Poklidný žánrový obrázek

lidi, kteří se stavují u mě doma, jsou trochu zvláštní, jenže nakonec každý je trochu zvláštní; svět se otřásá víc než kdy jindy a dopady změn jsou zřejmé.
je tady ten, co je trochu tlustý, nechal si teď narůst kozí bradku a vypadá docela dobře. chce přečíst na čtení jednu moji báseň. říkám mu, že dobře. a potom mu povídám, JAK ji má číst, a on je z toho trochu nervózní.
„kde je pivo? ježíšikriste, ty nemáš nic k pití?“
bere si 14 slunečnicových semínek, dává si je do pusy, mechanicky je žvýká. jdu pro pivo. tenhle kluk - Maxie - nikdy nepracoval. pořád chodí na univerzitu, aby se vyhnul Vietnamu. teď studuje na rabína. bude to šílený rabín. je dost nadrženej a taky pěknej sviňák. bude z něho dobrej rabín. ve skutečnosti ale není proti válce. jako většina lidí i on dělí války na dobré a špatné. chtěl jít do izraelsko-arabské války, ale než se stihl sbalit, bylo po všem. je tedy pochopitelné, že lidi po sobě pořád střílejí; stačí, když jim dáte tu věcičku, která jim zapadne do jejich myšlenkového pochodu. není dobré střílet Vietnamce ze severu: dobře, tak postřílíme Araby. bude to příšernej rabín.
sebral mi pivo z ruky, potřeboval ty slunečnicový semínka trochu zalít.
„jéžiš,“ řekl.
„tys zabil ježíše,“ povídám.
„nezačínej s tímhle!“
„nezačnu. já na to nejsem.“
„chtěl jsem říct, jéžiš, slyšel jsem, žes dostal slušný prachy za HRŮZOSTRAŠNOU ULICI.“
„jo, jsem jeho nejprodávanější autor. trumfl jsem Duncana, Creeleyho i Levertova všechny dohromady. to ale nemusí nic znamenat - každej večer se prodá spousta výtisků L. A. Times; a přitom v těch novinách vůbec nic není.“
„jo.“
tužili jsme se na pivu.
„jak se má Harry?“ ptám se. Harry je kluk, Harry BYL kluk z blázince. napsal jsem předmluvu k Harryho první knížce básní. byly to docela dobrý básničky. volaly, křičely, oslovovaly. potom Harry spadl až po uši do práce, kterou já odmítl vzít: začal psát do jednoho dívčího časopisu. já řekl redaktorovi „ne“ a poslal jsem místo sebe Harryho. Harry byl zmatkař; brával i hlídání dětí. teď už básně nepíše.
„ach, Harry. má ČTYŘI motorky. 4. července sezval k sobě na dvorek plno lidí a odpálil ohňostroj za 500 dolarů. během čtvrthodiny zmizelo 500 dolarů v nebi.“
„Harry to někam dotáhl.“
„to určitě. je tlustej jako prase. chlastá prvotřídní whisky. pořád jenom jí. oženil se s holkou, která po smrti svýho prvního manžela dostala 40 000 dolarů. umřel jí nešťastnou náhodou při sportovním potápění. prostě se utopil. Harry po něm zdědil skafandr.“
„nádherný.“
„ale na tebe žárlí.“
„proč?“
„nevím. stačí zmínit tvoje jméno a začne zuřit.“
„já visím na vlásku, jsem skoro odrovnanej.“
„oba mají svetry, na kterých mají svoje jména. ona si myslí, že Harry je skvěle] spisovatel. moc se v tom nevyzná. bourají jednu zeď, aby Harrymu zařídili pracovnu. zvukově izolovanou, jako to měl Proust. nebo to nebyl Proust?“
„ten, jak měl místnost obloženou korkem?“
„jo, myslím, že jo. v každým případě je to přijde na dva tácy. úplně vidím slavnýho spisovatele, jak v tom korkem obloženým pokoji píše: 'Lilly mrštně přeskočila plot k farmáři Johnovi...'„
„nech ho být. je legrační, jak se topí v penězích.“
„jo. a jak se má holčička? jak se vůbec jmenuje? Marina?“
„Marina Louise Bukowski. jo. nedávno mě viděla, když jsem lezl z vany. má tři a půl roku. víš, co řekla?“
„ne.“
„řekla: 'Hanku, podívej se, jak seš nemocnej. tady vpředu ti to všechno visí a vzadu ti nevisí nic!'„
„to je dobrý.“
„jo, čekala čurák z obou stran.“
„možná to není špatnej nápad.“
„nic pro mě. já mám potíže sehnat dost práce pro jednoho.“
„nemáš ještě pivo?“
„jasně. promiň.“
přinesu je.
„stavoval se Larry,“ říkám mu.
„jo.“
„jo. myslí si, že revoluce vypukne zítra ráno. možná jo, možná ne. to nikdo neví. říkám mu, že problém s revolucemi spočívá v tom, že musejí začít ZVNITŘKU ven a ne zvnějšku DOVNITŘ. to první, co tihle lidi při nepokojích udělají, je, že běží a popadnou barevnej televizor. chtějí ten samej jed, kterej dělá z nepřítele blba. ale Larry mě neposlouchá. sbalil si flintu a šel do Mexika přidat se k revolucionářům. revolucionáři jen chlastali tequilu a zívali. taky mezi nima byla jazyková bariéra. teď je na řadě Kanada. mají tam v jednom ze severních států tajný sklady potravin a zbraní. ale nemají atomovou bombu. jsou nasraní. taky žádný letectvo.“
„to nemají ani Vietnamci. a vedou si dobře.“
„protože nemůžeme kvůli Rusku a Číně atomovku použít. představ si ale, že se rozhodneme vybombardovat někde v Oregonu skrýš plnou Castrů. to by přece byla jenom naše záležitost, ne?“
„mluvíš jako správnej Amík.“
„já nemám žádnej politickej názor. já jsem pouhej pozorovatel.“
„je dobře, že všichni nejsou jenom pozorovatelé. to bychom se nikdy nikam nedostali.“
„a my se někam dostali?“
„nevím.“
„já taky ne. vím ale, že většina revolucionářů jsou pěkní čuráci, jsou BLBÍ, strašně blbí, takže to můžou pěkně zkurvit. já neříkám, že by se chudákům nemělo pomoct, že by se nevzdělaným nemělo dát vzdělání, že by nemocní neměli mít nárok na ošetření a tak dál. já jenom tvrdím, že se z těch revolucionářů často dělají moc velcí svatí, přičemž někteří z nich jsou strašně vyjebaní chlápci, kteří se nedokázali vyrovnat s akné, opustily je manželky a teď nosí na šňůrkách kolem krku ty zkurvený mírový symboly. většinou to jsou obyčejní oportunisti, kteří jdou s dobou, a dělali by zrovna tak pro Forda, kdyby se tam dokázali dostat. já nechci vyměnit jedno blbý vedení za jiný blbý vedení - to děláme při každejch volbách.“
„přesto si myslim, že revoluce by to tady trochu pročistila a zbavila nás spousty sraček.“
„to se stane bez ohledu na to, jestli se vyhraje nebo prohraje. zbaví nás to spousty dobrejch věcí a spousty špatnejch. lidský dějiny se pohybují strašně pomalu. já se na to hodlám dívat z ptačí perspektivy.“
„lepší je jenom se dívat.“
„lepší je jenom se dívat. dej si ještě pivo.“
„pořád mluvíš jako reakcionář.“
„poslyš, rabíne, snažím se na věci dívat ze všech stran, nejen z tý svý. establishment je ve velkým klidu. to jim musíš nechat. s establishmentem budu kdykoli vést rozhovory. já vím, že mám co do činění s tvrdými hochy. jen se podívej, co provedli Spockovi. nebo oběma Kennedyům. Kingovi. Malcolmovi X. sám si na ten seznam přidej další. je to dlouhej seznam. na velký šéfy nemůžeš moc zhurta, nebo skončíš hraním dixíku na hřeben s hajzlpapírem někde v lapáku ve Forest Lawn. věci se ale mění. mladým to myslí líp, než to myslelo starým, a staří umírají. pořád se to dá ještě zmáknout bez toho, abychom se vzájemně vraždili.“
„zastrašili tě. pro mě platí jen 'Vítězství nebo Smrt'.“
„to říkal Hitler. vyhrál smrt.“
„co je na smrti špatnýho?“
„před náma dnes večer stojí otázka, co je špatnýho na životě.“
„ty napíšeš knížku jako HRŮZOSTRAŠNÁ ULICE a pak chceš jenom nečinně sedět a potřásat si rukama s vrahama.“
„podali jsme si ruku, rabíne?“
„mluvíš na půl huby, přičemž i v této chvíli se ve světě dějí ukrutnosti.“
„máš na mysli pavouka a mouchu nebo snad kočku s myší?“
„myslím na člověka proti člověku, přičemž člověk má schopnost se s tím vyrovnat.“
„na tom, co říkáš, něco je.“
„to víš, že jo. nejsi jedinej, kdo umí mluvit.“
„co teda podle tebe máme dělat? zapálit město?“
„ne, zapálit národ.“
„přesně jak říkám: z tebe bude sakra dobrej rabín.“
„díky.“
„a až zapálíme národ, čím ho nahradíme?“
„ty chceš tvrdit, že Americká revoluce selhala, Francouzská revoluce selhala, Ruská revoluce selhala?“
„ne úplně, ale určitě nedosáhly cíle.“
„byly to pokusy.“
„kolik povraždili lidí, kteří vůbec za nic nemohli?“
„občas mám pocit, že mluvím s Platónem.“
„to taky mluvíš: s Platónem s židovským plnovousem.“
pak se rozhostí ticho a problém zůstane trčet ve vzduchu mezí námi. chudinské čtvrti jsou zatím plné rozčarovaných, zapomenutých lidí; chudáci umírají v sociálních ústavech s nedostatkem doktorů; vězení jsou tak přeplněná rozháranými a ztracenými lidmi, že není dost pryčen a vězni musejí spát na podlaze. když člověk někdy najde útěchu a pomoc, je to skutek milosrdenství, který nemá dlouhého trvání, a blázince jsou nacpané k prasknutí, protože společnost užívá lidi jako šachové pěšce...
je samozřejmě strašně příjemné být intelektuálem nebo spisovatelem a pozorovat všechny tyto záležitosti, dokud člověk nemá strachy sevřenou VLASTNÍ prdel. to je ta potíž s intelektuály a spisovateli - necítí toho o moc víc než svoje vlastní pohodlí a svoji vlastní bolest. což je normální, ale k nasrání.
„a kongres,“ pokračuje můj přítel, „věří, že něco vyřeší novým zákonem o držení zbraní.“
„jo. víme přece, kdo z většiny zbraní střílí. ale na druhý straně si zase nejsme tak jistí, kdo střílí z toho zbytku. je to armáda, policie, stát nebo nějací jiní šílenci? bojím se na to jen pomyslet, protože klidně můžu být další na řadě, a přitom mám pár rozepsaných sonetů, který bych rád dokončil.“
„nemyslím si, že bys byl dost důležitý.“
„díky bohu za to ujištění, rabíne.“
„řekl bych ale, že jsi tak trochu zbabělec.“
„to jsem. zbabělec je člověk, který umí předvídat budoucnost. statečnýmu člověku téměř vždycky chybí představivost.“
„někdy si myslím, že z TEBE by byl dobrej rabín.“
„to ne. Platón neměl žádnej židovskej plnovous.“
„nech si ho narůst.“
„dej si pivo.“
„děkuju.“
a pak jsme se odmlčeli. další podivný večer. lidi ke mně chodí, mluví a dávají mi pocit naplnění: budoucí rabíni, revolucionáři s puškami, FBI, kurvy, básnířky, mladí básníci ze státu Kalifornie, profesor z Loyoly na cestě do Michiganu. profesor z Kalifornské univerzity v Berkeley, další, co bydlí v Riverside, tři čtyři kluci z ulice, obyčejní vandráci s knížkama od Bukowského nacpanýma v hlavě... a nějakou dobu jsem si myslel, že mi tahle banda zničí a zabije moje krásné a vzácné chvilky, ale mám štěstí, protože všichni mužští i ženské mi něco přinesou a něco mi nechají, a já se pak nemusím cítit jako Jeffers za nějakou kamennou zdí, a taky mám i jinak štěstí, protože sláva, kterou jsem získal, je do značné míry skrytá a tichá a sotva se někdy stanu nějakým Henry Millerem, aby mi na trávníku před domem tábořili lidi, bohové ke mně byli velice dobří, nechali mě naživu s vyrovnanou myslí, ještě pořád se vzpouzím, dělám si poznámky, všechno pozoruju, cítím dobro v dobrých lidech, cítím zázrak, který se řítí po mé paži jako šílená myš. takový život, jaký mi byl v osmačtyřiceti dopřán, třebaže člověk nikdy neví, je ten nejsladší ze všech sladkých snů.
hoch to s tím pivem trochu přehnal, zítra bude rabín hřímat nad nedělní snídaní.
„musím to zvládnout. mám zítra školu.“
„jasně, chlapče, jsi v pořádku?“
„jo. úplně v pořádku. můj táta tě pozdravuje.“
„vyřiď Samovi, že jsem říkal, ať se na všechno vykašle. všichni to musíme zmáknout.“
„máš můj telefon?“
„jo. přímo u levýho prsa.“
dívám se, jak odchází. dolů po schodech. trochu tlustej. ale sedne mu to. moc. nestřídmost moci. plane a umí se rvát. bude z něho dobrej rabín. moc se mi líbí. pak už je pryč, zmizel mi z dohledu, a já usedám, abych vám tohle napsal. všude kolem psacího stroje je rozsypaný popel z cigaret. abych vám dal vědět, jak to jde a co bude dál. vedle mého psacího stroje leží dvě malé botičky pro panenky, ani ne 3 centimetry dlouhé. nechala je tam moje dcera Marina. je teď kdesi v Arizoně se svou revolucionářskou matkou. je červenec roku 1968 a já klepu do stroje a čekám, že se každou chvíli rozletí dveře a spatřím dvě zsinalé tváře tlusťochů ve státních službách s chladnokrevnou rukou na bouchačce. doufám, že se neobjeví. byl to příjemný večer. a jenom pár osamělých tetřevů si vzpomene, jak byly vržené kostky a jak se usmívaly stěny. dobrou noc.

Z knihy: Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství