3/11/91 - 0:48

Dneska jsem nešel na dostihy, bolelo mě v krku a taky jsem měl bolesti hlavy, na pravý straně. Když je vám 71 let, nikdy nevíte, kdy vám vybouchne hlava. Ještě pořád se jdu občas napít a kouřím příliš cigaret. Moje tělo je na mě nasraný, ale musím něčím nakrmit mozek. A taky ducha. Pití napájí můj mozek a mýho ducha. Nicméně jsem zůstal doma a spal do 12:20.
Klidnej den. Vlezl jsme do bazénu jako nějakej prominent. Svítilo slunce a voda bublala a vířila. Uklidnil jsem se. Proč ne? Chci se cítit líp. Svět je jako roztrženej pytel sraček. Já ho nezachráním. Ale dostávám spoustu dopisů od lidí, který mi píšou, že jim moje knihy zachránily krk. Proto jsem je nepsal. Píšu proto, abych si zachránil svůj vlastní krk. Vždycky jsem byl mimo, nikdy jsem nebyl jako ostatní. Přišel jsem na to už ve škole. A taky jsem brzy zjistil, že se strašně pomalu učím. Všichni ostatní věděli všechno. Já věděl úplný hovno. Všechno se koupalo v bílým a oslnivým světle. Byl jsem hlupák. Ale přesto jsem věděl, že nejsem úplnej hlupák. Vždycky jsem v sobě měl něco, co jsem si chránil. Na tom nezáleží. Teď jsem v bazénu a můj život pomalu končí. Nevadí mi, že jsem ten cirkus poznal. A pořád je spousta věcí, o kterejch můžu psát, než mě hodí do temnoty, nebo co to je. To se mi líbí na slovech, nikdy se nezastaví, pořád hledají a tvoří nový věty. Je to zábava. Jsem plnej slov. Mám štěstí. Sedím v bazénu. Bolí mě hlava a bolí mě v krku. Mám štěstí. Starej spisovatel přemítá v bazénu. To je dobrý. Ale peklo je tu pořád, každou chvíli se může otevřít.
Moje stará žlutá kočka vyšla ven a dívala se na mě ve vodě. Koukali jsme jeden na druhýho. Oba jsme věděli všechno a zároveň nic. Pak odešla.
Den pokračoval. Šli jsme s Lindou někam na oběd, už nevím kam. Jídlo nebylo moc dobrý, restaurace byla plná lidí. Byli živý, ale nebyli živý. Seděli u stolů, jedli a mluvili. To mi něco připomíná. Nedávno jsem se cestou na dostihy zastavil někde na obědě. Sedl jsem si k pultu, restaurace byla úplně prázdná. Objednal jsem si něco k jídlu a začal jíst. Přišel nějakej chlápek a posadil se PŘÍMO VEDLE MĚ. U pultu bylo dalších 20 nebo 25 židlí. Ten chlápek si ale sedl na židli vedle mě. Já lidi tak moc nemiluju. Čím jsem od nich dál, tím jsem radši. Chlápek si objednal jídlo a začal se bavit se servírkou. Mluvil o fotbalu. Taky se na to někdy dívám, ale mluvit o tom v restauraci? Pořád se o tom bavili. Pořád. Oblíbenej hráč. Kdo vyhraje atd. Pak se k nim přidal nějakej host, kterej seděl v boxu. Myslím, že by mi to nevadilo, kdyby těsně vedle mě neseděl ten pitomec. Dobrej chlápek, jistě. Rád se díval na fotbal. Je to bezpečný. Americký. Ale sedět vedle mě. Na to zapomeňte.
Takže, byli jsme na obědě, Linda a já, a pak jsme se vrátili domů, všechno bylo dobrý, ale po setmění si Linda něčeho všimla. Vždycky měla postřeh. Viděl jsem ji, jak se vrací ze zahrady. Řekla mi: „Starej Charley upadl, jsou tam hasiči.“
Starýmu Charleymu je 96 let. Bydlí ve velkým domě hned vedle nás. Minulej tejden mu umřela žena. Žili spolu 47 let.
Vyšel jsem na ulici a viděl hasičský auto. Stál u něj jeden z hasičů. „Jsem Charleyho soused. Je živej?“
„Je,“ odpověděl.
Bylo jasný, že čekají na sanitku. Záchranka přijela. Bylo to divný. Vystoupili z ní dva malý chlápci, připadali mi malý. Stáli vedle sebe. Přišli k nim tři hasiči. Jeden z nich jim začal něco říkat. Ty chlápci tam stáli a přikyvovali. A pak bylo po všem. Vytáhli nosítka a nesli je do domu.
Byli tam hrozně dlouho. Pak vyšli ven. Na nosítkách ležel starej Charley. Když ho nakládali do sanitky, přišel jsem blíž a řekl mu: „Držte se Charley.“ „Budeme na vás čekat,“ řekla Linda.
„Kdo jste?“ zeptal se Charley.
„Jsme vaši sousedi,“ odpověděla Linda.
Pak ho naložili a odjeli. Dva Charleyho příbuzný jeli v červeným autě za nima.
Přišel k nám soused, kterej bydlí přes ulici. Podali jsme si ruce. Několikrát jsme spolu byli pít. Řekli jsme mu o Charleym. Všichni jsme byli naštvaný, že ho příbuzný nechávají samotnýho. Ale nemohli jsme nic dělat.
„Nechcete se podívat na můj vodopád?“ řekl soused.
„Tak dobře,“ řekl jsem. „Půjdeme se na něj podívat.“
Přešli jsme ulici, prošli domem kolem jeho ženy a dětí a vyšli na zahradě u bazénu. A tam byl OBROVSKEJ vodopád. Vylezl jsem na skálu za vodopádem a viděl, že voda teče z kmene stromu. Vodopád byl obrovskej. Byl postavenej z ohromnejch a krásnejch kamenů různejch barev. Voda padala dolů, osvětlená reflektory. Bylo to neuvěřitelný. Nějakej dělník tam ještě něco dodělával.
Podal jsem mu ruku.
„Četl všechny tvoje knihy,“ řekl soused.
„Nekecej,“ řekl jsem.
Dělník se na mě usmál.
Pak jsme šli zpátky do domu. Soused se mě zeptal: „Nedáš si sklenici vína?“
„Ne děkuju,“ řekl jsem. Pak jsem mu vysvětlil, že mě bolí hlava a krk.
Linda a já jsme šli domů.
A to je v podstatě všechno, co se ten den a večer stalo.

Z knihy: Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení