Nebeský oči

před nějakou dobou přišla ke mně na návštěvu Dorothy Healeyová. měl jsem kocovinu a pětidenní strniště na bradě. zapomněl jsem na to, až onehdy v noci u piva padlo její jméno. zmínil jsem se mladíkovi naproti, že se u mě stavila.
„proč za tebou přišla?“ zeptal se.
„nevím.“
„co říkala?“
„nepamatuje se, co říkala. pamatuje si jenom, že měla na sobě pěkný modrý šaty a měla nádherně jasný modrý oči.“
„ty si nepamatuješ, co říkala?“
„vůbec nic.“
„měls ji?“
„samozřejmě že ne. Dorothy si musí dávat sakra majzla, s kým jde do postele. jen si představ tu publicitu, kdyby se nevědomky vyspala s agentem FBI nebo s majitelem řetězce obchodů s obuví.“
„řekl bych, že Jackie Kennedyová si taky musí opatrně vybírat.“
„samo. Image. nikdy se asi nevyspí s Paulem Kassnerem.“
„to bych byl rád u toho, kdyby k tomu došlo.“
„držel bys ručníky?“
„držel bych, aby se nerozpadli,“ odpověděl.
a oči Dorothy Healeyové v sobě měly tu nádhernou planoucí modř...
kreslený seriály jsou už dlouho vážný, a jsou díky tomu komičtější, než bývaly kdy dřív. v jistém smyslu převzaly kreslený seriály roli někdejších seriálů v rádiu. obojí má jednu věc společnou: mají sklon předvádět vážnou, velice vážnou realitu a v tom spočívá jejich humor - v té jejich realitě v tak umělohmotné podobě z lacinýho obchoďáku, že se tomu musíte zasmát, pokud zrovna nemáte příliš velký žaludeční potíže.
v dnešních Los Angeles Times (když tohle píšu) představují poslední hvězdu hippie-beatnické scény Mary Worthovou. máme tu univerzitního rebela, vousatého a v roláku, utíkajícího s královnou kampusu, dlouhovlasou blondýnkou s dokonalou postavou (málem mi ztvrdl, když jsem si ji prohlížel). jaká stanoviska univerzitní rebel zastává, si nikdy nemůžeme být úplně jisti, známe jen pár jeho krátkých projevů, v nichž toho moc neřekl. ale nebudu vás interpretací článku unavovat. končí velkým ošklivým dědkem v kravatě a drahým obleku, holohlavým a s orlím obličejem, a ten dědek pronáší k vousáči svá poučení, nabízí jemu i celé skupině práci, aby mohl adekvátně živit jeho sexy dceru. hippie-beatnik napřed odmítá a mizí ze stránky a tatínek s dceruškou to balí, aby ho opustili a nechali ho v tom jeho idealistickém marastu, když v tu chvíli se hippie-beatnik vrací. „Joe...! Cos to udělal?“ říká sexy dcerunka. a Joe vchází s ÚSMĚVEM a BEZ VOUSŮ: „myslel jsem si, že je správné, abys věděla, jak tvůj manžel ve skutečnosti vypadá, drahoušku... než bude příliš pozdě!“ potom se obrátí k taťkovi: „to znamená, že jsem za vaši dceru ochoten zaplatit cenu, kterou požadujete, pane!“ (ach, ten sex, ach, ta láska, ach, ten MRD!) „Ale,“ pokračuje náš někdejší hipík, „pořád mám v úmyslu bojovat proti NESPRAVEDLNOSTI... kdekoli ji najdu!“ to je dobře, protože náš bývalej hipík hodlá najít spoustu nespravedlnosti v obchodě s nemovitostmi. tatík mu přizvukuje: „Budeš se ale strašně DIVIT, Joe! ...až zjistíš, že my, staří zpátečníci, chceme taky lepší svět! My prostě jen nevěříme, že se musí SPÁLIT dům, když se chceš zbavit termitů!“
jenže, staří zpátečníci, člověk si musí pomyslet, co to DĚLÁTE? potom přelétnete očima na protější stranu na APARTMÁ 3-G, kde univerzitní profesor rozebírá s velice bohatou a krásnou dívkou její lásku k idealistickému a chudému mladému doktorovi. ten doktor projevuje velmi ošklivé záchvaty temperamentu - trhá ubrusy a shazuje nádobí ze stolů v kavárnách, háže vajíčkovými chlebíčky a - pokud si to dobře pamatuju mlátí svoje přátele. vzteká se, protože ta krásná bohatá žena mu pořád nabízí peníze, ale nicméně přijme nový moderní automobil, na vysoké noze zařízenou ordinaci v centru města a další vymoženosti. kdyby ten doktor byl kamelot z rohu ulice nebo pošťák, nic takovýho by nedostal, a já bych rád viděl, jak jde do nějakýho nočního klubu a shodí tam na podlahu večeři i s vínem a kávou a lžícema a pak se vrátí na místo a ani se neomluví. určitě bych nesnesl pomyšlení, že by mi TENHLE doktor operoval moje chronický hemeroidy.
když si tedy čtete takový kreslený seriály, tak se smějete, smějete a smějete, a přitom víte, že to tak částečně opravdu je.
včera přišel ke mně na návštěvu jeden profesor z místní univerzity. nevypadal jako Dorothy Healeyová, ale jeho žena, peruánská básnířka, vypadala opravdu dobře. důvodem k návštěvě bylo, že už byl unavený z těch věčných shromáždění takzvané NOVÉ POEZIE. kolem poezie je pořád ten největší a nejsnobštější umělecký povyk a malé básnické skupinky bojují o moc. mám za to, že ta největší kdy vynalezená snobárna byla skupina ČERNÁ HORA. a Creeleyho se pořád tu a tam na univerzitách bojí - bojí se ho a obdivují ho - víc než jakéhokoli jiného básníka. potom tu máme akademiky, kteří píšou podobně jako Creeley velmi pečlivě. v podstatě má dnešní obecně přijatelná poezie na sobě jakýsi skelný povrch, je to kluzké a unikavé, a když se do toho ponoříme hlouběji, přijdeme na to, že se tu skládají slovíčka jedno k druhému do poněkud nelidské ocelové sumace nebo jakéhosi poloutajeného hlediska. je to poezie pro milionáře a tlusťochy, co mají čas, takže má podporu a přetrvá, protože její tajemství spočívá v těch, kteří patří do kruhu, jenom v těch a ostatní se můžou jít vycpat. ale poezie je to nudná, strašně nudná, tak nudná, že její těžkopádnost je považována za její skrytý význam - význam je ukryt, dobře, tak dobře ukryt, až tam žádný význam není. ale když se VÁM ho nedaří nalézt, nemáte duši, cit a tak dál, takže HO RADĚJI NAJDĚTE, NEBO K NÁM NEBUDETE PATŘIT. a když ho nenajdete, TAK MLČTE.
každé dva tři roky tak někdo z akademické půdy, kdo si chce zachovat pozici v univerzitní hierarchii (a pokud si myslíte, že Vietnam je peklo, měli byste vidět, co se děje mezi těmi takzvanými velkými mozky při intrikách a v bitvách o moc ve vlastních malých celách), vydá další unavenou sbírku nablýskané a zbabělé poezie a dá tomu nálepku NOVÁ POEZIE nebo NOVÁ NOVÁ POEZIE, ale pořád je to týž obehraný kolovrátek.
tenhle profesor byl vyloženě hazardér. říkal, že má té hry dost a že chce přijít s něčím silným, s nějakou novou tvořivostí. měl své vlastní nápady, ale potom se mě zeptal, kdo podle mého píše OPRAVDOVOU novou poezii, co je to za hochy a jaký je ten materiál. neuměl jsem mu odpovědět, opravdu. napřed jsem pár jmen zmínil: Steve Richmond. Doug Blazek, Al Purdy, Brown Miller, Harold Norse, a tak dál, ale potom jsem si uvědomil, že většinu těch lidí znám osobně, a pokud ne osobně, tak aspoň z dopisů. měl jsem z toho prabídný pocit. když vypíchnu právě tyhle, bude to zase další taková ČERNÁ HORA - skupinkaření podle jinýho klíče, co zrovna „letí“. tak se začíná umírat. jistý druh nádherný osobní smrti, ale v žádným případě nic dobrýho.
řekněme tedy, že je necháte stranou; že necháte stranou ty starý bardy nablýskaný poezie, co vám zůstává? práce nabité energií, živé práce mladých, co teprve začínají psát a objevují se v malých časopisech, které vydávají další energií a životem nabití mladíci. sex je pro ně čímsi novým a život je taky docela nový a válka taky, a to je v pořádku, přináší to občerstvení. ještě se nestali „součástí“. jak to ale bude pokračovat? napíšou vám jeden dobrý verš a 14 špatných. občas nad jejich pracemi dokonce zatoužíte po křišťálové průzračnosti a pečlivém škrtání Creeleyho, a všichni taky znějí úplně stejně. potom zatoužíte po Jeffersovi, muži sedícím na skále a tesajícím krev svého srdce do stěny. říkají, abyste nevěřili člověku přes 30, a z procentuálního hlediska to není špatná poučka - většina lidí je do té doby zaprodaná. jak mám ale potom VĚŘIT ČLOVĚKU POD 30? když se pravděpodobně zaprodá? s Mary Worthovou, jejíž nos vykukuje z pozadí.
asi je to dobová záležitost. pokud jde o poezii (včetně jistého Charlese Bukowského), jednoduše v této chvíli, prostě NEMÁME žádné nabijáky, žádné nebojácné inovátory, muže, bohy, hochy, kteří by nás dokázali vykopat z postele nebo nás provést temným peklem továren a ulic. doba T. S. Eliotů je pryč; Auden skončil; Pound čeká na smrt; Jeffers po sobě nechal díru, která se nedá zaplnit žádným Love-In v Grand kaňonu; dokonce i starý Frost měl jistou duchovní velkolepost; Cummings nám nedával usnout; Spender přestal psát, neboť „život dnešního člověka zmírá“; D. Thomase zabila americká whisky, americký obdiv a americká ženská; dokonce i Sandburga, dávno předtím než pohasl jeho talent a vkráčel do amerických tříd s neostříhanými bílými vlasy, špatnou kytarou a zmatenýma očima, dokonce i Sandburga nakopla smrt do zadku.
připusťme si to: velikáni jsou pryč a žádní jiní velikáni je nepřišli nahradit. možná je to dobou. možná je to dobou Vietnamu, Afriky, Arábie. je docela dobře možné, že lidi chtějí víc, než co umějí básníci vyjádřit. je docela dobře možné, že nakonec se stanou básníky všichni lidé - s trochou štěstí. bůh ví, já básníky rád nemám. nerad s nimi sedím v jedné místnosti. je ale těžké najít to, co má člověk skutečně rád. zdá se, že v ulicích něco chybí. muž, který mi plní nádrž u benzinky na rohu, vypadá jako to nejodpornější a nejhnusnější zvíře. a když vidím fotografie svého prezidenta nebo když ho slyším mluvit, vypadá jako nějaký obrovský vykrmený klaun, jakési hloupé a umělé stvoření, jež má v rukou můj život, mé naděje, stvoření, které rozhoduje o všech ostatních. a já tomu nerozumím. je to, jako by se náš prezident choval jako naše poezie. je to téměř tak, že jsme si ho stvořili nedostatečností vlastní duše, a proto si ho zasloužíme. Johnson je pěkně v bezpečí před kulkou nějakého atentátníka, nikoli kvůli zvýšeným bezpečnostním opatřením, ale protože v zabití mrtvoly lze nalézt jen malé nebo spíš vůbec žádné potěšení.
což nás vrací k profesorovi a jeho otázce: koho zařadit do knížky opravdu nové poezie? řekl bych, že nikoho. zapomeňte na tu knížku. to by bylo nejlepší. jestli si chcete přečíst něco opravdu lidskýho a bez přetvářky, doporučil bych Kanaďana Ala Purdyho. ale co to vlastně znamená, že je Kanaďan? jen někoho, kdo podřimuje někde na stromě, je zde sotva přítomen a vykřikuje nádherné zapálené písně do svého podomácku vyráběného vína. čas, bude-li nám dopřán, nám všechno poví, řekne nám o něm.
takže pardon, profesore, nemůžu vám pomoct. byla by to jen taková růže v mé knoflíkové dírce (RŮŽE ZEMĚ?). jsme ztraceni, a to včetně Creeleyů, vás, mě, Johnsona, Dorothy Healeyové, C. Claye, Powella, Hemova posledního výstřelu, toho velkolepého smutku mé dcery, která ke mně běží napříč pokojem. všichni cítíme pořád víc a víc tu strašlivou ztrátu duše a směru a snažíme se čím dál víc dospět k nějaké podobě Krista před konečnou katastrofou, jenže se neobjevuje žádný Gándhí nebo RANÝ Castro. jenom Dorothy Healeyová s nebeskýma očima. a to je všivá komunistka.
takže jsme v bryndě. Lowell odmítl jakési pozvání od Johnsona na zahradní slavnost. to bylo dobré. to byl začátek. jenže Robert Lowell píše naneštěstí dobře. příliš dobře. je lapen kdesi mezi nablýskanou poezií a tvrdou realitou a neví, co má dělat - míchá proto obojí a umírá na oba způsoby. Lowell by byl moc rád lidskou bytostí, ale kastrují ho vlastní poetické koncepce. Ginsberg nám mezitím provádí před očima gigantické přemety, uvědomuje si díru a snaží se ji zaplnit. přinejmenším ví, co je špatně - jenže prostě postrádá umělecké mistrovství, aby mohl svou vizi naplnit.
takže, profesore, děkuju, že jste se stavil. spousta podivných lidí mi klepe na dveře. příliš mnoho podivínů.
nevím, co z nás bude. potřebujeme spoustu štěstí. a já ho poslední dobou neměl. a slunce se přibližuje. a zdá se, že Život, třebaže je tak hnusný, bude stát ještě tak tři čtyři dny za to. myslíte, že to zmákneme?

Z knihy: Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství