Poznámky o moru

Mor, -u m. (angl. post, fr. peste, z latinského pestis; stejný kořen jako perdo, zničit, zkáza (angl. PERDITION)). Dýmějový mor, název různých smrtelných epidemických onemocnění; cokoli nechutného nebo zhoubného, destruktivního; obtížný nebo destruktivní člověk.
mor je nám v jistém smyslu velice nadřazený: ví, kde nás najde a jak se k ním dostat: většinou v koupelně, při pohlavním styku nebo ve spánku. taky se mu daří přepadnout vás na záchodě, když jste v polovině s vyprazdňováním střev. když se objeví u dveří, můžete křičet:“Jéžiš. počkej chvilku, do prdele. jenom chvilku!“ ale zvuk úzkostného lidského hlasu mor jenom povzbudí - jeho bušení a zvonění je vzrušenější. mor obvykle buší a zvoní. musíte ho pustit dovnitř. a když nakonec odejde, budete aspoň týden nemocní. mor vás nejen znechutí na duši - taky velice rád zanechá svoje žluté chcanky na vašem záchodovém prkýnku. nechává toho za sebou málo k vidění; nevíte, že tam je, dokud si nesednete, a to už je pozdě.
na rozdíl od vás má mor celé dlouhé hodiny, aby se vám provrtal hlavou. a všechny jeho nápady jsou protikladné vašim, ale on to nikdy neví, protože bez ustání mluví, a dokonce ani tehdy, když si dovolíte nesouhlasit, mor neslyší. on váš hlas vlastně nikdy neposlouchá. představuje to pro něho jen prázdný prostor odmlky, a pak hned pokračuje ve svém dialogu. a zatímco mor pokračuje, vy přemýšlíte, jak se vám mohl tím svým špinavým rypákem dostat do duše. mor si je také velmi dobře vědom doby, kdy spíte, a čas od času vám ve spánku zatelefonuje a jeho první otázka zní: „nevzbudil jsem tě?“ nebo za vámi přijde do bytu, budete mít ve všech oknech zatažené rolety, ale on stejně zabuší a zazvoní, divoce, divoce jako při orgasmu. když neotevřete, zařve na vás: „já vím, že tam jsi! viděl jsem venku auto!“
tihle ničitelé, třebaže nemají sebemenší představu o vašich myšlenkových pochodech, přesto umějí vycítit, že je nemáte rádi, ale to je na druhou stranu jen povzbudí. taky si uvědomují, že jste jistý osobnostní typ - když si tedy máte vybrat, jestli zraňovat nebo se nechat zranit, vyberete si to druhé; moru se nejlíp daří na těch nejlepších projevech lidskosti; ví, kde hledat nejlepší masíčko.
mor mi neustále po ruce spoustu standardních nesmyslů, které si plete s vlastní moudrosti. některé z jeho nejoblíbenějších poznámek jsou:
„neexistuje nic takového, že je VŠECHNO špatné. říkáš, že všichni policajti jsou špatní. jenže nejsou. potkal jsem pár slušných. existuje taková věc jako slušnej policajt.“
nikdy nemáte šanci vysvětlit mu, že ve chvíli, kdy se člověk navleče do uniformy, stává se placeným ochráncem současného stavu věcí. je tu od toho, aby dohlížel na to, že všechno zůstane při starém. jestli se vám líbí, jak se věci mají, potom jsou všichni policajti dobří policajti. pokud se vám nelíbí, jak se věci mají, pak všichni policajti jsou špatní policajti. existují takové věci, že je VŠECHNO špatné. jenže mor je prosáklý těmi pomatenými filozofiemi zdravého selského rozumu a nenechá si je vzít. jelikož není schopen myslet, lepí se mor na lidi - ponuře, definitivně a navždy.
„nejsme dobře informovaní o tom, co se děje, neznáme skutečné odpovědi na všechny otázky. musíme věřit našim vůdcům.“
to je tak pitomé stanovisko, že je ani nehodlám komentovat. když tak na to myslím, vlastně ani nehodlám uvádět další morová stanoviska, protože se mi z nich začíná dělat nanic.
tak to bychom měli. mor nemusí být člověk, který zná vaše jméno nebo bydliště. mor je všude, pořád, je připravený přilepit se na vás svým jedovatým smradlavým paprskem smrti. obzvlášť si pamatuju na jednu dobu, kdy jsem měl štěstí na koníčky. byl jsem dole v Del Mar novým autem. každý večer po dostizích jsem si vybral jiný motel a po sprše jsem se převlékl a vydal se autem podél pobřeží, abych si našel pěkné místo, kde bych se najedl. místem, kde se člověk může dobře najíst, mám na mysli podnik, kde není moc lidí a dobře se tam vaří. vypadá to jako protiklad. když je jídlo dobré, většinou tam bývají přece lidi, ale jako mnohé zdánlivé pravdy, ani tahle tak úplně neplatí. občas se davy ženou na místa, kde servírují absolutní hnusy. každý večer jsem tedy podnikal pouť, abych vyhledal místo, kde se dobře vaří a přitom tam nejsou nějaké šílené davy. to vždycky zabralo nějaký čas. jeden večer jsem tak jezdil asi hodinu a půl, než jsem svoje místo našel. zaparkoval jsem a vešel dovnitř. objednal jsem si newyorský řízek, hranolky a tak dál, seděl jsem tam u kávy a čekal, až mi objednané jídlo přinesou. restaurace byla úplně prázdná; nádherný večer. potom se zároveň s příchodem mého newyorského řízku otevřely dveře a vešel mor. ovšem, uhodli jste. bylo tam dvaatřicet míst, ale on si MUSEL vybrat židli u mého stolu a vedl se servírkou hovor nad svou koblihou. vypadal úplně jako platejs. jeho řeči se mi zavrtávaly do střev. jeho zkažené blbé vnitřnosti a zápach z jeho duše se vznášely ve vzduchu a všechno ničil. a strkal mi loket právě tak akorát do talíře. mor je velmi dobrý ve strkání lokte do talíře. snědl jsem newyorský řízek a odešel a pak jsem se tak ožral, že jsem druhý den prošvihl první tři dostihy.
mor je všude, kde pracujete, všude, kde se zaměstnáte. mě si mor s oblibou vyhlíží za partnera. kdysi jsem pracoval na místě, kde byl člověk, co už 15 let s nikým nepromluvil. byl jsem tam druhý den a on se mnou mluvil plných 35 minut. byl to naprostý šílenec. jedna věta se něčeho týkala a druhá byla o něčem úplně jiném. což by bylo v pořádku, jenže to byla strakatá směs úplně mrtvolných pičovin naprosto bez humoru. drželi si ho tam, protože to byl dobrý dělník. „dobrá práce za dobrý plat.“ v každé práci byl přinejmenším jeden podobný šílenec, mor, který si mě vždycky našel. „všichni blázni v továrně tě mají rádi,“ je věta, kterou jsem slyšel v každém zaměstnání. to není moc povzbudivé.
ale možná pomůže, až si uvědomíme, že každý z nás byl někdy pro někoho morem, jenže jsme to nevěděli. do prdele, je to strašlivé pomyšlení, ale asi to bude pravda a třeba by nám to pomohlo mor snášet. v podstatě neexistuje žádný stoprocentní člověk. všechny nás převálcoval nějaký druh šílenství a ošklivosti, který si sami neuvědomujeme, ale přitom to všichni ostatní vidí. jak máme všichni spolu vydržet?
přesto musíte jen obdivovat člověka, který se moru postaví. mor se hroutí pod přímým tlakem a brzy se přilípne raději někde jinde. znám člověka, je to takový intelektuálsko-básnický typ, živý a činorodý muž, který má na dveřích bytu přidělanou obrovskou ceduli. nepamatuju si to úplně přesně, ale je tam něco v následujícím smyslu (vyvedené nádherným rukopisem):
všem, kterých se to týká: zavolejte mi, prosím, a domluvte si se mnou schůzku, chcete-li se se mnou vidět. nebudu reagovat na nedomluvené klepání na dveře. potřebuji čas na svou práci. nedovolím, abyste mi moji práci zničili. pochopte, prosím, že to, co mě drží při životě, ze mě zároveň činí lepšího člověka, kterého potkáte, až se jednou sejdeme za pohodových a přirozených okolností.
obdivoval jsem ten nápis. nepovažoval jsem ho za projev snobství nebo za sebepřeceňování. byl to dobrý člověk s dobrým smyslem pro situaci a měl dostatek humoru i odvahy, aby hájil svá přirozená práva. poprvé jsem na nápis natrefil náhodou, a když jsem na něho chvíli zíral, přičemž jsem slyšel život uvnitř, vrátil jsem se k autu a odjel. začátek chápaní je začátek všeho a je načase, abychom s tím aspoň někteří z nás začali. já například nic nemám proti všelijakým těm Love-inům, dokud MĚ NIKDO NENUTÍ, ABYCH SE JICH ÚČASTNIL. já dokonce nemám nic ani proti lásce, ale mluvili jsme o morech, ne?
dokonce i já, přední morový čurák, jsem se jednou moru postavil. míval jsem tehdy noční dvanáctky, bože odpusť mi a bože odpusť bohu, ale jeden ten strašně morovatý mor se nedokázal ovládnout, aby mi denně kolem deváté ráno nezavolal. přicházel jsem domů asi o půl osmé a po několika pivech se mi většinou podařilo usnout. měl to dokonale načasovaný. a krmil mě pořád těmi samými žvásty. rajcovalo ho už jen to vědomí, že mě zase probudí a uslyší můj hlas. kašlal a kňoural a chrchlal a drmolil. „poslouchej,“ řekl jsem mu nakonec, „proč mě pořád budíš v devět hodin ráno? víš přece, že v noci chodím do práce. 12 hodin! proč mě, do prdele, budíš každej den v devět ráno?“
„myslel jsem si,“ řekl, „že bys mohl odejít na dostihy. chtěl jsem tě chytit, než odejdeš.“
„poslyš,“ pokračoval jsem, „první dostih startuje odpoledne ve tři čtvrtě na dvě a jak si proboha můžeš myslet, že chodím na dostihy, když 12 hodin denně jsem každou noc v práci? jak si, do prdele, můžeš myslet, že to všechno zvládnu? já potřebuje spát, vysrat se, vykoupat se, najíst se, zašoustat si, koupit si tkaničky do bot a spoustu dalších věcí, copak nemáš trochu smyslu pro realitu? copak si neuvědomuješ, že když přijdu domů z práce, tak mě právě vysáli do posledního prdu? copak si neuvědomuješ, že mi nic nezůstalo? já nemůže stíhat dostihy. jsem příliš slabej i na to, abych se poškrábal na prdeli. proč mi sakra telefonuješ každý ráno v devět?“
jak se říká, hlas se mu zalykal emocemi: „chtěl jsem tě zastihnout, než odejdeš na dostihy.“
bylo to marné. zavěsil jsem. potom jsem si vzal velkou kartonovou krabici. popadl jsem telefon a dal jsem ho na dno krabice. celý ten zasraný předmět jsem obložil spoustou hadrů. dělal jsem to po příjezdu každý den ráno, a když jsem se probudil, přístroj jsem zase vytahoval. mor umřel. pak za mnou jednoho dne přišel osobně.
„jak to, že už nebereš telefony?“ ptal se.
„když přijdu domů, strčím telefon do krabice plné hadrů.“
„uvědomuješ si ale, že když strkáš telefon do bedny plné hadrů, strkáš tam symbolicky vlastně mě?“
dlouze jsem se na něj mlčky zadíval a pak jsem tiše řekl: „to máš pravdu.“
už to nikdy mezi námi nebylo stejné. slyšel jsem od jednoho svého přítele, od staršího přítele, velmi živého, ale nikoli umělce (díky bohu) následující stížnost: „McClintock mi třikrát denně telefonuje. telefonuje pořád i tobě?“
„už ne.“
z McClintocků má legraci celé město, jenže McClintoci nikdy nepochopí, že jsou McClintoci. McClintock je snadno k poznání. každý McClintock má u sebe malý černý sešitek plný telefonních čísel. a máte-li telefon, dejte si pozor. mor vás bude zastrašovat po telefonu, napřed vás ujistí, že hovory jsou místní (nejsou) a pak začne sypat do ucha zhnuseného posluchače nekonečnou nálož jedovatostí, tyhle mcclintockovský morový týpky dokáží mluvit celé hodiny, a i když se snažíte neposlouchat, nemůžete si pomoct a přece jen posloucháte a cítíte k tomu ubožákovi na druhém konci zmučeného drátu jakousi ironickou sympatii.
možná jednoho dne doroste svět do takové podoby, že mor už díky štědrým a slušným životním podmínkám nebude morem. existuje teorie, že mor vzniká působením věcí, které by neměly být. špatnou vládou, špatným vzduchem, zmrveným sexem, matkou s dřevěnou paží, otcem, který se vzrušoval v řiti drátěnkou na nádobí, a tak dál. jestli někdy utopická společnost vznikne, nevíme a vědět nebudeme. ale i v téhle chvíli máme některé posrané oblasti lidství, s nimiž se musíme vyrovnat - zástupy umírajících hladem, černoši, běloši a rudoši, spící bomby, love-iny, hippies, ne tak docela hippies, Johnson, švábi v Albequerque, špatný pivo, potlesk, svalnatý úvodníky, tohle tohle a tamto tamto a Mor. mor je tu pořád. já žiju dnes, nikoli zítra. moje Utopie MOMENTÁLNĚ znamená méně morů. a určitě bych si rád poslechl váš příběh. jsem si jistý, že každý z nás má na krku jednoho nebo i dva McClintocky. možná mě můžete se svými historkami o McClintockových morech rozesmát. panebože, to mi vlastně něco připomíná!!!!! NIKDY JSEM NESLYŠEL, ŽE BY SE McCLINTOCK ZASMÁL!!!
přemýšlejte o tom.
přemýšlejte o všech morech, které jste kdy poznali, a vzpomínejte, jestli se někdy smáli. slyšeli jste je někdy se smát? jéžiš, jen si to představte, vždyť já sám se moc často nesměju. nemůžu se smát, jenom když jsem sám. zajímalo by mě, jestli jsem to psal o sobě. mor mořený mory. přemýšlejte o tom. celá armáda morů zmítajících se v šestadevadesátce. v šestadevadesátce? zapalme si chesterfieldku a zapomeňme na všechno. uvidíme se ráno. nacpaní do krabice plné hadrů a laskající cecky kobry.
haló? nevzbudil jsem vás, že ne? hmmm, to jsem si nemyslel.

Z knihy: Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství