Zvířecí nudle v mé polévce

Strašně jsem tehdy chlastal a během té doby jsem přišel o pohodlné zaměstnání, o bydlení a (pravděpodobně) i o rozum. Spal jsem tu noc na ulici, a když jsem se vzbudil, vyzvracel jsem se na sluníčku, pět minut počkal a pak jsem dopil láhev vína, kterou jsem našel v kapse kabátu. Zamířil jsem bezcílně do ulic. Za chůze jsem měl pocit, jako by věci dostávaly nějaké obrysy a smysl. To pochopitelně nebyla pravda. Ale jen stát na ulici taky zrovna nepomáhalo.
Chvíli jsem šel a sotva jsem si to uvědomoval. Vágně jsem rozvažoval nad fascinující smrtí hladem. Chtěl jsem jenom najít místo, kde bych si mohl lehnout a počkat. Necítil jsem vůči společnosti žádnou hořkost, protože jsem k ní nepatřil. Už dávno jsem si na tu skutečnost zvykl.
Brzy jsem se ocitl na okraji města. Domy stály dál od sebe. Byla zde pole a malé usedlosti. Bylo mi spíš špatně, než že bych měl hlad. Bylo horko a já si svlékl kabát a přehodil jsem si ho přes paži. Začal jsem cítit žízeň. Nikde ani stopa po vodě. Můj obličej krvácel, jelikož jsem včera v noci upadl, vlasy jsem měl neučesané. Umřít žízní nepatřilo k mým představám o snadné smrti; rozhodl jsem se, že někde požádám o sklenku vody. Minul jsem první dům, který mi nepřipadal přátelský, a šel jsem dál po cestě k velkému dvouposchoďovému zelenému domu obklopenému révou, křovím a spoustou stromů. Když jsem přicházel na verandu, zaslechl jsem uvnitř podivné zvuky a zdálo se mi, že cítím pach syrového masa a moče a dalších věcí. Nicméně z domu na mě vyzařovala přátelská nálada; zazvonil jsem.
Dveře otevřela žena kolem třicítky. Měla dlouhé, tmavě zrzavé vlasy, dost dlouhé, a hnědýma očima si mě prohlížela. Byla to pohledná žena, oblečená do upnutých riflí, vysokých bot a světle růžové košile. V její tváři a očích se neobjevil ani náznak strachu nebo obavy.
„Přejete si?“ řekla téměř s úsměvem.
„Mám žízeň,“ odpověděl jsem. „Nemohla byste mi dát sklenici vody?“
„Pojďte dál,“ řekla a já šel za ní do obýváku. „Posaďte se.“
Sedl jsem si zlehka na starobylou židli. Odešla do kuchyně pro vodu. Seděl jsem a vtom jsem zaslechl nějaký lomoz v hale, který se blížil k obýváku. Oběhlo to před mýma očima pokoj a pak se to postavilo přede mě a dívalo se to na mě. Byl to orangutan. Poskakoval radostí, že mě vidí. Potom se rozběhl ke mně a vyskočil si mi na klín. Obličej mi přiložil těsně k tváři. Na chvíli jsme si pohlédli do očí, ale on hlavu rychle odtáhl. Popadl můj kabát, seskočil na podlahu a uháněl chodbou i s mým kabátem, přičemž vydával podivné zvuky.
Vrátila se se sklenicí vody a podala mi ji.
„Jmenuju se Carol,“ řekla.
„Já se jmenuju Gordon,“ řekl jsem já, „ale na tom sotva záleží.“
„Proč by na tom nezáleželo?“
„Já jsem v koncích. Všechno mám za sebou. Chápete.“
„O co jde? Alkohol?“ zeptala se.
„Alkohol,“ připustil jsem a pak jsem máchl rukou kolem sebe, „a oni.“
„Já mám s 'nimi' taky problémy. Jsem docela osamělá.“
„Chcete říct, že bydlíte v tak obrovském domě sama?“
„No skoro,“ zasmála se.
„No jo, ta velká opice mi ukradla kabát.“
„Ach, to je Bilbo. Je hodný. Trochu šílený.“
„Budu ten kabát v noci potřebovat. Začíná být zima.“
„Dnes zůstanete přes noc tady. Vypadáte, že si potřebujete trochu odpočinout.“
„Pokud si odpočinu, mohl bych možná v té hře pokračovat.“
„Myslím, že byste měl. Je to dobrá hra, když se to vezme ze správnýho konce.“
„To si nemyslím. A kromě toho, proč byste mi měla pomáhat?“
„Já jsem jako Bilbo,“ řekla. „Jsem šílená. Přinejmenším oni si to myslejí. Tři měsíce jsem strávila v blázinci.“
„Kecáte,“ řekl jsem.
„Nekecám,“ řekla. „Za prvé vám jdu udělat trochu polívky.“
„Radnice,“ řekla později, „se mě odtud snaží vystrnadit. Je to u soudu. Táta mi naštěstí zanechal docela slušný peníze. Můžu proti nim bojovat. Říkají mi Bláznivá Carol ze Svobodné zoo.“
„Já nečtu noviny. Svobodná zoo?“
„Ano, já miluju zvířata. Problémy mám s lidma. Ale já mám proboha se zvířaty opravdové vztahy. Možná jsem blázen. Já nevím.“
„Myslím, že jste hlavně moc pěkná.“
„Skutečně?“
„Skutečně.“
„Zdá se, že se mě lidi bojí. Jsem ráda, že vy se mě nebojíte.“
Její hnědé oči se otevíraly čím dál víc. Byly temně hnědé a během hovoru se mi zdálo, jako by z nich zmizel jakýsi štít.
„Poslyšte,“ řekl jsem, „promiňte, ale budu muset jít na záchod.“
„Běžte do haly a jsou to první dveře vlevo.“
„Dobře.“
Šel jsem přes halu a zabočil doleva. Dveře byly otevřené. Zastavil jsem se. Nad vanou seděl na tyči od sprchy papoušek. A na předložce se rozvaloval urostlý tygr. Papoušek mě ignoroval a tygr si mě prohlížel znuděným pohledem bez zájmu. Rychle jsem vycouval zpátky do obýváku.
„Carol! Panebože, na záchodě je tygr!“
„Ach, to je jenom Feťák Joe. Feťák Joe vám neublíží.“
„Jenže já se nedokážu vysrat, když na mě čumí tygr. „
„Ach, hlupáčku. Pojďte se mnou!“
Šel jsem za Carol do haly. Vešla do koupelny a řekla tygrovi: „Pojď, Feťáku, musíš odtud. Ten pán by se nemohl vysrat, když by ses na něho díval. Myslí si, že ho chceš sežrat.“
Tygr se díval na Carol úplně bez zájmu.
„Feťáku, ty hajzle, nebudu ti to říkat dvakrát! Počítám do tří! Tak jdeme! Jedna... dvě... tři... „
Tygr se nehýbal.
„Tak dobře, koledoval sis o to!“
Chytila tygra za ucho, táhla ho za ně, až zvíře nadzvedla z jeho ležící polohy. Šelma prskala a vztekala se; viděl jsem její tesáky a jazyk, ale zdálo se, že Carol si toho nevšímá. Táhla tygra za ucho pryč do haly. Potom ucho pustila a řekla: „To stačí, Feťáku, běž do svýho pokoje! Okamžitě běž do svýho pokoje!“
Tygr se zvedl a prošel halou, opsal půlkruh a položil se na podlahu.
„Feťáku!“ řekla. „Běž do svýho pokoje!“
Šelma opětovala její pohled a nehýbala se.
„Ten hajzl je čím dál nemožnější,“ řekla. „Budu muset proti němu zavést kárné opatření, ale nerada. Miluju ho.“
„Vy ho milujete?“
„Já miluju všechna svoje zvířátka, pochopitelně. Poslouchejte, a co papoušek? Papoušek vám vadit nebude?“
„Řekl bych, že pod papouškem to můžu snést,“ odpověděl jsem.
„Tak do toho, ať se vám dobře sere.“
Zavřela dveře. Papoušek si mě upřeně prohlížel. Potom povídá: „Tak do toho, ať se vám dobře sere.“ A on to udělal, přímo pod sebe do vany.
Odpoledne a večer jsme spolu ještě trochu mluvili a dostal jsem najíst pár dobrých jídel. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli to celé není parádní představení, které souvisí s deliriem tremens, nebo jestli jsem náhodou neumřel nebo se nezbláznil a nemám vize.
Nevím, kolik druhů zvířat tam Carol chovala. A většina z nich se přizpůsobila režimu domácnosti. Byla to Svobodná zoo.
Pak byla hodina „sraní a výcviku“, jak tomu Carol říkala. Všechny je vyvedla postupně ven na dvůr ve skupinkách po pěti či šesti zvířatech. Lišku, vlka, opici, tygra, pantera, hada no určitě jste byli v zoo. Měla tam skoro všechno. Zvláštní ale bylo, že zvířata se navzájem neobtěžovala. Byla dobře krmená (účet za potraviny měla hrozitánský - tatínek jí toho musel zanechat opravdu hodně), ale mě napadlo, že do téměř legračně něžného stavu je přivádí především Carolina láska - že jsou tou láskou ochromena. Ta zvířata se prostě cítila dobře.
„Jen se na ně podívejte, Gordone. Podívejte se na ně. Musíte je přece milovat. Jen se podívejte, jak se pohybují. Každé je tak jiné, každé tak skutečné, každé tak samo sebou. Nejsou jako lidé. Jsou klidná, spokojená, nikdy nejsou ošklivá. Mají dar, mají týž dar, s nímž se narodila...“
„Ano, myslím, že chápu, co máte na mysli...“
Tu noc jsem nemohl usnout. Oblékl jsem se, jenom jsem si nevzal boty a ponožky, a sešel jsem dolů přes halu do obývacího pokoje. Díval jsem se dovnitř, aniž bych byl viděn. Zůstal jsem stát.
Carol byla nahá a roztažená na konferenčním stolku. Ležela zády na stolku jen do půli stehen a nohy se jí houpaly přes okraj. Celé její tělo bylo vzrušivě bělostné, jako by nikdy nepoznalo slunce, a prsa měla spíš bujná než velká - vypadala, jako by byla sama pro sebe, trčela do vzduchu a bradavky nebyly tmavší jako u většiny žen, ale spíš jasně růžovo-červené, jako oheň, jen růžovější, téměř neonové. Kristepane, ženská s neonovýma prsama! A její rty měly stejnou barvu a byly pootevřené jako ve snu. Hlava jí zlehka visela přes okraj na druhém konci konferenčního stolku, přičemž dlouhé prameny rudohnědých vlasů jí splývaly na koberec a zlehka se pohupovaly. A z celého jejího těla sálal pocit, jako by bylo namazané olejem - jako by neměla žádné lokty a kolena, žádné špičaté výstupky, žádné hrany. Byla vyhlazená olejem. To jediné, co z jejího těla trčelo, byla ta ostře vztyčená prsa. A kolem těla měla obtočeného dlouhého hada - nevím, co to bylo za druh. Jazýček se třepetal a hadí hlava se pohybovala podél Caroliny hlavy, pomalu a plynule. Potom se had vysunul výš, ohnul krk a zadíval se Carol na nos, na rty, na oči - vpíjel se jí do obličeje.
Chvílemi klouzalo hadí tělo po Carol tak něžně a jemně, že se zdálo, že ji had hladí; po každém pohlazení ji had lehce stiskl a svíjel se dál kolem jejího děla. Carol prudce oddechovala, chvěla se a třásla; had jí vklouzl za ucho, potom se nadzvedl a přejel jí po nose, rtech a očích a znovu pohyb opakoval. Hadí jazyk rychle kmital a Carol měla otevřenou kundu, její nádherně zrzavé chlupy vyzývavě trčely ve světle stolní lampy.
Vrátil jsem se do svého pokoje. Měl jsem pocit, že je to strašně šťastný had; takové ženské tělo jsem ještě nikdy neviděl. Měl jsem potíže usnout, ale nakonec se mi to podařilo.
Druhý den ráno jsme spolu snídali a já řekl Carol: „Vy jste opravdu do té své zoo zamilovaná, ne?“
„Ano, všechny miluju, všechny bez výjimky,“ odpověděla.
Skončili jsme snídani a už jsme spolu moc nemluvili. Carol vypadala líp než kdy jindy. Stále víc zářila. Vypadalo to, že její vlasy jsou živé; jako by kolem ní při chůzi poskakovaly a světlo, které přicházelo oknem, je prosvěcovalo a zvýrazňovalo jejich ohnivě rudou barvu.
Měla přivřené oči, z nichž dýchal žár, ale nebyl v nich strach ani pochybnosti. Ty oči: vpouštěly všechno dovnitř a vypouštěly ven. Byla zvířecí i lidská.
„Poslyšte,“ řekl jsem, „jestli mi můžete od té opice přinést můj kabát, půjdu po svých.“
„Já nechci, abyste odešel,“ řekla.
„Chcete, abych se stal součástí vaší zoo?“
„Ano.“
„Jenže já jsem člověk, víte.“
„Ale jste nedotčený. Nejste jako oni. Pořád uvnitř žhnete; oni jsou ztracení, okoralí. Vy jste ztracený, ale neokoral jste. Jenom je třeba vás najít.“
„Ale já asi budu příliš starý na to... abyste mě mohla milovat jako zbytek své zoo.“
„Já... nevím... Mám vás strašně ráda. Nemůžete zůstat? Třeba bychom vás mohli najít...“
Další noc jsem zase nemohl spát. Sešel jsem dolů do haly do místa odděleného korálkovým závěsem a díval se. Tentokrát měla Carol stůl uprostřed pokoje. Byl to dubový stůl, téměř černý, s pevnýma robustníma nohama. Carol ležela roztažená na stole, hýždě na hraně, nohy roztažené, prsty se dotýkala podlahy. Jednou rukou si zakrývala kundu, potom ji odtáhla. Když ji odtahovala, zdálo se, že se jí celé tělo zalilo jasně růžovou barvou; proudila v něm krev, potom zase zmizela. Zbytek růžové barvy jí na chvíli zůstal pod bradou a na krku, potom také zmizel a její kunda se lehce pootevřela.
Tygr obcházel pomalu v kruzích kolem stolu. Potom své kruhy zrychlil a mával ocasem. Carol slabě zaúpěla. Ve chvíli, kdy to udělala, stál tygr vpředu přímo před jejíma nohama. Zastavil se. Zvedl se. Položil si tlapy po stranách Caroliny hlavy. Penis se mu napřímil; byl obrovský. Šťouchal jí penisem do kundy a hledal otvor. Carol tygrův penis uchopila a snažila se ho zavést dovnitř. Oba se svíjeli v křečích na pokraji vášně, kterou už nedokázali zadržet. Potom část penisu vnikla dovnitř. Tygr náhle nadhodil půlky a vnikl dovnitř i zbytkem... Carol vyjekla. Potom její paže objaly tygra kolem krku a on začal makat. Otočil jsem se a vrátil se do svého pokoje.
Příští den jsme obědvali na dvoře společně se zvířaty. Piknik. Měl jsem právě v puse lžíci bramborového salátu, když šel kolem rys se stříbrnou liškou. Vstoupil jsem do naprosto nové totální zkušenosti. Radnice přinutila Carol, aby kolem vybudovala vysoký drátěný plot, ale zvířatům pořád zůstával obrovský prostor, na němž se mohla nerušeně prohánět. Dojedli jsme a Carol se natáhla na trávu a dívala se vzhůru do nebe. Můj bože, být tak znovu mladý!
Carol se na mě podívala: „Pojď si lehnout vedle mě, ty starej tygře!“
„Tygře?“
„'Když tygr jede...' Až umřeš, poznají tě podle pruhů.“
Natáhl jsem se vedle Carol. Otočila se na bok a položila si hlavu na mou paži. Otočil jsem se k ní. V těch očích se zračila celá obloha i země.
„Vypadáš jako Randolph Scott smíchaný s Humphrey Bogartem,“ řekla.
Zasmál jsem se. „Ty jsi legrační,“ řekl jsem.
Pořád jsme se dívali jeden na druhého. Měl jsem pocit, jako bych se mohl do jejích očí propadnout.
Potom jsem se dotkl rukou jejích úst, líbali jsme se a přitáhl jsem si její tělo blíž. Druhou rukou jsem ji vískal ve vlasech. Byl to polibek lásky, dlouhý polibek lásky, ale přesto mi vstal; její tělo se pohybovalo proti mému hadími pohyby. Kolem prošel pštros. „Ježíši,“ řekl jsem, „Ježíši, Ježíši...“ Znovu jsme se líbali. Pak začala říkat: „Ty hajzle! Ach, ty hajzle, co mi to děláš?“ Carol mě vzala za ruku a strčila si ji do svých modrých riflí. Ucítil jsem chloupky její kundy. Byly trochu zvlhlé. Třel jsem ji tam a laskal, potom jsem se dostal prstem dovnitř. Divoce mne líbala. „Ty hajzle! Ty hajzle!“ Náhle se odtáhla.
„Je to moc rychle! Musíme pomalu, pomalu...“
Posadili jsme se a ona mě vzala za ruku a četla mi z dlaně.
„Tvoje čára života...“ řekla. „Nejsi na zemi dlouho. Podívej se, tady. Podívej se na svou dlaň. Vidíš tu čáru?“
„Ano.“
„To je čára života. A vidíš moji? Já byla na zemi už mockrát.“
Carol mluvila vážně a já jí věřil. Carol jste museli věřit. Carol byla to jediné, čemu se tady dalo věřit. Tygr nás pozoroval ze vzdálenosti asi dvaceti metrů. Vánek přehodil Carol pramen rudě zrzavých vlasů ze zad přes rameno. Nemohl jsem to vydržet. Popadl jsem ji a znovu jsme se líbali. Překulili jsme se na záda a ona se za chvíli odtrhla.
„Tygře, ty hajzle, říkala jsem ti: pomalu!“
Chvíli jsme si zase povídali. Potom řekla: „Víš, nevím, jak to vyjádřit. Často se mi o tom zdává. Svět je unavený. Přichází jakýsi konec. Lidi zmrtvěli do bezvýznamnosti - jsou to kamenní lidé. Jsou unavení sami ze sebe. Modlí se za smrt a jejich modlitby budou vyslyšeny. Já - já - inu - já raději připravuji nové stvoření, aby obydlelo to, co ze země zbude. Cítím, že někde někdo jiný také připravuje nové stvoření. Snad na několika místech. Ta stvoření se setkají, zplodí potomky a přežijí, chápeš? Musejí mít ale v sobě to nejlepší ze všech stvoření, včetně člověka, aby přežila v té nepatrné částečce života, která zbude... Ty mé sny, mé sny... Myslíš si, že jsem šílená?“
Podívala se na mě a zasmála se: „Myslíš si, že jsem Bláznivá Carol?“
„Já nevím,“ řekl jsem. „To se nedá říct.“
Tu noc jsem zase nemohl spát a sešel jsem do haly k obývacímu pokoji. Podíval jsem se skrz korálky. Carol byla sama, natažená na pohovce, nedaleko svítila malá lampička. Byla nahá a zdálo se, že spí. Odhrnul jsem korálky a vešel do místnosti, sedl si na židli naproti ní. Světlo lampičky jí dopadalo na horní polovinu těla, zbytek ležel ve stínu.
Svlékl jsem se a přiblížil se k ní. Posadil jsem se na okraj pohovky a prohlížel si ji. Otevřela oči. Když mě Carol uviděla, nezdála se být překvapená. Ale hněď jejích očí, třebaže jasná a hluboká, se zdála být bez přízvuku, bez akcentu, jako by to nebylo něco, co by dokázala pojmenovat nebo zařadit, nýbrž cosi jiného - jakási síla mimo mě. Ale přijímala ji.
Ve světle lampičky jí vlasy zářily jako na slunci - hnědou prozařovala rudá. Připomínalo to vnitřní oheň. Sklonil jsem se a políbil ji za ucho. Viditelně vdechla a vydechla. Sklouzl jsem níž, nohy mi sjely z pohovky, přesunul jsem se k prsům a začal po nich jezdit jazykem, přešel jsem k břichu, pupíku, zpátky k prsům, potom jsem sklouzl zpátky dolů, ještě níž, do míst, kde jí začínalo ochlupení, a začal jsem ji tam líbat, lehce kousat, pak jsem šel ještě níž, přeskočil ještě níž a líbal ji na vnitřních stranách nohou. Pohnula se a vydala nepatrný zvuk: „Áá, áá...“ A pak jsem byl u její štěrbiny a velice pomalu jsem jazykem kroužil po okraji pysků, napřed jedním směrem a potom opačně. Zlehka jsem ji kousl, vnořil jazyk dvakrát hluboko mezi závojíčky, vytáhl ho a opět kroužil. Začalo tam být vlhko, slabě slaná chuť. Kroužil jsem jazykem dál. Zvuk: „Áá, áá...“ a květina se rozevřela a já spatřil malé poupátko a špičkou jazyka jsem je začal tak jemně, jak to jen bylo možné, lechtat a lízat. Nohy se jí roztřásly, a když se mi jimi pokusila stisknout hlavu, vyjel jsem jazykem nahoru a pořád výš až ke krku, kousal jsem ji a můj penis ji potom šťouchal a šťouchal a šťouchal, až po něm sáhla a nasměrovala ho do otvoru. Když jsem vjížděl dovnitř, našla si moje ústa její a byli jsme uzamčeni na dvou místech - ústa měla vlahá a chladivá, květinku mokrou a rozpálenou, žhnulo to dole jako v peci a já zůstával zabořený penisem nehybně celý v jejím těle, zatímco ona se pode mnou žádostivě vrtěla...
„Ty hajzle, ty hajzle... hýbej se! Hýbej s ním!“
Zůstal jsem nehnutý a ona sebou zmítala. Zapřel jsem se prsty u nohou o čelo pohovky a vtlačil se ještě hlouběji dovnitř, ale pořád jsem se nehýbal. Potom jsem třikrát mávl jenom penisem, aniž bych se pohnul tělem. Odpověděla křečovitými stahy. Opakovali jsme to, a když už jsem to nemohl vydržet, vytáhl jsem ho až téměř ven a vjel s ním zpátky - žár a hebkost - udělal jsem to znovu a zůstal zase bez hnutí, zatímco ona se nabodnutá na mě kroutila, jako bych byl háček a ona ryba. Opakoval jsem to mnohokrát a potom jsem jím v divokém vzrušení začal prudce jezdit sem a tam, cítil jsem, jak se zvětšuje, mířili jsme k vrcholu společně jako jedno tělo - dokonalý společný jazyk - byli jsme nade vším, nad dějinami, nad sebou samými, nad svým egem, nad milosrdenstvím a nad zkoumáním, nade vším kromě tajuplné radosti z vychutnávání Bytí.
Vyvrcholili jsme společně a já potom zůstal v ní, aniž by mi ochabl penis. Líbal jsem ji a její rty zhebkly a úplně se mi poddaly. Její ústa se uvolnila, vzdávala se všemu. Nechali jsme svítit a něžně se ještě další půl hodiny objímali, potom Carol vstala. Šla do koupelny první. Potom jsem šel já. Tu noc tam nebyli žádní tygři. Jenom jeden starý Tygr, co právě prožil pořádnou jízdu.
Náš vztah se vyvíjel dál, sexuálně i duchovně, ale musím připustit, že mezitím Carol pokračovala i se zvířaty. Měsíce ubíhaly v dokonalém štěstí. Potom jsem si všiml, že je Carol těhotná. Kvůli sklenici vody, pro kterou jsem se zastavil.
Jednou jsme jeli nakupovat. Zamknuli jsme dům jako pokaždé. Zlodějů jsme se nemuseli příliš obávat, protože se tam procházel panter a tygr a pár dalších takzvaně nebezpečných zvířat. Zvířatům vozili jídlo každý den, ale pro sebe jsme museli jezdit na nákupy do města. Carol byla hodně známá. Bláznivá Carol, po níž ve všech obchodech lidé pokukovali, a nyní tedy i po mně, po jejím novém mazlíčkovi, jejím novém starém mazlíčkovi.
Napřed jsme šli do kina, ale film se nám nelíbil. Když jsme vyšli ven, drobně pršelo. Carol si koupila několikery mateřské šaty a potom jsme šli nakoupit na trh. Nazpátek jsme jeli pomalu, povídali jsme si a užívali si sebe. Byli jsme spokojení lidé. Chtěli jsme jen to, co jsme měli; nepotřebovali jsme ty ostatní a dávno jsme se přestali starat, co si myslejí. Ale cítili jsme jejich nenávist. Byli jsme mimo. Žili jsme se zvířaty a zvířata představovala hrozbu pro jejich společnost - aspoň si to mysleli. A taky jsme představovali hrozbu pro jejich způsob života. Oblékali jsme se do starých věcí. Já se neholil a nezastříhával si vousy; vlasy mi trčely na všechny strany, a i když mi bylo padesát, měl jsem vlasy zářivě ryšavé. Carol padaly vlasy až na zadek. A pořád jsme se měli čemu smát. Upřímný nestrojený smích. Neuměli to pochopit. V samoobsluze Carol řekla: „Hele, taťku! Tady máš sůl! Chytej sůl, taťku, ty starej hajzle!“
Stála o kus dál v uličce, mezi námi byli tři lidé a ona mi hodila pytlík se solí přes jejich hlavy. Chytil jsem ho; oba jsme se rozesmáli. Potom jsem se podíval na sůl.
„Ne, ne, dcerko, ty kurvo! Pokoušíš se mi odrovnat tepny? Musíme vzít jodizovanou! Chytej, zlatíčko, a bacha na dítě! Ten ubohej hajzlík schytá dost ran později!“
Carol chytila pytlík a hodila mi zpátky jodizovanou. Ten výraz jejich tváří... Byli jsme tak nedůstojní.
Užívali jsme si svůj den. Film nestál za nic, ale my si ten den užívali. Dělali jsme si vlastní kino. Dokonce i ten déšť byl dobrý. Stáhli jsme okénka a nechali déšť padat dovnitř. Když jsem vjížděl na cestu k domu, Carol zaúpěla. Byl to výkřik čiré bolesti. Sesula se a docela zbledla.
„Carol! Co je s tebou? Jsi v pořádku?“ Přivinul jsem ji k sobě. „Co je s tebou? Řekni...“
„Já jsem v pořádku. To dělají oni. Cítím to, vím to, ach, Bože, Bože - Bože můj, ti hnusní hajzlové, udělali to, udělali, ty strašný, příšerný svině.“
„Co udělali?“
„Vražda - v domě - všude jen vraždy...“
„Počkej tady,“ řekl jsem.
První, co jsem uviděl, byl orangutan Bilbo. V levém spánku měl dírku po kulce. Jeho hlava ležela v kaluži krve. Byl mrtvý. Zavražděný. Na tváři měl ten svůj úsměv. V úsměvu se zračila bolest a skrz bolest prosvítal smích, jako by zahlédl Smrt a Smrt byla něčím jiným - překvapením, které přesahovalo jeho rozum a způsobilo, že se skrz bolest usmíval. Teď už o tom věděl víc než já.
Tygra Feťáka dostali na jeho nejoblíbenějším místě - v koupelně. Zastřelili ho mnoha ranami, jako by vrazi měli strach. Byla tam spousta krve a částečně už zaschla. Oči měl zavřené, ale tlama mu ztuhla ve vzteklé grimase a trčely z ní mohutné nádherné tesáky. Dokonce i ve smrti působil majestátněji než živý člověk. Ve vaně ležel papoušek. Jedna kulka. Papoušek ležel dole nedaleko odtoku, hlavu a krk měl zkroucené pod tělem, jedno křídlo pod sebou, zatímco péra druhého byla doširoka rozprostřená, jako by to křídlo chtělo samo křičet, ale nemohlo.
Prohledal jsem pokoje. Nic nezůstalo naživu. Všichni zavraždění. Černý medvěd. Kojot. Mýval. Všichni. Celý dům byl tichý. Nic se nehýbalo. Nemohli jsme nic dělat. Ležel přede mnou obrovský pohřební projekt. Zvířata doplatila na svou výlučnost - a na naši.
Uklidil jsem obývací pokoj a ložnici, utřel krev, jak nejlépe to šlo, a vzal Carol dovnitř. Pravděpodobně se to stalo, když jsme byli v kině. Položil jsem Carol na pohovku. Neplakala, ale celá se chvěla. Hladil jsem ji a konejšil, mluvil k ní... Občas se celá otřásla a zaúpěla: „Úúúú, úúú... můj Bože...“ Teprve po dobrých dvou hodinách se rozplakala. Zůstal jsem u ní a držel ji v náruči. Brzy usnula. Přenesl jsem ji do postele, svlékl ji a přikryl. Potom jsem šel ven, abych si prohlédl dvůr. Díky Bohu, byl dost veliký. Přes noc jsme se ze Svobodné zoo proměnili na zvířecí hřbitov.
Trvalo dva dny, než jsme všechny pohřbili. Carol přehrávala na gramofonu smuteční pochody a já kopal, ukládal do jam mrtvá těla a zahazoval je hlínou. Bylo to nevýslovně smutné. Carol označovala hroby a oba jsme pili víno a nemluvili. Přicházeli lidi a dívali se, pokukovali za drátěným plotem; dospělí, děti, novináři a fotografové. Na konci druhého dne jsem zaplnil poslední hrob a potom mi Carol vzala lopatu a pomalu se vydala směrem k davu za plotem. Dav ustoupil a ustrašeně to v něm zašumělo. Carol mrštila lopatou o plot. Lidé se přikrčili a zvedali ruce před obličej, jako by lopata měla pletivem proletět.
„Tak dobře, vrazi,“ zaječela Carol, „buďte šťastní!“
Vrátili jsme se do domu. Venku bylo padesát pět hrobů...
Po několika týdnech jsem navrhl Carol, že bychom to mohli zkusit s novou zoo a že by tentokrát vždycky někdo zůstával doma, aby je ohlídal.
„Ne,“ odpověděla. „Moje sny... moje sny mi řekly, že nadešel čas. Všechno se blíží ke konci. Přišli jsme právě včas. Dokázali jsme to.“
Neptal jsem se jí. Měl jsem pocit, že si toho prožila dost. Jak se blížil čas porodu, Carol mě požádala, jestli bych se s ní oženil. Řekla, že se vdávat nepotřebuje, ale jelikož nemá žádné příbuzné, chtěla, abych po ní zdědil majetek. Pro případ, že by zemřela při porodu a její sny ohledně konce nebyly pravdivé.
„Sny se mohou mýlit,“ řekla, „i když ty moje se zatím nikdy nemýlily.“
Měli jsme tedy tichou svatbu - na hřbitově. Vybral jsem si za svědka a družbu jednoho starého kamaráda z mokré čtvrti a kolemjdoucí zase zírali. Zvládli jsme to rychle. Dal jsem kamarádovi nějaké peníze a trochu vína a odvezl ho zpátky do mokré čtvrti.
Když jsme tam jeli, zeptal se mě s lahví u pusy: „Tys ji zbouchl, co?“
„Řekl bych, že jo.“
„Chceš říct, že byli i jiní?“
„No... vlastně ano.“
„Tak to s těma ženskejma chodí. Nikdy si nemůžeš bejt jistej. Polovička chlapů v ulici sem přišla kvůli ženský.“
„Myslel jsem si, že za to může chlast.“
„Napřed přijdou ženský a chlast následuje.“
„Aha.“
„S ženskejma nikdy nevíš.“
„Ach, já jsem věděl.“
Sekl po mně pohledem a já ho vysadil.
Čekal jsem dole v nemocnici. Celé to byla strašně podivná záležitost. Přišel jsem do toho domu přímo z ulice a všechno se to prostě nějak stalo. Láska a utrpení. Ale láska nakonec nad utrpením zvítězila. Nic však ještě neskončilo. Pokoušel jsem se číst výsledky baseballu, výsledky dostihů. Sotva na tom záleželo. Pak tu byly ty Caroliny sny; věřil jsem jí, ale jejími sny jsem si nebyl až tak jistý. Co to jsou sny? Nevěděl jsem. Potom jsem uviděl za pultem recepce Carolina doktora, jak rozmlouvá se sestřičkou. Šel jsem za ním.
„Ach, pane Jenningsi,“ řekl, „vaše žena je v pořádku. A dítě je... je to kluk, čtyři a půl kila.“
„Děkuju vám, pane doktore.“
Vyjel jsem výtahem nahoru a postavil se ke skleněné přepážce. Muselo tam brečet snad sto dětí. Slyšel jsem je i přes sklo. Pořád dokola. Rození. A smrt. Všechno má svůj čas. Přišli jsme sami a sami odejdeme. A většina z nás žije osaměle a ve strachu neúplné životy. Snesl se na mě nevýslovný smutek. Viděl jsem, že veškerý život musí zemřít. Pochopil jsem, že veškerý život se napřed promění v nenávist, v demenci, neurózu, hloupost, strach, vraždu, v nic - nic v životě a nic ve smrti.
Sdělil jsem sestřičce své jméno. Vešla do prosklené místnosti a vyhledala naše dítě. Když ho zvedla, usmála se. Byl to shovívavý, prosebný úsměv. Musel být. Podíval jsem se na dítě bylo to nemožné, z lékařského hlediska nemožné: byl to tygr, medvěd, had a člověk. Byl to jelen, kojot, rys a člověk. Dítě neplakalo. Jeho oči si mě prohlížely a poznávaly mě a já poznával jeho. Bylo to nesnesitelné: Člověk a Nadčlověk, Nadčlověk a Nadzvíře. Bylo to totálně nemožné a dítě se dívalo na mě, na svého otce, na jednoho ze svých otců, na jednoho z mnoha svých otců... a okraj slunce sevřel nemocnici mocným stiskem a celá nemocnice se roztřásla, kojenci křičeli, světla blikala, fialový záblesk se odrazil v prosklené přepážce přede mnou. Sestřičky ječely. Tři zářivky vypadly ze svých kovových závěsů dolů na kojence. Sestřička tam stála s mým dítětem v náručí a usmívala se, zatímco na San Francisco padala první vodíková bomba.

Z knihy: Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství