Blbí Kristové

tři muži museli zvednout gumovou masu a přenést ji ke stroji, který ji rozkrájel na nejrůznější tvary; nahříval ji a krájel a nakonec ze sebe plival takové věci jako bicyklové pedály, koupací čapky, termofory... museli jste dávat pozor při vkládání gumy do stroje, jinak vám mohl uříznout paži, a když jste měli kocovinu, vždycky jste měli o to větší strach, že by se vám to mohlo přihodit. v posledních třech letech se to stalo dvěma chlapům: Durbinovi a Petersonovi. Durbina strčili do kanceláře - vídali jste ho tam sedět s jedným volným rukávem. Petersonovi dali koště a mop a on uklízel hajzly, vyprazdňoval odpadkové koše, roznášel toaletní papír a dělal další podobný věci. všichni tvrdili, že je to úžasný, jak Peterson s jednou rukou všechny ty práce zvládá.
osmihodinová pracovní doba pomalu končila. Dan Skorski pomohl vsadit do mašiny poslední kus gumy. pracoval tuhle směnu s jednou z nejhorších kocovin svého života. minuty mu během práce připadaly jako hodiny, vteřiny jako dlouhé minuty. a kdykoli se člověk podíval, sedělo ve věži aspoň pět chlápků. kdykoli se tam člověk podíval, uviděl OČI, které ho bedlivě střežily.
Dan se vydal k panelu s píchačkami, když na dílnu vešel drobný hubený mužík, který vypadal jako doutník. zdálo se, jako by se doutník vůbec nedotýkal chodidly podlahy. doutník se jmenoval pan Blackstone.
„kam máš, sakra, namířeno?“ zeptal se Dana.
„pryč odtud, to je můj cíl.“
„PŘESČAS,“ řekl pan Blackstone.
„cože?“
„řekl jsem: PŘESČAS. podívej se kolem sebe. musíme všechen ten materiál zpracovat.“
Dan se rozhlédl. všude kolem byly hory a hory gumy do strojů. a na přesčasech bylo nejhorší, že se vůbec nedalo odhadnout, jak dlouho budou trvat. mohlo to být někde mezi dvěma a pěti hodinami. to se nikdy nedalo říct předem. čas tak akorát na to, aby se člověk doštrachal do postele, položil se, vstal a zase začal krmit ty mašiny gumou. nemělo to konce. pořád tam bylo víc gumy, víc objednávek, víc strojů, celá tovární hala kypěla, ejakulovala, blila gumu, hory gumy gumy gumy, a 5 chlápků ve věži bylo čím dál bohatějších.
„vraťte se zpátky DO PRÁCE!“ řekl doutník.
„ne, nemůžu,“ řekl Dan. „už neuzdvihnu jedinej kus gumy.“
„jak se nám podaří dostat odtud všechen ten materiál? „ zeptal se doutník. „musíme udělat místo pro zítřejší dodávku.“
„pořiďte si další halu, najměte víc lidí. udřete těch pár lidí k smrti, vymlátíte jim mozek z hlavy. ani nevědí, jak na tom vlastně jsou, jen se na ně PODÍVEJTE! koukněte se na ty ubožáky!“
byla to pravda. dělníci jen stěží připomínali lidské bytosti. měli skelné nemocné oči, z nichž trčelo šílenství. smáli se úplně všemu a pořád si jeden druhého dobírali. měli vyhřezlé vnitřnosti. zavraždili je.
„jsou to výborní muži,“ řekl doutník.
„to určitě jsou. půlka jejich platu jde na státní a federální daně; druhá půlka jde na nový auta, barevný televize, přiblblý ženušky a čtyři nebo pět různejch druhů pojištění.“
„buď budete pracovat přesčas s ostatními, nebo dostanete padáka, Skorski.“
„pak mám padáka, Blackstone.“
„mám dobrý důvod vám nezaplatit.“
„Státní pracovní komise.“
„pošleme vám šek.“
„dobře. ale udělejte to rychle.“
když odcházel z budovy, zažíval tentýž svobodný a nádherný pocit, který měl vždycky po vyhazovu z práce nebo když sním nějakého zaměstnání nechal. odcházel z té haly a všechny ostatní tam nechával: „koledoval sis o to, Skorski. nikde ti nebylo líp!“ bylo úplně jedno, o jak zasranou práci šlo, dělníci mu vždycky říkali to samé.
Skorski se zastavil v obchodě s alkoholem, koupil si půllitr Grandad a jel dál domů. byl to krásný večer a on dopil láhev a šel do postele a spal uvolněně, jak to už léta nepocítil. žádný budík, který ho o půl sedmé ráno vyburcuje do falešné a zvířecké lidskosti.
spal do poledne, pak vstal, vzal si dvě tabletky sody a vypravil se pro poštu do schránky. měl tam jeden dopis.

Vážený pane Skorski,
už dlouho patřím k obdivovatelům Vašich povídek a básní a rovněž jsem ocenil Vaši nedávnou výstavu obrazů na univerzitě v N. V naší redakci v nakladatelství WorldWay Books, Inc. se uvolnilo místo. Jsem si jistý, že,jste o naší firmě již slyšel Naše knihy jsou distribuovány v Evropě, Africe, Austrálii a dokonce i v Orientě. Vaši práci sledujeme už několik let a velice se nám líbil Váš výběr poezie i prózy v době, kdy jste byl v letech 1962-63 editorem nevýznamného časopisu LAMEBIRD. Jsme přesvědčeni, že byste byl platnou posilou našeho redakčního týmu. Domnívám se, že bychom společně mohli dát naší práci nový rozměr. Pro nabízené pracovní zařazení je určen počáteční plat 200 dolarů týdně a bude nám ctí přivítat vás v naší redakci. Hodláte-li o naší nabídce uvažovat, zavolejte nám na účet volaného na číslo ......... a my Vám obratem zašleme telegraficky letenku a finanční obnos, který, jak věříme, pokryje veškeré Vaše počáteční náklady.

s úctou Váš
D. R. Signo
šéfredaktor
WorldWay Books, Inc.

Dan si otevřel pivo, dal vařit pár vajíček a zatelefonoval Signovi. Signo zněl, jako by mluvil přes kus pomačkaného plechu. Jenže Signo vydával některé nejskvělejší spisovatele světa. a taky Signo působil velmi neformálně, vůbec ne jako jeho dopis.
„vy mě tam opravdu chcete?“ zeptal se ho Dan.
„samozřejmě,“ odpověděl Signo, „přesně, jak jsme vám napsali.“
„tak dobře, pošlete telegraficky prachy a už tam jedu.“
„peníze jsou na cestě,“ řekl Signo. „budeme se těšit.“
zavěsil. tedy Signo zavěsil. Dan vypnul vajíčka. šel do postele a spal další dvě hodiny...
v letadle do New Yorku to mohlo být lepší. jestli to bylo tím, že letěl poprvé v životě, nebo tím podivným plechovým zvukem Signova hlasu v telefonu, Dan nevěděl. od gumy k plechu. třeba měl Signo jenom moc práce. to by mohlo být ono. někteří lidí byli nevýslovně zaneprázdnění. pořád. když Skorski nastoupil do letadla, cítil se cestou docela dobře a taky měl s sebou nedopitou láhev Grandad. ta mu však došla asi v půli cesty a on začal vyžadovat panáky po letušce. neměl sebemenší představu, co mu letuška nalévá: bylo to fialově sladké a zdálo se, že to ke Grandadu moc nesedí. za chvílí už bavil všechny cestující a vyprávěl jim, že je bývalý boxer Rocky Graziano. napřed se smáli, ale pak ztichli, protože on usilovně lpěl na svém:
„já jsem Rock, ano, jsem Rock, a jak jsem jim dával do držky! odvaha a úder! a jak obecenstvo ječelo!“
potom se mu udělalo zle a stihl to záchod na poslední chvíli. když část vyzvracel, nějak se mu dostalo trochu do bot a měl to i na ponožkách, takže si boty i ponožky sundal, ponožky vypral a vyšel ven naboso. ponožky někam odložil, aby uschly, a potom kamsi odložil i boty a potom zapomněl, kde nechal jedno i druhé.
chodil sem a tam uličkou. bos.
„pane Skorski,“ oslovila ho letuška, „zůstaňte, prosím, na svém místě.“
„Graziano. Rock. Šutr. a kdo mi, do prdele, čmajzl boty a ponožky? roztrhnu ho vejpůl.“
vyzvracel se přímo v uličce a nějaká stará dáma na něho zasyčela jako had.
„pane Skorski,“ řekla letuška, „trvám na tom, abyste se posadil na své místo!“
Dan ji popadl za zápěstí.
„líbíte se mi. myslím, že vás přímo tady v uličce znásilním. představte si to! znásilnění na obloze! bude se vám to LÍBIT! bývalý boxer Rocky Graziano znásilnil letušku při přeletu nad státem Illinois! pojď sem!“
Dan ji objal kolem pasu. měla odporně prázdný a stupidní výraz v obličeji; byla mladá, egotická a ošklivá. měla IQ kozy a žádný kozy. ale měla sílu. vytrhla se mu a utekla do pilotní kabiny. Dan se ještě trochu vyzvracel a pak šel a sedl si na místo.
druhý pilot vyšel z kabiny. muž s tlustým zadkem a obrovskými čelistmi, třípatrovým barákem, čtyřmi dětmi a šílenou manželkou.
„hele, kamaráde,“ řekl druhý pilot.
„jo, kámo?“
„dej se do latě. slyšel jsem, že tady vyvádíš.“
„vyvádím? co to má znamenat? jsi snad přihřátej, letče?“
„říkám ti, aby ses dal do latě!“
„na to ti seru, kámo! já jsem platící pasažér!“
tlustoprdelník uchopil bezpečnostní pás a připoutal ho s pohrdlivou přezíravostí a náznakem hrozby a síly k sedadlu, jako by to byl slon, který trhá ze země mangovník i s kořeny.
„a teď ZŮSTANEŠ na místě!“
„já jsem Rocky Graziano,“ řekl druhému pilotovi. druhý pilot už stál vpředu u své kabiny. když kolem procházela letuška a uviděla Skorského připoutaného k sedadlu, rozhihňala se.
„já ti ještě ukážu svejch TŘICET CENŤÁKŮ!“ zařval na ni.
stará dáma na něho znovu sykla jako had...
bosý chytil na letišti taxík do nové části Village. našel si bez problémů pokoj a za rohem taky hospodu. v hospodě pil až do časného rána a nikdo se vůbec nezmínil o jeho bosých nohách. nikdo si ho nevšímal, nikdo na něj nepromluvil. byl v New Yorku a bylo to bezvadný.
dokonce ani tehdy, když si příští den ráno šel koupit boty a ponožky a vešel do obchodu bosý, nikdo mu nic neřekl. město bylo staré několik století a bylo blazeované a povznesené nad jakékoli názory a pocity.
po pár dnech zatelefonoval Signovi.
„měl jste dobrou cestu, pane Skorski?“
„ale jo.“
„já dnes obědvám v Griffo's. je to hned za rohem vedle nakladatelství. myslíte, že bychom se tam mohli za půl hodiny setkat?“
„kde je Griffo's? tedy - jakou to má adresu?“
„stačí, když řeknete taxikáři Griffo's.“
zavěsil. tedy Signo zavěsil.
řekl taxikáři Griffo's. a dorazili tam. vešel dovnitř. stál ve dveřích. uvnitř bylo 45 lidí. který z nich byl Signo?
„Skorski,“ uslyšel volání, „tady!“
u stolu seděl Signo ještě s jedním člověkem. pili koktejly. když se posadil, přišel číšník a postavil před něho koktejl.
ježíšikriste, vypadal úplně stejně.
„jak jste mě poznal?“ zeptal se Signa.
„ach, já vás znám,“ řekl Signo.
Signo se nikdy nedíval člověku do očí, hleděl nad něj, jako by očekával nějaký vzkaz nebo ptáka, který má přiletět, či snad jedovatý šíp z kmene Ubangi.
„tohle je Strange,“ řekl Signo.
„to jo,“ odtušil Dan.
„chci říct, že tohle je pan Strange, jeden z našich vedoucích redaktorů.“
„dobrý den,“ pozdravil Strange. „odedávna obdivuji vaši práci.“
Strange to měl jinak: pořád hleděl do země, jako by čekal, že něco vyleze ze škvír v podlaze - začne prosakovat nafta, probourá se sem krtek nebo dojde k invazi pivem zdivočelých švábů. nikdo nic neříkal. Dan vypil svůj koktejl a čekal na ně. pili strašně pomalu, jako by na tom nezáleželo, jako by to byla mýdlová voda. dali si ještě jeden koktejl a vrátili se do kanceláře...
ukázali mu jeho pracovní stůl. stoly byly od sebe oddělené stěnami z mléčného skla, skrze něž nebylo nic vidět. vzadu za stolem byly zavřené dveře z téhož skla. a na stisknutí knoflíku se před stolem také uzavřel skleněný panel a byli jste sami. mohli jste uvnitř obtahovat sekretářku a nikdo by o tom nevěděl. jedna ze sekretářek se na něho usmála. bože, to bylo tělo! všechno to maso, natřásající se a nacpané do šatů, přímo volající po ošoustání, a potom ten úsměv... přímo středověká muka.
hrál si s logaritmickým pravítkem na stole. bylo to na měření nějakých pikometrů nebo mikometrů nebo kýho čerta. nevěděl o pravítkách vůbec nic. jen tam seděl a s jedním si hrál. uběhlo 45 minut. začínal mít žízeň. otevřel zadní dveře a vydal se uličkou mezi mléčně bílými skleněnými stěnami. v každé skleněné kóji byl nějaký člověk. někteří telefonovali. jiní si hráli s papíry. všichni vypadali, že vědí, co dělají. našel Griffo's. sedl si k baru a dal si dva panáky. potom se vrátil. posadil se a dál si hrál s pravítkem. uběhlo 30 minut. potom vstala vrátil se do Griffo's. 3 panáky. zpátky k pravítku. zpátky dolů do Griffo's a zase zpátky. ztratil cestu. když ale později toho dne procházel uličkou kolem pracovních stolů, všichni redaktoři mačkali svoje knoflíky a přední skla se před ním zavírala: plesk, plesk, plesk - celou cestu až k jeho stolu. jenom jeden redaktor svoje přední sklo nezavřel. Dan tam stál a hleděl na něho - byl to rozložitý muž nad hrobem, s poněkud tlustým, ale ochablým krkem, tkáně mu uhnívaly, tvář měl odulou a kulatou, nafouklou jako dětský nafukovací míč s nezřetelně vyrytými rysy. muž se na něho nedíval. hleděl do stropu nad Danovou hlavou a měl vztek - napřed byl rudý, potom zesinal a celý se dál rozpadal. Dan dorazil ke svému stolu, praštil do tlačítka a zavřel se uvnitř. ozvalo se zaklepání na dveře. otevřel. byl to Signo. Signo se díval nad jeho hlavu.
„rozhodli jsme se, že vás nebudeme potřebovat.“
„co takhle výdaje na zpáteční cestu?“
„kolik potřebujete?“
„sto sedmdesát pět by mělo stačit.“
Signo napsal šek na 175 dolaru, hodil mu ho na stůl a vyšel ven...
Skorski se místo zpátečního letu do Los Angeles rozhodl pro San Diego. už hodně dlouho nebyl na dostizích v Caliente. a měl přitom tu dráhu zmáknutou na laciný sázky. měl pocit, že by si mohl vybrat tak pět ze šesti a nekupovat příliš mnoho kombinací. raději by měl vypočítat dlouhodobý vážený průměr rychlosti, což by mohlo být zdravé vodítko. při zpátečním letu zůstal docela střízlivý, noc strávil v San Diegu a ráno si vzal taxík do Tijuany. na mexických hranicích přestoupil z jednoho taxíku do druhého a mexický taxikář mu našel dobrý hotel v centru města. bylo šest hodin odpoledne a zdálo se, že růžové slunce konejší chudobu a zlobu městečka. ubožáci kousek od hranic s USA, takže mohli znát jazyk i tamní korupci, ale přitom dokázali odsát jen nepatrnou částečku bohatství, jako štítonoš přilepený na břiše žraloka.
Dan vyhledal bar a dal si tequilu. z juke-boxu hrála mexická hudba. sedělo tam pár mužských a popíjeli celou hodinu jednu skleničku. žádné ženy. konečně, v T. to nebyl žádný problém. a to poslední, co by v té chvíli chtěl, byla nějaká ženská, nějaká rozechvělá a roztoužená kunda. ženský se vždycky nakonec nějak připletly do cesty. dokázaly člověka zabít na 9000 různejch způsobů. až se mu povede ta promyšlená sázka, shrábne svých 50 nebo 60 táců a najde si nějaké místečko na pobřeží mezi Los Angeles a Dagem, koupí si elektrický psací stroj nebo vytáhne malířské štětce, bude popíjet francouzské víno a chodit každý večer na dlouhé procházky po pobřeží oceánu. rozdíl mezi dobrým a špatným životem spočíval jen v trošce štěstí a Dan měl pocit, že mu právě štěstí přeje. knížky, přinejmenším účetní knížky, mu to dlužily...
zeptal se barmana, co je za den, a barman mu řekl, že čtvrtek, takže měl ještě dva dny. do soboty se nepoběží. Aleseo muselo čekat na Američany, kteří se přivalí přes hranici na své dva dny šílenství po pěti dnech v pekle. Tijuana se o ně postará. Tijuana se za ně postará o jejich peníze. Američané si ale nikdy neuvědomují, jak strašně je Mexičani nenávidí; americký prachy je úplně omráčily a chovají se tu, jako by jim všechno patřilo, každá ženská pro ně představuje lacinej mrd a každej polda postavičku z comicsu. jenže Američani zapomněli, že nad Mexikem vyhráli pár válek, a to jako Američani nebo Texasani nebo kdovíkdo. pro Američany to je jenom jakási historie z knížek; jenže pro Mexičany je to realita. není to dobrý pocit, být ve čtvrtek večer jako Američan v mexickém baru. Američani dokonce zničili i býčí zápasy; Američani totiž zničili úplně všechno.
Dan si objednal další tequilu.
barman řekl: „nechcete pěkný děvče, seňore?“
„díky, příteli,“ odpověděl, „ale já jsem spisovatel. víc se zajímám o lidstvo jako celek než o nějakou konkrétní kundu.“
byla to sebevědomá poznámka a Dan se cítil hnusně, když to řekl, ale barman vycouval.
byl tam ale klid a mír. pil a poslouchal mexickou muziku. bylo výtečné zmizet na chvíli z americké půdy. sedět, nasávat atmosféru, poslouchat a vžívat se do jiné kultury. co je to vlastně za slovo? kultura. ale stejně to byl dobrý pocit.
pil tam asi čtyři nebo pět hodin a nikdo ho neotravoval a on taky nikoho neotravoval a cítil se už trochu stříknutý a šel nahoru do svého pokoje, vtáhl žaluzie, zíral na mexický měsíc, natáhl se, cítil se ze všeho docela povzneseně a usnul...
následující ráno našel Dan kavárnu, kde mu dali vajíčka se šunkou a ohřáté fazole. šunka byla tuhá, vajíčka - čerstvá - na okrajích připálená a káva špatná. ale líbilo se mu tam. bylo tam prázdno. a servírka byla tlustá a blbá jako ropucha, vůbec jí to nemyslelo - nikdy ji nebolely zuby, nikdy neměla ani zácpu, nikdy nepřemýšlela o smrti a o životě jen velmi málo. dal si ještě jednu kávu a vykouřil si jednu sladkou mexickou cigaretu. mexické cigarety jinak hořely - hořely divoce, jako by byly živé.
bylo teprve kolem poledne, a to bylo opravdu příliš brzy, aby šel do baru, ale do soboty se určitě nepoběží a neměl tam psací stroj. musel psát jedině přímo do stroje. nedokázal psát tužkou nebo perem. měl rád kulometný zvuk psacího stroje. pomáhal mu v psaní.
Skorski se vrátil do stejného baru. hrála tam pořád mexická hudba. zdálo se mu, že uvnitř sedí úplně ti samí muži jako včera. barman přinesl tequilu. vypadal laskavěji než o den dřív. třeba ti chlápci znají nějaký příběh, který by mu mohli vyprávět. Dan vzpomínal, jak vysedával v černošských barech na Central Avenue, sám, daleko dřív, než se sympatizování s černochy stalo módní intelektuálskou záležitostí. mluvil s nimi a vyšel z toho naprázdno, protože oni mluvili a přemýšleli úplně stejně jako běloši - materialisticky, strašně materialisticky. a on se u jejich stolů opíjel a oni ho nezabili, když si opravdu přál, aby ho zabili, když smrt byla jediným východiskem.
a teď byl tady. v Mexiku.
opil se brzy a začal strkat mince do juke-boxu, z něhož se linula mexická hudba. většinou tomu nerozuměl. připadalo mu, že to má v sobě pořád stejnou, ospale romantickou zasranou melodii.
znudilo ho to a požádal o ženskou. přišla a sedla si k němu. byla trochu starší, než čekal. měla uprostřed pusy zlatý zub a Dan v sobě nenašel sebemenší touhu, absolutně žádnou touhu ji ošoustat. dal jí pět dolarů a řekl jí - domníval se, že velice zdvořile -, aby šla pryč.
další tequila. těch pět chlapů a barman seděli a pozorovali ho. musí se dostat k jejich duším! musejí přece mít duše. jak můžou takhle nečinně posedávat? jako uvnitř kukly. nebo jako mouchy na okenní římse poletující v líném slunci ve čtyři hodiny odpoledne.
Skorski vstal a hodil do juke-boxu pár dalších mincí.
potom se zvedl ze židle a začal tančit. smáli se a pokřikovali. bylo to povzbuzující. aspoň trochu života do toho zdejšího umírání!
Dan pořád krmil juke-box a tančil. brzy na něho přestali pokřikovat a smát se mu a jenom se na něho beze slova dívali. objednával si tequilu za tequilou, koupil skleničku pro všech těch pět mlčenlivých mužů, kupoval pití barmanovi a slunce zapadalo, noc se vplížila do duše Tijuany jako mokrá špinavá kočka a Dan tančil. tančil pořád dál. určitě ze své drogy. ale bylo to nádherné. průlom. konečně. zase tu byla Central Avenue někdy v roce 1955. byl skvělý. vždycky byl někde dřív, než přišly davy a všechno to posraly.
dokonce zápasil se židlí jako s býkem za použití barmanovy utěrky...
Dan Skorski se probudil ve veřejném parku na náměstí, kde seděl na lavičce. napřed si všiml, že svítí slunce. to bylo dobré. potom ucítil, že má na hlavě brýle. visely mu za uchem. a jedno sklíčko bylo lehce vymáčknuté z obroučky, viselo z ní na slabounké nitce. když zvedl ruku, aby se brýlí dotkl, jeho dotek způsobil, že se nitka přetrhla a sklíčko spadlo - poté, co vydrželo celou noc - na betonovou zem a rozbilo se.
Dan si sundal z hlavy, co mu zbylo z brýlí, a zastrčil si je do kapsy u košile. potom následoval další pohyb, o němž už dopředu VĚDĚL, že bude zbytečný a marný, marný, marný... MUSEL ho učinit, aby zjistil, jak na tom je, konečně...
sáhl po své peněžence.
nic tam nebylo. měl tam všechny svoje peníze.
kolem nohou se mu lenivě procházel holub. odjakživa nenáviděl, jak těmhle zasrancům pracuje krk. blbost. jako blbé manželky a blbí šéfové a blbí prezidenti a blbí Kristově.
a byla tu blbá historka, kterou by jim nikdy nedokázal vyprávět. o noci, kdy se opil v této čtvrti, kde měli ŠARLATOVÉ SVĚTLO. měli tam malou skleněnou kostku a uprostřed zahrady plné květin stál Kristus v životní velikosti, díval se trochu smutně a trochu ošuntěle a shlížel přímo dolů na prsty u nohou... OSVÍTILO HO ŠARLATOVÉ SVĚTLO.
Dana to dohánělo k šílenství. konečně jednou, když byl zase v noci trochu opilý, uviděl v zahradě sedět staré dámy, které zbožně hleděly na svého šarlatového Krista. Skorski v ožralosti vešel dovnitř. a dal se do práce, snažil se Krista dostat z jeho umělohmotné klece. bylo to ale těžké. potom vyběhl jakýsi chlap:
„pane! co to vyvádíte?“
„...enom se snažím dostat toho hajzla z tý klece! vadí vám to?“
„promiňte, pane, ale už jsme zavolali policii...“
„policii?“
Skorski pustil Krista a utekl.
až na mexické náměstí uprostřed nicoty.
na koleno mu poklepal malý hošík. mladý kluk celý v bílém. krásné oči. nikdy v životě neviděl tak nádherné oči.
„chcete si zašoustat s mojí ségrou?“ zeptal se chlapec. „má 12 roků.“
„ne, spíš ne, aspoň ne dnes.“
malý chlapec odešel se svěšenou hlavou a smutkem v očích. neuspěl. Danovi ho bylo líto.
potom vstal a odešel z náměstí. ale ne na sever do země Svobody. na jih. hlouběji do útrob Mexika.
když procházel postranní rozblácenou uličkou bůhvíkam, pár malých kluků po něm házelo kamením.
ale bylo mu to jedno. tentokrát měl aspoň na nohou boty.
a dali mu to, co chtěl.
a to, co mu dají, je přesně to, co bude chtít.
všechno bylo v rukou blbů.
procházel pěšky nějakým malým městečkem na půli cesty do Mexika City a říkalo se o něm, že vypadá skoro jako nějaký purpurový Kristus, on byl ale v každém případě do modra ZKÁROVANÝ, což k tomu nemá daleko.
pak ho už nikdy neviděli.
což znamená, že asi neměl tak rychle pít ty koktejly v New York City.
nebo možná měl.

Z knihy: Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství