22/10/91 - 16:46

Nebezpečnej život. Musel jsem vstávat v 8 ráno, abych nakrmil kočky, protože v 8:30 měl přijít někdo od Westec Security, aby nám nainstaloval lepší bezpečnostní systém. (Jsem vůbec ten samej člověk, co spával na popelnicích?)
Chlápek od Westec Security přišel přesně v 8:30. Dobrý znamení. Provedl jsem ho barákem a ukázal mu všechny okna, dveře atd. Dobrý, dobrý. Nainstalujeme automatický hasicí zařízení, detektory atd. Linda přišla dolů a dala mu pár otázek. V těchhle věcech se vyzná líp než já.
Já myslel jen na jedno: „Jak dlouho to bude trvat?“
„Tři dny,“ řekl mi.
„Proboha,“ řekl jsem. (Dva dny z toho bude zavřený závodiště.)
A tak jsme ho tam nechali a řekli mu, že se brzy vrátíme. Měli jsme dárkovej kupón na 100 dolarů, kterej nám někdo dal jako svatební dar. Navíc jsem měl šek za honorář. A tak jsme jeli nejdřív do banky. Podepsal jsem šek.
„Líbí se mi váš podpis,“ řekla slečna u přepážky.
Přišla druhá slečna o podívala se na podpis.
„Pokaždý se podepisuje jinak,“ řekla Linda.
„Musím se podepisovat do svejch knih,“ řekl jsem.
„Je spisovatel,“ řekla Linda.
„Opravdu? A co píšete?“ zeptala se slečna.
„Řekni jí to,“ řekl jsem Lindě.
„Píše básně, povídky a romány,“ řekla Linda.
„A taky jsem napsal scénář,“ řekl jsem. „Štamgast.“
„Ach,“ usmála se slečna. „Viděla jsem to.“
„Líbilo se vám to?“
„Líbilo,“ usmála se. „Děkuju vám,“ řekl jsem.
Pak jsme odešli.
„Když jsme tam přicházeli, slyšela jsem, jak jedna z těch slečen říká: 'Vím, kdo to je',“ řekla Linda.
Chápete? Byli jsme slavný. Nastoupili jsme do auta a jeli se najíst do jedný restaurace poblíž obchodního domu Magnin's.
Objednali jsme si chlebíčky, jablečnej mošt a kapučíno. Nákupní středisko bylo skoro prázdný. Byznys byl špatnej. Ale my jsme měli stovku na útratu. Pomůžeme ekonomice.
Byly tam samý ženský. Seděly samy nebo ve dvou. Mužský byli někde jinde. To mě nevadilo, se ženskejma jsem se cítil bezpečně. Odpočíval jsem. Moje rány se hojily. Kdybych tak mohl pořád skákat z útesů. Po krátkým odpočinku budu možná skákat znovu. Možná.
Dojedli jsme a šli do Magnin's. Potřeboval jsem košile. Podíval jsem se na několik košil. Všechny vypadaly, jako by je navrhl nějakej blbec. Žádnou jsem si nekoupil. Linda potřebovala kabelku. Našla jednu ve slevě. Za 395 dolarů. Vypadala spíš na $49,50. Linda si ji nekoupila. Byly tam 2 křesla se sloníma hlavama na opěradlech. Pěkný. Ale stály tisíce. Byl tam skleněnej pták, hezkej, 75 dolarů, ale Linda říkala, že na něj nemáme místo. Totéž řekla o rybě s modrejma pruhama. Začalo mě to unavovat. Dívat se na věci mě unavuje. Obchodní domy mě vyčerpávají a ničí. Nic v nich není. Tuny a tuny sraček. Nechtěl bych je ani zadarmo. Copak nemůžou prodávat něco pěknýho?
Rozhodli jsme se, že přijdeme jindy. Šli jsme do knihkupectví. Potřeboval jsem nějakou knihu o počítačích. Chtěl jsem se něco naučit. Našel jsem jednu knihu. Šel jsem k pokladně. Zaplatil jsem kartou. „Děkuju,“ řekl prodavač. „Mohl byste mi podepsat tuhle knihu?“ Podal mi moji poslední knihu. Tak vidíte, byl jsem slavnej. Už podruhý ten den mě někdo poznal. To stačí. Víc než dvakrát a měl bych problémy. Bohové to zařídili dobře. Zeptal jsem se prodavače, jak se jmenuje, a napsal mu do knihy věnování s obrázkem.
Zastavili jsme se v krámě s počítači. Potřeboval jsem papír do tiskárny. Žádnej neměli. Pohrozil jsem prodavači pěstí. Vzpomněl jsem si na starý časy. Prodavač mi doporučil jinej krám. Tam jsme našli všechno za snížený ceny. Koupil jsem si papír aspoň na dva roky, taky nějaký obálky, pera a sponky na papíry. Teď jsem už mohl jen psát.
Jeli jsme domů. Chlápek z bezpečnostní agentury už odešel. Mezitím přišel obkladač a zase odešel. Nechal tam vzkaz. „Vrátím se ve 4 odpoledne.“ Věděli jsme, že se ve 4 nevrátí. Byl to blázen. Měl špatný dětství. Dost zmatený. Ale byl šikovnej.
Odnesl jsem všechno nahoru. Byl jsem připraven. Byl jsem slavnej. Byl jsem spisovatel.
Sedl jsem si k počítači. Pustil jsem si HLOUPÝ HRY a začal hrát Tao. Hrál jsem pořád líp. Málokdy jsem prohrál. Bylo to jednodušší než vyhrát na koních, ale nebylo to tak uspokojující. Ve středu jdu zase na dostihy. Sázení na koně mě udržuje ve formě. Je to součást celkovýho plánu. Funguje to. A teď mám 5000 listů čistýho papíru.

Z knihy: Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení