31/10/91 - 0:27

Hroznej den na závodišti. Ne proto, že bych prohrál, možná jsem dokonce pár centů vyhrál, ale byla tam strašná atmosféra. Úplně mrtvý. Jako bych seděl ve vězení a počítal dny. A mně už jich moc nezbejvá. Stejný tváře, stejný výhry. Někdy mám pocit, že všichni žijeme v nějakým filmu. Víme, co říkat, kam jít, jak se chovat, akorát tu není žádná kamera. Ale nikdy se z toho filmu nedostaneme. A je to mizernej film. Všechny pokladníky na závodišti znám až příliš dobře. Někdy spolu mluvíme, když sázím. Rád bych našel pokladníka, kterej mi prodá lístek a nic neříká. Ale všichni jsou nakonec společenský. Prostě se nuděj. A taky jsou pořád ve střehu: některý sázkaři jsou trochu šílený. Často dochází k hádkám. Pak začnou zvonit zvonky a přibíhá ochranka. Když s námi pokladníci mluví, můžou odhadnout, co jsme zač, a cítí se bezpečněji. Dávají přednost přátelskýmu sázkaři.
Já nemám se sázkaři problémy. Všichni vědí, že jsem blázen a že s nikým nechci mluvit. Pořád se snažím vymyslet novej systém a často ho měním uprostřed závodů. Snažím se přizpůsobit čísla realitě, snažím se to šílenství zakódovat do několika čísel. V jednom článku o šachách jsem četl, že král, střelec a věž jsou rovnocenný králi a dvěma koním. K řešení toho problému použili počítač s 65 536 procesory. Počítač analyzoval 100 miliard tahů a problém vyřešil za 5 hodin. Zjistilo se, že král, věž a střelec mohli porazit krále a dva koně během 223 tahů. To je fascinující. Je to určitě zajímavější než přiblblý sázení na koně.
Myslím, že jsem ve svým životě pracoval příliš dlouho jako obyčejnej dělník. Pracoval jsem jako dělník do svejch padesáti let. Donutili mě, abych každej den někam šel, zůstal tam spoustu hodin a pak se zase vrátil. Mám špatný svědomí, když se nečinně povaluju. A tak chodím na dostihy, nudím se a zároveň blbnu. Večery trávím u počítače nebo piju anebo dělám oboje. Některý čtenáři si myslí, že miluju koně, že mě dostihy vzrušujou a že jsem fanatickej hazardní hráč. Lidi mi posílají dopisy, ve kterejch mi píšou o koních a dostihách atd. Vůbec mě to nezajímá. Na dostihy chodím skoro nerad. Jsem příliš pitomej, než aby mě napadlo jít někam jinam. Kam, kam během dne? Do vysutejch zahrad? Do kina? Pomozte mi, k sakru, já už nemůžu vysedávat celej den se ženskejma. A většina chlapů v mým věku je mrtvá. A ty, co ještě mrtvý nejsou, ty by mrtvý bejt měli, protože už tak vypadají.
Snažil jsem se nechodit na dostihy, ale byl jsem hrozně nervózní a deprimovanej a neměl jsem žádnou energii. Když vytáhnu paty z domu, jsem nucenej pozorovat Lidstvo, a když pozorujete Lidstvo, MUSÍTE nějak reagovat. Je to strašný, ustavičnej horor. Na dostihách se nudím, děsí mě to, ale jsem zároveň tak trochu student. Student pekla.
Kdo ví? Možná se jednou probudím a nebudu schopnej vstát z postele. Budu tam ležet a malovat na kus papíru přilepenej na stěně. Budu malovat dlouhým štětcem a možná se mi to bude líbit.
Ale zatím studuju tváře sázkařů, lepenkový tváře, strašný, zlý, prázdný, chamtivý, umírající tváře. Trhají jeden lístek za druhým, čtou všelijaký papíry, sledujou výsledky na tabuli, zatímco jsou drceni, a já tam stojím s nima a jsem úplně stejnej. Jsme všichni nemocný, jsme hlupáci, který nikdy neztrácej naději. Naše ubohý hadry, naše starý auta. Ženeme se za přeludem a ničíme si život jako všichni ostatní.

Z knihy: Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení