mrtvá. autobus pořád nikde. mramor ve fontánce je ubleptanej mazlavým slizem. všechno je to fraška, chápeš? když jdeš k pultu a pokusíš se koupit si balíček cigaret, 5 minut čekáš, než se někdo objeví. cítíš se devětkrát omrdanej, než se ti podaří odtamtud vypadnout.
na bistrech není nic špatnýho, buku, říká nakladatel.
a já znám chlápka, kterej říká, že „na válkách není nic špatnýho“. ale ježíšikriste, já si přece musím pěstovat svý neurózy a předsudky, protože nic jinýho nemám. nemám rád bistra, nemám rád bufety na kampusech, nemám rád shetlandský poníky a nemám rád Disneyland, nemám rád policajty na motorkách, nemám rád jogurt a nemám rád Beatles a Charlieho Chaplina, nemám rád okenní žaluzie a tu maniodepresivní kštici, která visí Bobbymu Kennedyovi do čela... kristenanebi, otočil jsem se na profesora - tenhle člověk mě tiskne už deset let, stovky básní, a ON VŮBEC NEVÍ, CO JSEM ZAČ!
profesor se zasmál, a to je co říct.
vlak měl dvě hodiny zpoždění, a tak nás profesor zavezl k sobě domů do kopců za městem. začalo pršet. z obrovského skleněného okna byl výhled na celé město. jako ve filmu. pomstil jsem se skvělému nakladateli. profesorova manželka si sedla ke klavíru a zakvílela nějaký kousek z Verdiho. alespoň jsem věděl, že nakladatel trpí. MĚL JSEM HO VE SVÝM BISTRU. tleskal jsem a podněcoval ji, aby přidala další. nebyla vlastně moc špatná, měla v sobě úžasnou sílu, ale bezstarostně s ní plýtvala - příliš mnoho síly bez pořádně vybarvených tónů. pokusil jsem se ji přimět k dalšímu zpěvu, ale jelikož jsem byl jediný, kdo na tom trval, tak od toho jako praví dáma upustila.
zavezli mě v dešti na nádraží k vlaku s malými lahvemi po kapsách - meruňkovice, samý podobný chlast. podal jsem kufr jako spoluzavazadlo a nechal je tam všechny stát v hloučku a čekat se mnou na vlak. přešel jsem po peróně k místu, kde se měla nakládat zavazadla, posadil se v dešti na vozík a pustil se do meruňkovice. byl to teplý déšť, který usychal, sotva se člověka dotkl; jako by to byl jen takový zvláštní pot. seděl jsem a čekal na vlak do Los Angeles, do toho jediného města na světě. ano, chci říct, že je to město, v němž to stojí víc za hovno, než v kterémkoli jiném městě na světe, a to je právě ta zábava. je to moje město. moje meruňkovice. skoro jsem ho miloval. konečně se řítil proti mně. dopil jsem meruňkovici a šel vlaku naproti, hledal jsem číslo vozu, vůz číslo 110. žádný vůz 110 tam ale nebyl. ukázalo se, že to je čtyřicet dvojka. dostal jsem se do vozu s Indiány, Mexičany, šílenci a podvodníky. byla tam holka v modrých šatech, jejíž prdel vypadala jako nebeské dno. byla bláznivá. mluvila na malou panenku, jako by to bylo její děcko. seděla naproti mně a mluvila s panenkou. mohl bys ji mít, starče, kdybys to zkusil, říkal jsem si. jenže akorát by ji člověk přivedl do neštěstí. do háje s tím. lepší je jenom očumovat. otočil jsem se proto na bok a hleděl na ty úchvatné nohy v odrazu měsíčním svitem zalitého okna. Los Angeles se přibližovalo. Mexičani a šílenci chrápali. já hleděl na měsíční nohy a poslouchal, jak mluví se svou panenkou. co teď ode mě skvělý nakladatel očekává? co by udělal Hem? co Dos Passos? Tom Wolfe? Creeley? Ezra? měsíční nohy přestávaly mít smysl. otočil jsem se na druhou stranu a díval se na fialové hory. možná je tam taky nějaká kunda. a Los Angeles se mi blíží v ústrety, plné kund. a v chalupě básníků, když teď Bukowski odjel, ji vidím, tu barevnou pokojskou, jak se shýbá, zvedá, a hýbá, potí se a poslouchá rádio - až přijedeš do San Franciska, vpleť si růží do vlasů - ta barevná pokojská kvete láskou a nikdo tam není a já sahám do kapsy a otvírám další z mých malých lahví. a popíjím a popíjím, a už je tu Los Angeles, k čertu s ním.

Z knihy: Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství