Poznámky k případné sebevraždě

sedím u okna a přijíždějí popeláři. vysypávají popelnice. poslouchám, kdy budou brát tu moji. už je to tady: PRASK CINK TINK ŽBLUŇK TŠŠ! dívají se jeden na druhýho:
„člověče, tady mají jednoho pořádnýho pijana!“
zvedám svou láhev a čekám na další vývoj kosmických letů.

kdosi mi dal knížku od Normana Mailera. jmenuje se Křesťani a kanibalové. panebože, ten jenom píše a píše. není v tom žádná šťáva, žádný humor. nechápu to. prostě ze sebe jen tlačí slova, jakákoli slova, cokoli. právě tohle se děje slavným? jen pomyslete, jaké máme štěstí!

přišli dva. Žid a Němec.
„kam jedeme?“ ptám se.
neodpovídají. Němec řídí. porušuje veškeré dopravní předpisy. plyn má sešlápnutý k podlaze. potom jsme v kopcích a on klouže po okraji silnice - je tam šestisetmetrový sráz.
není pěkné, uvažuju, zemřít rukou někoho jiného.
dorazíme na hvězdárnu. nuda. oba vypadají spokojeně. Žid má rád zoologické zahrady, ale je noc a v zoo mají zavřeno. jsou lidi, kteří pořád musejí někam chodit.
„pojďme do kina!“
„pojďme se vykoupat!“
„pojďme si zašoustat!“
„vyserte se na to,“ říkám vždycky, „mě tady nechte sedět.“
lidi už pak dál nic nenavrhují. jenom mě posadí do auta a já můžu jenom valit oči, jaká zvláštní nudná hloupost mě asi čeká.
Němec tedy běží k budově. v omítce jsou zářezy, které vedou až na střechu. Němec se po nich začíná šplhat. najednou je v půlce domu, visí nad průčelím. bože, jaká nuda, pomyslím si. čekám, až spadne nebo sleze dolů.
jde kolem jeden učitel. je tam se středoškoláky. všichni jsou seřazeni, jako by se chystali projít dveřmi. učitel vzhlédne a uvidí Němce.
„ten patří k nám?“ ptá se.
„ne, ten patří ke mně,“ odpovím mu.
napochodují dovnitř. Němec slézá dolů. vcházíme do budovy. je to tady stejné, jako to bylo před třiceti lety. velká pohupující se koule zavěšená v báni na drátě. všichni se dívají, jak se koule houpe.
bože, pomyslím si, jaká nuda.
potom jdu za Němcem a Židem a oni chodí kolem a všude mačkají tlačítka. předměty se trhavě chvějí a trochu pohybují. nebo vidíme elektrický výboj. polovina zařízení je rozbitá a mačkání tlačítek je marné. Němec se nám ztratil. chodím s Židem. nachází přístroj, který zaznamenává otřesy půdy.
„hej, Hanku!“ ječí.
„jo.“
„pojď sem! podívej: až napočítám do tří, oba nadskočíme do vzduchu.“
„dobře.“
on váží devadesát, já metrák.
„raz, dva tři!“
nadskakujeme a přistáváme. přístroj napíše pár řádků.
„raz, dva tři!“
nadskakujeme.
„a ještě jednou! raz...“
„sereme na to,“ říkám, „pojďme na panáka!“
odcházím.
přichází Němec. „pojďme pryč,“ navrhuje.
„samo,“ říkám.
„odmítla mě nějaká kurva,“ říká Němec, „je to nechutný.“
„nic si z toho nedělej,“ říkám, „asi má posraný kalhotky.“
„ale to se mně líbí.“
„rád si k nim čicháš?“
„samozřejmě.“
„tak to promiň, to máš dnes večer smůlu.“
přibíhá Žid: „půjdeme do dragstoru Schwab!“ ječí.
„ach, kristenanebi,“ odtuším.
vracíme se do auta a Němec nám zase musí předvádět, jak blízko smrti nás může přivést. pak jsme konečně zpátky z kopců.
všichni lidi v Los Angeles to dělají: šílejí po něčem, co tady není. v podstatě je to strach podívat se sám na sebe, v podstatě je to strach ze samoty. já se bojím davu, toho zdivočelého, hledajícího davu; lidí, kteří čtou Normana Mailera a chodí na baseball, stříhají a zalévají trávník a ryjí se s lopatkou v záhonech.
Němec jede k Schwabovi. chce si čichnout.

na východě hraje symfonický orchestr. dirigent si vydělává tím, že hraje to, co bych nazval Melodie pro začátečníky. ty hudební útržky potěší téměř každého začátečníka na poli vážné hudby. ale pokud má člověk nějaký cit, nedokáže tyhle útržky poslouchat víc než čtyřikrát nebo pětkrát, aniž by mu z toho bylo trochu na nic. ale právě tenhle orchestr to smaží týden co týden a obecenstvo je středního věku a já nemám ani potuchy, co je to za lidi, odkud se berou a proč jsou tak opoždění. ale po poslechu těch jednoduchých, základních a poněkud sladkých kousků oni skutečně věří, že slyšeli něco nového, skvělého a hlubokomyslného, vyskakují ze sedadel a řvou: „BRAVO! BRAVO!“ přesně tak, jak slyšeli, že se to dělá. dirigent přichází a pořád dokola se uklání a potom vybídne hráče v orchestru, aby se postavili. moje jediná myšlenka zní: ví ten dirigent, že je balamutí nebo je taky retardovaný?
některé z těch kousků jsem musel znát v hudební výchově na střední škole a dirigent rád hraje La Vie Parisienne od Offenbacha, Ravelovo Bolero, předehru k La Gazza ladra od Rossiniho, Louskáčka od Čajkovského (ďábel nás ochraňuj!); potom Bizetovu Carmen nebo něco jiného od něho; Coplandův El Salon Mexico, Třírohý klobouk od de Fally, Elgarův Pomp and Circumstance March, Gershwinovu Rhapsody in Blue (ďábel nás ochraňuj nadvakrát!); a pak ještě spoustu dalších, které mě momentálně nenapadají...
ale nechme ten dav přijít do styku s těmi cukrátky, budou se bezbolestně vyprazdňovat.
a cestou domů pak můžete předpokládat následující scénu. starší, dvaapadesátiletý muž, majitel tří obchodů s nábytkem, s pocitem, že je inteligentní:
„ten to má dané od boha, to je člověk, co se opravdu vyzná v hudbě! úplně ti ji dá procítit!“
manželka:
„ano, pokaždé mě to tak povznese! mimochodem, budeme jíst doma nebo někde venku?“

vkus nebo jeho nedostatek pochopitelně nelze přesně stanovit. kunda jednoho je ruční práce pro druhého. umím pochopit popularitu Faulknera, baseballu, Boba Hopea, Henryho Millera, Shakespeara. Ibsena, Čechovových her. G. B. Shawa celého prozívám. Tolstého taky. Vojna a mír je pro mě ten největší propadák po Gogolově Plášti. O Mailerovi jsem už mluvil. Bob Dylan na mě působí afektovaně, zatímco Donovan má podle všeho opravdový styl. jenom to nechápu. box, profesionální americký fotbal, basketbal, to vše se hýbe silou. raný Hemingway byl dobrý. Dostojevskij byl rváč. Sherwood Anderson jakbysmet. raný Saroyan. tenis a opera, vyberte si. nová auta, s těmi se běžte vycpat. punčochové kalhoty, pff. prstýnky, hodinky, pff. první věci Gorkého. D. H. Lawrence, Céline o.k., bezpochyby. míchaná vajíčka, do prdele. Artaud, když se dostane do varu. Ginsberg, občas. kdo má pravdu? pochopitelně já. to je přece jasný.

když jsem byl kluk, šel jsem jednou na jakýsi Letecký den. byli tam letečtí kaskadéři, letecké závody, seskoky padákem. vzpomínám si, že jeden kaskadér byl výbornej. nízko nad zem zavěsili na háček šátek a on letěl ve starém německém fokkeru z první světové války těsně nad zemí a sebral šátek háčkem, kterej mu visel na křídle. potom udělal přemet a řítil se kolmo přímo do země. málem až do země. strašně dobře to letadlo ovládal. nejlepší byly letecký závody - pro děcka, ale možná i pro ty ostatní - spousta havárií. každé letadlo mělo jiný tvar, vypadala strašně podivně. pomalovaná křiklavýma barvama.a havarovala. havárka za havárkou. bylo to úžasně vzrušující. můj kamarád se jmenoval Frank. dnes je z něho soudce u nejvyššího soudu.
„hej, Hanku!“
„co je, Franku?“
„pojď se mnou.“
šli jsme pod tribunu.
„odtud se můžeš koukat ženskejm pod šaty,“ řekl.
„jo.?“
„jo, podívej!“
„júúú!“ tribuna byla postavená na konstrukci, skrz kterou jste se mohli dívat.
„hele, podívej se na tuhle!“
„ta je teda, člověče!“
Frank se vydal na obchůzku. „pssst! tam nahoře!“
šel jsem za ním. „jo.“
„dívej se! támhle je vidět kunda!“
„kde? kde?“
„dívej se tím směrem, co já!“
stáli jsme tam a zírali na tu věc. pozorovali jsme ji dlouho.
potom jsme šli zpátky a dívali se na zbytek přehlídky.
v akci byli parašutisti. snažili se seskočit co nejblíž kruhu, který byl namalovaný na zemi. zdálo se, že se jim nedaří doskočit moc blízko. jeden chlápek seskočil a padák se mu otevřel jenom zčásti. nějaký vítr se do něj dostal, takže nepadal stejně rychle jako člověk bez padáku a mohli jste ho sledovat. zdálo se, že kope do vzduchu a rukama a pažemi se snaží tahat za provazy, aby se mu padák otevřel celý, ale nepodařilo se mu to vyřešit.
„to mu nemůže nikdo pomoct?“ zeptal jsem se.
Frank neodpověděl. měl fotoaparát a fotil. spousta lidí si to fotila. někteří měli dokonce kamery.
muž byl už téměř u země a pořád se ještě snažil uvolnit provazy. potom dopadl. při dopadu bylo vidět, jak se od země odrazil zpátky do vzduchu. padák ho přikryl. zbytek seskoků zrušili. Letecký den byl téměř u konce.
byla to docela událost. ty havárie, seskok i kunda.
jeli jsme domů na kolech a mluvili o tom.
vypadalo to, že život bude docela zajímavá záležitost.

Z knihy: Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství