25/9/91 - 0:28

Strašně horká noc, ty kočky jsou příšerný, koukají na mě z těch svejch chlupů a já nemůžu nic dělat. Linda někam šla. Musí něco dělat, potřebuje mluvit s lidma. To mi nevadí, ale obvykle dost pije, a pak musí jet domů autem. Já nejsem moc dobrej společník, mluvení mě nebaví. Nechci si s nikým vyměňovat názory - ani duše. Jsem prostě kus kamene. Chci uvnitř toho kamene zůstat, nechci, aby mě lidi vyrušovali. Takovej jsem byl vždycky, nejdřív jsem se bránil rodičům, pak učitelům a nakonec jsem odmítal stát se slušným občanem. Všechno, co jsem dneska, jsem odjakživa. Nikdy jsem nechtěl, aby to někdo měnil. A pořád to nechci.
Myslím, že lidi, který si píšou deníky a zapisujou si každou svou myšlenku, jsou pitomci. Já to dělám jen proto, že mi to někdo poradil, takže jak vidíte, vlastně nejsem nijak originální pitomec. Ale psaní mi všechno usnadňuje. Prostě tomu dám volnej průběh. Ať se to kutálí jako hovno s kopce.
Nevím, co mám dělat. Myslím, že mě opouští štěstí. Dneska jsem byl v Hollywood Park a sázel na dostihy ve Fairplex Park. Vsadil jsem na 13 závodů. Po sedmým závodě jsem byl 72 dolarů nahoře. A co má bejt? Zbaví mě to těch šedivejch chlupů, který mi rostou v obočí? Udělá to ze mě operního zpěváka? Co vlastně chci? Vyhrávám v těžký hře, závodiště si nechává 18 procent. Přesto vyhrávám dost často. Takže to vlastně nemůže bejt tak těžký. Co vůbec chci? Je mi jedno, jestli existuje Bůh. To mě nezajímá. Tak co záleží na osmnácti procentech?
Pořád tu vidím toho samýho chlápka. Každej den tu stojí na stejným místě a pořád s někým mluví. V ruce má program závodů a mluví o koních. Jak únavný! Co tu vlastně dělám?
Odcházím. Jdu na parkoviště, nasedám do auta a jedu pryč. Jsou teprve 4 odpoledne. Úžasný. Jedu ulicí. Ostatní taky. Jsme jako slimáci, který se plazej po listu.
Pak přijedu domů, zaparkuju a vystoupím z auta. Na telefonu je nalepenej vzkaz od Lindy. Kontroluju poštu. Účet za plyn. A velká obálka plná básní. Každá báseň na zvláštní stránce. Ženský, který žvaní o svejch periodách, o svejch kozách a o šoustání. Příšerně nudný. Házím to do koše.
Pak se jdu vysrat. Cítím se líp. Svlíknu se a jdu do bazénu. Ledová voda. Ale je to úžasný. Jdu na hlubokej konec bazénu, voda mě chladí. Pak se potopím. Je to příjemný. Nikdo neví, kde jsem. Plavu na druhej konec, vylezu nahoru a sedím na kraji bazénu. Už odstartovali aspoň devátej nebo desátej závod. Dostihy ještě neskončily. Znovu skáču do vody, uvědomuju si svou hnusnou bělost a svý stáří, který se mě drží jako pijavice. Ale přece je to dobrý. Měl jsem bejt mrtvej už před 40 lety. Plavu na druhej konec a tam vylezu ven.
To bylo už dávno. Teď tu sedím u svýho počítače. A to je prozatím všechno. Myslím, že půjdu spát. Musím se vyspat na zejtřejší dostihy.

26/9/91 - 0:16

Dneska jsem dostal korektury svý nový knihy. Poezie. Martin říká, že to bude přibližně 350 stránek. Myslím, že jsou to dobrý básně. Povzbuzující. Jsem jako starej vlak, kterej se řítí po kolejích.
Četl jsem to několik hodin. Mám v tom už praxi. Ty verše plynou volně a říkají přesně to, co chci, aby říkaly. Největší vliv na sebe mám já sám.
V životě padáme do různejch pastí. Tomu se nevyhne nikdo. Některý lidi žijou v pasti pořád. Důležitý je uvědomit si, že past je past. Když jste v pasti a neuvědomujete si to, je s vámi konec. Myslím, že já si uvědomuju většinu svejch pastí a píšu o nich. Samozřejmě nepíšu jen o tom. Je spousta dalších věcí. Někdo by mohl říct, že život je past. I psaní vás může chytit. Některý spisovatelé píšou to, co se čtenářům v minulosti líbilo. A to je jejich konec. Většina spisovatelů má krátký tvůrčí období. Slyšej chválu a věří tomu. Jedinej, kdo může skutečně posoudit hodnotu knihy, je sám spisovatel. Když se nechá ovlivnit kritikou, nakladateli a čtenáři, je s ním konec. A když se nechá ovlivnit svou slávou a bohatstvím, můžete ho hodit do stoky.
Každá nová věta je začátek a nemá nic společnýho s žádnou předešlou větou. Všichni pokaždý začínáme od začátku. Na tom ovšem není nic posvátnýho. Svět se obejde spíš bez literatury než bez kanalizace. A v některejch zemích nemají ani jedno ani druhý. Já bych samozřejmě žil radši bez kanalizace. Ale já jsem nemocnej.
V psaní vám nemůže nikdo zabránit, jedině vy sami. Když chcete opravdu psát, tak prostě píšete. Odmítání a výsměch vás jen posílí. A čím větší překážky musíte překonat, tím jste silnější. Jako voda, která se hromadí nad přehradou. Když píšete, nemůžete nic ztratit; začnete chodit jako tygr; rozzáří se vám oči a postavíte se tváří v tvář Smrti. Umřete jako bojovníci, budou vás uctívat v pekle. Štěstí psanýho slova. Nebojte se a pište. Buďte Klaunem v Temnotě. Je to zábavný. Je to zábavný. Další nová věta. . .

26/9/91 - 23:36

Seděl jsem na závodišti a snažil se vymyslet titul pro svou novou knihu. Závodiště je jediný místo, kde nemůžete přemejšlet. Vysává vám to mozek i duši. Je to strašný místo. A navíc v noci nespím. Něco mi vysává energii.
Dneska jsem na závodišti potkal toho samotáře. „Jak se máš, Charlesi?“ zeptal se mě. „O.K.,“ řekl jsem a šel dál. Potřebuje kamarády. Chce s někým mluvit. O koních. O těch se ale nemluví. Koně jsou to POSLEDNÍ, o čem chcete mluvit. Proběhlo několik závodů a já si všiml, jak se na mě dívá. Chudák. Šel jsem si sednout ven. Přišel nějakej policajt a začal se mnou mluvit. Nebyl to policajt, ale chlápek od bezpečnostní agentury. „Stěhujou informační tabuli,“ řekl mi. „Jo,“ řekl jsem. Vykopali tabuli ze země a přenesli ji trochu dál na západ. Aspoň mají nějakou práci. Líbilo se mi, jak pracujou. Napadlo mě, že se mnou ten policajt mluví, aby zjistil, jestli nejsem blázen. Ale spíš mu to bylo jedno. Nicméně mě to napadlo. Takový věci mě napadají dost často. Podrbal jsem se na břiše a předstíral, že jsem starej dobrák. „Zase tu udělaj ty jezírka,“ řekl jsem. „Jo,“ odpověděl. „Tohle závodiště se dřív jmenovalo Jezerní a květinový závodiště.“ „Opravdu?“ řekl. „Jo,“ řekl jsem. „Pořádali tu soutěže, při kterejch korunovali Husí dívku. Vybrali mladou holku, posadili ji do člunu a ona veslovala mezi husama. Strašně nudný.“ „Jo,“ řekl policajt. Jen tam tak stál. Já se zvedl. „Jdu si koupit kafe,“ řekl jsem. „Mějte se tu fajn.“ „Jasně,“ řekl. „A vyberte si správnýho koně.“ „Vy taky,“ řekl jsem a šel pryč.
Titul. Hlavu jsem měl úplně prázdnou. Ochladilo se. Protože jsem starej, napadlo mě, že bych si měl vzít sako. Jel jsem ze čtvrtýho patra po eskalátoru. Kdo vynalezl eskalátor? Pohyblivý schody. Docela šílenej nápad. Lidi jezdí sem a tam po eskalátorech, nahoru a dolu výtahama, potom si sednou do auta a u garáže mají dveře, který se otvírají zmáčknutím tlačítka. A pak chodí do posilovny, aby vypotili trochu přebytečnýho tuku. Za 4000 let nebudeme mít žádný nohy, budeme se šoupat po prdeli nebo se budeme kutálet jako sudy. Každý zvíře ničí samo sebe. Dinosauři vyhynuli, protože všechno sežrali a museli žrát jeden druhýho, až nakonec zbyl jen jeden, a ten umřel hladem.
Šel jsem do auta. Vzal jsem si sako a vrátil se po eskalátoru zpátky nahoru. Připadal jsem si jako playboy - teď když jsem odešel a zase se vrátil. Měl jsem pocit, jako bych konzultoval nějakej tajnej zdroj.
Pak jsem začal sázet, měl jsem trochu štěstí. Když startoval třináctej závod, byla už tma a začalo pršet. Vsadil jsem deset minut před startem a odešel. Provoz byl pomalej. Řidiče v L. A. déšť děsí. Na dálnici jsem dojel v proudu červenejch světel. Ani jsem si nepustil rádio. Chtěl jsem ticho. Najednou mě napadl titul: Bible pro rozčarované. Ne, to není dobrý. Vzpomněl jsem si na pár dobrejch titulů. Tím myslím tituly knih od jinejch spisovatelů. Klaňte se dřevu a kameni. Úžasnej titul, mizernej spisovatel. Zápisky z podzemí. Úžasnej titul. Výbornej spisovatel. Srdce je osamělý lovec. Carson McCullers, velice podceňovanej spisovatel. Ze všech titulů desítek knih, který jsem napsal, se mi nejvíc líbil tenhle: Zpověď muže dost šílenýho, aby žil se zvířaty.. Ale ten jsem promarnil na jeden cyklostylovanej pamflet. Škoda. Pak se provoz na dálnici zastavil a já tam jen tak seděl.
Žádnej titul. V hlavě prázdno. Napadlo mě, že budu tejden spát. Byl jsem rád, že jsem ráno vynesl popelnice na ulici. Byl jsem unavenej. Ted už to nebudu muset dělat. Popelnice. Jednou jsem spal opilej na popelnicích. V New Yorku. Probudila mě obrovská krysa, která si mi sedla na břicho. Oba jsme vyskočili metr do vzduchu. Tenkrát jsem se chtěl stát spisovatelem. Teď už spisovatel jsem a nenapadá mě žádnej titul. Jsem podvodník. Provoz se dal pomalu do pohybu a já se rozjel. Nikdo nikoho neznal, a to bylo dobrý. Pak nad dálnicí proletěl zářivej blesk a já se poprvé za ten den cítil dobře.

Z knihy: Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení