Dolar a dvacet centů

konec léta miloval ze všeho nejvíc, ne podzim, i když možná to už vlastně byl podzim, na pláži už začínala být zima a on se rád procházel těsně po západu slunce podél vody, nikde žádní lidé a voda vypadala špinavě, voda vypadala mrtvolně a racci ještě nechtěli jít spát, nenáviděli spánek. racci slétali dolů, nalétávali na jeho oči, jeho duši, na to, co z jeho duše zbylo.
když vám toho z duše moc nezbývá a víte to, pořád ještě nějakou duši máte.
posadil se a díval se přes vodu do dáli, a když se díváte přes vodu do dáli, připadá vám všechno úplně neuvěřitelné. například, že existují takové státy jako Čína nebo USA nebo místa jako Vietnam. nebo že byl někdy dítě. ne, když na to přijde, zase to tak neuvěřitelné není; měl přece tak zasraný dětství, že na to nikdy nezapomene. a dospělost: všechna ta zaměstnání a všechny ty ženy, potom žádná žena a žádné zaměstnání. v šedesáti tulák. vyřízenej. nic. má v hotovosti dolar a 20 centů. nájem zaplacený na týden. oceán... vzpomínal na ženy, některé na něho byly hodné. jiné byly prostě bestie, hrabivky, bláznivky a příšerný palice. pokoje, postele, domy, Vánoce, zaměstnání, zpívání, nemocnice a prázdnota, prázdné dny a noci beze smyslu a bez naděje.
a teď zhodnocení těch šedesáti let: dolar a 20 centů.
pak uslyšel, jak se za jeho zády někdo směje. měli přikrývky, láhve a plechovky s pivem, kávu a obložené chleby. smáli se a smáli. dva mladí kluci, dvě mladé holky. štíhlá, pružná těla. žádné starosti. potom si ho jeden z nich všiml.
„hele, co TO je?“
„jéžiš, nemám tušení!“
nehýbal se.
„je to člověk?“
„dýchá? šoustá?“
„CO by mohl šoustat?“
všichni se rozesmáli.
zvedl svou láhev s vínem. trocha tam ještě zbyla. tohle byla vhodná chvíle, aby ji dopil.
„HÝBE se to! podívejte, HÝBE se to!“
vstal a oprášil si písek z kalhot.
„máto ruce a nohy! máto obličej!“
„OBLIČEJ?“
zase se rozesmáli. nechápal to. děti se takhle nechovaly. děti nebyly zlé. co byli tihle zač?
zamířil k nim.
„stáři není žádná ostuda.“
jeden z mladíků právě dopíjel plechovku piva. odhodil ji stranou.
„ostuda je promarnit svůj život. vy mi jako takovej marnej případ připadáte.“
„ale jsem přesto dobrý člověk, chlapče.“
„dejme tomu, že by ti jedna z těch holek ukázala číču, tatíku. co bys dělal?“
„Rode, NEMLUV takhle!“
to promluvila mladá holka s dlouhými zrzavými vlasy. nechávala si vlasy volně vlát ve větru, jako by se celá v tom větru houpala, prsty nohou zabořené v písku.
„co bys na to říkal, tatíku? co bys dělal? co? co bys dělal, kdyby ti ji jedna z těch holek nastrčila?“
vydal se dál, obešel jejich deku a zamířil pískem na dřevěnou promenádu.
„Rode, proč jsi s tím starým ubožákem tak hnusně mluvil? já tě občas NENÁVIDÍM!“
„POJĎ SEM, kočičko!“
„NE!“
otočil se a uviděl, jak Rod děvče honí po pláži. dívka křičela a pak se rozesmála. Rod ji dohonil a oba upadli do písku, zápolili spolu a smáli se. viděl, že druhý pár tam stojí a vášnivě se líbají.
dostal se na promenádu, posadil se na lavičku a otíral si písek z chodidel. potom si obul boty. za deset minut byl zpátky ve svém pokoji. zul si boty a natáhl se na postel. nerozsvítil.
ozvalo se zaklepání na dveře.
„pane Sneede?“
„ano?“
dveře se otevřely. byla to domácí, paní Connersová. paní Connersové bylo pětašedesát, nedokázal ve tmě rozeznat její obličej. byl rád, že nedokáže její obličej ve tmě rozeznat.
„pane Sneede?“
„ano?“
„uvařila jsem trochu polévky. trochu dobré polévky. mohu vám přinést?“
„ne, já nechci.“
„ale no tak, pane Sneede, je to dobrá polévka, opravdu dobrá! já vám talíř přinesu!“
„ach, tak dobře.“
vstal, sedl si na židli a čekal. nechala dveře otevřené a z chodby sem dopadalo světlo. pruh světla mu procházel přes nohy a klín. do pruhu světla na stole položila polévku. talíř polévky a lžíci.
„bude vám chutnat, pane Sneede. já dělám dobré polévky.“
„děkuju,“ řekl.
seděl tam a zíral do polévky. byla žlutá jako chcanky. kuřecí polévka. bez masa. seděl a sledoval malá kolečka mastnoty na hladině. chvíli seděl zcela nečinně. potom vzal lžíci a uložil ji zpátky do příborníku. polévku přenesl k oknu, vyhákl jedno křídlo a tiše ji vylil ven. chvíli se trošičku kouřilo ze země. potom bylo po všem. vrátil talíř do příborníku, zavřel dveře a vrátil se do postele. tma ještě zhoustla. měl rád tmu, tma měla smysl.
když pozorně poslouchal, slyšel hučení oceánu. chvíli oceánu naslouchal. potom si vzdychl, hluboce si povzdechl a zemřel

Z knihy: Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství