Oblíbenej člověk

dvakrát po sobě jsem měl chřipku, chřipku a chřipku a pořád někdo bušil na dveře a vždycky to byli další lidi a každý z nich věřil, že mi mají co nabídnout, něco speciálního, a buch buch buch na dveře a pořád je to ta samá věc. říkám:
„MOMENT! POČKEJTE CHVILKU!“
navleču na sebe nějaký kalhoty a pustím je do dveří. ale jsem strašně unavenej, nikdy nespím, když bych měl, tři dny jsem se nevysral, přesně tak, uhodli jste, začínám šílet a všichni ti lidi mají v sobě zvláštní energii, ze všech čiší dobrota, já jsem samotář, ale nejsem zase až takový pavouk, jenom mám vždycky důvod - nějaký. myslím na německé rčení, které matka často používala, neřeknu to přesně, ale znělo to nějak jako: „emmer etvas!“ což znamená: vždycky je něco. což člověk nikdy tak úplně nechápe, dokud není trochu starší. ne že by věk byl nějakou výhodou, jenom se ta scéna pořád dokola vrací jako filmový blázinec.
je to hromotluk ve špinavých gatích, cosi neobvyklýho, obrovská sebedůvěra ve vlastní práci a vůbec to není špatnej spisovatel, ale jsem ostražitý s tou jeho sebedůvěrou, podobně jako on se má na pozoru před skutečností, že se nelíbáme a nepadáme si kolem krku v předsíni. je herec. měl by být. žije sám víc životů, než kolik zvládne žít deset lidí. ale jeho energie, v jistém smyslu nádherná, mě nakonec unavuje. já úplně seru na básnickou scénu nebo na to, že telefonoval Normanu Mailerovi, nebo že se zná s Jimmy Baldwinem nebo s ostatními nebo se všemi ostatními ostatních. a vidím, že mě tak docela nechápe, protože mě ty jeho vývody vesměs moc neberou. dobře. přesto ho mám rád. je lepší než zbylých 999 z tisíce. ale moje německá duše nebude mít klid, dokud nenajde toho tisícího. jsem úplně zticha a naslouchám, ale někde pode mnou je vroucí kotel šílenství, o který je třeba se postarat, nebo to jednou udělám sám, v pokoji za 8 dolarů týdně kousek od Vermont Avenue. tak, do prdele.
on mluví. a je to dobrý. směju se.
„15 táců. dostal jsem 15 táců. umřel mi strejda. potom se chtěla vdávat. jsem tlustej jako prase. dobře mě krmí. vydělává tři stovky tejdně v kanceláři poradce jednoho ministra, dělá tam nějaký zasraný voloviny, a teď si mě chce vzít a nechat práce. jedeme do Španělska. dobře, já pracuju na nový hře, dostal jsem fantastickej nápad na hru, a tak chlastám a ojíždím různý kurvy. jeden chlápek v Londýně chce tu moji hru vidět, chce ji inscenovat. no dobře, vrátil jsem se z Londýna a na co tady, do prdele, nenatrefím: moje ženuška šoustá se starostou a s mým nejlepším kamarádem a já jí říkám přímo do tváře: „TY HNUSNÁ KURVO, TY TADY MRDÁŠ S MÝM NEJLEPŠÍM KÁMOŠEM A SE STAROSTOU. JÁ TĚ ZABIJU A DOSTANU JENOM PĚT LET, PROTOŽE JSI MI NEVĚRNÁ!“
rázuje sem a tam po pokoji.
„co se stalo dál?“ zeptal jsem se.
„řekla: 'tak do toho, jen mě probodni, ty čuráku!“
„to je odvážný,“ řekl jsem.
„bylo to odvážný,“ řekl. „měl jsem v ruce obrovskej řeznickej nůž a odhodil jsem ho na podlahu. byla na mě moc velkej formát. třída. moc velká vyšší střední třída.“
no dobře. děti boží - pak odešel.
vrátil jsem se do postele. téměř jsem umíral. to nikoho nezajímalo. přešel mě chlad. neměl jsem na sebe dost pokrývek. pořád mi byla zima. a rozum taky - všechna dobrodružství lidskýho rozumu vypadají jako švindl, jako blbost, zdá se, že ve chvíli, kdy jsem se narodil, vyvrhli mě mezi partu švindlířů, a jestli tomu švindlu nerozumíte nebo na něm spolupracujete, jste mrtví, je s váma konec. švindl to tady šil po celá staletí, ty švy se vám nepodaří jen tak zničit. on nechtěl žádný švy ničit, on nechtěl vítězit; věděl, že Shakespeare je špatný psaní, že Creeley je strach; nezáleželo na tom. jediný, co chtěl, byl malý pokoj a samota. samota.
jednou řekl příteli, o němž si tehdy myslel, že mu trochu rozumí: „nikdy jsem nebyl osamělý.“
a jeho přítel odpověděl: „ty jsi zasranej lhář.“
vrátil se zpátky do postele, bylo mu zle, hodinu ležel a zvonek u dveří znovu zazvonil. rozhodl se, že si ho nebude všímat. jenže zvonění a bouchání dosáhlo takové intenzity, že měl pocit, jako by mohlo jít o něco důležitýho.
byl to mladej židovskej kluk. docela dobrej básník. no a co, do prdele?
„Hanku?“
„jo?“
vtlačil se do dveří, mladej, nadupanej, s vírou v podvod, jemuž se říká poezie - všechny ty sračky: když je člověk dobrá lidská bytost a dobrej, výbornej básník, bude někde v tomhle pekle odměněný. hoch to jenom nevěděl. pro takový je už dávno někde připravenej Guggenheim, pěkně tučný a pohodlný místečko učitele základního a pokročilýho kurzu angličtiny někde za větrem na těch pitomejch univerzitách, kterých je celá země plná. všechno bylo předurčeno k ztroskotání. duše nikdy nezvítězí nad švindlem. snad až po staletích po smrti, a to potom tu duši, která nešvindlovala, použijí jako švindl, aby tě vyšoupli ze svýho švindlu. všechno se vždycky posere.
vešel dovnitř. mladej, student na rabína.
„do prdele, to je hnusný,“ řekl.
„co?“ zeptal jsem se.
„to cestou na letiště.“
„jo.
„Ginsberg si zlomil žebro při autonehodě. Ferlinghettimu; tomu největšímu šmokovi ze všech, se nic nestalo. jede do Evropy na pět nebo snad sedm čtení za těžký prachy a nemá ani škrábaneček. jednou jsem s Ferlinghettim vystupoval a on se snaží na jevišti strhnout pozornost jenom sám na sebe pomocí nejrůznějších triků, že je to až hanebný. nakonec ho vypískali, chytili se. Hirschman má taky samý sračky.“
„nezapomeň, že Hirschman je posedlej Artaudem. myslí si, že když člověk není blázen, tak nemůže být génius. dej mu čas. možná z něho něco bude.“
„do prdele,“ povídá hoch, „tys mi dal 35 dolarů, abych ti přepsal na stroji tvou další sbírku básní, jenže je toho strašně moc. JEŽÍŠI KRISTE, já jsem si nemyslel, že toho bude TOLIK!“
„myslel jsem, že jsem vzdal psaní poezie.“
a když Žid říká „Ježíši Kriste“, víte, že je na tom blbě. dal mi tedy 3 dolary a já mu dal pětku a oba jsme se hned cítili líp. taky mi snědl půlku bagety, nakládanou zeleninu a odešel.
vrátil jsem se na bidlo a chystal jsem se umřít, protože to člověka opravdu unaví, ať jsou dobří nebo špatní, dobří hoši nebo špatní hoši, co píšou svoje rondely, procvičují si svoje ubohý básnický svaly, je jich tolik, tolik se jich to snaží zmáknout, tolik se jich vzájemně nenávidí a hlavně pochopitelně nenávidí ty na vrcholu, kteří vůbec netoužili se tam dostat, jenže spousta těch, co jsou na špici, se tam snaží udržet, a tak je pořád plno rozchodů a roztržek, pořád dokola: „potkal jsem Jimmyho na večírku...“
dovolte mi tu sračku polknout. vrátil se tedy do postele. a pozoroval pavouky, jak polykají zdi. sem patřil, odedávna. nesnášel dav lidí, básníky, nebásníky, hrdiny, nehrdiny - nesnesl by z nich ani jednoho. byl odsouzený k záhubě. jediným jeho problémem ohledně záhuby bylo, aby dokázal záhubu přijmout co možná nejlaskavěji. on, já, my, vy...
podařilo se mu dostat se zpátky do postele, třásl se zimou. smrt jako kus ryby, bíle zbarvená voda šišlání. přemýšlejte o tom. každý umře. to je výborný, jenom abych to nebyl já a pak ještě jedna osoba. dobře. existují různé poučky. různí filozofové. jsem unavený.
dobře, chřipka chřipka, přirozená smrt způsobená hrubou nedbalostí a nedostatkem péče, takže je to konečně tady, ležím sám natažený na posteli, zpocený, hledím na kříž, ztrácím rozum svým vlastním osobitým způsobem, přinejmenším kdysi býval můj vlastní, dnes je pořád někdo za dveřmi, nevydělám si za rok psaním ani 500 dolarů a oni mi přitom pořád tlučou na dveře, chtějí se na mě PODÍVAT.
on, já - oba jsme zase usnuli, je mi zle, potím se, umírám, fakt umírám, jenom ať mě nechají na pokoji, je mi srdečně jedno, jestli jsem génius nebo idiot, nechte mě spát, nechte mě aspoň jeden den ještě jednou na pokoji, jen 8 hodin, zbytek může být váš, a v tu chvíli zazvonil zvonek znovu.
řekli byste, že to je Ezra Pound s Ginsbergem, kterej se mu snaží vykouřit ptáka...
a on zavolal:
„počkejte chvilku, jenom si obleču kalhoty.“
venku se všude svítí. jako neonový světlo. nebo dráždivý chlupy prostitutky.
je to učitel anglické literatury, bůh ví odkud.
„Buk?“
„jo. jsem nemocnej, člověče. mám chřipku. je to nakažlivý.“
„považujete letošek za svůj vrchol?“
„nevím. teď právě umírám. je tady děcko. ale teď jsem strašně nemocnej, nakažlivě.“
kousek poodstoupí a musí natáhnout paži, aby mi podal karton šesti plechovek piva. potom otevře svoji poslední básnickou sbírku, podepíše mi ji a odchází, já vím, že ten ubožák neumí psát, nikdy to umět nebude, ale je fascinovaný několika verši, které jsem kdysi někde napsal, a jemu se nikdy nepodaří.
jenže to nejsou žádný závody; velký umění nejsou ani v nejmenším žádný závody, velký umění může být vláda nebo děti nebo malíři nebo čuráci nebo úplně cokoli.
rozloučil jsem se s chlapem a jeho kartonem a pak jsem otevřel knížku:
„...strávil akademický rok 1966-67 na Guggenheimově stipendiu, během něhož se zabýval studiem a výzkumem v...“
mrštil knížkou do kouta, věděl, že to bude sračka. Všechny ceny shrábli vždycky ti zazobaní, co měli čas a věděli, kde si vyplnit přihlášku na toho zasranýho Guggenheima. on nikdy žádnou neviděl. na takový formuláře nenatrefíte, když jezdíte s taxíkem nebo dřete jako hotelovej poslíček v Albuquerque. nasrat.
znovu usnul.
zazvonil telefon.
nepřestávali mu bušit na dveře.
a bylo to. už si toho nevšímal, mezi všemi těmi zvuky a pohledy si toho přestal všímat, nespal už 3 dny a 3 noci, ani jednou se nevysral, a teď bylo najednou ticho. tak blízko smrti, jak jen se dokážete dostat, aniž byste zešíleli. být blízko. bylo to skvělý. brzo odešli.
a v Kristovi na jeho pronajatém stropě se objevily drobný trhlinky a on se jen usmíval, když mu 200 let stará omítka začala padat do úst, a on ji vdechl a udusil se.

Z knihy: Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství