Bez ponožek

Barney jí ho vrazil do zadku, zatímco mě kouřila; Barney se udělal jako první, strčil jí do zadku palec, zavrtěl jím a zeptal se: „jaký je tohle?“ nemohla mu v té chvíli odpovědět. dodělávala mě. potom jsme asi hodinu dál chlastali. potom jsem přešel k řiti já. Barney si vzal pusu. potom odešel domů. já šel taky k sobě. upil jsem se do spánku.
muselo být asi půl páté odpoledne, když se ozval zvonek u dveří. byl to Dan. byl to vždycky Dan, když mi bylo blbě nebo jsem se potřeboval vyspat. Dan byl komoušský intelektuál, který vedl básnickou dílnu a vyznal se ve vážné hudbě; měl zastřiženou bradku a během řeči pořád dokola používal různé rádoby vtipné ironické poznámky, ba co hůř - psal rýmovanou poezii.
Podíval jsem se na něho: „ale do prdele,“ řekl jsem.
„zase kocovina, Buku? Buk a básně, blejou krásně!“
přesně. běžel jsem na záchod a vyzvracel se.
když jsem se vrátil, seděl na pohovce a tvářil se docela drze.
„jo?“ zeptal jsem se.
„no, potřebovali bychom pár tvejch básní do jarního čtení.“
nikdy jsem na ta čtení nechodil, nikdy jsem se o ně nezajímal, ale on přesto už několik let chodil a já nevěděl, jak se ho slušně zbavit.
„Dane, já žádný básně nemám.“
„mívals jich plnou skříň.“
„já vím.“
„vadilo by ti, kdybych se do tý skříně podíval?“
„jen si posluž.“
šel jsem do ledničky a vytáhl si pivo. Dan seděl v obýváku s nějakými zmuchlanými papíry.
„řekl bych, že tahle není špatná. hmmm, tahle je ale odporná! tahle taky stojí za hovno. a tahle taky. hihihi! co se ti stalo, Bukowski?“
„nevím.“
„hmmmmmmmm. tahle je ale hrozně špatná. úúú, ta ale stoji úplně za hovno! a tahle!“
nevím, kolik piva jsem vypil, zatímco on hodnotil mé básně. ale začal jsem se cítit trochu líp.
„tahle je...“
„Dane?“
„ano. ano?“
„neznáš nějakou kundu?“
„cože?“
„neznáš nějaký ženský, který by vzdychaly po deseti až patnácticentimetrovým?“
„tyhle básně...“
„vyser se na básničky! chce to kundu, hochu, kundu!“
„no tak je tady Vera...“
„jedem!“
„některý ty básničky se mi docela líbí...“
„vezmi si je. chceš pivo, než se oblíknu?“
„no, jedno by neškodilo.“
podal jsem mu pivo, svůj roztrhaný župan shodil na zem a oblékl si šaty sešlé časem. veršotepec. jedny boty. roztrhané spodky, zip na kalhotách, který se dá zapnout jen do tří čtvrtin své délky. vyšli jsme ze dveří a nasedli do auta. zastavil jsem se pro malou lahvinku skotské.
„nikdy jsem tě neviděl jíst,“ řekl Dan, „jíš vůbec někdy?“
„jenom vybrané věci.“
cestou k Veře mě naváděl na cestu. vystoupili jsme, skotská, já a Dan. zazvonili jsme na zvonek u docela drahého bytu.
Vera otevřela: „ach, nazdar, Dane.“
„Vero, to je... Charles Bukowski.“
„úúú, odedávna jsem byla zvědavá, jak Charles Bukowski vypadá.“
„jo. já taky,“ protlačil jsem se kolem ní dovnitř. „máš nějaký sklenky?“
„úúú, ano.“
Vera přišla se sklenicemi. na pohovce seděl nějakej chlápek. nalil jsem skotskou do dvou sklenek, jednu podal Veře, druhou si nechal v ruce, a pak jsem si sedl na pohovku mezi Veru a toho chlápka, co tam už seděl. Dan seděl naproti nám.
„pane Bukowski,“ začala Vera, „četla jsem vaši poezii a...“
„vyser se na poezii,“ řekl jsem.
„úúú,“ řekla Vera.
vypil jsem skotskou do dna, chytl jsem ji a vyhrnul jí šaty výš nad kolena. „máš nádherný nohy,“ řekl jsem jí.
„myslím, že jsem trochu tlustá,“ řekla.
„ale vůbec ne! právě akorát!“
nalil jsem si další skotskou, naklonil se k ní a políbil ji na koleno. znovu jsem si trochu lokl a začal ji líbat trochu výš na noze.
„sakra, já půjdu!“ řekl ten chlápek na druhém konci pohovky. vstal a odešel.
svoje polibky jsem prokládal útržky hloupého tlachání. dolil jsem jí sklenku. brzy jsem měl její šaty vyhrnuté až k zadku. uviděl jsem kalhotky. byly to nádherné kalhotky. nebyly z takové té obvyklé látky, jak se kalhotky dělávají, vypadaly spíš jako starodávný přehoz přes postele - jakoby sešité z jednotlivých čtverečků té měkké hedvábné látky; jako miniaturní přehoz do ložnice ve tvaru kalhotek - a jemné barvy: zelená, modrá, zlatá a levandulová. měla fakt rajcovní kalhotky.
vytáhl jsem hlavu strčenou mezi jejíma nohama a naproti nám seděl Dan a celý se leskl. „Dane, kamaráde,“ oslovil jsem ho, „myslím, že je načase, abys šel.“
můj kamarád Dan odešel jen se zdánlivou zdráhavostí, přihlížení jistě vylepšilo pozdější onanii. bylo ale pro něho určitě těžké odcházet. pro mě to bylo taky těžké. ale pěkné.
narovnal jsem se a dal si dalšího panáka. čekala. pil jsem pomalu.
„Charlesi,“ řekla.
„hele,“ odpověděl jsem, „já mám rád svůj chlast. neboj se, i na tebe dojde.“
Vera tam seděla v šatech vyhrnutých až k prdeli a čekala. „jsem moc tlustá,“ řekla. „ty si to opravdu nemyslíš?“
„vůbec ne, jsi perfektní. mohl bych tě znásilňovat tři hodiny v kuse. jsi jenom trochu máslovitá. mohl bych do tebe zajíždět ustavičně.“
dopil jsem skotskou a nalil si další.
„Charlesi,“ řekla.
„Vero,“ odpověděl jsem.
„co je?“ zeptala se.
„jsem největší světovej básník,“ prozradil jsem jí.
„žijící nebo mrtvý?“ zeptala se.
„mrtvý,“ řekl jsem. natáhl jsem se k ní a chytil ji za prso. „rád bych ti vrazil do zadku živou tresku, Vero!“
„proč?“
„do prdele, to nevím.“
stáhla si šaty dolů. dopil jsem láhev skotské.
„ty chčiješ ze svý kundy, že jo?“
„řekla bych, že jo.“
„to je právě na vás ženskejch to pitomý.“
„Charlesi, budu tě muset bohužel požádat, abys už šel. musím zítra brzo ráno vstávat do práce.“
„práce. k smíchu. Turek si ho vyhonil a chcípl.“
„Charlesi,“ řekla, „prosím tě, odejdi.“
„žádný strachy. já tě ošoustám! jenom se ještě potřebuje krapánek napít. jsem člověk, kterej má rád svý pití.“
viděl jsem, že vstává, ale bylo mi to jedno. nalil jsem si další skleničku. potom jsem vzhlédl a Vera tam stála s další ženskou. ta druhá vypadala taky dobře.
„pane,“ řekla ta druhá ženská, „já jsem Veřina přítelkyně. vy jste ji vystrašil a ona musí brzy ráno vstávat. musím vás požádat, abyste okamžitě odešel!“
„POSLOUCHEJTE, VY HNUSNÝ KUNDY, JÁ VÁS OMRDÁM OBĚ, SLIBUJU! JENOM MĚ NECHTE JEŠTĚ TROCHU SE NAPÍT, TO JE VŠECHNO, CO PO VÁS CHCI! NA OBĚ NA VÁS ČEKÁ DOBREJCH PĚTADVACET CENŤÁKŮ, KLID!“
seděl jsem a dno láhve bylo na dosah, když tu se objevili dva poldové. seděl jsem tam na pohovce jen ve spodkách, boty a ponožky jsem si sundal. líbilo se mi tam. docela pěkný byt.
„pánové?“ podíval jsem se po nich tázavě. „jste z výboru Nobelovy ceny nebo to bude Pulitzerova?“
„obujte si boty a oblečte kalhoty,“ řekl jeden z nich. „OKAMŽITĚ!“
„pánové, uvědomujete si, že hovoříte s Charlesem Bukowským?“ zeptal jsem se.
„občanku si vezměte s sebou na stanici. teď si obujte boty a oblečte kalhoty.“
dali mi ruce za záda a nasadili želízka, bolestivě jako obvykle, že se mi malé výstupky na náramcích zařezávaly do žil. potom mě pohotově vystrčili ven a hnali mě po svažující se příjezdové cestě, přičemž mnou cloumali o něco rychleji, než mé nohy dokázaly jít. měl jsem pocit, že to sleduje celý svět a taky jsem se cítil podivně zahanbený. provinilý, mizerný, nedokonalý, jako čurák, jako nevyužitá kulka z kulometu.
„tak ty jseš skvělej milenec, co?“ zeptal se jeden z nich.
považoval jsem to za podivně přátelskou a lidskou poznámku. „byl to pěknej bejvák,“ řekl jsem, „a přál bych vám vidět ty kalhotky.“
„drž hubu!“ okřikl mě ten druhý.
hodili mě dozadu bez jakékoli opatrnosti. natáhl jsem se tam a poslouchal jejich laskavé, super boží rádio. v takových chvílích mě vždycky napadalo, že policajti jsou lepší než ve skutečnosti. a byla to do jisté míry i pravda...
na stanici došlo na obvyklé fotografování a konfiskaci věcí z kapes. ale časy se měnily. modernizovaly. objevil se chlápek v civilu. potom obtížné snímání otisků, při kterém mám odedávna potíže s levým palcem: „KLID! UKLIDNĚTE SE PŘECE!“ pokaždé ten pocit viny za špatně otisknutý palec. jak se ale máte UKLIDNIT ve vězení?
chlápek v civilu se vyptával na nejrůznější věci a psal do papíru se zelenými kolonkami. neustále se usmíval.
„ti chlapi jsou zvířata,“ řekl mi tichým hlasem. „mně se líbíte. zavolejte mi, až vás pustí.“ podal mi proužek papíru. „zvířata to jsou,“ opakoval. „buďte opatrný.“
„zavolám vám,“ lhal jsem v domnění, že by to mohlo pomoct. když se k nim dostanete, každý sympatizující projev vám připadá úžasný...“
můžeš si jednou zatelefonovat,“ řekl bachař, „teď hned.“
pustili mě z cely, kde všichni spali na pryčnách a vypadali docela spokojeně, žebrali o cigarety, chrápali, smáli se a chcali. nejuvolněněji působili Mexičani, jako by byli doma v ložnici. žárlil jsem na tu jejich pohodu.
vyšel jsem ven a listoval telefonním seznamem. v tu chvíli jsem si uvědomil, že vlastně nemám žádné přátele. otáčel jsem stránkami pořád dál.
„poslyš,“ řekl bachař, „jak dlouho ti to bude trvat? jsi venku už čtvrt hodiny.“
spěšně jsem vytočil nějaké číslo. na druhém konci mi akorát strašlivě vynadala čísi matka, která to zvedla a tvrdila, že já jsem ho (jejího syna) dostal do vězení, když jsem ho v opilosti z legrace nutil přespat na schodech márnice na hlavní třídě v kalifornském Inglewoodu. ta stará kurva zcela postrádala jakýkoli smysl pro humor. bachař mě zavedl zpátky do cely.
teprve tehdy jsem si všiml, že jsem jedinej chlápek v cele, kterej nemá ponožky. muselo nás tam být na záchytce asi 150 a 149 z nás mělo ponožky. mnozí přitom bydleli v odstavených dobytčácích. jediný jsem neměl ponožky. můžete klesnout až na dno a pak najít ještě další dno. kecy.
pokaždé, když jsem narazil na nového bachaře, ptal jsem se, jestli by mi nemohl dovolit jeden telefonát. nevím, kolika lidem jsem dohromady telefonoval. nakonec jsem to vzdal a rozhodl jsem se, že tam už budu jenom hnípat. potom se otevřely dveře cely a zavolali moje jméno.
„jdete ven na kauci,“ řekl bachař.
„ježíšikriste,“ odpověděl jsem.
během celého procesu vyplňování papírů ke kauci, což trvá asi hodinu, jsem přemýšlel, co to může být za anděla. myslel jsem na všechny lidi. přemýšlel jsem, kdo by mohl být tím mým přítelem. když jsem vyšel ven, zjistil jsem, že to byl jeden chlápek s manželkou, o nichž jsem se domníval, že mě z duše nenávidí. čekali na chodníku.
zavezli mě domů, kde jsem jim peníze za kauci zaplatil. vyprovodil jsem je zpátky k autu a sotva jsem vešel do dveří, zazvonil telefon. ve sluchátku se ozval ženský hlas. zněl dobře. „Buk?“
„jo, miláčku. kdo jsi? já se právě vrátil z vězení.“
byl to meziměstský hovor od nějaké kundy ze Sacramenta. jenže na tu jsem svým pérem nedosáhl a pořád jsem ještě byl bez ponožek.
„někdy si čtu tvoje knížky básní pořád dokola, Buku, a všechny ty básničky jsou strašně odvážný. Buku, já na tebe pořád myslím.“
„díky, Ann, děkuju, žes mi zavolala. jsi hodná holka, ale já budu muset jít a čichnout si někde k flašce.“
„miluju tě, Buku.“
„já tebe taky, Ann...“
šel jsem ven a koupil si karton půllitrových plechovek a láhev skotské. naléval jsem si prvního panáka, když telefon zazvonil znovu. vypil jsem jedním douškem půlku sklenky a zvedl sluchátko.
„Buk?“
„jo, Buk. právě jsem přišel z vězení. Buk.“
„ano, já vím. tady je Vera.“
„ty odporná kundo. tys zavolala poldy.“
„byl jsi příšerný. příšerný. ptali se mě, jestli tě nechci obvinit ze znásilnění. řekla jsem jim, že ne.“
měla na dveřích řetízek, ale viděl jsem škvírou dovnitř. láhev skotské a šest půllitrových plechovek piva ve mně řádily. měla na sobě rozepnutý župan, takže jsem viděl jedno pěkně plné prso, které se usilovně snažilo dostat k mé puse.“Vero, miláčku,“ řekl jsem, „myslím, že by z nás mohli být dobří přátelé, moc dobří přátelé. odpouštím ti, žes zavolala ty poldy. pusť mě dovnitř.“
„ne, ne, Buku, my dva nikdy nemůžeme být přátelé! ty jsi příšerný člověk!“
prso nepřestávalo naléhat.
„Vero...!“
„ne, Buku, vezmi si svoje věci a jdi, prosím tě!“
chňapl jsem po peněžence a ponožkách. „tak dobře, tuno, strč si to do tý svý rosolovitý prdele!“
„úúúúú!“ vyjekla a přibouchla dveře.
když jsem kontroloval peněženku, jestli v ní zůstalo pětatřicet dolarů, zaslechl jsem, že si pustila Aarona Coplanda. byla cáklá.
odcházel jsem po svažující se příjezdové cestičce, tentokrát bez policejního doprovodu. auto jsem našel o kousek níž. nasedl jsem. nastartovalo. nechal jsem ho zahřát. starej věrnej miláček. zul jsem si boty, navlékl ponožky, zase se obul a byl jsem opět slušný občan. zařadil jsem zpátečku, zacouval mezi dvě auta, zatočil a vyrazil temnou ulicí na sever, na sever, na sever...
ke svému bytu, k sobě samému, k něčemu, moje starý auto toho mělo plný kecky, pak jsem i já toho měl plný kecky a na semaforu jsem našel na odpadkovém koši odloženou půlku starýho doutníku, zapálil jsem si ho, trochu jsem si spálil nos, naskočila zelená, vtáhl jsem do sebe kouř, vypustil modrý dým, nikdy nic nezemřelo, co nedostalo žádnou šanci, co prohrává, co se vrací na to samé místo.
je to divné: nešoustání je někdy lepší než dobrá mrdačka. i když se mohu mýlit. mnozí tvrdí, že se mýlím často.

Z knihy: Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství