Přecitlivělý

„ukažte mi muže, který žije sám a má ustavičně špinavou kuchyň, a v pěti případech z devíti vám ukážu výjimečného člověka. „
- Charles Bukowski, 27. června 1967,
nad devatenáctou lahví piva
„ukažte mi muže, který žije sám a má ustavičně čistou kuchyň, a v osmi případech z devíti vám ukážu člověka odporných duševních vlastností.“
- Charles Bukowski, 27. června 1967,
nad dvacátou lahví piva
stav kuchyně často odráží stav mysli, u mužů zmatených a nejistých, poddajní muži bývají filozofové. jejich kuchyně se podobají jejich duši, jsou plné odpadků, špinavého nádobí, nečistot, ale oni si jsou stavu své duše vědomi a berou ho s humorem a nadhledem. občas plamenně vyzývají věčná božstva a přicházejí plni síly, jíž někdy říkáme tvorba; stejně jako se někdy pokoušejí napůl opilí v kuchyni uklidit. ale brzy vše upadne do starých nepořádků a oni se opět ocitají v temnotách, v touze po baseballových přenosech, prášcích, modlitbě, sexu, štěstí a spáse. muž s pořádkem v kuchyni je v každém případě podivín. na takového si dávejte pozor. stav jeho kuchyně odráží stav jeho mysli: všechno v pořádku, uspořádané, nechal se rychle životem zaskočit a vpravil se do podlé rigidní obrany a konejšení vlastních myšlenek. když takovému člověku deset minut nasloucháte, zjistíte, že nic, co kdy v životě pronese, nemá význam, že je to pokaždé hloupost. je to betonový muž. betonových mužů je víc než těch jiných druhů. jestliže hledáte živého muže, napřed se podívejte do jeho kuchyně a ušetříte si čas.
ale ženská se špinavou kuchyní, to je trochu jiná záležitost alespoň z pohledu mužskýho. jestliže není zaháčkovaná jinde a nemá děti, pak čistota nebo špína její kuchyně je téměř vždy (výjimky nejsou vyloučeny) přímo úměrná tomu, jak pečuje o vás. některé ženy plýtvají teoriemi na záchranu světa, ale nedokážou po sobě umýt hrníček od kávy. když se o tom před nimi zmíníte, řeknou vám: „umývání kávových hrníčků není důležité.“ bohužel je. zvláště pro muže, který hákuje osm hodin a ještě další dvě hodiny přesčas někde u soustruhu. spása světa začíná tím, že spasíte jednoho mužskýho; všechno ostatní je jen velkohubá romantika nebo politika.
na světě existují dobré ženské, dokonce jsem jich pár potkal. pak ale existuje jiný druh ženských. jednu dobu mě bohem prokletá práce ničila do takové míry, že na konci osmihodinové nebo dvanáctihodinové pracovní doby jsem měl celé tělo ztuhlé do jediné tvrdé tabule bolesti. říkám „tabule“, protože to je jediný způsob, jak to dokážu popsat. chci tím říct, že po odpolední směně jsem si nebyl schopen ani na sebe navléct kabát. nedokázal jsem zvednout paže a nasoukat je do rukávů. byla to příšerná bolest a ruku jsem nemohl tak vysoko zvednout. jakýkoli pohyb způsobil, že se mi hrůzou z exploze bolesti zatmělo před očima, připomínalo to šílenství. dostal jsem větší množství pokut, většinou pocházely ze třetí nebo čtvrté hodiny ranní. cestou domů z práce jsem se ve snaze vyhnout drobným technickým problémům pokusil vystrčil levou paži, abych naznačil odbočení doleva. blinkry mi už dlouho nefungovaly, jelikož jsem jednou v opilosti utrhl celou tu tyčku s ovládáním blinkrů, která je u volantu. pokusil jsem se tedy vystrčit levou paži. podařilo se mi pouze dostat zápěstí k oknu a vystrčit ven malíček. moji paži už zvednout nešlo a bolest byla směšná, tak směšná, že mě to rozesmálo, připadalo mi to zpropadeně legrační, jak mi malíček poslušně trčí do nádherné černé losangeleské noci, do toho prázdna, kdy nikdo kolem není, jenom já a signalizuje do větru svůj zasraný nepovedený pokus o přehlednou dopravní situaci. zasmál jsem se a málem jsem v tom smíchu naboural zaparkované auto, protože jsem se to pokoušel uřídit tou druhou všivou rukou. dojel jsem na místo. nějak jsem zaparkoval, vložil jsem klíč do zámku dveří a vešel do svého bytu. uf. konečně doma!
ona byla v posteli a pojídala čokoládu (opravdu!) a listovala New Yorkerem a sobotní literární přílohou. bylo to asi ve středu nebo ve čtvrtek a nedělní noviny se ještě pořád válely v pokoji na podlaze. byl jsem příliš vyčerpaný, abych dokázal něco sníst, a napustil jsem si vanu jenom do poloviny, abych se neutopil. (je lepší si svůj čas předem určit, než aby si čas vybral vás.)
když jsem se centimetr po centimetru pracně vysoukal z té zasrané vany jako zapomenutá stonožka a dopotácel se do kuchyně, abych se napil vody, dřez byl ucpaný. stála v něm až po okraj šedivá smradlavá voda; pozvracel jsem se. všude se válely nevyhozené odpadky. a tahle ženská měla zálibu v uschovávání prázdných kelímků a skleniček s víčky a tak na hladině v dřezu spolu s nádobím plavaly všechny tyhle předměty v jakémsi jemném a nevědomém výsměchu celému světu.
umyl jsem si skleničku a napil se trochu vody. potom jsem zamířil do ložnice. nikdy nepochopíte, jaká muka pro mě představovalo změnit svislou polohu mého těla na vodorovnou pozici v posteli. jediný způsob, jak se vyhnout příšerné bolesti, spočíval v naprosté nehybnosti, a tak jsem zůstal nehybně ležet jako zmrazená němá blbá zasraná ryba. slyšel jsem, jak otáčí stránky, a pokusil jsem se o náznak lidského kontaktu. vysoukal jsem ze sebe následující otázku:
„tak jak to šlo dnes večer v básnické dílně?“
„mám strach o Bennyho Adimsona,“ odpověděla.
„Bennyho Adimsona?“
„ano, to je ten, co píše ty legrační povídky o katolické církvi. všechny to rozesměje. nikdy nepublikoval, jenom jednou v nějakém kanadském časopise, a už nikam ani nic neposílá. myslím, že časopisy na něho dosud nejsou připravené. ale je opravdu úžasně legrační, všechny nás dokáže rozesmát.“
„tak v čem má problém?“
„přišel o práci závozníka. mluvila jsem s ním před kostelem, než začalo čtení. říkal mi, že nedokáže psát, když nemá práci. potřebuje práci, aby mohl psát.“
„to je legrační,“ řekl jsem, „já jsem pár svých nejlepších věcí napsal, když jsem nechodil do práce. když jsem umíral hlady.“
„jenže Bonny Adimson,“ odpověděla, „Bonny Adimson prostě nepíše o SOBĚ! on píše o DRUHEJCH lidech.“
„aha.“
rozhodl jsem se, že to nechám být. bylo mi jasné, že by to trvalo přinejmenším tři hodiny, než bych mohl jít spát. do té doby by některé bolesti zmizely dolů do matrace. a za chvíli už by byl čas vstávat a vrátit se na to samé místo. slyšel jsem, jak obrací stránky New Yorkeru. cítil jsem se mizerně, ale rozhodl jsem se, že existují jiné způsoby myšlení. třeba na tu básnickou dílnu opravdu chodí nějací spisovatelé; bylo to nepravděpodobné, ale MOHLO se to stát.
čekal jsem, až mi povolí strnulé tělo. zaslechl jsem další otočení stránky, čokoládu vytahovanou z obalu. potom opět promluvila:
„ano, Benny Adimson potřebuje práci, potřebuje při psaní z něčeho vycházet. všichni se ho snažíme povzbudit, aby začal přispívat do časopisů. opravdu bych ti přála číst ty jeho protikatolický povídky. kdysi býval katolík, víš.“
„ne, to nevím.“
„jenže on potřebuje práci. všichni se mu snažíme najít práci, aby mohl dál psát.“
nastalo delší ticho. upřímně řečeno, vůbec jsem nemyslel na Bennyho Adimsona s jeho problémy. potom jsem se pokusil nad Bennym Adimsonem a jeho problémy přece jen zamyslet.
„poslyš,“ řekl jsem, „já bych uměl problém Bennyho Adimsona vyřešit.“
„TY bys to uměl?“
„jo.“
„jak?“
„berou dole na poště. berou tam všechny, kdo mají ruce a nohy. možná by mohl nastoupit hned zítra ráno, pak bude moct psát.“
„na poště?“
„jo.“
další otočení stránky. potom promluvila:
„Benny Adimson je příliš CITLIVÝ, aby mohl pracovat na poště!“
„aha.“
poslouchal jsem, ale neslyšel jsem ani stránky novin ani čokoládu. v té době se velmi zajímala o autora povídek jménem Choates nebo snad Coates nebo Chaos nebo tak nějak. psal promyšleně hloupou prózu, která vyplňovala prostor mezi reklamami na kořalku a parníky a po strašné nudě pokaždé končila tím, že nějaký chlap s kompletní sbírkou Verdiho a s kocovinou po láhví bacardi zavraždí tříletou holčičku v modrých šatečkách v nějaké špinavé newyorské uličce v 16: 13 odpoledne. to byla zvrtaná nenormální představa redaktorů New Yorkeru o avantgardní náročné próze - ve smyslu, že smrt vždy vítězí a že všichni máme za nehty nějakou špínu. to všechno už tady bylo a v daleko lepším provedení před padesáti lety od člověka jménem Ivan Bunin, který to napsal v povídce Pán ze San Franciska. od Thurberovy smrti se New Yorker potácel jako mrtvý netopýr v ledových jeskyních kocoviny čínských bolševických stráží. smysl je jasný jenom jim samým.
„dobrou noc,“ řekl jsem jí.
nastalo delší ticho. potom se rozhodla udělat totéž.
„dobrou noc,“ řekla konečně.
s oplzlými poznámkami, které se mi draly do pusy, ale beze slova, jsem se otočil (dobrých pět minut práce) ze zad na břicho a čekal jsem na ráno příštího dne.
snad jsem byl k té dámě nelaskavý, snad jsem přešel od kuchyní k nevraživosti. každý z nás má v duši spoustu všelijakého svinstva, já především. a já se nějak zapletl s těmi kuchyněmi, většinou jsem to popletl. ta žena, o níž se zmiňuji, má v mnoha ohledech spoustu odvahy. jenom to prostě nebyl pro ni ani pro mě moc podařený večer.
a doufám, že ten kámoš se svými protikatolickými povídkami a svými starostmi najde nakonec práci, která by vyhovovala jeho přecitlivělosti, a že všichni budeme odměněni jeho nenabízeným (kromě Kanady) géniem.
já zatím píšu o sobě a strašně chlastám.
to ale víte

Z knihy: Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství