Velká konopná hra

jednou večer jsem se ocitl na nějakém shromáždění - většinou mi to bývá strašně nepříjemný. já jsem v zásadě samotář, starej ožrala, kterej dává přednost pití o samotě, snad jen s nadějí na nějakýho Mahlera nebo Stravinskýho v rádiu. jenže tady byl najednou úplně šílený dav. nebudu se pouštět do líčení důvodů, protože to je jiný příběh, možná delší, možná zmatenější, ale zkrátka když jsem tam tak stál, popíjel víno a poslouchal Doors, Beatles nebo Jefferson Airplane smíchaný se všemi okolními hlasy, uvědomil jsem si, že potřebuju cigaretu. mně došly. obvykle mi dojdou. uviděl jsem kousek od sebe stát 2 mladíky, pohupovali rukama, volně se vlnili do rytmu a vypadali jako ztřeštěnci: ohnuté krky, prsty roztažené - byli jako z gumy, z rozcupovaný gumy, která se natahovala a smršťovala a trhala.
přistoupil jsem k nim: „hele, kluci, nemáte cigaretu?“
přimělo je to k ještě divočejšímu skákání. stál jsem tam a pozoroval je, rozjížděli to, trhaně sebou zmítali a klátili se ze strany na stranu.
„my nekouříme, člověče! ČLOVĚČE, my ne... k o u ř i m e. cigarety.“
„ne, člověče, my nekouříme. teda aspoň tímhle způsobem ne.“
skok. dřep. guma.
„my jedeme na M-a-l-i-bůůůů, člověče! jo, jedeme na M a l l l - i - bŮŮŮŮ! člověče, my mizíme na M-aly-bůůůůůůů!“
„jo, čéče!“
„jo, čéče!“
„jo!“
skok, prsk. nebo prsk, skok.
nemohli mi jednoduše jen sdělit, že nemají cigaretu. museli mně zasvětit do svýho světa, do svýho náboženství: cigarety jsou pro prďochy. oni jedou na Malibu, do nějaký zdánlivě uvolněný a rozskotačený boudy na Malibu a zahulej si tam trávu. svým způsobem mi připomínají ty staré dámy, co stojí na rohu a prodávají „Strážnou věž“. celej ten dav, co jede v LSD, STP, marihuaně, heroinu, hašiši a receptech na kapky proti kašli, trpí syndromem „Strážné věže“: musíš být s náma, člověče, protože jinak jseš mimo, jinak jseš mrtvej. zdá se, že takové neustálé naléhání je pro ty, co něco berou, přímo POVINNOSTÍ. žádný div, že je každou chvilku někde zatknou - nedokážou si to totiž brát někde v tichosti pro vlastní potěšení; musejí přece dát VĚDĚT, že patří do kruhu. dál se to pak snaží propojit s Uměním, Sexem; revoltou proti establishmentu. jejich psychedelickej Bůh Leary jim říká: „vykašlete se na společnost. pojďte za mnou.“ pak si pronajme tady ve městě sál a kasíruje je 5 dolarů na hlavu za to, že si ho jdou poslechnout. potom se dostaví Learymu po boku Ginsberg. potom Ginsberg prohlásí Boba Dylana za velkého básníka. reklama marjánkové lobby, co se umí procpat na první stránky novin, na sebe sama. Amerika.
ale nechme to být, protože to je taky jiný příběh. ta věc má spoustu chapadel a skoro žádnou hlavu, alespoň tak, jak vám to budu povídat a jak se to taky stalo. ale zpátky k těm hochům, co byli „in“, k těm huličům. k jejich jazyku. bezva, vole. já jako scéna. kůůůl. in. out. prďoch. roztančenej. zmáknout. holka. taťka. a tak dál. ty samý fráze - nebo jak tomu budete říkat - jsem slyšel v roce 1932, když mi bylo dvanáct, a slyšíte-li je o pětadvacet let později, tak k jejich uživateli nepřilnete zrovna velkou láskou, obzvlášť když je považuje za vrchol moderní svobodomyslnosti. většina těch výrazů pochází původně z prostředí tvrdších drog, od tý bandy se stříkačkama a dalším nádobíčkem, a taky od starejch černošskejch jazzmenů. terminologie těch, co jsou skutečně „in“, se mění, ale ti takzvaní moderní hošíci jako ti dva, po kterých jsem chtěl cigaretu, pořád mluví jako v roce 1932.
a že by z marjánky vznikalo umění, to je pochybné, a jak. DeQuincy napsal upřímnou výpověď a „Poživač opia“ je nádherně napsaný, i když místy dost hloupý. je v povaze většiny umělců, že zkoušejí téměř všechno. jsou otevření k experimentům, zoufalí, se sebevražednými sklony. ale marjánka přichází až TEHDY, když už je Umění tady, když už je tu i umělec. marjánka nedokáže produkovat Umění. ale často se stává hračkou v rukách zavedeného umělce, jakýmsi holdem bytí na těch všemožných konopných dýcháncích, a taky proklatě výtečným materiálem pro umělce, který tak může nachytat lidi v jejich duchovních nedbalkách, se spuštěnými duchovními kalhotami. nebo když ne spuštěnými, tak aspoň ne tak dobře hlídanými.
ve třicátých letech devatenáctého století se v Paříži vyprávěly klepy o Gautierových konopných dýcháncích a večírcích se sexuálními orgiemi. trochu se i vědělo, že tento Gautier píše bokem poezii. ale na jeho večírky se dnes vzpomíná víc.
přeskočím na jiné chapadlo tématu: mně se nelíbí myšlenka, že by mě mohli zhaftnout za požívání anebo vlastnictví trávy. je to, jako by vás odsoudili za znásilnění, když si čichnete ke kalhotkám u někoho v prádelníku. tráva prostě není tak dobrá. velkou část efektu působí předem očekávaný stav a víra, že se člověk dostane do rauše. kdyby se vymyslela náhražka se stejnou vůní a bez obsahu drogy, většina uživatelů by cítila úplně stejný účinek: „hej, lásko, tohle je DOBREJ matroš, fakt jemnej!“
pokud jde o mě, umím dostat víc z několik půllitrovejch plechovek piva. jsem čistej nikoli kvůli zákonu, ale protože mě ten matroš nudí a má jen nepatrnej účinek. ale ručím vám za to, že účinek alkoholu a marušky je odlišnej. je možný dostat se s pomocí trávy do rauše a skoro to nevnímat; u chlastu většinou moc dobře víte, na čem jste. já jsem ze staré školy: jsem rád, když vím, na čem jsem. ale jestli někdo chce trávu, LSD nebo si chce píchat, já proti tomu nic nemám. je to jeho věc a to, co je pro něho nejlepší, je pro něho nejlepší. to je všechno.
existuje dnes velká spousta společenskejch komentátorů s velice nízkým mozkovým potenciálem. proč bych k tomu měl přidávat svoje vysokopotentní vrčení? všichni jistě slyšeli ty staré dámy, co říkají: „já si prostě myslím, že je to HROZNÉ, co si ti mladí lidé sami sobě působí, všechny ty drogy a podobně! myslím, že je to příšerné!“ a pak se na tu vyžilou holku podíváte: žádný oči, žádný zuby, žádnej mozek, žádná duše, žádná prdel, žádná pusa, žádná barva, žádná menstruace, žádnej humor, nic, jenom hůlka a vy přemýšlíte, co její čaj a sušenky a kostel a dům na rohu ulice znamenají PRO NI. a starci se někdy nad tím, co dělají někteří mladí, pěkně rozčílí: „já jsem celej život sakra TVRDĚ pracoval!“ (myslí si, že je to nějaká ctnost, ale ve skutečnosti to pouze dokazuje, že člověk je totální vůl.) „tihle lidé chtějí všechno dostat ZADARMO! jenom se flákají a ničí si tělo drogou a doufají, že budou parazitovat na společenském bohatství!“
potom se podíváte na NĚHO:
amen.
jenom žárlí. podvedli ho. obrali ho o jeho nejlepší roky. on by si ve skutečnosti taky rád užil. kdyby to tak mohl vrátit. jenže nemůže. proto teď chce, aby trpěli stejně, jako trpěl on.
a obecně vzato je to celý právě o tomhle. huliči dělají z toho svýho konopí zbytečně velkou vědu a společnost dělá zbytečně velkou záležitost z toho, že si to svoje zasraný konopí hulej. a policie má práci a huliče zavírají a ti ječí, jako by je křižovali, a kořalka je legální, pokud jí nevypijete tolik, že vás zhaftnou na ulici a dají pod zámek. dejte lidem cokoli a oni to vždycky všechno poškrábou, poserou a pozvrací. kdybyste konopí legalizovali, byly by spojený státy trochu příjemnějším místem, ale zase ne o moc lepším. dokud tady budou soudy, věznice, právníci a zákony, budou se používat.
požadovat legalizaci konopí je něco podobnýho, jako je požádat, aby vždycky napřed namazali želízka máslem, než vám je nandají. bolest vám působí něco jinýho - proto potřebujete konopí nebo whisky nebo důtky a kožený úbory, nebo ječící muziku vyhulenou tak nahlas, abyste nemohli přemýšlet. nebo blázince nebo mechanický kundy nebo 162 baseballovejch zápasů za sezónu. nebo vietnam nebo Izrael nebo strach z pavouků. svou lásku, která si umyje ve dřezu zažloutlý falešný zuby, než půjdete souložit.
existují základní odpovědi a existují palčivé problémy. pořád se motáme kolem těch problémů, protože nemáme v sobě dost mužnosti, abychom dokázali pojmenovat své potřeby. několik století jsme si mysleli, že by to mohlo být křesťanství. když jsme napřed hodili křesťany lvům, nechali jsme je, aby nás pak házeli psům, zjistili jsme, že komunismus by možná mohl být trošičku lepší pro břicho průměrného člověka, ale udělal strašně málo pro jeho duši. teď si hrajeme s drogami a myslíme si, že otvíráme nějaké dveře. Východ ty věci zná déle než střelný prach. zjistili, že méně trpí a rychleji umírají. hulit či nehulit. „jedeme do M-a-li-bůůů, člověče! jo, jedeme do Malllll-i-bŮŮŮŮŮ!“
omluvte mě, než si ubalím trochu Bull Durhamu.
chcete čouda?

Z knihy: Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství