Znásilnění! Znásilnění!

Doktor na mě zkoušel nějaký nový test. Spočíval v trojím odběru krve - druhý deset minut po prvním a třetí o čtvrt hodiny později. Doktor provedl první dva odběry a já vyšel ven na ulici, abych přečkal těch 15 minut, než se vrátím do ordinace. Stál jsem na ulici a vtom jsem si všiml ženy, která seděla na autobusové zastávce naproti přes silnici. Z milionů ženských sem tam spatříte takovou, která z vás všechno vytáhne. Je to něco v jejich podobě, ve způsobu, jakým drží pohromadě, ve zvláštních šatech, co mají na sobě, něco v nich, co nedokážete zvládnout. Měla vysoko zkřížené nohy a měla na sobě světle žluté šaty. Nohy se jí zužovaly k jemným kotníkům, ale měla pěkně tvarovaná silná lýtka a nádherné křivky hýždí a stehen. Ve tváři měla ten hravý výraz, jako by se na mě usmívala, ale snažila se to skrýt.
Šel jsem k semaforu a přešel přes ulici. Blížil jsem se k její lavičce na autobusové zastávce. Byl jsem v tranzu. Nedokázal jsem se ovládnout. Když jsem se přiblížil, vstala a vydala se dolů ulicí. Její zadek mě připravoval o rozum. Šel jsem za ní, poslouchal cvakání jejích kramflíčků a očima hltal její tělo.
Co se to se mnou děje? pomyslel jsem si. Ztrácím nad sebou vládu.
Na to ti seru, odpověděl mi jakýsi vnitřní hlas.
Přišla k poště a vešla dovnitř. Vešel jsem hned za ní. Stálo tam ve frontě asi pět lidí. Bylo teplé a příjemné odpoledne. Všichni vypadali, jako by byli ve snovém opojení. Já určitě.
Jsem od ní pár centimetrů, pomyslel jsem si. Mohl bych se jí dotknout.
Měla složenku na sedm dolarů osmdesát pět centů. Poslouchal jsem její hlas. Dokonce i její hlas působil jako součástka speciálního sexuálního stroje. Odešla. Koupil jsem si deset korespondenčních lístků, které jsem nechtěl. Potom jsem spěchal ven. Čekala na autobus, který právě přijížděl. Stihl jsem to na poslední chvíli do dveří těsně za ní. Potom jsem si našel hned za ní místo. Jeli jsme hodně daleko. Musela vycítit, že ji sleduju, pomyslel jsem si, ale nevypadá, že by ji to nějak obtěžovalo. Měla světle zrzavé vlasy. Všechno na ní bylo jakoby v jednom ohni.
Museli jsme jet asi pět nebo šest kilometrů. Náhle vyskočila a zatáhla za šňůru. Sledoval jsem, jak se jí při zatažení za šňůru, vysunuly těsně upjaté šaty nahoru.
Ježíšikriste, tohle nevydržím, pomyslel jsem si.
Vystoupila předními dveřmi a já zadními. Zabočila doprava za roh a já ji sledoval. Ani jednou se neotočila. Byla to čtvrť činžáků. Vypadala snad ještě líp než předtím. Taková ženská by nikdy neměla vycházet na ulici.
Potom vešla do domu s názvem „Hudson Arms“. Já stál venku a ona čekala na výtah. Viděl jsem, jak nastupuje, dveře se zavírají a já vešel do domu a zůstal stát dole u výtahu. Slyšel jsem, jak klec jede nahoru, dveře se otvírají a ona vystupuje. Když jsem zmáčkl knoflík na přivolání výtahu a zaslechl, že se rozjíždí, začal jsem odpočítávat vteřiny:
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest...
Když přijel výtah dolů, napočítal jsem mu osmnáct vteřin.
Vstoupil jsem dovnitř a zmáčkl nejvyšší tlačítko: 4. patro. Potom jsem počítal. Když jsem dojel do čtvrtého patra, napočítal jsem 24 vteřin. To znamenalo, že bydlí ve třetím patře. Někde ve třetím patře. Zmáčkl jsem trojku. 6 vteřin. Vystoupil jsem.
Bylo tam docela dost bytů. Napadlo mi, že by to bylo příliš jednoduché, kdyby bydlela hned v prvním bytě, a tak jsem zaklepal na druhý.
Vylezl z něho plešatý chlap v tílku a v kšandách.
„Jsem z pojišťovny Concord. Domníváte se, že máte adekvátní pojištění?“
„Táhněte odtud,“ řekl Plešoun a zavřel dveře.
Zkusil jsem vedlejší dveře. Otevřela je asi osmačtyřicetiletá ženská, docela vrásčitá a tlustá.
„Jsem z pojišťovny Concord. Domníváte se, že máte adekvátní pojištění, paní?“
„Jen pojďte dál, pane,“ řekla.
Vstoupil jsem do bytu.
„Poslyšte,“ řekla, „my s chlapcem živoříme. Můj manžel zemřel před dvěma lety na ulici. Prostě to s ním seklo venku na ulici. Se sto devadesáti dolary měsíčně nevyjdu. Můj chlapeček má hlad. Nedal byste mí nějaké peníze, abych mohla svému chlapečkovi koupit vajíčko?“
Prohlížel jsem si ji. Chlapec stál uprostřed pokoje a šklebil se. Byl to velký kluk, bylo mu asi dvanáct a byl asi trochu nenormální. Pořád se šklebil.
Dal jsem té ženské dolar.
„Děkuju vám, pane! Mockrát vám děkuju!“
Objala mě a políbila. Ústa měla celá vlhká, vodová, měkká. Potom mi vrazila jazyk do pusy. Málem jsem se pozvracel. Byl to tlustý jazyk plný slin. Měla velká prsa, měkká, jako lívance. Vytrhl jsem se jí.
„Poslyšte, copak jste nikdy nebyl osamělý? Copak nepotřebujete ženu? Já jsem spořádaná a čistotná ženská, opravdu. Se mnou se nemusíte bát žádných nemocí.“
„Podívejte, já budu muset jít,“ řekl jsem. Vypadl jsem odtamtud.
Zkusil jsem troje další dveře. Bez úspěchu.
Potom ve čtvrtém patře to byla ona. Otevřela asi na pět centimetrů. Opřel jsem se do dveří, vtlačil se dovnitř a zavřel za sebou. Byl to pěkný byt. Stála tam a hleděla na mě. Bude křičet? napadlo mě. Před sebou jsem měl tu velkou věc.
Přistoupil jsem k ní, popadl jsem ji za vlasy a za prdel a políbil ji. Tlačila se proti mně, jako by se se mnou chtěla rvát. Pořád ještě na sobě měla ty žluté šaty. Odtáhl jsem se a čtyřikrát jsem ji surově praštil. Když jsem ji popadl znovu, nekladla už takový odpor. Zapotáceli jsme se na podlaze. Natrhl jsem jí šaty u krku, pak jsem je roztrhl níž a roztrhal jí podprsenku. Obrovská, fantastická prsa. Líbal jsem jí je, pak jsem se přesunul k ústům. Šaty jsem jí vyhrnul nahoru a snažil se jí sundat kalhotky. Konečně byly dole. A já ho měl uvnitř. Vzal jsem si ji vestoje. Když jsem byl hotov, odhodil jsem ji na pohovku. Její číča se na mě dívala. Pořád ještě vypadala dobře.
„Běž do koupelny,“ řekl jsem jí. „Umyj se.“
Šel jsem k ledničce. Byla tam láhev dobrého vína. Našel jsem dvě skleničky. Nalil jsem do obou. Když přišla, podal jsem jí sklenici a sedl si na pohovku vedle ní.
„Jak se jmenuješ?“
„Vera.“
„Líbilo se ti to?“
„Ano. Já jsem ráda znásilněná. Věděla jsem, že mě sleduješ. Doufala jsem. Když jsem nastupovalo do výtahu bez tebe, myslela jsem, že jsi ztratil nervy. Znásilnili mě předtím jenom jednou. Pro hezkou ženskou je těžký sehnat chlapa. Všichni si myslí, že je nedosažitelná. Je to peklo.“
„Ale podívej se, jak vypadáš a jak se oblíkáš. Uvědomuješ si, že mučíš na ulici všechny mužský?“
„Ano. Příště chci, abys použil pásek.“
„Můj pásek?“
„Ano, na prdel, na stehna, na nohy. Ubližuj mi, a pak mi ho tam teprve strč. Řekni mi, že mě znásilníš!“
„Dobře, tak tě zmlátím a pak tě znásilním.“
Popadl jsem ji za vlasy, bolestivě ji políbil a kousl ji do rtu.
„Mrdej mě!“ řekla. „Mrdej mě!“
„Moment,“ řekl jsem, „musím si odpočinout!“
Rozepnula mi poklopec a vytáhla penis.
„Je nádhernej. Celej fialovej a ohnutej!“
Strčila si ho do pusy. Začalo na něm pracovat. Byla v tom hodně dobrá.
„Do prdele,“ řekl jsem, „do prdele!“
Dostala mě. Snažila se dobrých šest, sedm minut, pak se začal zvedat. Chytila mě zuby těsně pod žaludem a vysála ze mě všechen morek.
„Poslouchej,“ řekl jsem, „vypadá to, že tu zůstanu na celou noc. budu potřebovat sílu. Co bys řekla tomu, že bych se okoupal a ty bys zatím připravila něco k jídlu?“
„Dobře,“ řekla.
Šel jsem do koupelny, zavřel za sebou dveře a pustil teplou vodu. Šaty jsem si pověsil na háček na dveřích.
Dal jsem si výbornou horkou koupel a pak jsem vyšel s ručníkem kolem beder.
Sotva jsem vyšel, vešli do dveří dva poldové.
„Ten sviňák mě znásilnil!“ řekla poldům.
„Tak moment,“ řekl jsem.
„Obleč se, kamaráde,“ řekl větší z policajtů.
„Hele, Vero, to snad je nějaká sranda, ne?“
„Ne, znásilnils mě! Znásilnils mě! A potom jsi mě přinutil k orálnímu styku!“
„Obleč se, kamaráde,“ opakoval ten velký policajt. „Nebudu ti to říkat dvakrát!“
Vrátil jsem se do koupelny a začal se oblékat. Když jsem vyšel ven, nasadili mi želízka.
Vera to zopakovala: „Násilníku!“
Jeli jsme dolů výtahem. Když jsme procházeli halou, ohlíželo se po mně několik lidí. Vera zůstala u sebe v bytě. Policajti mě surově hodili na zadní sedadlo.
„Co se děje, kámo?“ zeptal se jeden z nich. „Ty si míníš zničit život kvůli jedný pizdě? To není rozumný.“
„Nebylo to tak docela znásilnění,“ řekl jsem.
„Málokdy to je úplně znásilnění.“
„Jo,“ řekl jsem, „myslím, že máte pravdu.“
Prošel jsem registrací. Šoupli mě do cely.
Řídí se jenom podle toho, co jim řekla ta ženská, pomyslel jsem si. Kde je nějaká rovnoprávnost?
Potom mě napadlo: Znásilnils ji nebo neznásilnil?
Nevěděl jsem.
Nakonec jsem usnul. Ráno byl grapefruit, kukuřičná kaše, káva a chleba. Grapefurit? Fajnový místo. Jo.
Byl jsem v cele asi čtvrt hodiny, když se otevřely dveře.
„Máte štěstí, Bukowski, ta dáma své obvinění stáhla.“
„To je skvělý! Skvělý!“
„Ale dávejte si bacha.“
„Jasně, jasně!“
Dostal jsem svůj majetek a vyšel ven. Nasedl jsem na autobus, přestoupil, dojel do činžovní čtvrti a pak už jsem stál před domem „Hudson Arms“. Nevěděl jsem, co mám dělat. Musel jsem tam stát dobrých pětadvacet minut. Byla sobota. Pravděpodobně byla doma. Šel jsem k výtahu, nastoupil a zmáčkl tlačítko do třetího poschodí. Vystoupil jsem. Zaklepal na dveře. Byla tam. Vtlačil jsem se dovnitř.
„Mám další dolar pro tvýho kluka,“ řekl jsem.
Vzala si ho.
„Děkuju! Děkuju mockrát!“
Nastavila mi pusu. Chutnala jako vlhká guma vakuové pumpy. Ven se vystrčil tlustý jazyk. Sál jsem ho dovnitř. Potom jsem jí nadzdvihl šaty. Měla krásnou velkou prdel. Obrovskou prdel. Široké modré kalhotky s malou dírkou vlevo. Stáli jsme před velkým nástěnným zrcadlem. Popadl jsem ji za tu velkou prdel a zabořil jazyk do té vakuové pusy. Naše jazyky se proplétaly jako dva šílení hadi. Přede mě vyskočilo cosi velikýho.
Idiotský synek stál uprostřed pokoje a šklebil se na nás.

Z knihy: Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství