Zastřelil jsem v Renu chlapa

Bukowski brečel, když Judy Garlandová zpívala v newyorské filharmonii; Bukowski brečel, když Shirley Templeová zpívala „Nudlová zvířátka v mé polévce“; Bukowski brečel v laciných zapadlých hotýlcích, Bukowski se nedokáže obléct, Bukowski není schopen slova, Bukowski se bojí žen, Bukowski má špatné zažívání, Bukowski je vystrašený až na půdu a nenávidí slovníky, jeptišky, poldy, autobusy, kostely, lavičky v parku, pavouky, mouchy, blechy, trhlouše; Bukowski nenarukoval do války. Bukowski je starý, Bukowski se pětačtyřicet let nešel vycpat; kdyby byl Bukowski opice, vyhnali by ho z tlupy...
můj přítel se tolik obává, že mi bude rvát maso z kostí mé duše, až se zdá, jako by vůbec nikdy nemyslel na sebe.
„ale Bukowski blije velice ohleduplně a nikdy jsem ho neviděl močit na podlahu.“
vidíte tedy, že přece jen mám jakési kouzlo. potom přítel otevře malé dveře do místnosti jeden krát dva metry, nacpané k prasknutí papíry a všelijakými novinami.
„tady můžeš kdykoli bývat, Bukowski. neměl by ses tady špatně.“
žádné okno, žádná postel, ale hned vedle záchodu. přesto mi to připadá dobré.
„budeš ale muset mít špunty do uší, protože si často pouštím muziku.“
„určitě si nějaké obstarám.“
vracíme se do jeho doupěte. „nechceš si poslechnout nějakýho Lennyho Bruce?“
„ne, díky.“
„Ginsberga?“
„ne, ne.“
magneťák mu prostě pořád hraje, buď magneťák, nebo gramofon. nakonec mě dostali Johnny Cashem zpívajícím pro hochy ve vězení ve Folsomu.
„zastřelil jsem v Renu chlapa, jen abych viděl, jak umírá.“
připadá mi, že Johnny je trošku lakuje, podobně jako podezřívám Boba Hopea, že lakoval o Vánocích kluky ve Vietnamu, jenže já už holt mám takový myšlenky. hoši nadšeně ječí, pustili je z cel, ale mně to trošku připadá, jako by házeli hladovejm a do pasti chycenejm lidem ohlodaný kosti namísto slušný stravy. necítím v tom vůbec nic svatýho ani odvážnýho. pro chlapy ve vězení je možný udělat jedinou věc: pustit je. a pro chlapy ve válce se dá taky udělat jediný: válku skončit.
„vypni to,“ požádal jsem ho.
„co se ti děje?“
„je to podvod. sen veřejný celebrity.“
„to nemůžeš říct. Johnny si odseděl svoje.“
„to si odseděla spousta lidí.“
„považujeme to za dobrou muziku.“
„líbí se mi jeho hlas. ale jedinej člověk, kterej opravdu smí zpívat ve vězení, je ten, kdo v tom vězení doopravdy je.“
„nám se ale líbí.“
je tam jeho žena a pár mladejch černochů, kteří hrají v nějaké kapele.“
Bukowski má rád Judy Girlandovou. 'Tam nad duhou'.“
„líbila se mi jednou v New Yorku. byla oduševnělá. to nemůžete popřít.“
„je tlustá a nasládlá.“
bylo to pořád stejné - lidi rvou všechno na kusy a nikam se nedostanou. odešel jsem dřív. když jsem odcházel, slyšel jsem, jak si znovu pouštějí Johnnyho Cashe.
zastavil jsem se na pivo a došel jsem domů právě ve chvíli, kdy zazvonil telefon.
„Bukowski?“
„jo.“
„Bill.“
„ale, ahoj, Bille.“
„co děláš?“
„nic.“
„co děláš v sobotu večer?“
„to nemám čas.“
„chtěl jsem, abys přišel k nám, poznal pár lidí.“
„tentokrát ne.“
„víš, Charley, už jsem z toho věčnýho volání trochu utahanej.“
„jo.“
„pořád ještě píšeš pro ten vulgární plátek?“
„cože?“
„pro ty hipísácký noviny...“
„četls to někdy?“
„samozřejmě. samý protestování. ztrácíš čas.“
„já nepíšu vždycky v duchu těch novin.“
„myslel jsem, že jo.“
„já myslel, že tys ty noviny četl.“
„mimochodem, co ti říkal náš společný přítel?“
„Paul?“
„ano, Paul.“
„vůbec jsem s ním nemluvil.“
„víš, on se strašně obdivuje tvé poezii.“
„to je dobře.“
„mně osobně se tvoje poezie nelíbí.“
„to je taky dobře.“
„takže v sobotu nemůžeš.“
„ne.
„tak dobře, už jsem z toho telefonování fakt unavenej. měj se.“
„jo, dobrou noc.“
další cupovatel. co, do prdele, všichni chtějí? dobře, Bill bydlel v Malibu a vydělával si na živobytí psaním - filozoficko-sexuální sračky na kšeft plný překlepů a studentskejch pokusů o umění - a Bill nemůže psát, jenže Bill taky nedokáže být bez telefonu. zavolá znovu. a znovu. a hodí ty svoje mizerný sračky na mě. já jsem starej chlap, kterej neprodal svý koule řezníkovi, až z toho zešílel. ale jejich konečný vítězství nade mnou může spočívat pouze v mým fyzickým zničení, a to se může stát kterýmukoli člověku úplně kdekoli.
Bukowski považoval Mickey Mouse za nacistu; Bukowski ze sebe udělal vola v automatu u Barneyho; Bukowski ze sebe udělal vola v jídelně u Shellyho; Bukowski žárlí na Ginsberga, Bukowski žárlí na cadillac, model 1969, Bukowski nerozumí Rimbaudovi; Bukowskí si utírá prdel hnědým dřevitým papírem, Bukowski bude za pěl let po smrti, Bukowski nenapsal od roku 1963 jedinou slušnou báseň, Bukowski brečel, když Judy Girlandová... zastřelila v Renu chlapa.
usedám ke stolu. zakládám papír do stroje. otvírám si pivo. zapaluju cigaretu.
mám pár dobrých veršů a zvoní telefon.
„Buk?“
„jo?“
„Marty.“
„ahoj, Marty.“
„poslyš, právě jsem si přečetl dva tvoje poslední fejetony. je to dobře napsaný. netušil jsem, že tak dobře píšeš. chtěl bych z nich udělat knížku. ozvali se ti už z GROVE?“
„jo.“
„chci je. tvoje fejetony jsou stejně dobrý jako básničky.“
„můj kamarád v Malibu tvrdí, že básně stojí za hovno.“
„ať jde do prdele. chci ty fejetony.“
„jsou u.....“
„do prdele, ten přece dělá porno. když budeš u mě, dobudeš univerzity, nejlepší knihkupectví. když si tě najdou tihle lidi, jseš za vodou; jsou už unavení z těch hlubokomyslnejch sraček, který vydávají po staletí. uvidíš: vydají všechny tvoje starý a nepublikovaný věci a budou je prodávat za dolar nebo dolar a půl v milionovejch nákladech.“
„nebojíš se, že se ze mě stane čurák?“
„copak už čurák nejseš, zvlášť když chlastáš? mimochodem, jak se máš?“
„tvrděj, že jsem u Shellyho v hospodě popadl nějakýho chlapa za klopy a trochu s ním zacvičil. ale mohlo by to být horší, vždyť víš.“
„co tím myslíš?“
„myslím tím, že taky on mohl popadnout za klopy mě a trošku se mnou zacvičit. jde o mou hrdost, chápeš.“
„poslouchej, hlavně neumírej a nenechej se zavraždit, dokud tě nevydáme v těch vydáních po dolaru a půl.“
„pokusím se, Marty.“
„jak to vypadá s 'Penguinem'?“
„Stanges tvrdí, že v lednu. právě jsem dostal obtahy. a padesát liber zálohy, který jsem vyhodil na koníčky.“
„nemohl by ses těm dostihům vyhýbat?“
„když vyhrávám, tak nic neříkáte, hajzlové.“
„to máš pravdu. dej mi v každým případě vědět o těch fejetonech.“
„dobře. dobrou noc.“
„dobrou noc.“
Bukowski, skvělý spisovatel; socha Bukowského v Kremlu, jak si honí péro; Bukowski a Castro, socha v Havaně zalitá sluncem a pokrytá ptačím trusem, Bukowski s Castrem vjíždějí na závodním dvousedadlovém bicyklu jako první do cíle Bukowski sedí vzadu; Bukowski v žluvím hnízdě; Bukowski bičující devatenáctiletou míšenku krotitelským bičem na tygry, míšenku s šestadevadesáti centimetry přes prsa, míšenku, která čte Rimbauda; Bukowski zanášející ve zdech světa, přemýšlející, kdo ho zbavil štěstí... Bukowski obdivující Judy Garlandovou, když už je pro všechny pozdě.
potom jsem si uvědomil, kolik je hodin, a vrátil jsem se do auta. kousek od bulváru Wilshire. jeho jméno tam září na velkém neónu. kdysi jsme dělali tutéž zasranou práci. nejsem příliš odvázanej z bulváru Wilshire, ale pořád se učím. nikomu nebudu vadit. je napůl barevnej, bělošská matka a otec míšenec. oba jsme společně připadli na jednu zasranou práci, dělali jsme cosi společně. a třebaže sračky vás dobře naučí, bylo těch lekcí trochu moc, což může člověka utopit a navždycky zabít.
zaparkoval jsem zezadu a zabušil na zadní vchod. říkal, že na mě ten večer počká až do noci. bylo půl desáté, dveře se otevřely.
DESET LET. DESET LET. deset let. deset let. deset. deset zasranejch LET.
„Hanku, ty hajzlíku!“
„Jime, ty vole...“
„pojď nahoru.“
šel jsem za ním dovnitř. ježíšikriste, takže to nemusíte všechno spolknout. je to ale pěkný, zvláště když jsou sekretářky a zaměstnanci pryč. nikomu nevadím. má šest nebo osm pokojů. jdeme k jeho pracovnímu stolu. vytahuju dva kartony po šesti plechovkách.
deset let.
je mu třiačtyřicet. mně 48. vypadám přinejmenším o patnáct let starší než on. a cítím se zahanbený. povislý břicho. pocit jako zpráskaný pes. svět mi sebral spoustu hodin a let svojí pitomou každodenní rutinou; vypovídá to samo za sebe. cítím se zahanbený svou porážkou; nejde o jeho peníze, ale o moji porážku. nejlepší revolucionář je chudý člověk; já nejsem ani revolucionář, já jsem jen unavený. jaký to s sebou vleču pytel sraček! zrcadlo, zrcadlo na stěně...
ve světle žlutém svetru vypadá dobře, odpočatě, a zdá se, že je opravdu rád, že mě vidí.
„prožil jsem si peklo,“ říká, „celý měsíce jsem nemluvil s normální lidskou bytostí.“
„to, člověče, nevím, jestli já ti budu stačit.“
„ty mně budeš stačit.“
pracovní stůl má aspoň šest metrů.
„Jime, mě už vyhodili z takový spousty podobnejch míst. nějak je to všechno na hovno. jako sen o snu o snu, všechno špatně. teď tady sedím a piju pivo s chlapem za pracovním stolem a už neumím to, co jsem kdysi dělal.“
zasmál se: „člověče, já ti chci dát tvou vlastní kancelář, tvoji vlastní židli, tvůj vlastní stůl. vím, jak na tom teď jseš. chci ti dát dvakrát tolik.“
„to nemůžu přijmout.“
„proč?“
„rád bych věděl, čím se ti vyplatím.“
„potřebuju tvůj mozek.“
zasmál jsem se.
„myslím to vážně.“
potom mi předestřel svůj plán. řekl mi, co chce. byl to jeden z těch neklidných zasraných mozků, co si takový věci vysnívají. připadalo mi to tak dobrý, že jsem se musel smát.
„příprava bude trvat 3 měsíce,“ říkám mu.
„tak si plácnem.“
„já jsem spokojenej. ale takový věci někdy nevyjdou.“
„tohle vyjde.“
„mám kamaráda, kterej mě nechá přespat u sebe v komoře, kdyby to nevyšlo.“
„dobře.“
pili jsme ještě další dvě tři hodiny, potom odešel, aby se stihl vyspat na schůzku s kamarádem, s nímž měl jít druhý den ráno (v sobotu) na jachtink, a já se pomalu odkodrcal z nóbl čtvrti a zapadl do prvního špinavýho pajzlu na závěrečnej drink nebo možná na dva. a pochopitelně jsem, do prdele, narazil na chlápka, kterýho jsem znával z práce, do níž jsme kdysi společně chodili.
„Luku!“ povídám, „ty hajzle!“
„Hanku, ty zvíře!“
další barevnej (nebo černej) chlap. (co dělají po nocích běloši?)
dívá se, jak mu kupuju panáka.
„děláš tam ještě?“ ptá se.
„jo.“
„no do prdele, člověče,“ říká.
„cože?“
„já už to tam nemohl vydržet, tak jsem toho nechal. okamžitě jsem dostal práci, člověče. bezva... změna, chápeš. to právě člověka zabíjí: nedostatek změny.“
„já vím, Luku.“
„tak první ráno jdu k mašině. dělá se tam s laminátem. mám na sobě košili s rozhalenkou a s krátkým rukávem a všimnu si, že se na mě lidi dívají. tak já si, do prdele, sednu a začnu mačkat páky a chvilku je všechno v pořádku a pak mě najednou začne všechno svědit, rozumíš. zavolám si mistra a říkám mu: 'hele, co to má, do prdele, znamenat? všude mě svědí! krk, paže, všechno!' odpoví mi: 'to nic není, na to si zvykneš.' ale všimnu si, že on má celej krk zabalenej do šátku a pracovní košili s dlouhým rukávem. no tak přijdu druhej den celej zabalenej a namazanej a zapnutej, ale pořád to není dobrý - ten zasranej laminát odlítává v tak jemnejch třískách, že to není vidět, jsou to maličký laminátový šípy, který procházejí oblečením a zabodávají se do kůže. teď už chápu, proč mě přinutili, abych si vzal na práci ochranný brýle. za půl hodiny by byl člověk slepej. musel jsem pryč. nastoupil jsem do slévárny. člověče, víš, že tam ti chlapi NALÍVAJÍ TU ROZPÁLENOU BÍLOU SRAČKU PŘÍMO DO FOREM? rozlívají to jako rozpálený sádlo nebo omáčku. neuvěřitelný! a horký! do prdele! odcházím. a jak se máš ty, člověče?“
„ta kurva támhle, Luku, se na mě pořád dívá, šklebí se na mě a pořád si vyhrnuje sukni nahoru.“
„nevšímej si jí. je to blázen.“
„ale má nádherný nohy.“
„jo, to má.“
objednal jsem dalšího panáka, vzal sklenici a šel k ní.
„nazdar, lásko.“
sáhla do kabelky, vytáhla ruku, zmáčkla tlačítko a vyskočil nádhernej patnácticentimetrovej žabikuch. ohlídl jsem se na výčepního, kterej zbledl. kurva povídá: „ještě krok a budeš bez koulí!“
hodil jsem jejího panáka do sebe, a jak mě při tom pozorovala, popadl jsem ji za zápěstí, vykroutil jí kudlu z ruky, zavřel a strčil si ji do kapsy. výčepní se pořád díval hodně neutrálně. vrátil jsem se k Lukovi a dopili jsme svoje sklenice. všiml jsem si, že je za deset minut dvě, a tak jsem si nechal dát od výčepního dva kartony po šesti plechovkách. jdeme k mýmu autu. Luke nemá kola. jde za námi. „potřebuju někam zavízt.“
„kam?“
„k Century.“
„to je daleko.“
„no a co, vždyť máte, vy hajzlové, můj nůž.“
když jsme byli na půli cesty k Century, všiml jsem si že nohy tý ženský na zadním sedadle se zvedly do výšky. ve chvíli, kdy se vrátily dolů, zahnul jsem za roh do tmavé uličky a řekl Lukovi, aby si šel dát kuřáckou. nesnáším druhou ligu, ale když nemáte nějakou dobu první a přitom se o vás předpokládá, že máte být slavný Umělec a rozumět Životu, musí vám druhá liga STAČIT a musíte to brát, jak se mezi chlapy říká, že ty druholigový jsou lepší. bylo to dobrý. když jsem z ní slezl, vrátil jsem jí vystřelovací nůž zabalený do desetidolarovky. pitomost, samozřejmě. ale já rád dělám pitomosti. Luke bydlí na rohu Osmé a Iroly, takže to nemám daleko.
když otvírám dveře, začíná zvonit telefon. otevřu si pivo, sednu si do houpacího křesla a naslouchám vyzvánění. mně to už stačilo - večer, noc a ráno.
Bukowski nosí hnědé spodky značky BVD. Bukowski se bojí letadel. Bukowski nenávidí Santa Clause. Bukowski vyrábí deformovaný figurky z pasty na opravování strojopisů. když krápe, Bukowski brečí. když Bukowski brečí, krápe. ach, svatyně vodotrysků, ach, šourky, ach, vystřikující šourky, ach, přenádherná lidská ošklivosti, přítomná všude jako psí hovno, které bota po ránu už nespatří; ach, mocná policie, ach, mocné zbraně, ach, mocní diktátoři, ach, mocní zasraní blázni všude kolem, ach, ty osamělá, nejosamělejší chobotnice, ach, tikote hodin, jenž nás všechny zanecháváš vyrovnané i nevyrovnané, svaté a trpící zácpou, ach, tuláci povalující se v uličkách bídy uprostřed zlatého světa, ach, děti, které vyrostete do ošklivosti, ach ošklivosti, jež budeš ještě ošklivější, ach, smutku, ach, kavalerie v uzavřených hradbách - žádný Santa Claus, žádná Kunda, žádná Kouzelná hůlka, žádná Popelka, žádné Nejlepší mozky všech věků; zanášení - jen sračky a mlácení psů a dětí, jen sračky a utírání sraček; jen doktoři bez pacientů jen mraky bez deště jen dny beze dnů, ach bože ach mocný jenž jsi právě toto do nás vložil.
až se nám podaří vecpat se do tvýho mocnýho ICIKOVSKÝHO paláce a zavést andělům píchačky, chci uslyšet Tvůj hlas, jak konečně jednou pronese
MILOSRDENSTVÍ
MILOSRDENSTVÍ
MILOSRDENSTVÍ
PRO TEBE a pro nás a za to, co jsme Ti provedli, odbočil jsem z Iroly a dojel jsem na Normandii, právě to jsem udělal a pak jsem přišel domů, sedl jsem si a čekal, až zazvoní telefon.

Z knihy: Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství