Povídka pro Waltera Lowenfelse

 setřásl ze sebe kocovinu a vylezl z postele a náhle byly tady žena a dítě - a on otevřel dveře a dovnitř vběhlo děcko a za ním vešla žena. až z Novýho Mexika. i když napřed se zastavily u Velký Billy, lesbičky. děcko - holčička - sebou praštilo na pohovku a opět přehrávali hru na setkání. bylo pěkný vidět dítě, bylo zpropadeně dobrý vidět se s dítětem.
„Tina dostala zánět do palce na noze. dělá mi to starosti. byla jsem dva dny tak trochu v mlze, a když jsem se toho zbavila, měla na palci tohle.“
„měla bys ji přinutit, aby ve všech těch brlozích nosila boty.“
„NA TOM NEZÁLEŽÍ! CELEJ SVĚT JE JEDEN VELKEJ BRLOH!“ řekla.
byla to žena, která si zřídkakdy česala vlasy, chodila v černém oblečení na protest proti válce, nejedla grepy kvůli stávce proti grepům, byla komunistka, psala poezii, účastnila se love-inů, vyráběla popelníky z keramické hlíny, ustavičně kouřila a pila kávu, pobírala nejrůznější šeky od matky a bývalých manželů, žila s nejrůznějšími muži a měla ráda chleba s jahodovou marmeládou. děti používala jako zbraně a měla jedno za druhým, aby se mohla účinně bránit. třebaže všechno, co si s ní mohl člověk v posteli užít, měl už dávno za sebou, i když už se vším skoncoval, chlast byl evidentně jedinou zasranou výjimkou. ale tak by se už nikdy opít nemohl. v podstatě mu připadala jako jakási náboženská fanatička naruby - nic nemohla dělat přece špatně, když měla ty nádherné ideály: pacifismus, lásku, Karla Marxe, všechny ty pičoviny. nevěřila ani na PRÁCI, ale kdo na ni nakonec věří? naposled pracovala za druhé světové války, když se přidala k dobrovolným ženským sborům, aby spasila svět a zachránila ho před tou bestií, která pálila lidi v pecích: před A. Hitlerem. ale z intelektuálního hlediska to byla dobrá válka, víte. a teď strkala do pece jeho.
„kristenanebi, zavolej mýmu doktorovi.“
znala na doktora číslo: to byla jedna z věcí, na něž byla dobrá. udělala to. pak už jen káva a cigarety a povídání o projektu komuny, v níž žila.
„někdo vylepil ve stodole tvou básničku HAJZL LIDSTVA. a je tam s náma jeden starej opilec, Elí, je mu šedesát. je neustále opilej a dojí kozu.“
snažila se, aby mu to znělo lidsky, aby ho zaujala všemi těmi mouchami a odříznutím od jakékoli možnosti samoty, dostihů nebo v klidu popíjeného piva, a taky by tam musel sedět a dívat se, jak se po ní válejí chlápci s chorým mozkem, a on by nemohl žárlit, jenom prosté nechutné hrůzy a deprese z mechanických lidí provádějících mechanické pohyby, lidí, kteří se snaží přivést svoje zabetonované duše zpátky k životu výstřiky spermatu.
„no jo,“ řekl, „já kdybych tam dolů přijel, podíval se na ten špinavý kopec a slepičí trus, začal bych křičet a zešílel bych. nebo bych si našel způsob, jak se zabít.“
„Elí by se ti líbil. ten je taky pořád opilej.“
hodil plechovku od piva do papírovýho pytle. „šedesátiletýho ožralu můžu najít všude. a když ne, tak stačí dvanáct roků počkat. jestli se mi to podaří.“
když se jí tohle nepovedlo, vrátila se ke kávě a cigaretám, trochu zakřiknutá, ale zároveň s jakousi slepou zuřivostí, a jestli si myslíte, že něco takového neexistuje, tak to jste ještě nepoznali paní Lásku, Protiválečnou Pacifistku, paní Básnířku, prostě Paní. sedět na koberci v kruhu přátel a žvanit o kravinách...
byla středa a on musel večer do PRÁCE, zatímco ona vzala děcko do místního knihkupectví, kde si navzájem četlo svoje věci pár lidí. v Los Angeles bylo takových míst habaděj. lidi, kteří neuměli psát dost dobře, aby se to mohlo číst kočkám, se scházeli a četli si navzájem, co napsali, aby se mohli povzbuzovat, jak jsou dobří. byla to jakási duševní onanie, když nebylo co jiného dělat. deset lidí si mazalo med kolem huby a ujišťovali se, jak jsou výborní spisovatelé, ale občas bylo sakra těžký najít někoho jedenáctýho, a pochopitelně nemělo žádnou cenu něco posílat do časopisů jako PLAYBOY, THE NEW YORKER, THE ATLANTIC, EVERGREEN, protože tam dobrý psaní nepoznají a neocení, ne? „na našich setkáních čteme lepší věci než ve všech velkých i malých časopisech dohromady...“ řekl mu před deseti lety jeden nýmand.
do prdele, bylo by to jen k nasrání...
když se v noci ve čtvrt na čtyři vrátil, měla v celém bytě rozsvíceno, rolety vytažené a spala na pohovce s vystrčeným nahým zadkem. vstoupil do bytu, pozhasínal většinu světel, zatáhl rolety, šel se podívat na dítě. děvčátko v sobě mělo jiskru. starší žena je dosud nezabila. už 4 roky. díval se na spící dítě, na Tinu, byl to zázrak, jak spala a žila navzdory tomu okolnímu peklu. i pro něho to bylo peklo, ale taky to vězelo v prosté a zásadní skutečností, že nedokázal vystát tu ženskou. a nebylo to jen v ženských jako takových; existovalo pár žen, které by snesl, a spousta z nich k němu byla taky nespravedlivá - dávaly mu pěkně zabrat; ale dítě - proč to jsou děti, které nakonec vždycky dostanou na prdel? necelý metr vysoká, bez zaměstnání, bez pasu, bez šance. začínáme je zabíjet v té chvíli, kdy vylezou z kundy. staráme se o jejich růst a strkáme je přímo do té druhé díry. naklonil se a políbil spící dcerku, ale skoro stydlivě.
když se vrátil do pokoje, byla vzhůru. voda na kávu vřela. cigareta. on si dal pivo. co je mu po tom, všichni jsou šílení.
„dnes večer se jim líbila moje básnička,“ řekla. „četla jsem svoji básničku a jim se líbila. mám ji tady, kdyby sis ji chtěl přečíst.“
„poslouchej, děvče, úplně ze mě v práci vymlátili mozek. myslím, že si ji teď nejsem schopnej pořádně přečíst. zítra, jo?“
„jsem tak šťastná. vím, že bych neměla, ale jsem. znáš ten poetickej časák, co z našich skupinovejch čtení vydáváme?“
„jo?“
„tak jeden výtisk se dostal k Walteru Lowenfelsovi, on si ho přečetl a napsal, aby se na mě zeptal!“
„to je pěkný, fakt pěkný.“
měl radost kvůli ní. cokoli, z čeho byla šťastná, cokoli, co ji vytahovalo z té zasrané hadí nory.
„Lowenfels má dobrej vkus; je to sice tak trochu levičák, ale to já možná taky, to se špatně pozná. ale tys napsala pár kousků, co mají šťávu, to víme oba,“ řekl.
koupala se v té radosti a on se za ni cítil šťastný. chtěl, aby zvítězila. potřeboval, aby zvítězila. všichni to potřebovali. co je to za zkurvenou hru.
„víš ale, v čem vězí tvůj problém.“
vzhlédla: „v čem?“
„je to pořád těch osm nebo devět stejnejch básní.“
nosila těch 8 nebo 9 stejných básní do každé nové literární skupiny, kterou objevila a mezitím si hledala dalšího mužskýho, další děcko, další obranu.
neodpověděla. po chvíli řekla: „co je to za časopisy v tý velký kartonový krabici?“
„moje další sbírka básní. potřebuju už jenom titul a písařku. záloha je na cestě. musím jenom přepsat svoje vlastní básničky, ale já nejsem schopnej přepisovat svoje vlastní básničky. je to ztráta času a návrat po stejný cestě. nedokážu to. ta krabice tady leží už půl roku.“
„potřebuju prachy. kolik mi zaplatíš?“
„dvacet, třicet dolarů, ale je to příšerná práce, těžká a nudná.“
„udělám to.“
„tak dobře,“ řekl, ale věděl, že to nikdy neudělá. nikdy nic neudělala. 8, možná 9 básniček. ale jak se říká, i když napíšete v životě jenom jednu nebo dvě dobrý básničky, jste v tom.
v čem?
v kundě s tripletu, pomyslel si...
děcko mělo narozeniny, asi před dvěma nebo třemi týdny, a následující den jel s Tinou - doktor jí z palce odstranil nehet a dal jí malé lahvičky, které měla každé čtyři hodiny pít -, dělal příšerné pochůzky, které člověka úplně stravovaly, zatímco měl někde ožralý zpívat - vyhnul se asi čtyřem nebo pěti obchodům, aby udržel loď na vodě, potom se stavil v pekárně, vyzvedl narozeninový dort, udělali ho pěkně, vzali s Tinou ten dort v růžové krabici a zamířili na trh pro toaletní papír, maso, chleba, rajčata a bůhvíco ještě, zmrzlinu ano zmrzlinu, jakou zmrzlinu bys ráda, Tino? zatímco na nás padá ocelová obloha Richarda Nixona, tak jakou, Tino, co?
když se vrátili, byla poetka Waltera Lowenfelse zelená vzteky, prskala a nadávala...
rozhodla se, že přepíše sbírku básni. a co? dal jí novou pásku do stroje.
„TA ZASRANÁ PÁSKA NEFUNGUJE!“
byla strašně vzteklá, seděla tam ve svých černých protiválečných šatech. vypadala ošklivě. ještě ošklivěji.
„počkej chvilku,“ řekl jí. „máme dort a vůbec.“
zanesl nákup do kuchyně a Tina šla s ním.
díky bohu za tohle nádherný dítě, pomyslel si, který vzešlo z těla téhle ženy, jinak se obávám, že bych tu ženskou zavraždil. díky bohu za můj osud nebo dokonce i Richardu Nixonovi. díky jemu nebo vlastně čemukoli: těm modrým strojům, co se nikdy neusmívají.
vrátili se s Tinou do pokoje, kde stál psací stroj, a on zvedl víko stroje a ještě v životě neviděl takovým způsobem nasunutou pásku, nedalo se to vůbec popsat. ve skutečnosti se stalo to, že další večer šla na jiné básnické čtení a něco už nedopadlo tak dobře; o co šlo, mohl jen hádat: někdo, s kým chtěla mrdat, ji neošoustal, nebo ji ošoustal někdo, s kým mrdat nechtěla, nebo někdo řekl něco špatného o její poezii, nebo ji někdo po krátkém rozhovoru nazval „neurotičkou“; ať to bylo cokoli, tak to v tomhle prostředí chodilo, stačilo je trochu popíchnout a buď se úplně rozzářili strojenou láskou, nebo se celí nakrčili a zmítali se nenávistí.
byla teď úplně bez sebe a on s tím nedokázal nic dělat. sedl si a nasadil pásku správným způsobem.
„A 'S' SE ZASEKÁVÁ!“ ječela.
nezeptal se jí, co se na tom druhém básnickém čtení stalo. tentokrát žádná zmínka od Waltera Lowenfelse.
odebrali se s Tinou k jídelnímu stolu a on vytáhl dort, ŠŤASTNÉ NAROZENINY, TINO, našel čtyři držáčky na svíčky a podařilo se mu nasunout čtyři zasraný svíčky do držáčků a zarazit je do dortu a potom uslyšel téct vodu...
koupala se.
„poslyš, nechceš se podívat, jak Tina sfoukává svíčky? do prdele, přijely jste kvůli tomu až z Novýho Mexika. jestli se nechceš dívat, tak nám to řekni, a my začneme bez tebe.“
„tak dobře, přijdu...“
„dobře...“
přišla. a on zapálil ty zasraný svíčky, čtyři. oheň. na dortu.
„Šťastné narozeniny ti přejem.
Šťastné narozeniny ti přejem.
Šťastné narozeniny, drahá Tino... „
a tak dál. sentiment. ale její tvářička, Tinina, zářila jako 10 000 filmů o štěstí. v životě nic takového neviděl. musel si břicho, plíce i oči sevřít železnou obručí, aby zadržel pláč.
„tak dobře, holka, teď je sfoukni. dokážeš to?“
Tina se naklonila a podařilo se jí sfouknout první 3, ale zelená svíčka vydržela a on se rozesmál. bylo to legrační, opravdu mu to připadalo legrační: „do prdele, ta ZELENÁ se ti nepovedla! jak je to možný, že nedokážeš sfouknout ZELENOU svíčku?“
zkoušela to znovu. potom ji dostala. a oba se smáli. nakrájel dort a dali si k němu zmrzlinu. banální sentiment. ale líbilo se mu její štěstí. potom máma vstala.
„musím se vykoupat.“
„dobře...“
odešla.
„záchod je ucpanej.“
vešel za ní. záchod nikdy nebýval ucpanej, dokud nepřijela ona. házela do něj chuchvalce šedivých vlasů, nejrůznější důmyslná zařízení na kundu a stohy toaletního papíru. namlouval si, že si to vymýšlí, ale opravdu s jejím příjezdem vždycky přicházelo ucpání záchodu, příchod mravenců a všelijaké temné a melancholické myšlenky na smrt. vždycky přicházely s ní s tou dobrou osobou, která nenáviděla válku a nenáviděla nenávist a volila lásku.
chtěl tam strčit ruku a všechny ty její serepetičky vytáhnout, ale ona jen řekla: „podej mi rendlík!“
„co je to rendlík?“ zeptala se Tina.
„to je slovo, který lidi rádi říkají, když je nenapadá nic jinýho, co by mohli říct,“ odpověděl jí. „ve skutečnosti nic takovýho jako rendlík neexistuje a nikdy neexistovalo.“
„co budeme dělat?“ zeptala se Tina.
„dáme jí hrnec,“ řekl.
přinesli jí hrnec a ona se chvíli srala kolem záchodové mísy, ale nedokázala se vším tím příšerným svinstvem, co tam naházela, a s heroickými hovny nic udělat. pořád to jenom chrchlalo a pak to naprdělo zpátky, tak jako ona vždycky prděla.
„zajdu pro domácího,“ řekl.
„ALE JÁ SE POTŘEBUJU VYKOUPAT!“ ječela.
„tak dobře,“ odpověděl, „vykoupej se. hajzl počká.“
zavřela se tam. otočila kohoutkem u sprchy. musela v té sprše stát dobrý dvě hodiny. něco v tom, jak jí voda drcala na mozek, jí muselo dávat pocit dobra a bezpečí, jednou musel s Tinou dovnitř, aby se vyčurala. ani si nevšimla, že byli uvnitř. její tvář a duše byly obrácené k nebesům: pacifismus, poezie, matka trpitelka. odpůrkyně grepů, čistší než vydestilované hovno, jeho účet za vodu a elektřinu narůstal a tančil nad její úžasnou duší. ale nemohla to být záludná taktika komunistické strany - dohnat všechny k šílenství?
nakonec ji odtamtud svými vtípky vystrnadil a přivedl domácího. snění a malátnost se určitě k její poetické duši hodily - mohl ji mít Walter Lowenfels -, ale on se potřeboval vysrat.
domácí byl prima. stačilo pár strků s jeho pověstným rudým plunžrem a cesta do moře byla volná. domácí odešel a on se usadil a nechal všemu volný průběh.
když vyšel ze záchodu, byla úplně nepříčetná, a tak navrhl, aby strávila zbytek dne a večer v nedalekém knihkupectví nebo někde v bordelu nebo kde chce, a že on si zatím bude hrát s Tinou.
„dobře. vrátím se zítra kolem poledne s matkou.“
naložili ji s Tinou do auta a zavezli ji do knihkupectví. jakmile vystoupila, nenávist v její tváři okamžitě ustoupila, nenávist z její tváře zmizela a cestou ke dveřím knihkupectví už zase byla pro MÍR, LÁSKU, POEZII, pro samé krásné věci.
řekl Tině, ať si jde sednout k němu na přední sedadlo. chytila se ho za ruku a druhou řídil.
„řekla jsem mámě 'sbohem'. miluju mámu.“
„určitě ji miluješ. a já vím, že máma tě taky miluje.“
a tak řídil, jeli spolu, ona a on, oba velice vážní, jí byly čtyři, on byl o trochu starší, čekali na červené a seděli vedle sebe. to bylo všechno.
stačilo to.

Z knihy: Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství