Charles Bukowski vypovídá
Chicago Literary Times 1963

Tohle je vůbec první rozhovor s Bukowskim. V roce 1963 už mu sice vyšlo několik knih, ale jen ve směšně malých nákladech (200-300 výtisků).

Najít Charlese Bukowskiho je pro novináře podobný úkol, jako pro badatele najít Yettiho. Je těžké ho najít a když už ho najdete, život je najednou dost nebezpečný. Kdosi tvrdil, že žádný Charles Bukowski neexistuje. Jakási vytrvalá fáma po mnoho let hlásala, že ty bouřlivé básně byly pod jeho jménem napsány jakousi škaredou, starou ženskou s chlupatým podpažím.

Ale Charles Bukowski opravdu žije v jednopokojovém bytě se skládací postelí a studenou vodou v srdci Hollywoodu. Chudý Charles Bukowski, vypadající jako feťák v důchodu, přesně zapadá do svého prostředí. Když otevřel dveře, jeho smutné oči, vyčerpaný výraz a strniště na tváři mi prozradilo, že byl především unaveným mužem. Sedli jsme, hovořili, pili pivo a skotskou a Charles mi konečně, jako podvolující se pana, poskytl svůj první rozhovor.

Kaye: Trápí vás, že Huxley na vás plive?

Bukowski: No, to je dobrá otázka. (Nahnul se ke skrýši za tou rozkládací postelí a vrátil se se dvěmi svými portréty)

Kaye: Kdo je maloval?

Bukowski: Moje přítelkyně. Zemřela minulý rok. Jaká byla otázka?

Kaye: Trápí vás, že Huxley na vás plive?

Bukowski: Nikdy jsem o Huxleyovi nepřemýšlel, ale teď, když jste se o tom zmínil, ne, netrápí mě to.

Kaye: Kdy jste začal psát?

Bukowski: Když mi bylo 35. Počítaje obyčejné šestnáctileté básnické začátky, tak 23.

Kaye: Mnoho kritiků si všimlo, že vaše práce je autobiografická a přímá. Dbáte na to?

Bukowski: Skoro pořád. Devadesát devět ze sta, ne-li sto. Ostatní byly vymyšleny. Nikdy jsem nebyl v Belgickém Kongu.

Kaye: Chtěl bych se zmínit o jedné básni ve vaší nejvíce recenzované knize, Run With the Hunted (Běh se štvancem). Co vás k tomuto názvu inspirovalo a prozraďte, o které dívce jste se zmiňoval v A Minor Impulse to complain (Menší nutkání postěžovat si)?

Bukowski: To nebyla žádná konkrétní dívka; to je vymyšlená dívka, krásná, se silonkami na nohách, tak trochu kurva, bytost napůl prochlastaných nocí. Ale ona skutečně žije, Jen nemá jediné jméno.

Kaye: Není to nezvyklé? Zdá se, že vás vidí jako takovou samotářskou, šedou, básnickou eminenci.

Bukowski: Nevím o žádném básnickém samotáři kromě nebožtíka Jefferse (Robinson Jeffers). Ostatní se snaží poplivat a rozdrtit všechny ostatní. Myslím, že jsem poslední samotářský básník.

Kaye: Proč nemáte rád lidi?

Bukowski: A kdo má rád lidi? Ukažte mi ho a já vám ukážu, proč nemám rád lidi. Doba. Musím si dojít pro další pivo. (Odbelhal se do malé kuchyňky a já jsem na něj zakřičel další otázku)

Kaye: Taková otřepaná otázka. Kdo je podle vás největší žijící básník?

Bukowski: Není otřepaná. To je těžké. No, máme Ezru...Pounda a máme T.S. (Eliot), ale oba už přestali psát. Z těch píšících bych řekl... No, Larry Eigner.

Kaye: Opravdu?

Bukowski: Jo. Neznám teda nikoho se stejným názorem. Všechno je to věcí názoru.

Kaye: Co si myslíte o homosexuálních básnících?

Bukowski: Homosexuálové jsou citliví, no a citlivá poezie je špatná, Ginsberg vybočil tím, že udělal homosexuální poezii silnou poezií, téměř mužskou; ale z širšího hlediska, homosexuál zůstane homosexuálem a ne básníkem.

Kaye: Teď k důležitějším věcem, jaký měl Mickey Mouse vliv na americkou představivost, jak to cítíte?

Bukowski: Velký. Opravdu velký. Podle mě měl Mickey Mouse větší vliv na americkou veřejnost než Shakespeare, Milton, Dante, Rabelais, Šostakovič, Lenin a/nebo Van Gogh. Který z nich se zajímal o americkou veřejnost? Disneyland zůstane hlavní atrakcí jižní Kalifornie, hřbitovy nám ale přece jenom připomenou realitu.

Kaye: Jak se vám píše v Los Angeles?

Bukowski: Nezáleží kde píšete, dokud máte zdi, stroj, papír a pivo. Můžete psát třeba u vulkánu. Myslíte, že můžu dostat zaplaceno za 20 básní za týden aby mě dostaly z kriminálu?

Kaye: Kolikrát vás zavřeli?

Bukowski: Co já vím? Mockrát ne; možná 14-15. Myslím, že bylo horší, že to do mě pokaždé strčili a natrhli mi prdel, nevím proč.

Kaye: Pane Bukowski, jak se díváte do budoucnosti teď, když vás všichni chtějí tisknout?

Bukowski: Lehával jsem ožralý po ulicích a nejspíš v tom budu pokračovat. Bukowski, kdo to je? Četl jsem o Bukowskim a nevypadá to, že by to mělo co do činění se mnou. Rozumíte?

Kaye: Jaký měl na vaši práci vliv alkohol?

Bukowski: Hmm, nevím jestli jsem vůbec kdy psal úplně střízlivý. Ale napsal jsem pár dobrých i špatných věcí s kocovinou jako prase, kdy jsem nevěděl, jestli bude lepší další pití nebo žiletka.

Kaye: Vypadáte dnes trochu sklesle.

Bukowski: Ano, jsem. Je neděle večer. V osmém dostihovém kole to bylo špatný. Před koncem sedmého kola jsem měl 103. Padesát jsem měl vyhrát v osmém kole. O půl délky zvítězil kůň s kursem 60:1, za pár let může skončit jako psí nebo kočičí konzerva. No, prostě den kdy jsem moc nevydělal, nebo jen chce osud abych se dneska opil. Už kvůli tomuhle rozhovoru. Asi se opravdu ožeru, až odejdete, fakt že jo.

Kaye: Pane Bukowski, myslíte, že všichni brzy vyletíme do vzduchu?

Bukowski: Ano, myslím že vyletíme. Je to prostě věcí matematiky. Máte teorii a máte lidské mínění. Někde se to nakonec schyluje k průseru nebo nějaký mocný šílenec se to tady všechno chystá vyhodit do vzduchu. To je vše, tak to vidím.

Kaye: A jakou má podle vás roli v tom světovém bordelu básník?

Bukowski: Ta otázka se mi nelíbí. Role básníka není skoro žádná... prostě žádná. A když se začne přetvařovat a snaží se vypadat drsně jako náš drahý Ezra (Pound), dostane nakopáno do své růžové prdelky. Básník je zpravidla je napůl muž a napůl slečinka, žádná skutečná osoba a není schopen vést lidi v situacích kde jde o život nebo o čest. Vím, že tyhle věci jsou proti vám, ale musel jsem vám říct, co si myslím. Když se zeptáte, dostanete odpověď.

Kaye: Je to i váš případ?

Bukowski: No, nevím...

Kaye: Myslel jsem to v širším smyslu. Máte nutkání hledat odpovědi?

Bukowski: Ne, samozřejmě ne. V širším smyslu máme jenom jednu věc. Víte... základní kámen, když máme štěstí; když ne, jsme pod drnem.

Kaye: Tak vše vzdáváme nebo všemu věříme?

Bukowski: Proč taková klišé, proč takové otřepané fráze? No, dobrá, chci říct ne. Nevzdáváme vše. Já říkám, ačkoli to může znít ohraně, že silou, duchem, střelbou, odvahou a riskem několika málo mužů a několika málo cestami se může zachránit zdechlé lidstvo od zadušení. Ale nic se nestane samo od sebe. Bojujme jako muži, ne jako krysy. Doba. Toť vše.

Z anglického originálu přeložil v roce 2006 trasprd.