2/10/91 - 23:03

Umřeme všichni, ať to čekáme, nebo ne. Hrozný vedro. Vyšel jsem z pošty a auto mi nechtělo nastartovat. Jsem slušnej občan. Člen autoklubu. A tak jsem potřeboval telefon. Před čtyřiceti lety byly telefony všude. Telefony a hodiny. Vždycky jste se mohli někam podívat a viděli jste, kolik je hodin. To se změnilo. Zadarmo už hodiny nejsou. A veřejný telefony taky pomalu mizej.
Spoléhal jsem na svůj instinkt. Vrátil jsem se na poštu, šel jsem dolů po schodech a tam jsem našel opuštěnej telefon. Špinavej, černej telefon. Tři kilometry kolem nebyl žádnej jinej. Uměl jsem telefonovat. Možná. Informace. Ozval se hlas operátorky a já měl pocit, že jsem zachráněnej. Byl to klidnej a nudnej hlas a zeptal se mě, kam chci volat. Řekl jsem jméno autoklubu. (Musíte vědět, jak se dělají všechny tyhle maličkosti, a musíte je dělat znovu a znovu, jinak jste mrtvý. Mrtvý na ulici. Nikdo se o vás nestará, nikdo vás nechce.) Operátorka mi dala číslo, ale to číslo bylo špatný. Bylo to číslo do kanceláře. Pak mi dali garáž. Drsnej hlas, chladnej, unavenej a přesto bojovnej. Úžasný. Dal jsem mu potřebný informace. „Třicet minut,“ řekl.
Vrátil jsem se do auta, otevřel jsem dopis. Byla v něm báseň. Proboha. Bylo to o mně. A o něm. Setkali jsme se dvakrát, asi před patnácti lety. Vydal pár mejch básní ve svým časopise. Říkal, že jsem velkej básník, ale že moc piju. A že žiju strašně zpustlým životem. Mladý básníci pijou a žijou hrozně, protože si myslí, že jedině tak to někam dotáhnou. Taky jsem prý ve svejch básních napadal druhý lidi včetně jeho. A domníval jsem se, že o mně psal nelichotivý věci. Nebyla to pravda. Byl to dobrej člověk. Říkal, že 15 let publikoval ve svým časopisu hodně dalších básníků. Ale já nebyl dobrej člověk. Byl jsem velkej spisovatel, ale nebyl jsem dobrej člověk. Nikdy by se se mnou nepřátelil.
V autě bylo vedro. Bylo 40 stupňů, nejteplejší první říjen od roku 1906.
Nebudu na ten dopis odpovídat. Napíše mi znovu.
Otevřel jsem další dopis od nějakýho literárního agenta. Bylo v něm něco od nějakýho spisovatele. Podíval jsem se na to. Špatný. Samozřejmě. „Máte-li nějaké připomínky k jeho psaní, ocenili bychom, kdybyste...“
Další dopis od nějaký ženský, která mi děkovala, že jsem jejímu manželovi poslal na její žádost pár veršů a kresbu. Teď se ale rozvedli a ona to chtěla uveřejnit a ptala se mě, jestli se mnou může udělat interview.
Podobný žádosti dostávám dvakrát tejdně. Ale není o čem mluvit. Můžu psát o spoustě věcí, ale nevím, o čem mluvit.
Vzpomínám si na interview s jedním německým novinářem. Čtyři hodiny jsem do něj nalejval víno a celou tu dobu jsem mu něco říkal. Nakonec se ke mně opile naklonil a řekl: „Já nejsem novinář. Našel jsem si jen záminku, abych se s vámi mohl setkat...“
Hodil jsem dopisy na sedadlo a čekal. Pak přijelo odtahovací auto. Mladej usměvavej chlápek. Hodnej kluk. Jistě.
„HEJ, BABY!“ zavolal jsem na něj. „TADY JSEM!“ Zacouval ke mně, já vystoupil z auta a vysvětlil mu svůj problém.
„Odtáhněte mě do autodílny,“ řekl jsem mu.
„Máte to auto ještě v záruce?“ zeptal se mě.
Moc dobře věděl, že ne. Byl rok 1991 a auto bylo vyrobený v roce 1989.
„Na tom nezáleží,“ řekl jsem. „Odtáhněte mě k dealerovi.“
„Oprava jim bude trvat pěkně dlouho, možná tejden.“
„To ne, jsou hrozně rychlý.“
„Poslyšte,“ řekl ten kluk, „my máme svou vlastní dílnu. Můžu to tam odtáhnout. Možná to opravíme ještě dneska. Když ne, tak vám zavoláme, až to bude hotový.“
Okamžitě jsem si představil, jak moje auto sedí v jejich dílně celej tejden. Pak mi řeknou, že potřebuju novou klikovou hřídel. Nebo vybrousit hlavu.
„Odtáhněte mě k dealerovi,“ řekl jsem mu.
„Počkejte,“ řekl ten kluk, „nejdřív musím zavolat šéfovi.“
Čekal jsem. Kluk se vrátil.
„Šéf říká, že to mám nastartovat kabelem.“
„Cože?“
„Nastartovat kabelem.“
„Tak dobře, zkusíme to.“
Vlezl jsem do auta, odbrzdil a nechal auto dojet k jeho náklaďáku. Kluk vyndal kabely a motor okamžitě nastartoval. Podepsal jsem mu papíry a on odjel a já taky...
Pak jsem se rozhodl, že auto nechám v dílně na rohu ulice, kde bydlím.
„Známe vás. Už roky k nám jezdíte,“ řekl manažer. „To je dobře,“ usmál jsem se. „Aspoň mě nevezmete na hůl.“
Jen se na mě podíval.
„Dejte nám 45 minut.“
„Tak dobře.“
„Potřebujete někam odvézt?“
„Jistě.“
Ukázal na jednoho kluka. „Ten vás tam odveze.“
Příjemnej kluk. Šli jsme k jeho autu. Řekl jsem mu, kam má jet. Jeli jsme do kopce.
„Ještě točíte filmy?“ zeptal se mě.
Byl jsem slavnej, chápete.
„Už ne,“ řekl jsem. „Seru na Hollywood.“
Nechápal to.
„Tady zastavte,“ řekl jsem mu.
„To je velkej barák.“
„Tady jen pracuju,“ řekl jsem.
Byla to pravda.
Vystoupil jsem. Dal jsem mu 2 dolary. Protestoval, ale vzal je.
Šel jsem k domu. Kočky spaly na trávníku, byly strašně unavený. V příštím životě chci bejt kočka. Spát 20 hodin denně a jen čekat na jídlo. Sedět a olizovat si prdel. Lidi jsou ubohý a naštvaný a omezený.
Šel jsem do svýho pokoje a posadil se k počítači. Je to můj novej utěšitel. Od tý doby, co jsem si ho koupil, píšu dvakrát tolik. Počítač je kouzelná mašina. Sedím před ním jako většina lidí před televizorem.
„Počítač je jen vylepšenej psací stroj,“ řekl mi jednou můj zeť.
Ale on není spisovatel. Neví, jaký to je, když se slova zakusujou do prostoru, když hoří, když vaše myšlenky okamžitě následujou slova, který podporujou další myšlenky a další slova. Když píšete na psacím stroji, je to jako když se brodíte bahnem. S počítačem máte pocit, že bruslíte. Je to zatraceně rychlý. Když v sobě nic nemáte, tak je jedno na čem píšete. A pak jsou tu opravy. Dřív jsem všechno musel psát dvakrát. Nejdřív jsem to napsal a pak jsem opravoval překlepy a chyby. S počítačem je to zábava.
Zajímalo by mě, co přijde po počítači. Nejspíš si jen přitisknete prsty na spánky a začnou z vás proudit dokonale formulovaný věty. Ovšemže budete muset nejdřív natankovat, ale vždycky budou lidi, který to dokážou. Doufejme.
Zazvonil telefon.
„Byla to baterie,“ řekl. „Museli jsme ji vyměnit.“
„A co když na to nemám?“
„Tak si tu zatím necháme vaši rezervní pneumatiku.“
„Za chvíli jsem tam.“
Když jsem vyšel ven, slyšel jsem souseda. Něco na mě křičel. Šel jsem k němu. Měl na sobě pyžamový kalhoty a starou šedivou teplákovou bundu. Přišel jsem k němu a podal mu ruku.
„Kdo jste?“ zeptal se mě.
„Jsem váš soused. Bydlím tady už deset let.“
„Je mi 96,“ řekl.
„To vím, Charley.“
„Bůh mě nechce, protože se bojí, že bych ho připravil o práci.“
„To byste mohl.“
„Taky bych mohl připravit o práci ďábla.“
„To taky.“
„A kolik je vám?“
„71.“
„71?“
„Ano.“
„Tak to jste taky starej.“
„Já vím, Charley.“
Podali jsme si ruce a já odešel dolů po schodech a dolů s kopce. Podél unavenejch stromů a unavenejch domů.
Šel jsem do autodílny.
Další zabitej den.

3/10/91 - 23:56

Druhej den meziměstskýho sázení. V Oak Tree, kde běželi živý koně, bylo jen 7 tisíc lidí. Jen málokdo chce jezdit až do Arcadie. Lidi, který bydlí na jižním konci města, by museli jet po Harbor Freeway, pak po Pasadena Freeway a potom ještě pěknej kus městem, aby se tam dostali. Je to hrozně daleko, tam i zpátky. Vždycky se odtamtud vracím úplně zničenej.
Volal mi jeden trenér. „Nikdo tu nebyl. To je konec. Musím si najít jinou práci. Myslím, že si koupím počítač a stanu se spisovatelem. Budu psát o tobě...“
Jeho hlas jsem poslouchal ze záznamníku. Zavolal jsem mu a blahopřál mu k úspěchu. Jeho kůň doběhl druhej. Ale on byl otrávenej.
„Tady jsem skončil. Tohle je konec,“ řekl mi.
Uvidíme, kolik lidí přijde zejtra. Pátek. Možná o tisíc víc. Za to může taky ekonomická situace, nejen meziměstský sázení. Situace je horší, než vláda i tisk přiznávají. Lidi, který se ještě drží nad hladinou, radši nic neříkají. Myslím, že největší byznys jsou drogy. Kdyby přestaly existovat, většina mladejch lidí by byla bez práce. Jako spisovatel se ještě uživím, ale to se může rychle změnit. A kromě toho mám starobní důchod: $943.00 měsíčně. To mi začali dávat, když mi bylo 70. Ale i to může skončit. Umíte si představit všechny ty starý lidi, jak choděj po ulicích bez svýho důchodu. Nemyslete si, že to není možný. Národní dluh nás může stáhnout pod vodu jako obrovská chobotnice. Lidi budou spát na hřbitovech. A na druhý straně je pár boháčů, který žijou nad hladinou tý hniloby. Není to překvapující? Některý lidi mají tolik peněz, že ani nevědí kolik jich mají. A teď mluvím o milionech. A podívejte se na Hoollywood, kde produkujou filmy za 60 milionů dolarů, který jsou stejně idiotský jako ty chudáci, který se na ně chodí dívat. Boháči pořád existujou, vždycky si najdou způsob jak využívat systém.
Vzpomínám si na dobu, kdy byly závodiště plný lidí, hlava na hlavě, prdel na prdeli, všichni se potili, řvali a tlačili se do přeplněnejch barů. To byly dobrý časy. U baru jste si našli pěknou holku a večer jste se doma smáli a pili. Mysleli jsme, že ty krásný dny (a noci) nikdy neskončí. A proč taky? Hráli jsme kostky na parkovištích. Rvali jsme se. Chvástání a sláva. Elektřina. K sakru, život byl skvělej, život byl zábavnej. My kluci jsme všichni byli chlapy, nedali jsme si od nikoho nic líbit. A cítili jsme se skvěle. Chlast a šoustání v seně. A spousta barů, nabitý bary. Žádný televizory. Příliš jste mluvili a dostali se do průseru. Když vás na ulici sebrali za opilství, zavřeli vás přes noc, abyste vystřízlivěli. Přišli jste o práci a našli si jinou. Nemělo cenu bejt na jednom místě. Bylo to krásný. Nádhernej život. Pořád se něco dělo.
To už skončilo. Sedm tisíc lidí na velkým závodišti v neděli odpoledne. Nikdo u baru. Jen osamělej barman s utěrkou. Kam se všichni poděli? Na světě je víc lidí než kdykoli předtím, ale kde jsou? Postávají na nárožích, sedí doma. Bush bude možná znovu prezidentem, protože vyhrál snadnou válku. Ale pro hospodářství neudělal ani hovno. Dneska už ani nevíte, jestli vaše banka ráno otevře. Nemám v úmyslu si stěžovat. Ale ve třicátejch letech aspoň každej věděl, jak na tom je. Dneska se v tom nikdo nevyzná. Nikdo neví, jak to všechno drží pohromadě. A nikdo neví, pro koho vlastně pracuje. Pokud vůbec někde pracuje.
K čertu, musím s tím přestat. Nikdo jinej si na dnešní situaci nestěžuje. A jestli ano, pak to dělá někde, kde ho nikdo neslyší.
A já tu sedím a píšu básně, román. Nemůžu si pomoct, nic jinýho neumím.
Šedesát let jsem byl chudej. Teď nejsem ani bohatej, ani chudej.
Na závodišti budou propouštět lidi, který pracujou u stánků, na parkovištích, v kancelářích a v údržbě. Výhry budou pořád menší. Míň koní. Míň žokejů. Míň smíchu. Kapitalismus přežil komunismus. A teď požírá sám sebe. Přichází rok 2000. To už tady nebudu. Dávno budu mrtvej. Nechám tady svou hromádku knih. Sedm tisíc lidí na závodišti. Sedm tisíc. Tomu nemůžu uvěřit. Sierra Madre roní slzy ve smogu. Až koně přestanou běhat, nebe spadne na zem a všechno rozdrtí. Glassware vyhrál devátej závod, platili 9 dolarů za dvoudolarovej tiket. Vsadil jsem deset dolarů.

Z knihy: Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení