11/9/91 - 1:20

Měl bych si ostříhat nehty na nohou. Nohy mě bolí už několik tejdnů. Vím, že jsou to nehty, ale nemůžu si najít čas, abych si je ostříhal. Nemám čas na nic. Kdybych nechodil na dostihy, měl bych spoustu času. Ale celej život se snažím najít jedinou hodinu, kdy si budu moct dělat, co chci. Vždycky se rni připlete do cesty něco, co mi znemožní věnovat se sám sobě.
Měl bych vyvinout obrovský úsilí a ostříhat si nehty dnes večer. Ano, uvědomuju si, že jsou lidi, který umírají na rakovinu; vím, že jsou lidi, který spí na ulicích v papírovejch krabicích, zatímco já tu žvaním o stříhání nehtů. Přesto jsem pravděpodobně blíž realitě než nějakej hlupák, kterej se dívána 162 baseballovejch utkání za rok. Prošel jsem svým vlastním peklem, ještě v něm jsem, ale necítím se nadřazenej. Že mi je 71 let a pořád jsem naživu a žvaním o svejch nehtech, to považuju za zázrak.
Taky čtu filozofy. Jsou to opravdu podivný, korsický lidi, hazardní hráči. Descartes říkal, že tyhle chlápci mluví o samejch nesmyslech. Říkal, že modelem absolutně evidentní pravdy je matematika. Mechanismus. Pak přišel Hume se svou kritikou platnosti vědeckýho kauzálního poznání. A pak přišel Kierkegaard: „Strčím prst do existence - a páchne ničím. Kde jsem'?“ A nakonec přišel Sartre, kterej tvrdil, že existence je absurdní. Já tyhle chlapce miluju. Šokujou lidstvo. Nebolela je z takovýho myšlení hlava? Když tyhle myslitele srovnám s lidma, který vidím na ulicích nebo v restauracích nebo na televizní obrazovce, je to takovej rozdíl, že se mi z toho zvedá žaludek.
Dneska večer- si nehty asi neostříhám. Nejsem šílenej, ale taky nejsem úplně normální. Ne, možná jsem šílenej. Až se rozední a až budou 2 hodiny odpoledne, začne první závod posledního dne sezóny v Del Mar. Byl jsem tam každej den a sázel na každej závod. Teď půjdu spát a moje příšerně ostrý nehty budou drápat prostěradlo. Dobrou noc.

12/9/91 - 23:19

Dneska žádný koně. Cítím se podivně normální. Už vím, proč Hemingway potřeboval býčí zápasy, poskytovaly mu kontext, připomínaly mu, kde je a co se kolem něj děje. Občas zapomínáme. Platíme účty, vyměňujeme olej v autě atd. Většina lidí není připravena na smrt, ani na svou, ani na cizí. Smrt je děsí. Je to ohromný překvapení. Neměla by existovat. Já nosím smrt ve svý levý kapse. Občas ji vyndám a mluvím s ní: „Ahoj, miláčku, jak se máš? Kdy si pro mě přijdeš? Budu připraven.“
Nad smrtí nemusíme truchlit o nic víc než nad růstem kytky. Hrozná není smrt, ale život, kterej lidi žijou nebo nežijou. Lidi si života nevážej, serou na něj. Nakonec ho celej poserou. Hovada tupý. Nezajímá je nic než šoustání, filmy, peníze, rodina a zase šoustání. V hlavě mají piliny. Bezmyšlenkovitě přijímají Boha, bezmyšlenkovitě přijímají vlast. Brzy se úplně odnaučí myslet a dovolej druhejm, aby mysleli za ně. Hlavu mají plnou pilin. Vypadají hrozně, mluví hrozně, chodí hrozně. Zahrajte jim tu nejkrásnější hudbu století a ty hlupáci ji neuslyší. Smrt většiny lidí je podvod. Nezbejvá jim nic, co by mohlo umřít.
Pochopte, já potřebuju svý koně, ztrácím totiž smysl pro humor. A smrt nenávidí, když se jí smějete. Skutečnej smích dokáže převrátit ten nejhorší poměr sázky. Už 3 nebo 4 tejdny se nesměju. Něco mě užírá. Drbu se, kroutím se, rozhlížím se kolem sebe a snažím se to najít. Lovec je chytrej. Nevidíte ho.
Tenhle počítač musí jít zpátky do opravny. Nebudu vás nudit podrobnostmi. Jednoho dne budu vědět o počítačích víc, než o sobě vědí počítače. Ale teď mě tahle mašina drží za koule.
Znám dva nakladatele, který nenávidí počítače. Mám tu dva dopisy, ve kterejch na počítače strašně nadávají. Jejich zatrpklost mě velice překvapila. A taky jejich dětinskost. Je rni jasný, že za mě počítač nic nenapíše. I kdyby to uměl, nechtěl bych to. Oba ty dopisy jsou příliš dlouhý. Vyplývá z nich, že počítač není dobrej pro duši. Ostatně jen málo věcí je dobrejch pro duši. Nemám nic proti pohodlí. Když můžu napsat dvakrát tolik a kvalita zůstane stejná, dávám přednost počítači. Když píšu, tak lítám, když píšu, zapaluju ohně. Když píšu, vyndám si smrt z levý kapsy, házím ji proti zdi a chytám ji, když letí zpátky.
Tyhle lidi si myslej, že musíte bejt pořád na kříži, že musíte pořád krvácet, abyste měli duši. Chtějí, abyste byli pološílený a slintali si na košili. Já mám kříže plný zuby, utrpení mám plnou nádrž. Vydrží mi dlouhou dobu. Až příliš dlouhou dobu. Ať si vylezou na kříž oni, já jim budu jen gratulovat. Utrpení ale nic nepíše, píše spisovatel.
V každým případě odnesu tenhle počítač zpátky do opravny, a až ty dva nakladatelé uvidí, že zase píšu na psacím stroji, řeknou si, že se Bukowskýmu vrátila duše. Tyhle věci se čtou mnohem líp.
Co bysme dělali bez našich nakladatelů? Nebo spíš co by dělali oni bez nás?

13/9/91 - 17:28

Závodiště je zavřený. Není tam meziměstská sázková kancelář, takže nemůžu sázet na dostihy v Pomoně. A nevím, jestli se tam dostanu. Nakonec skončím na nočních dostihách v Los Alamitos. Můj počítač se už zase vrátil z opravny, ale už mi nekontroluje pravopis. Snažil jsem se to najít, ale asi budu muset zavolat do opravny a zeptat se toho chlápka: „Co mám teď dělat?“ A on mi řekne: „Musíte to uložit na pevnej disk.“ Nakonec asi všechno vymažu. Můj psací stroj sedí za mnou a říká: „Podívej se, já tu pořád ještě jsem.“
Jsou večery, kdy nechci bejt nikde jinde než v týhle místnosti. A přesto jsem úplně prázdnej, když sem přijdu. Vím, že kdybych se opil, dokázal bych roztančit slova na tomhle monitoru, ale zejtra odpoledne musím jet na letiště pro Lindinu sestru. Přijede k nám na návštěvu. Nechala se přejmenovat z Robin na Jharra. Jak ženský stárnou, mění si jména. Hodně jich to dělá. Představte si, že by to udělal chlap. Umíte si představit, jak někomu telefonuju:
„Ahoj, Miku, tady je Tulip.“
„Kdo?“
„Tulip. Původně Charles, teď Tulip. Na Charlese už neslyším.“
„Tak jdi do prdele, Tulipe.“
Mike zavěsí...
Stárnutí je velice zvláštní. Pořád si musíte říkat, jsem starej, jsem starej. Vidíte se v zrcadle, třeba když jedete po eskalátoru, ale nedíváte se do zrcadla přímo, vrháte na něj postranní pohledy a obezřetně se usmíváte. Nevypadáte tak špatně, vypadáte tak trochu jako zaprášená svíčka. To je blbý, vykašlete se na bohy, vykašlete se na tuhle hru. Měli jste umřít před 35 lety. Dostali jste pár let navíc, možnost sledovat ten horor. Čím je spisovatel starší, tím líp by měl psát. Viděl víc, vytrpěl víc, ztratil víc, je blíž smrti. To poslední je to nejlepší. A vždycky je tu nová, prázdná stránka, 21,5 cm krát 28 cm. Pořád riskujete. Vždycky si vzpomenete na pár věcí, který už někdo řekl. Jeffers: „Zlobte se na slunce.“ Až příliš krásný. Nebo Sartre: „Peklo jsou ti druzí.“ Přímo do terče. Já nejsem nikdy sám. Nejlepší je bejt sám, ale ne úplně.
Rádio po mý pravý ruce hraje krásnou klasickou hudbu. Každej večer poslouchám 3 až 4 hodiny, zatímco dělám jiný věci, nebo taky nic. Hudba je moje droga, smejvá ze mě všechny sračky předešlýho dne. To pro mě dělají klasický skladatelé. Básníci a spisovatelé to nedokážou. Je to banda šarlatánů. Na psaní je něco, co ty šarlatány přitahuje. Co je to? Spisovatelé jsou nejhorší, na stránkách svejch knih i osobně. A osobně jsou ještě horší. A to je špatný. A taky si hrozně rádi jeden na druhýho stěžujeme. Podívejte se na mě.
Pokud jde o psaní, dnes píšu v podstatě stejně, jako jsem psal před padesáti lety, možná o trochu líp, ale ne o moc. Proč mi trvalo 51 let, než jsem byl schopnej vydělat si psaním na činži? Jestli se nemýlím a jestli píšu pořád stejně, proč to trvalo tak dlouho? Musel jsem čekat, až mě lidi pochopí? A jestli mě dnes konečně chápou, jak na tom jsem? Mizerně, tak to je. Ale nemyslím si, že jsem zblbnul díky štastnejm náhodám, který mě v životě potkaly. Může si blbec vůbec uvědomit, že je blbec? Ale já nejsem ani zdaleka spokojenej. Mám v sobě něco, co nemůžu ovládat. Nemůžu přejet přes most, aniž bych pomyslel na sebevraždu. Nemůžu se podívat na jezero nebo na oceán, aniž bych pomyslel na sebevraždu. Tím ovšem nechci říct, že bych o tom opravdu přemejšlel. Ale vždycky mě to napadne. SEBEVRAŽDA. Jako nějakej záblesk. V temnotě. Možnost úniku vám pomáhá žít. Rozumíte? Jinak by to bylo šílený. A to není žádná zábava, kamaráde. A kdykoli napíšu dobrou báseň, je to jen další berlička, která mě udržuje při životě. Nevím, co si myslej druhý lidi, ale když si ráno obouvám boty, říkám si, proboha, a co teď? Život mě sere, nějak se spolu nesnášíme. Musím ho uždibovat po kouskách, ne celej najednou. Někdy mám pocit, jako bych polykal kýble sraček. Nepřekvapuje mě, že jsou plný věznice a blázince a že jsou plný ulice. Rád se dívám na svý kočky, ty mě uklidňujou. Cítím se s nima dobře. Ale nesnažte se zavřít mě do místnosti plný lidí. To nikdy nedělejte. Zvlášť ne o svátcích. To nedělejte.
Slyšel jsem, že moji první ženu našli mrtvou někde v Indii a že nikdo z jejích příbuznejch nechtěl její tělo. Chudák holka. Měla chromej krk a nemohla ho otočit. Jinak byla dokonale krásná. Rozvedla se se mnou a udělala dobře. Nebyl jsem dost hodnej ani velkorysej, abych ji zachránil.

Z knihy: Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení