28/8/91 - 23:28

Skvělej den na dostihách, málem jsem vyhrál všechny sázky.
Ale přesto je to nuda, i když vyhráváte. Za těch 30 minut čekání na další závod z vás vyprchá všechen život. Lidi na závodišti vypadají unaveně a sešle. A já jsem tam s nima. Ale kam jinam bych šel? Do muzea? Umíte si představit, že bych seděl doma a hrál si na spisovatele? Mohl bych si dát na krk šálu. Vzpomínám si na jednoho básníka, kterej ke mně chodil žebrat. Košile bez knoflíků, zvratky na kalhotech, vlasy v očích, rozvázaný tkaničky, ale vždycky měl na krku dlouhou šálu, kterou udržoval dokonale čistou. To ukazovalo, že je básník. Jeho básně? Na ty zapomeňte...
Přišel, zaplaval si v bazénu a pak šel do sauny. Moje duše je v nebezpečí. Vždycky byla ohrožená.
Seděl jsem s Lindou na gauči, stmívalo se a najednou někdo zaklepal na dveře. Linda šla otevřít.
„Radši sem pojď, Franku...“
Šel jsem ke dveřím, jen tak v županu a bos. Nějakej blonďatej mladík, tlustá holka a středně velká holka.
„Chtějí tvůj autogram...“
„Nikoho nepřijímám,“ řekl jsem jim.
„Chceme od vás jen autogram,“ řekl blonďák. „A pak už vás nikdy nebudeme otravovat.“
Pak se chytil za hlavu a začal se chichotat. Holky jen koukaly.
„Ale nikdo z vás nemá tužku ani papír,“ řekl jsem.
„Aha,“ řekl blonďák a sundal ruce z hlavy. „My tedy přijdeme jindy a přineseme si nějakou vaši knihu! Možná to bude vhodnější doba...“
Župan. Bosý nohy. Ten kluk si nejspíš myslel, že jsem výstřední. Možná měl pravdu.
„Ale nechoďte dopoledne,“ řekl jsem jim. Pomalu začali odcházet a já zavřel dveře...
A teď tu sedím a píšu o nich. Musíte na ně bejt trochu tvrdý, jinak se jich nikdy nezbavíte. Mám s nima strašný zkušenosti. Hodně z nich si myslí, že je pozvete do bytu a budete s nima celou noc pít. Já piju nejradši sám. Spisovatel nikomu nic nedluží, musí se věnovat jen svý práci. Čtenářům dluží jen vytištěnou stránku. A ještě horší je, že některý z těch návštěvníků nikdy nic nečetli. Jen někde něco slyšeli. Nejlepší čtenář a nejlepší člověk je ten, kterej mě odmění svou nepřítomností.

29/8/91 - 22:55

Dneska to bylo na dostihách mrtvý, můj život visí na vlásku. Jsem tam každej den. Kromě zaměstnanců tam nikdo nechodí každej den. Asi jsem nemocnej. Saroyan přišel o všechno na dostihách, Fante při pokru, Dostojevský u rulety. A vlastně vůbec nejde o peníze, dokud vám nedojdou. Jeden můj přítel říkal: „Je mi jedno, jestli vyhrávám nebo prohrávám, prostě si chci zahrát.“ Já mám k penězům větší úctu. Většinu života jsem jich měl hrozně málo. Vím, co je to lavička v parku. Vím, co je klepání domácího. Na penězích je špatný jen to, že jich máte buď moc, nebo málo.
Myslím, že si vždycky najdeme něco, čím se chceme trápit. A na závodišti poznáte druhý lidi, jejich zoufalou zaslepenost, vidíte, jak snadno všechno vsadí a pak prostě odejdou. Závodiště je svět, kde život bojuje proti smrti a prohrává. Nakonec nikdo nevyhraje, jen hledáme dočasnou úlevu. (K sakru, zatímco jsem přemejšlel o nesmyslnosti takovýho počínání, žhavej konec cigarety mi spálil prst. To mě probudilo, vytrhlo mě to z tohohle sartrovskýho stavu! ) K čertu, potřebujeme humor, potřebujeme se smát. Dřív jsem se smál víc, všeho jsem dělal víc, kromě psaní. Teď už jen píšu a píšu a píšu. Čím jsem starší, tím víc píšu. A přitom tančím se smrtí. Výborně! A myslím, že píšu dobrý věci. Jednou budou lidi říkat: „Bukowský je mtrvej.“ Pak budu opravdu objevenej a moje portréty budou viset na každým kandelábru. A co na tom? Nesmrtelnost je pitomej výmysl živejch. Vidíte, co dělají dostihy? Rozhýbají davy. Blesky a štěstí. Poslední zpěv slavíka. Ať řeknu cokoli, zní to dobře, protože riskuju, když píšu. Ostatní jsou příliš opatrný. Studujou, vyučujou a ztrácejí energii. Konvence jim bere všechnu vášeň.
Cítím se dobře v tomhle prvním poschodí se svým počítačem. Je to můj kamarád.
V rádiu hrajou Mahlera, zní tak přirozeně, ačkoli hrozně riskuje. To člověk někdy potřebuje. Děkuju ti, Mahlere. Půjčuju si od tebe a nikdy ti to nevrátím.
Příliš kouřím, příliš piju, ale nikdy nemůžu příliš psát. Prostě to samo přichází a já chci pořád víc a ono to přichází a mixuje se to s Mahlerem. Občas se úmyslně zastavím. Říkám si, jdi spát. Nebo se jdi podívat na svejch 9 koček nebo se posaď na gauč vedle svý ženy. Jsi pořád na dostihách nebo u počítače. Pak přestanu psát a ten zatracenej počítač vypnu. Některý lidi říkají, že jim moje psaní pomáhá. I mě pomáhá. Moje psaní, koně, 9 koček.
Mám tu malej balkón, dveře jsou otevřený a já vidím reflektory aut na Harbor Freeway, nikdy se nezastaví, to proudění světel. Všichni ty lidi. Co dělají? Co si myslí? Všichni umřeme, každej z nás, jakej cirkus! Už to by nás mělo přinutit, abysrne jeden druhýho milovali, ale nic takovýho se nestane. Děsí nás malichernosti, užíráme se ničím.
Pokračuj, Mahlere! Udělal jsi z toho nádhernej večer. Nepřestávej, ty parchante! Nepřestávej!

Z knihy: Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení