Ber nebo nechej být

Šel jsem po ulici zalité sluncem a nevěděl, do čeho píchnout. Pořád jsem jen šel a šel. Jako by se mi něco mělo přihodit. Rozhlídl jsem se a uviděl jsem železniční koleje a vedle kolejí stála neohozená bouda. Byl na ní nápis:
HLEDÁ SE POMOC
Vešel jsem dovnitř. Seděl tam malý stařík v modrozelených podvlékačkách, který žvýkal tabák.
„Jo?“ zeptal se.
„Já, ehm, já, ehm, já...“
jo, pojď dál člověče, vymáčkni se! Co chceš?“
„Viděl jsem... váš nápis... hledá se pomoc.“
„Ty se chceš zapsat?“
„Zapsat? Na co?“
„Do prdele, není to flek pro nějakou křehotinku!“
Naklonil se a odplivl si do špinavého plivátka, potom dál zpracovával svůj žmolek, přičemž vtahoval tváře do bezzubých úst.
„Co budu dělat?“ ptal jsem se.
„To ti řeknou, co budeš dělat!“
„Chci vědět, co je to za práci.“
„Železniční traťová parta, někde na západ od Sacramenta.“
„Sacramenta?“
„Slyšels dobře, panebože. Já mám spoustu práce, člověče. Chceš se zapsat nebo ne?“
„Zapíšu se, zapíšu...“
Podepsal jsem se na papír, který měl na desce s klipsem. Měl jsem číslo 27. Napsal jsem tam dokonce svoje pravé jméno.
Podal mi lístek. „Budeš i s nářadím na nástupišti 21. Budeme mít pro vás speciální vlak.“
Vložil jsem si lístek do své prázdné peněženky.
Znovu si odplivl. „Podívej, chlapče, mně je jasný, že jsi tak trochu praštěnej. Tahle trať se stará o spoustu podobnejch případů, jako jsi ty. Je to tak trochu humanitární pomoc. Jsme hodný lidi. Vždycky pamatuj na starýho - - - Nezapomeň se o nás tu a tam v dobrým zmínit. A až budeš na trati, poslouchej svýho předáka. Je na tvý straně. Můžeš si tam na poušti ušetřit něco peněz. Bůh ví, že je tam není kde utratit. Ale v sobotu večer, hochu, v sobotu večer...“
Zase se naklonil ke svému plivátku a pak se vrátil zpátky:
„No prostě v sobotu večer půjdeš do města, ožereš se, necháš si ho za pár šupů vykouřit od nějaký ilegálně přistěhovaný mexický seňority, vrátíš se a bude ti líp. Tyhle rychlovky vysávají mizérii chlapovi přímo z palice. Já v takový partě začínal, a teď jsem tady. Hodně štěstí, chlapče.“
„Děkuju vám, pane.“
„A teď už táhni do prdele! Mám práci...!“
Na nástupiště 21 jsem dorazil ve stanovený čas. U mého vlaku postávali samí chlápci v hadrech, smrděli, smáli se, kouřili balené cigarety. Šel jsem blíž a postavil se kousek od nich. Potřebovali ostříhat a oholit a chovali se zároveň srdnatě i trochu nervózně.
Potom nám řekl jeden Mexičan s jizvou po noži na tváři, ať si nastoupíme. Nastoupili jsme. Okny nebylo vidět.
Sedl jsem si na poslední sedadlo v našem voze. Ostatní všichni seděli vpředu, smáli se a povídali si. Jeden z chlapů vytáhl půllitr whisky a asi sedm nebo osm z nich si trochu loklo.
Začali se po mně otáčet. Zaslechl jsem poznámky na svou adresu:
„Co s ním je, s tím hajzlíkem?“
„Myslí si, že je něco lepšího než my?“
„Jede s náma makat, člověče.“
„Kdo si myslí, že je?.“
Díval jsem se z okna, pokoušel jsem se o to, třebaže ho neumyli už dobrých 25 let. Vlak se dal do pohybu a já v něm byl s nimi. Bylo jich asi 30. Příliš dlouho neotáleli. Natáhl jsem se na sedadle a pokoušel se usnout.
„ŠŠŠŠŠ!“
Prach a špína mi vletěly do tváře a do očí. Uslyšel jsem, že někdo je pod sedadlem. Opět se ozval ten svištící zvuk a masa 25 let starého prachu mi stoupala do chřípí, do úst, do očí, na řasy. Vyčkával jsem. Potom se to opakovalo. Opravdu dobrá trefa. Ať byl tam dole kdokoli, začínal v tom být úžasně dobrý.
Vyskočil jsem. Zaslechl jsem zase ten zvuk zpod sedadla a za chvíli vylezl a utíkal dopředu. Praštil sebou na sedadlo, snažil se být součástí party, ale zaslechl jsem, jak povídá:
„Jestli sem přijde, tak doufám, že mi, chlapi, pomůžete! Slibte, že mi pomůžete, jestli sem přijde!“
Žádné sliby jsem neslyšel, ale byl v bezpečí: nepoznal bych jednoho od druhého.
Těsně předtím, než jsme opustili Louisianu, jsem si musel jít dopředu pro hrníček vody. Pozorovali mě.
„Koukněte na něho. Koukněte na něho.“
„Hnusnej hajzl.“
„Kdo si myslí, že je?“
„Hajzl, vyřídíme si to s ním, jen co budeme sami někde na trati, ještě bude plakat, všem nám je pěkně vykouří!“
„Podívejte! Má ten papírovej kelímek vzhůru nohama! Pije ze špatnýho konce! Jen se na něj podívejte! Pije z toho užšího konce! Ten chlap je kretén!“
„Jen počkejte, až budeme na kolejích, bude nám kouřit ptáky!“
Obrátil jsem do sebe kelímek, nalil si znovu a znovu ho vypil, obrácenou stranou. Hodil jsem kelímek do odpadkového koše a vrátil se na místo. Slyšel jsem:
„Jo, chová se jako kretén. Možná se rozešel s holkou.“
„Jak by takovej chlápek mohl mít holku?“
„Nevím. Viděl jsem už bláznivější věci...“
Projížděli jsme Texasem; když přišel mexický předák s konzervami. Rozdal nám je. Některé z nich neměly žádnou nálepku a byly ošklivě vyboulené.
Pak se vrátil ke mně.
„Ty seš Bukowski?“
„Ano.“
Podal mi konzervu s nápisem Luncheon Meat a do sloupce „J“ si k mýmu jménu napsal „75“. Všiml jsem si, že ve sloupci „V“ jsem už dlužil „45,90“ dolarů. Potom mi podal malou konzervu fazolí. A do sloupce „J“ připsal „45“.
Pak se vrátil zpátky do přední části vozu.
„Hej! Kde je, do prdele, otvírák na konzervy? Jak to máme žrát bez otvíráku?“ zeptal se kdosi.
Předák prošel lítačkami na chodbičku a byl pryč.
V Texasu jsme zastavovali kvůli vodě, oázy zeleně. Na každé zastávce zdrhli dva, tři nebo čtyři chlapi. Když jsme přijeli do El Pasa, zbylo nás z jednatřiceti jen 23.
V El Pasu náš vagón odpojili a vlak pokračoval dál. Mexický předák prošel vozem a řekl: „Musíme se zastavit v El Pasu. Budete spát v hotelu.“
Rozdal nám lístky.
„To jsou poukázky na ubytování v hotelu. Tam přespíte. Ráno nasednete na vlak do Los Angeles do vozu číslo 24 a odtamtud pojedete do Sacramenta. Tady máte poukázky na hotel.“
Zase přišel zvlášť za mnou.
„Ty seš Bukowski?“
„Ano.“
„Tady máš hotel.“
Podal mi lístek a napsal „12,50“ do kolonky „U“.
Nikomu se nepodařilo svoje konzervy otevřít. Později je zase vybrali a rozdali je další partě, která jela za námi.
Svůj lístek jsem vyhodil a přespal jsem v parku asi dva bloky od hotelu. Probudil mě řev aligátorů, zvláště jednoho z nich. V jezírku uprostřed parku jsem napočítal čtyři nebo pět aligátorů a asi jich tam bylo i víc. Byli tam taky dva námořníci v bílých uniformách. Jeden z námořníků stál ožralý uprostřed jezírka a tahal krokodýla za ocas. Krokodýl se vztekal, ale byl pomalý a nedokázal dostatečně otočit krk, aby námořníka dostal. Druhý námořník stál na břehu s mladou holkou a smáli se. Potom, zatímco námořník v jezírku pořád ještě bojoval s aligátorem, odešel ten druhý i s holkou pryč. Otočil jsem se na druhý bok a spal dál.
Cestou do Los Angeles se jich stále víc během zastávek na doplnění vody vytrácelo. Když jsme dorazili do Los Angeles, zbylo nás z jednatřiceti 16.
Mexický předák procházel vlakem.
„V Los Angeles zůstaneme dva dny. Dostavíte se ve středu ráno v 9:30 na nástupiště 21 k vozu číslo 42. Máte to napsáno na obálce, ve který máte lístky do hotelu. Dostali jste také stravenky, za který se můžete najíst ve Francouzský kavárně na Main Street.“ Podal každému dvě knížečky, na jedné stálo UBYTOVÁNÍ, na druhé STRAVA.
„Ty seš Bukowski?“ zeptal se.
„Ano.“
Podal mi moje knížečky. A připsal do mého sloupce „U“ 12,80 a do sloupce „J“ 6,00.
Vyšel jsem před nádraží a cestou přes náměstí jsem si všiml dvou menších chlápků, kteří přijeli vlakem se mnou. Šli rychleji než já a blížili se ke mně zprava. Ohlédl jsem se po nich.
Oba nasadili široký úsměv a řekli: „Ahoj! Jak se máš?“
„Mám se dobře, dík.“
Pokračovali dál ještě rychleji a zmizeli v Losangeleské třídě směrem k Main Street...
V kavárně použili hoši stravenky na pivo. Já jsem svoje stravenky taky vyměnil za pivo. Pivo stálo jen deset centů. Většina se jich rychle opila. Stál jsem na konci barového pultu. Už o mně nemluvili.
Propil jsem všechny svoje stravenky a potom jsem prodal poukaz na ubytování jinýmu tulákovi za 50 centů. Dal jsem si dalších 5 piv a vyšel ven.
Vydal jsem se na procházku. Šel jsem na sever. Potom na východ. Potom zase na sever. Potom jsem šel kolem smetiště, kde se válelo spoustu rozmlácených aut. Jeden chlápek mi kdysi říkal: „Každou noc spím v jiný značce auta. Včera jsem spal ve fordu, noc předtím v chevroletu. Dneska budu spát v cadillacu.“
Našel jsem bránu ovázanou řetězem, ale branka byla ohnutá a já byl dost hubený, abych se škvírou protáhl. Rozhlédl jsem se a našel si cadillac. Modelu jsem si nevšiml. Uložil jsem se na zadní sedadlo a usnul.
Muselo být asi šest ráno, když jsem uslyšel křičet nějakýho kluka. Bylo mu asi patnáct let a v ruce měl baseballovou pálku:
„Vypadni odsud! Vypadni z mýho auta, ty zasranej tuláku!“
Kluk vypadal vystrašeně. Měl na sobě bílou košili a tenisky a vpředu mu chyběl zub.
Vystoupil jsem.
„Zůstaň stát, kde jsi!“ ječel. „Stůj, stůj!“ Namířil pálku na mě.
Pomalu jsem se vydal k bráně, která už byla otevřená, i když ne moc.
Potom z chatrče pobité férovým papírem vyšel tlustý a ospalý padesátník.
„Tati!“ ječel kluk. „Tenhle chlap byl v jednom našem autě! Našel jsem ho, jak spí na zadním sedadle!“
„Je to pravda?“
„Jo, je to pravda, tati! Našel jsem ho, jak spí na zadním sedadle v jednom z našich aut!“
„Co jste dělal v našem autě, pane?“
Starší chlápek byl blíž k bráně než já, ale já k ní přesto dál mířil.
„Ptal jsem se vás, co jste dělal v našem autě.“
Přiblížil jsem se k bráně.
Starší chlápek popadl hůlku z klukových rukou, přiběhl ke mně a koncem pálky mě tvrdě praštil do břicha.
„Uf!“ vyjekl jsem, „panebože!“
Nemohl jsem se narovnat. Couval jsem zpátky. Kluk získal odvahu, když to viděl.
„Já ho dostanu, tati! Já ho dostanu!“
Kluk si vzal pálku od starýho chlapa a začal s ní pohupovat. Potom mě mlátil úplně všude. Přes záda, po bocích, po obou nohou, přes kolena, přes kotníky. Mohl jsem si tak akorát chránit hlavu. Držel jsem si paže kolem hlavy a on mě přes ně mlátil. Ustoupil jsem k drátěnému plotu.
„Já ho dostanu, tati! Dostanu ho!“
Kluk nemínil skončit. Občas se mi pálka trefila do hlavy.
Konečně starý chlap řekl: „To už stačí, synku.“
Kluk mě ale dál mlátil pálkou.
„Synku, řekl jsem, že to stačí.“
Otočil jsem se a zůstal viset na drátech plotu. Chvíli jsem se nemohl vůbec hýbat. Dívali se na mě. Konečně jsem se zvedl a dokázal jsem se udržet na nohou. Vrávoral jsem směrem k bráně.
„Pusť mě na něho, tati!“
„Ne, synku.“
Prošel jsem bránou a vydal se na sever. Při chůzi mě všechno bolelo. Začal jsem opuchat. Šel jsem stále menšími krůčky. Bylo mi jasné, že o moc dál nedojdu. Kolem byly jen další skládky. Potom jsem mezi dvěma skládkami uviděl prázdnou parcelu. Zamířil jsem tam a vyvrtl si kotník v nějaké díře. Rozesmál jsem se. Parcela se svažovala dolů. Potom jsem zakopl o větev, která trčela nad zemí z jednoho keře. Když jsem vstal, měl jsem dlaň rozříznutou o zelený střep, který v ní zůstal vězet. Láhev od vína. Vytáhl jsem sklo z rány. Krev se mísila se špínou. Odstranil jsem hlínu a sál si ránu. Když jsem spadl podruhé, přetočil jsem se na záda, zařval bolestí a pak pohlédl do ranní oblohy. Byl jsem zpátky ve svém městě, v Los Angeles. Nad obličejem mi tančily malé mušky. Zavřel jsem oči.

Z knihy: Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství