14/10/91 - 12:47

Na závodišti potkáte podivný typy. Jeden chlápek tam chodí skoro každej den. Zdá se, že nikdy nic nevyhraje. Po každým závodě nadává na koně, kterej vyhrál. „STEJNĚ STOJÍ ZA HOVNO!“ křičí. A pak zuřivě vysvětluje, že ten kůň nikdy neměl vyhrát. Huláká dobrejch 5 minut. Takovej kůň má obvykle šanci 5 ku 2 nebo 3 ku 1 nebo 7 ku 2. Musí něco ukázat, jinak by byl poměr mnohem větší. Ale tenhle gentleman to nechápe. A co teprve když o výsledku musí rozhodnout cílová fotografie. Pak se opravdu rozzuří. „SERU BOHU DO KSICHTU! TOHLE MI NESMÍ DĚLAT!“ Nechápu, proč ho ze závodiště nevyhodí.
Jednou jsem se zeptal jinýho chlápka: „Jak to ten chlap dělá?“
„Půjčuje si peníze,“ odpověděl mi.
„A to mu pořád někdo půjčuje?“
„Pokaždý si najde někoho novýho. Znáte jeho oblíbenou větu?“
„Ne.“
„V kolik zejtra ráno otvírá banka'?“
Myslím, že prostě chce bejt na závodišti, prostě tam chce bejt. Připadá mu to dobrý, přestože pořád prohrává. Musí tam bejt. Šílenej sen. Ale je to dost nudný. Každej si myslí, že nikdo jinej koním nerozumí. Ztracený existence. Já jsem jeden z nich. Jenže to je můj koníček. Aspoň si to myslím. Doufám. Ale něco na tom je, i když jen na krátkej okamžik, když můj kůň běží a pak vyhraje. Dívám se na to a cítím jakýsi opojení. Život začíná mít smysl, když koně běží, jak očekáváte. Ale jinak je to nuda. Všude stojí lidi. Většina prohrála. Jsou vysušený jako prach. Úplně vyčerpaný. Ale když se přemůžu a zůstanu doma, cítím se hrozně mdlej, nemocnej, zbytečnej. Je to divný. Večer je to dobrý, vždycky píšu večer. Ale dny musím nějak zabít. Jsem v jistým smyslu nemocnej. Odmítám vidět realitu. Ale kdo ji chce vidět?
Jednou jsem pil v jednom baru ve Filadelfii od pěti ráno do dvou ráno druhýho dne. Zdálo se mi, že nemůžu bejt nikde jinde. Občas jsem si ani nepamatoval, že jsem na chvíli odešel a pak se zase vrátil. Zdálo se mi, že pořád sedím na barový židli. Nechtěl jsem vidět realitu. Nelíbila se mi.
Pro tohohle chlápka je závodiště něco takovýho, jako byl pro mě ten bar.
Tak dobře, řekněte mi něco užitečnýho. Bejt právník? Doktor? Kongresman? To je taky hovno. Lidi si myslí, že ne, ale je to hovno. Tyhle lidi jsou otroci systému a nemůžou se z něj dostat. A skoro nikdo nedělá svou práci dobře. Ale na tom nezáleží, aspoň žijou v bezpečný kukle.
Jednou to bylo docela zajímavý. Už zase mluvím o dostihách.
Jako obvykle tam byl Bláznivej Křikloun. Ale byl tam ještě jeden chlápek. Bylo vidět, že má něco s očima. Vypadaly rozzlobeně. Stál poblíž Křiklouna a poslouchal jeho předpovědi na příští závod. V tom byl Křikloun dobrej. A bylo jasný, že Rozzlobený Oko sází podle Křiklounovejch rad.
Čas běžel. Vracel jsem se ze záchodu a všechno jsem viděl a slyšel. Rozzlobený Oko řvalo na Křiklouna: „Jdi k čertu, drž hubu! Já tě zabiju!“ Křikloun se otočila pomalu odcházel. Přitom strašně unaveně a znechuceně říkal: „Prosím... Prosím...“ Rozzlobený Oko šlo za ním: „TY HOVADO! JÁ TĚ ZABIJU!“
Přišli policajti a odvedli Rozzlobený Oko. Bylo jasný, že smrt na závodišti je nepřípustná.
Chudák Křikloun. Celej zbytek dne mlčel. Ale zůstal tam až do konce. Sázení vás může sežrat zaživa.
Jedna moje přítelkyně mi kdysi řekla: „Jsi na tom opravdu špatně, snažíš se odnaučit pít a zároveň chceš přestat sázet na koně.“ Ale ani jedno jí příliš nevadilo, pokud to nestálo v cestě našim sexuálním hrátkám.
Vzpomínám si na jednoho svýho přítele, kterej byl totální hazardní hráč. Ten mi kdysi řekl: „Je mi jedno, jestli vyhrávám, nebo ne, chci si prostě zahrát.“
Já jsem jinej, často jsem neměl co jíst. Nemít žádný peníze může bejt romantický, když jste mladý.
Druhej den byl Křikloun na závodišti zase. Nic se nezměnilo: nadával na výsledky každýho závodu. V jistým smyslu je to génius, protože nikdy nevsadí na správnýho koně. Přemýšlejte o tom. Je to hrozně těžký. I když nevíte vůbec nic, můžete si vybrat číslo, jakýkoli číslo, třeba 3. Můžete sázet na trojku dva nebo tři dny a nakonec musíte vyhrát. Ale Křikloun nikdy nevyhrál. Je úžasnej. O koních ví úplně všechno, ale nikdy nevsadí na vítěze. Přemýšlejte o tom. A pak na to zapomeňte, nebo se z toho zblázníte.
Dneska jsem vyhrál 275 dolarů. Na dostihy jsem začal chodit poměrně pozdě, teprve v pětatřiceti. Chodím sem 36 let a myslím, že mi závodiště dluží 5000 dolarů. Kdyby mi bohové dali dalších 8 nebo 9 let, nakonec bych umřel a byli bysme vyrovnaný.
To je cíl, za kterým má cenu jít, nemyslíte? Cože?

15/10/91 - 0:55

Úplně vyčerpanej. Tenhle tejden mám za sebou několik nocí chlastání. Musím přiznat, že se už nezotavuju tak rychle jako dřív. Nejlepší na tom je, že když jsem utahanej, nenapadají mě (při psaní) žádný divoký myšlenky. To není tak špatný, ale nesmím si z toho udělat návyk. Psaní by vás mělo posilovat. Pokud to dělá, je zajímavý a zábavný.
Jeden spisovatel, kterýho znám, telefonuje lidem a říká jim, že píše 5 hodin každou noc. Asi se tomu máme obdivovat. Musím vám to vůbec říkat? Záleží jen na tom, co píše. A taky by mě zajímalo, jestli do těch pěti hodin psaní počítá čas strávenej u telefonu.
Já můžu psát jednu až čtyři hodiny denně, ale tu čtvrtou hodinu už skoro nic nenapíšu. Znal jsem jednoho chlápka, kterej mi kdysi řekl: „Šoustali jsme celou noc.“ To není ten, co píše 5 hodin každou noc. Ale setkali se spolu. Myslím, že by se měli střídat. Ten, co 5 hodin píše, by měl celou noc šoustat a ten, co celou noc šoustá, by měl 5 hodin psát. Anebo může šoustat jeden druhýho, zatímco někdo jinej píše. Ale ne já. Ať to píše ta ženská. Jestli vůbec nějakou mají...
Hmmm... dneska večer jsem trochu přiblblej. Přemejšlím o Maximu Gorkým. Proč? Ani nevím. Mám takovej dojem, že Gorký nikdy neexistoval. Některý spisovatelé opravdu žili. Například Turgeněv nebo D. H. Lawrence. Hemingway žil jen na polovic. Skutečně žil, ale zároveň nežil. Ale Gorký? Ten napsal pár dobrejch věcí. Před revolucí. Po revoluci to bylo slabší. Neměl už na co nadávat. Jako ty aktivisti, který potřebujou válku, aby měli proti čemu protestovat. Některý lidi se protestováním proti válce docela dobře živí. A když náhodou žádná válka není, nevědí, co mají dělat. Například během války v Perským zálivu některý spisovatelé a básníci plánovali obrovský demonstrace. Dokonce si připravili básně a proslovy. A najednou válka skončila. A demonstrace byla naplánovaná na příští tejden. Ale oni ji neodvolali. Stejně demonstrovali. Protože chtěli bejt na jevišti. Potřebovali to. Jako ten indián, kterej tančí, aby přivolal déšť. Já osobně jsem proti válce. Byl jsem proti válce už v době, kdy to ještě nebylo populární, slušný a intelektuální. Motivace mnoha profesionálních protestantů mi připadá podezřelá. Od Gorkýho jsem se dostal až sem? Co na tom záleží?
Další dobrej den na dostihách. Nebojte se, nevyhrávám všechno. Obvykle sázím 10 až 20 dolarů na první místo. A když to vypadá obzvlášť dobře, vsadím 40 dolarů.
Závodiště lidi matou. Před každým závodem se objeví na obrazovce dva chlápci, který žvaněj o tom, kdo podle nich vyhraje. Tvrdí, že závodiště nic nevydělává. To dělají všechny sázkový kanceláře a všichni funkcionáři jezdeckejch klubů, který určujou handicapy. Ale ani počítače nedokážou předpovědět, která kobyla doběhne první, bez ohledu na to, kolik do nich nacpete informací. Kdykoli někomu zaplatíte za to, že vám řekne, co máte dělat, prohrajete. A totéž platí o vašem psychiatrovi, o vašem psychologovi, o vašem makléři, o vašem učiteli atd.
Nic vás nenaučí víc než vaše vlastní zkušenost. Ale většina lidí má strach. Bojí se neúspěchu, a proto se jim nic nedaří. Jsou zvyklý, že jim někdo řekne, co mají dělat. To začíná už v rodině a pokračuje to ve škole a pak v zaměstnání.
Já měl teď pár dní štěstí a najednou vím všechno.
Mám tu otevřený dveře a mrznu, ale nepůjdu je zavřít, protože bych přerušil nit myšlenek, který mě právě napadají. Kašlu na to, zavřu je. Vstanu, zavřu dveře a půjdu se vychcat.
Už jsem to udělal. Oboje. Dokonce jsem si vzal svetr. Starej spisovatel si oblíká svetr, sedá si k počítači, zírá na monitor a píše o životě. Jak posvátná činnost. A napadlo vás někdy, kolik chcanek člověk vychčije za celej život? Kolik toho sní a vysere? Tuny. Příšerný. Nejlepší je umřít a zmizet, všechno jen otravujeme svejma sračkama. K čertu s tanečnicema, i ty to dělají.
Zejtra žádný koně. V úterý je závodiště zavřený.
Teď půjdu dolů a budu se dívat se svou ženou na nějakou pitomost v televizi. Většinou jsem buď u počítače, nebo na dostihách. Možná to ženě vyhovuje. Aspoň doufám. Už jdu dolů. Jsem dobrej manžel. Jdu dolů po schodech. Žít se mnou musí bejt divný. I mně to připadá divný.
Dobrou noc.

Z knihy: Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení