20/10/91 - 0:18

Tohle je jeden z těch večerů, kdy člověk nemá náladu na nic. Představte si, že by to tak bylo pořád. Únava. Apatie. Žádná lehkost. Žádnej tanec. Dokonce ani znechucení.
Člověka dokonce ani nenapadne spáchat sebevraždu. Ani na to nepomyslí.
Zvednu se. Podrbu se. Napiju se vody.
Cítím se jako venkovskej voříšek v červenci, ale teď je říjen.
A přece to byl dobrej rok. V knihovně mám hromady popsanejch stránek. Napsal jsem je od 18. ledna. Psal jsem jako blázen. Žádnej normální člověk by toho tolik nenapsal. Je to nemoc.
Byl to dobrej rok taky proto, že jsem tu měl mnohem míň návštěv. Jeden chlápek mě ale obelstil. Napsal mi z Londýna, že prý učil v Soweto. A když studentům četl Bukowskýho, hodně z nich projevilo skutečnej zájem. Černý africký studenti. To se mi líbilo. Mám rád věci, který se dějou na dálku. Později mi ten chlápek napsal, že pracuje v redakci Guardian a že by se mnou rád udělal interview. Chtěl moje telefonní číslo a já mu ho dal. Pak mi zavolal. Mluvil docela dobře. Domluvili jsme si schůzku. A potom přijel. Nalili jsme mu víno a on začal. Interview bylo docela dobrý, ale trochu ležérní, podivný. Dal mi otázku, já odpověděl a on začal mluvit o nějakým svým zážitku, kterej víceméně souvisel s mou odpovědí. Víno teklo proudem a interview skončilo. Pili jsme dál a on mluvil o Africe atd. Jeho přízvuk se postupně měnil, začal mluvit vulgárně. Připadal mi stále hloupější. Měnil se nám přímo před očima. Začal mluvit o sexu a už u toho zůstal. Líbily se mu černošky. Řekl jsem mu, že jich moc neznáme, ale že Linda má jednu přítelkyni, která je Mexičanka. To se mu líbilo. Začal mluvit o tom, jak miluje mexický holky. Chtěl se s tou Mexičankou sejít. Trval na tom. Řekli jsme mu, že nevíme, jestli to bude možný. Pořád o tom mluvil. Pili jsme dobrý víno, ale on mluvil, jako by bylo řezaný whiskou. Potom už jen opakoval: „Mexičanka... Mexičanka... kde je ta mexická holka?“ Byl úplně nalitej. Jako nějakej barovej opilec. Řekl jsem mu, že půjdu spát. Ráno musím jít na dostihy. Dovedli jsme ho ke dveřím. „Mexičanka, Mexičanka...,“ drmolil.
„Pošlete mi kopii toho interview,“ řekl jsem.
„Samozřejmě, samozřejmě,“ odpověděl. „Mexičanka...“
Zavřeli jsme dveře. Konečně byl pryč.
Pak jsme museli pít dál, abysme na něj zapomněli.
To bylo před několika měsíci. Žádnej článek jsem nikdy nedostal. Ten chlápek neměl s Guardianem nic společnýho. Ani nevím, jestli vůbec telefonoval z Londýna. Nejspíš volal z Long Beach. Lidi si vymýšlejí různý záminky, aby se ke mně dostali. A protože za interview se neplatí, každej může zaklepat na dveře s magnetofonem a spoustou otázek. Jednou přišel nějakej chlápek s německým přízvukem. V ruce měl magnetofon a říkal, že je z nějakýho časopisu, kterej čtou miliony lidí. Seděl tu hodiny. Jeho otázky mi připadaly hloupý, ale snažil jsem se bejt příjemnej. Nahrál si skoro 3 hodiny rozhovoru. Pili jsem a pili a pili. Brzy mu začala padat hlava. Upili jsme ho až pod stůl a pili jsme dál. Byla to legrace. Hlava mu padala a z pusy mu tekly sliny. Zatřásl jsem s ním. „Probuďte se!“ Probudil se a podíval se na mě. „Něco vám musím říct,“ řekl. „Já nejsem žádnej novinář. Chtěl jsem se s vámi jen setkat.“
Dřív jsem bejval snadnou obětí fotografů. Říkali, že mají úžasný styky a posílali mi ukázky svejch fotografií. Pak si přinesli svý fotoaparáty a filtry a blesky a přivedli si svý asistenty. A pak jsem o nich už neslyšel. Nikdy mi neposlali žádnou fotografii. Ani jedinou. Fotografové jsou největší lháři. „Pošlu vám celou sadu,“ řekl mi jeden. „A pošlu vám jednu fotografii v životní velikosti.“ „Co tím myslíte?“ zeptal jsem se. „Pošlu vám fotografii 2 krát 1 metr.“ To bylo před několika lety.
Vždycky jsem říkal, že úkolem spisovatele je psát. Když naletím těmhle podvodníkům, je to moje vina. Už jsem s nima skončil. Ať si teď otravujou Elizabeth Taylorovou.

Z knihy: Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení