Deka

Poslední dobou jsem špatně spal, ale o tom nechci zrovna mluvit. Děje se to totiž tehdy, když se zdá, že spím. Říkám, že „se zdá, že spím,“ protože právě tak to je. Čím pozdější je hodina, tím spíš vypadám, jako bych spal, cítím, že spím, ale přesto ve svém snu sním o svém pokoji, sním, že spím, a všechno je přesně takové, jak jsem to zanechal, když jsem šel spát. Noviny na podlaze, prázdná pivní láhev na prádelníku, moje jediná zlatá rybka zvolna kroužící na dně akvária, všechny ty důvěrně známé věci, které jsou mojí součástí podobně jako vlasy. A mnohokrát, když jsem v posteli a NESPÍM, dívám se na stěny, podřimuju a čekám na spánek a přemítám: jsem ještě vzhůru nebo už spím a zdá se mi o mém pokoji?
Poslední dobou šlo všechno špatně. Pár pohřbů; koně běželi mizerně; bolesti zubů; krvácení a další věci, o kterých se nedá mluvit. Často mívám pocit, že to asi těžko už může být horší. A pak si pomyslím: tak dobře, pořád máš ještě střechu nad hlavou. Nejsi na ulici. Byly doby, kdy mi ulice nevadila. Dnes bych to už nepřežil. Už toho vydržím strašně málo. Tolikrát jsem byl otrávený, tolikrát mě řezali skalpelem, ano, tolikrát mě bombardovali... tolikrát, že už prostě nechci; nedokážu se už tomu všemu postavit.
A teď tedy o čem chci vyprávět. Jestli usnu a zdá se mi, že jsem ve svém pokoji, nebo zdali se to skutečně děje a já jsem vzhůru, to nevím, ale v každým případě se začínají dít věci. Všimnu si, že dveře od skříně jsou pootevřené, a jsem si jistý, že před chvílí pootevřené nebyly. Potom vidím, že škvíra v pootevřených šatníkových dveřích a větrák (byl horký a já nechávám větrák na podlaze) tvoří přímku, která končí přímo v mé hlavě. Cuknu sebou a zuřivě prchám z polštáře a říkám „zuřivě“, protože většinou zuřím, když se mě něco hnusnýho a odpornýho snaží vystrnadit z postele. Už slyším, jak si říkáte: „Ten kluk je šílenej.“ A opravdu asi možná jsem. Ale mám pocit, že to tak docela není. I když je to velice slabý bod mé obrany, pokud je to vůbec nějaký bod. Když jsem mezi lidmi, cítím se nesvůj. Mluví a mají v sobě nadšení, který já v sobě nemám. Ale přesto se v jejich přítomnosti cítím silnější. Mám takový nápad: jestliže mohou existovat na pouhém okraji jevů, pak já můžu existovat taky. Ale jakmile jsem sám, všechna ta přirovnání blednou ve srovnání s tím, jak musím čelit stěnám, dýchání, dějinám, vlastnímu konci, tomu, že se dějí podivné věci. Jsem evidentně slabý člověk. Pokusil jsem se uchýlit k Bibli, k filozofům, k básníkům, ale podle mě se všichni míjejí s něčím podstatným. Mluví o něčem úplně jiném. Už dávno jsem si v nich přestal listovat. Skromnou pomoc jsem našel v chlastu, hazardních hrách a sexu, a tak jsem se začal podobat normálním mužům ve společnosti, ve městě, ve státě; jediný rozdíl spočívá v tom, že se nestarám o svůj „úspěch“, že nechci rodinu, domov, slušnou práci a tak dál. Tak tady jsem: ani intelektuál, ani umělec; ale nemám ani zdravý kořínek obyčejného člověka. Visím s nálepkou někde uprostřed a věřím, že tohle je začátek šílenství.
A jak jsem vulgární! Sahám si do zadku a škrábu se tam. Mám hemeroidy, spoustu hemeroidů. Je to lepší než soulož. Škrábu se do krve, dokud mě bolest nepřinutí, abych přestal. Opice a lidoopové tohle dělávají. Nevšimli jste si jich v zoo, jak jim teče ze zadku rudá krev?
Ale nechte mě pokračovat. I když byste asi dali spíš přednost nějaké pikantnosti, povím vám o té noční můře. Tyhle Sny o pokoji, dovolte mi jim tak říkat, začaly asi před rokem. Jeden z prvních se mi přihodil ve Filadelfii. Zřídkakdy jsem tehdy pracoval a asi jsem se bál, jestli se mi podaří zaplatit činži. Nepil jsem už tolik, jen trochu vína a piva, sex a hazard na mě tehdy ještě nedolehly takovou silou. I když jsem tehdy žil s jednou pouliční štětkou a připadalo mi divný, že by ještě mohla chtít další sex nebo „lásku“, jak tomu říkala, když jsem jí to dělal poté, co přes den nebo v noci vyhověla několika dalším chlapům, a třebaže jsem byl stejně zcestovalý a protřelý lapákem jako kterýkoli jiný Král cest, připadalo mi strašně zvláštní, strkat ho tam po všech TĚCH... obrátilo se to proti mně a měl jsem těžký časy. „Drahoušku,“ říkávala, „musíš pochopit, že tě MILUJU. S těma druhejma to nic není. Ty prostě NEVÍŠ, co je to ženská. Ženská tě může nechat do sebe vlízt a ty si můžeš myslet, že jseš v ní, ale vlastně v ní vůbec nejseš. Ale tebe já dovnitř pustím.“ Takový řeči moc nepomáhaly. Jenom zvětšovaly tu tíhu. A jednou v noci, řekněme, že se mi něco zdálo, nebo možná ani ne, jsem se probudil a ona byla se mnou v posteli (nebo se mi zdálo, že jsem se vzbudil) a já se rozhlídl kolem sebe a všude tam byli takoví maličcí chlápci, bylo jich asi 30 nebo 40, a přivazovali nás k posteli jakýmsi stříbrným drátem, běhali přes nás a kolem nás, pod postel, přes postel, a všichni měli v ruce dráty. Moje dáma musela moji nervozitu vycítit. Viděl jsem, že otevřela oči a podívala se na mě. „Buď zticha!“ řekl jsem. „Nehýbej se! Snaží se nás popravit elektrickým proudem!“
„KDO SE NÁS SNAŽÍ POPRAVIT ELEKTRICKÝM PROUDEM?“
„Proboha, říkal jsem ti, abys byla ZTICHA! Drž hubu!“ Nechal jsem je ještě nějakou dobu pracovat a předstíral jsem, že spím. Potom jsem se vší silou vztyčil, přerval jsem dráty a zaskočil je. Po jednom jsem se ohnal, ale netrefil jsem. Nevím, kam zmizeli, ale zbavil jsem se jich. „Právě jsem nás zachránil před smrtí,“ řekl jsem svý ženský. „Dej mi pusu, taťku,“ řekla.
Ale abych se vrátil do současnosti. Vstávám každý ráno s podlitinami po těle. Modrý značky. Existuje jedna deka, na kterou si dávám obzvlášť pozor. Myslím, že ta deka na mě ve spaní doráží. Když se probudím, mívám ji někdy utaženou kolem krku, že sotva můžu dýchat. Je to vždycky ta samá deka. Ale já ji ignoruju. Otevřu si pivo, palcem otevřu dostihový program, podívám se z okna, jak prší, a snažím se na všechno zapomenout. Chci prostě jen pohodlně a bez problémů žít. Jsem unavený. Nechci si vymýšlet nebo podléhat nějakým představám.
A v noci mě přesto zase deka otravuje. Pohybuje se jako had. Bere na sebe nejrůznější podoby. Nezůstává mrtvě roztažená na posteli. A další noc. Zkopnu ji na zem vedle pohovky. Potom vidím, jak se hýbe. Deka se hýbe vždycky, když má pocit, že se nedívám. Vstanu, všude rozsvítím, vezmu si noviny a pustím se do čtení, čtu úplně cokoli, kurzy akcií, články o poslední módě, jak připravit holoubata, jak se zbavit rosičky; dopisy do redakce, politické fejetony, inzeráty, nekrology atd. Během celé té doby se deka ani nehne a já vypiju tři až čtyři piva, možná o něco víc, a potom už někdy svítá, a to se pak spí snadno.
Nedávno v noci se to stalo. Nebo to začalo už odpoledne. Strašně málo jsem předtím spal, a tak jsem si šel lehnout už kolem čtvrté, a když jsem se probudil nebo se mi zase zdál ten sen o pokoji, byla tma a deku jsem měl obtočenou kolem krku a bylo jasný, že se rozhodla, že nadešla TA PRAVÁ chvíle! Nechala všeho předstírání! Šla po mně a byla silná nebo já si spíš připadal slabý, jako ve snu, a musel jsem napnout veškeré síly, abych se ubránil udušení, ale deka na mně pořád visela a sápala se po mně ve snaze překvapit mě nepřipraveného. Cítil jsem, jak se mi na čele perlí pot. Kdo by kdy uvěřil něčemu takovému? Kdo by věřil takové blbosti? Deka, která oživne a pokusí se člověka zavraždit? Ničemu se nevěří, dokud se to JEDNOU nestane - jako třeba atomové bombě nebo tomu, že Rusové pošlou do vesmíru člověka, nebo že Bůh sestoupí na zem a potom ho přibijí na kříž ti, které stvořil. Kdo uvěří věcem, co se teprve stanou? Poslednímu zhasnutí ohně? Osmi nebo deseti mužům a ženám v nějaké vesmírné lodi, nové arše, která s nimi zamíří k jiné planetě, aby tam znovu zasili vyčerpané lidské sémě? A který člověk uvěří, že se mě tahle deka pokusila uškrtit? Nikdo, nikdo, o kom bych věděl! A to vědomí všechno ještě svým způsobem zhoršovalo. I když jsem jen málo vnímal to, co si o mně lidi myslí, chtěl jsem, aby si uvědomili existenci té deky. Divný? Proč? Ještě podivnější bylo, že jsem často uvažoval o sebevraždě, ale když mi teď chtěla deka pomoct, bojoval jsem s ní.
Konečně se mi jí podařilo zbavit a mrštil jsem s ní na podlahu a rozsvítil. To bude konec! SVĚTLO, SVĚTLO, SVĚTLO!
Ale ne, viděl jsem, jak se ještě i ve světle cukala a pohnula se asi o pět centimetrů. Sedl jsem si a pozorně ji sledoval. Opět se pohnula. Tentokrát aspoň o třicet centimetrů. Vstal jsem a začal se oblékat, zeširoka jsem deku obcházel, abych našel svoje boty, ponožky atd. Když jsem byl oblečený, nevěděl jsem, co si mám počít. Deka teď byla klidná. Možná bych mohl jít na procházku nadýchat se čerstvého nočního vzduchu. Ano. Prohodím pár slov s trafikantem na rohu. To ale taky nebyl dobrý nápad. Všichni trafikanti v okolí byli intelektuálové: četli G. B. Shawa, O. Spenglera a Hegela. A vlastně to nebyli lidi, s nimiž by se dalo mluvit: bylo jim 60, 80, nebo možná 1000 roků. Do prdele. Práskl jsem dveřmi a vyšel ven.
Když jsem dorazil ke schodům, něco mě přimělo, abych se otočil a rozhlédl se po chodbě. Máte pravdu: deka mě sledovala, plazila se jako had, záhyby a stíny jí vpředu vytvářely hlavu, ústa, oči. Řekl bych, že ve chvíli, kdy přesvědčíte sami sebe, že horor je jenom horor, je to pro vás okamžitě MENŠÍ horor. Chvíli jsem na deku myslel jako na starýho kámoše, kterej nechce být beze mě, takže musela jít za mnou. Jenže pak mě napadlo, že tenhle kámoš, tahle deka se mě pokusila zabít, a rychle jsem po schodech seběhl dolů.
Ano, ano, hnala se za mnou! Pohybovala se po schodech, jak rychle se jí zachtělo. Bez jedinýho zvuku. Odhodlaně.
Bydlel jsem v druhým patře. Šla za mnou dolů. Do prvního. Do přízemí. Mojí první myšlenkou bylo, že vyběhnu ven z domu, ale venku byla tma, byla to tichá a opuštěná čtvrť daleko od velkých rušných tříd. Jako nejlepší mi připadalo, že bych se vecpal k nějakým lidem, abych otestoval reálnost situace. Chce to PŘINEJMENŠÍM 2 hlasy, aby se skutečnost stala skutečností. Umělci, kteří předběhnou svou dobu o spoustu let, to znají, a lidi dementní nebo lidi, kteří mívají takzvané halucinace, to znají taky. Když jste jediní, kdo vidí nějaký zjevení, skončíte jako světec nebo jako blázen.
Zaklepal jsem na dveře bytu 102. Otevřít přišla Mickova žena. „Ahoj, Hanku,“ řekla, „pojď dál.“
Mick se válel v posteli. Byl celý opuchlý, kotníky měl naběhlé, břicho větší než u těhotný ženský. Býval to těžkej alkoholik a jeho játra to vzdala. Teď se v něm držela voda. Čekal, až se uvolní lůžko v nemocnici pro veterány.
„Ahoj, Hanku,“ řekl, „přinesls nějaký pivo?“
„Hele, Micku,“ řekla jeho stará, „víš, co říkal doktor: už ani kapku, ani pivo.“
„K čemu máš tu deku, chlapče?“ zeptal se mě.
Podíval jsem se na sebe. Deka mi vyskočila přes paži, aby nevzbudila při vstupu pozornost.
„No,“ zrozpačitěl jsem, „já jich mám moc. Myslel jsem si, že by se vám jedna mohla hodit.“
Přehodil jsem deku přes pohovku.
„Přinesls pivo?“
„Ne, Micku.“
„Pivo by mi určitě bodlo.“
„Micku,“ řekla jeho stará.
„Je strašně těžký po tolika letech tak naráz přestat.“
„Možná máš pravdu,“ řekla jeho stará, „skočím dolů do obchodu.“
„To je v pořádku,“ řekl jsem, „přinesu pár ze svý ledničky.“
Vstal jsem a zamířil ke dveřím, přičemž jsem nespouštěl deku z očí. Nehýbala se. Seděla tam na gauči a dívala se na mě.
„Za chvilku jsem zpátky,“ řekl jsem a zavřel dveře.
Řekl bych, že to bude někde v mým mozku, pomyslel jsem si. Přinesl jsem deku s sebou a představoval si přitom, že mě sleduje. Měl bych víc chodit mezi lidi. Žiju ve strašně omezeným světě.
Šel jsem nahoru, nabral pár lahví do papírovýho pytle a zamířil zpátky dolů. Byl jsem někde v prvním patře, když jsem uslyšel ječení, nadávky a střelbu. Seběhl jsem z posledních schodů a vrazil do bytu 102. Opuchlý Mick tam stál a v ruce svíral dvaatřicítku, z jejíž hlavně ještě stoupal pramínek kouře. Deka ležela na pohovce, kde jsem ji nechal.
„Micku, ty ses zbláznil!“ řekla jeho stará.
„Přesně tak,“ odpověděl. „Ve chvíli, kdy jsi odešel k sobě pro pivo, tak ta deka, věř mi nebo ne, ale ta deka skočila ke dveřím za tebou. Snažila se vzít za kliku a odejít, ale nedokázala kliku pevně stisknout. Když jsem se probral z prvního šoku, vyskočil jsem z postele a zamířil k ní, a jakmile jsem se k ní přiblížil, skočila mi po krku a pokusila se mě uškrtit!“
„Mick je nemocný,“ řekla jeho stará, „dostává injekce. Vymýšlí si a má vidiny. Míval vidiny, když pil. Vyléčí se, až ho vezmou do nemocnice.“
„Jdi s tím někam!“ zařval a stál celý opuchlý uprostřed pokoje v noční košili. „Říkám ti, že se mě ta věc pokusila zabít a bylo štěstí, že ta stará bouchačka byla nabitá a že jsem pro ni stačil doběhnout do skříně, a když se po mně ta věc zase začala sápat, tak jsem ji odpráskl. Odplazila se. Vrátila se na pohovku a tam teď sedí. Vidíš tu díru, kudy prošla kulka. To nejsou žádný vidiny!“
Ozvalo se zaklepání na dveře. Byl to správce. „Je tady trochu moc rušno,“ řekl. „Žádná televize, rozhlas a hlučná zábava po desáté večer.“
Potom odešel.
Přistoupil jsem k dece. Byla v ní skutečně díra. Deka se zdála být nepřirozeně klidná. Kde sídlí život v oživlé dece?
„Kristepane, pojď si dát pivo,“ řekl Mick, „mně je jedno, jestli umřu nebo ne.“
Jeho stará otevřela 3 lahve a s Mickem jsme si vykouřili pár pallmallek.
„Hele, chlapče,“ řekl, „vezmi si tu deku pěkně s sebou, až budeš odcházet.“
„Já ji nepotřebuju, Micku,“ řekl jsem, „jen si ji nechte.“
Mocně si přihnul piva: „Tu zasranou věc si odsud odneseš!“
„Je přece MRTVÁ, ne?“ zeptal jsem se ho.
„Jak to mám, do prdele, vědět?“
„Chceš snad říct, že věříš tomu nesmyslu s dekou, Hanku?“
„Ano, prosím.“
Zaklonila hlavu a rozesmála se. „Vy jste mi teda povedenej páreček bláznů, jako že jsem jich v životě pár viděla.“ Potom dodala: „Ty taky piješ, že, Hanku?“
„Ano, prosím.“
„Moc?“
„Někdy.“
„Já ti jenom říkám, aby sis tu zkurvenou deku ODSUD odnesl!“
Pořádně jsem se napil piva a přál jsem si, aby to byla vodka. „Tak dobře, kamaráde,“ řekl jsem, „když tu deku nechceš, vezmu si ji.“
Složil jsem ji do čtverce a přehodil si ji přes paži. „Dobrou noc, lidi.“
„Dobrou noc, Hanku, a díky za pivo.“
Stoupal jsem po schodišti nahoru a deka byla nepřirozeně klidná. Možná ji ta kulka oddělala. Vešel jsem do bytu a hodil ji do křesla. Potom jsem se posadil a nepřestával jsem ji sledovat. Něco mě napadlo.
Vzal jsem lavor na nádobí a dal do něho novinový papíry. Potom jsem si připravil porcovací nůž. Lavor jsem položil na podlahu. Posadil jsem se do křesla a položil si deku do klína. Uchopil jsem nůž. Bylo ale těžké do deky bodnout. Seděl jsem dlouho v křesle, za zády mi dýchal noční vánek z toho prohnilého města Los Angeles a bylo nesmírně těžké bodnout. Co jsem mohl vědět? Možná ta deka byla nějaká žena, která mě kdysi milovala, a našla si způsob, jak se ke mně v podobě deky dostat. Myslel jsem na dvě ženy. Potom jsem myslel jenom na jednu ženu. A pak jsem vstal, šel do kuchyně a otevřel si láhev vodky. Doktor říkal, že tvrdýho se nesmím ani dotknout, jinak okamžitě zhebnu. Já ale přes jeho zákaz tajně trénoval. Skleničku jeden večer. 2 druhej. Atd. Tentokrát jsem si nalil do velké sklenice. Vůbec teď nezáleželo na umírání, šlo o smutek a zázrak. Jen málo dobrých lidí v noci pláče. Jen málo dobrých lidí. Možná je deka opravdu ta ženská a snaží se mě zabít, abych se s ní ve smrti spojil, nebo se snaží jako deka milovat a neumí to... nebo se pokusila zabít Micka, protože ji vyrušil, když se za mnou pokusila jít ke dveřím? Šílenství? Jistě. Co není šílenství? Není snad Život šílenství? Všichni jsme na péro jako hračky... pár závitů stočenýho drátu jednou praskne a je to... a my chodíme po světě a předvídáme věci, děláme si plány, volíme vlády, stříháme trávník... Šílenství, určitě, ale co NENÍ šílenství?
Vypil jsem sklenici vodky do dna a zapálil si cigaretu. Pak jsem naposled uchopil deku do rukou a potom jsem BODL! Bodal jsem, bodal a bodal, řezal jsem tu věc na co nejmenší kousky... házel jsem je do lavoru a potom jsem dal lavor k oknu, zapnul větrák, abych vyhnal kouř z bytu, a když se oheň rozhořel, šel jsem do kuchyně a nalil si další vodku. Když jsem se vrátil, plápolaly tam rudé plameny, hořela jako stará bostonská čarodějnice, jako Hirošima, jako láska, jako vůbec každá láska, a já se necítil dobře, vůbec jsem se necítil dobře. Vypil jsem druhou sklenku vodky do dna a přestal jsem téměř cokoli cítit. Šel jsem si do kuchyně pro další a porcovací nůž jsem vzal s sebou. Hodil jsem ho do dřezu a odšrouboval víčko láhve. Znovu jsem pohlédl na porcovací nůž ve výlevce. Na střence byla zřetelná stopa po krvi.
Podíval jsem se na své ruce. Hledal jsem na nich nějaké říznutí. Kristovy ruce byly nádherné. Prohlížel jsem si svoje ruce. Nebyl na nich ani škrábaneček. Jediná oděrka. Ani žádná jizva.
Cítil jsem, jak se mi po tváři kutálejí slzy, jak se plazí jako těžké, nesmyslné předměty bez nohou. Byl jsem šílený. Určitě musím být šílený.

Z knihy: Erekce, Ejakulace, Exhibice a další příběhy obyčejného šílenství