Tvrdí hoši píšou básně

Sean Penn zpovídá Charlese Bukowskiho

Předmluva: Časopis Time nazval Charlese Bukowskiho “laureát americké mizérie.“ To bylo v Evropě, právě tam sklidil autor největší úspěchy. Ve světě je dnes nejčtenějším žijícím americkým spisovatelem. Jen v Německu bylo prodáno více než 2,2 milionu výtisků jeho děl.

Nyní jako šedesáti šestiletý už Bukowski vytvořil 32 básnických sbírek, 5 knih povídek a 4 romány. Mezi jeho nejznámější díla patří Ham on Rye (Šunkový nářez), Women (Ženy), Hot Water Music (Těžký časy), South of No North, Post Office (Poštovní úřad), The Tales of Ordinary Madness (Příběhy obyčejného šílenství), War All the time a Láska je pes. Jeho poslední básnická sbírka je nazvaná You Get So Alone at Times That It Just Makes Sense (Někdy jste tak sami, až to prostě dává smysl.)

Tento podzim má celostátní premiéru film natočený podle jeho prvního scénáře, Barfly (Štamgast). V hlavních rolích Mickey Rourke a Faye Dunawayová, režisérem je Barbet Schroeder a producentem Francis Ford Coppola, film je autobiografickým popisem Bukowskiho spisovatelských začátků. Dva hlavní hrdinové filmu, Henry a Wanda, se „ze všech sil snaží uniknout před nudným způsobem života, který vede většina americké společnosti,“ stejně jako Bukowski. „Je to ta nezlomná touha přežít za jakoukoli cenu, cenu životů jejich nebo životů kohokoli jiného. Henry a Wanda se odmítají smířit s životem tupého přikyvování. Tento film je zaměřen na jejich statečné šílenství.

My jsme požádali herce a básníka Seana Penna, aby Bukowskiho navštívil a zaměřil se na tohoto velikána samotného.

Charles Bukowski se narodil roku 1920 v německém Adernachu. Ve věku tři let se přestěhoval do Spojených států a byl vychováván v Los Angeles. Nyní bydlí v kalifornském San Pedru se svou ženou Lindou. Notorici, rváči a děvkaři, Genet i Sarter ho nazývají „nejlepším americkým básníkem,“ ale přátelé mu říkají Hank.

O BARECH:

Už nikdy žádné velké vysedávání po barech. S tím jsem se vypořádal. Teď když jdu do baru, tak většinou jen ze srandy. Viděl jsem jich už tolik, je to prostě o hovně – to jak když jsi mladší a chceš prostě třísknout s chlápkem, víš co, hraješ si na tvrďáka – zkoušíš sbalit nějaký štětky – v mém věku už to nemusím. Dnes už se chodím do baru jen vychcat. Promrhal jsem tam už dost let. Už je to prostě tak, že kdybych vešel do baru, jen prošel dveřmi, tak začnu blít.

O ALKOHOLU:

Alkohol je nejspíš jeden z nejlepších způsobů, jak žuchnout na zem – vedle mě. Ano... to byly to jedny z největších žuchanců na zem. No... tak pokračujme. Nakonec to zničí většinu lidí. Já jsem jen jedna částečka z nich. Veškerou svou tvorbu píšu opilý. Jak jsem byl při sexu strnulý, tak mě alkohol uvolnil, sexuálně, abych byl svobodnější. Je to vysvobození, protože jsem od přírody plachý, uzavřený člověk a alkohol ze mě udělá toho hrdinu kráčejícího časem a prostorem, který dělá všechny tyhle troufalosti... Takže ho mám rád... jo.

O KOUŘENÍ:

Rád kouřím. Kouření a alkohol se navzájem doplňují. Probíralo mě z kocoviny, víš když hodně kouříš, obě tvoje ruce jsou žluté, hele jako kdyby jsi na nich měl rukavice... skoro hnědé... a říkáš si „Kurva... jak asi vypadají moje plíce? Kriste!“

O RVANÍ:

Nejlepší je, když dáš na budku borcovi, o kterém si myslíš, že na něj nemáš. Jednou jsem do toho šel s borcem, který mě dost prudil. Řekl jsem, „Fajn, tak jdem.“ Dal jsem ho bez problémů – lehce jsem ho složil. Ležel tam na zemi: Nos měl od krve, celý potlučený! Řekl, „Kriste, pohybuješ se moc pomalu, chlape. Myslej jsem si, že budeš snadnej – ale jak jsme se sakra začli bít – už jsem neviděl tvý ruce, byls kurva rychlej. Co se stalo?“ Řekl jsem, „Nevím, tyjo. Prostě to tak chodí.“ Nech si to doznít. Nech si to chvilku doznít v hlavě.

Moje kočka, Buker, je rváč. Občas dostane trochu do kožichu, ale vždycky vyhraje. Vlastně jsem ho to všechno naučil já... vedl jsem mu levou tlapku, postrkával pravou.

O KOČKÁCH:

Mít kolem sebe bandu koček je dobré. Když se cítíš špatně, jednoduše se podíváš na ty kočky a cítíš se lépe, protože ony vědí, že všechno je prostě tak jak to je. Není proč se rozčilovat. Ony prostě ví. Ony jsou zachránci. Čím víc máš koček, tím déle budeš žít. Kdybys měl sto koček, budeš žít desetkrát déle, než kdybys jich měl deset. Jednoho dne se na to přijde, lidi budou mít stovky koček a budou žít navěky. Je to vážně banální.

O ŽENÁCH A SEXU:

Říkám jim automaty na stížnosti. Pro ně to s borcem není nikdy v pořádku. A když se na tebe prostě snese ta hysterie... nech to plavat. Musím odejít, sednout do auta a jet. Kamkoli. Dát si někde kafe. Kdekoli. Cokoli, jen ne další ženskou. Myslím, že jsou jen jinak stvořené, nemám pravdu? (Je teď na polštáři.) Začnou hysterčit... jsou mimo. Odcházíš a ony to nechápou. (Pisklavým ženským vřískotem:) „Kam jako deš?“ „Jdu kurva odsud, zlato!“ Někdo si myslí, že nenávidím ženy, ale to ne. Dost se toho jen tak říká. Jen slyší „Bukowski je mužský šovinistický prase,“ ale neověřili si to u pramene. Ano, někdy se na ženách špatně podepíšu, ale na mužích taky. A na sobě. Kdybych si o nich opravdu myslel, že jsou špatné, řekl bych to – muži, ženy, děti, psi. Ženy jsou tak jemnocitné, že mají pocit, že jsou vyvolené. To je jejich problém.

O POPRVÉ:

První šoustání bylo nejhorší – nevím – vysvětlila mi, jak ji vylízat a všechno to kolem šoustání. Vůbec jsem netušil. Řekla, „Víš, Hanku, seš skvělej spisovatel, ale o ženskejch nevíš ani hovno!“ „Co tím chceš říct? Oprcal jsem hromady ženskejch.“ „Ne, ty seš mimo. Nech mě něco tě naučit.“ Řekl jsem, „Tak jo.“ Řekla, „Seš dobrej študent, chlape. Do toho se hnedka dostaneš.“ Toť vše – (Trošku znejistěl. Ne kvůli tématu, ale spíš sentimentálními vzpomínkami.) Ale to lízání může působit trochu jako ponížení. Rád jim dělám dobře, ale... ale je to všecko přeceňovaný. Sex je skvělá věc jen když ti chybí.

O SEXU PŘED AIDS (A SVATBOU):

Prostě jsem jezdil dovnitř a ven. Nevím, byl to takový druh transu, mrdacího transu. Bylo to prostě takový šoustání a šoustání (směje se)... A že jsem se našoustal (směje se).

A ženský, no, řekl jsi pár slov a chytnul ji za zápěstí, „Pocem, holka.“ Odtáhl jsi ji do ložnice a vopíchal. A že si to užívaly, ty vole. Jak ses jednou dostal do rytmu, chlapče, tak jsi jel. Venku běhá spousta osamělých holek, chlape. Vypadají dobře, jen jsou samy. Pořád jen samy vysedávají, chodí do práce, jdou domů... je pro ně dost důležitý, aby je nějakej borec vopíchal. A když s ní sedí, pijou a konverzujou, víš, je to zábava. Bylo to všechno v pohodě. Moderní žena... ta ti ponožkou nezaštupuje, na to zapomeň.

O PSANÍ:

Napsal jsem povídku z pohledu násilníka, který zbil holčičku. Tak mě lidi obvinili. Dělali se mnou rozhovor. Ptali se, „Vám se líbí mlátit holčičky?“ Řekl jsem, „Samozřejmě že ne. Jen věrně zachycuju život.“ Měl jsem problémy se spoustou svých věcí. Na druhou stranu to pomohlo prodávat některé knihy. Ale rozhodující je, že když píšu, píšu pro sebe. (Mocně si potáhne z cigarety.) Je to jak tohle. Prásk je pro mě a popel pro popelník... to je publikace.

Nikdy jsem nepsal ve dne. Je to jako běhat nahý po obchoďáku. Všichni tě můžou vidět. V noci... dáš průchod umění... kouzelné.

O POEZII:

Vždycky si vzpomenu na školní hřiště na gymnáziu, když se objevilo slovo “báseň“ nebo “poezie“, všichni ti klučinové z toho měli srandu a smáli se tomu. Vím proč, bylo to totiž něco falešného. Bylo to falešné a snobské a provždy zavržené. Je to přecitlivělé. Je to velevzácné. Patří to do smetí. Poezie staletí je především totální brak. Podfuk, podvrh.

Bylo jen velmi málo dobrých básníků, sebe nepočítaje. Třeba čínský básník Li Po. Do čtyřech pěti prostých řádků dokázal vložit víc citu, pravdy a vášně než většina básníků na dvanáct čtrnáct stran jejich slátanin. A taky pil víno. Chrlil svoje básně zatímco plul po řece a popíjel víno. Císaři ho milovali, protože byli schopni pochopit, o čem psal... ale on samozřejmě jen pálil své špatné básně (směje se).

O cokoli jsem se pokusil, je podáno, s prominutím, z pohledu dělníka... ječící ženská když se vrátí domů z práce. Prostě všednosti každé existence... něco, co se v poezii během staletí objevilo jen zřídka. Prostě mě berte jako člověka, který tvrdí, že poezie všech těch staletí jsou slátaniny. Je to hanba.

O CELINOVI:

Poprvé když jsem četl Celina, lehl jsem si zrovna do postele s velkou krabicí sušenek. Začal jsem číst a dlabat sušenky a smát se a jíst ty sušenky. Přečetl jsem ten román jedním dechem. No a krabice se šušenkami byla prázdná. Musel jsem se zvednout a napít se vody. Měl jsi mě vidět. Nemohl jsem se pohnout. To s tebou udělá dobrý spisovatel. Skoro tě, ty vole, zabije... a špatný spisovatel zrovna tak.

O SHAKESPEAROVI:

Je přeceňovaný a nedá se číst. Ale lidé to nechtějí slyšet. Víš, svatí se nesmí napadat. Shakespeare je po staletí uznávaný. Můžeš říct, „Ten a ten jsou mizerní herci!“ Ale nemůžeš říct, že Shakespeare stojí za hovno. Jak je tady něco delší dobu, snobi si to začnou přivlastňovat jako paraziti. Když snobi ucítí, že něco přetrvává... privlastňují si. Jakmile jim povíš pravdu, rozzuří se. Nedokážou se s tím vyrovnat. Je to napadání jejich vlastních myšlenkových pochodů. Hnusím se jim.

O JEHO OBLÍBENÉ ČETBĚ:

Četl jsem si The National Enquirer, „Je váš manžel homosexuál?“ Linda mi řekla, „Máš hlas jako teplouš!“ Já řekl, „No jo. Říkal jsem si.“ (směje se) Píšou tady, „Poulí oči?“ Přemýšlej jsem, kurva! To já dělám pořád. Tak teď vím, kdo jsem. Pořád poulím oči... jsem teplouš! Fajn. Je to od The National Enquirer hezké, že mi sdělil, co jsem zač.

O SRANDĚ A SMRTI:

Toho je velmi málo. Co se týče posledního velkého baviče – byl to chlápek jménem James Thurber. Ačkoli byl jeho vtip úžasný, přehlíželi ho. Nyní by ho nazvali psychologem věků. Měl ty mužské/ženské věci – víš, lidský náhled na svět. Byl všelék. Jeho vtip byl tak opravdový, že jsi často musel přímo vybuchnout smíchy vlnou uvolnění. Jinak krom Thurbera o nikom nevím... trochu jsem to nastínil... ale zdaleka nevystihl. Vlastně bych tomu přímo ani neříkal vtip. Řekl bych... “nadvtip.“ Téměř jsem propadl tomuhle nadvtipu. Nevadí, co se stalo... je to směšné. Skoro všechno je směšné. Víš, každý den tropíme pičoviny. To je směšné. Nemyslíš? Pořád musíme chcát, cpát si do hlavy, v uších se nám tvoří maz, chlupy? Musíme se drbat. Dost hnusný a pitomý, co? Kozy jsou k ničemu, i když...

Víš, jsme nestvůry. Pokud si to skutečně uvědomíme, můžeme milovat sami sebe.... uvědomit si, jak jsme směšní s našimi zaklikacenými střevy, zatímco hledíme jeden druhému do očí a říkáme „miluju tě“, hovna se nám pomalu sunou těmi střevy, uhelnatíme, měníme se ve stračky a nikdy si neprdneme v něčí blízkosti. To všechno je ten nadvtip...

A pak umřeme. Ale smrt si nás nevysloužila. Neukázala žádné pověřovací listiny - ty všechny jsme ukázali my. Zasloužili jsme si narozením život? Nejspíš ne, ale každopádně jsme propadli té zkurvené smrti... nenávidím ji. Nenávidím smrt. Nenávidím život. Sere mě, že jsem jim oběma propadl. Víš, kolikrát už jsem se pokusil o sebevraždu? (Linda se ptá, „Pokusil?“) Dejte mi čas, je mi teprve 66 let. Pořád na tom dělám.

Když máš sebevražedné sklony, nic už tě nerozhází... kromě prohry na dostizích. To tě někdy naštve. Proč?... Protože [na dostizích] používáš rozum a ne srdce.

Nikdy jsem nejel na koni.

Nezajímají mě ani tak koně, jako to mýlit se, nebo mít pravdu... ta volba.

O DOSTIZÍCH:

Jeden čas jsem se zkusil živit dostihy. Stojí to za prd. Je to povznášející. Všechno je na hraně – nájemné – všechno. Ale jsi nějaký přeopatrný... není to jednoznačné.

Jednou jsem seděl dole v zatáčce. Závodilo dvanáct koní a všichni běželi v jednom houfu. Vypadalo to jako velká šance. Jediný, co jsem viděl, byly ty velký koňský prdele poskakující nahoru a dolů. Vypadaly divoce. Díval jsem se na ty koňské prdele a říkal jsem si, „Tohle je šílený, tohle je naprosto šílený!“ Pak to ale na tebe tak přišlo, že jsi během několika dní vyhrál čtyři pět set dolarů, vyhrál jsi osm devět závodů za sebou, cítil jsi se jako Bůh, všechno jsi věděl. Všechno to do sebe zapadá.

(Pak ke mně:)

ChB: Všechny tvé dny nejsou dobré, co?
SP: Ne.
ChB: A některé?
SP: Jo.
ChB: Hodně?
SP: Jo.
(Po chvilce, kdy se překvapivě směje)
ChB: Myslel jsem, že řekneš „Jen pár...“ Jaké zklamání!

O LIDECH:

Já po lidech moc nekoukám. Ruší mě. Říká se, že když na někoho moc koukáš, začneš vypadat jako on. Chudák Linda.

Bez lidí se povětšinou dokážu obejít. Nenaplňují mě, oni mě vysávají. Nikoho nerespektuji. Mám takový problém, že... lžu, ale věř mi, je to pravda.

Zřízenec na dostizích je v pohodě. Někdy opouštím stadion a on povídá, „Tak jak je, chlape?“ Řeknu, „Ty vole, dneska koušu... vzdej to, chlape. Mám dost.“ On řekne, „Víš, čím hůř to jde, tím jsem moudřejší.“ Já řeknu, „Ty musíš být teda pěkně moudrej, Franku.“ On řekne, „Je vlastně docela dobře, že jsme se nepotkali, když jsme byli mladší.“ Já řeknu, „To jo, vím co tím myslíš. Sejdeme se v San Quentin.“ „Dobře!“ řekne.

O TOM, JAK HO POZNÁVAJÍ NA DOSTIZÍCH:

Jindy tam zas sedím a cítím, jak na mě civí. Vím, co přijde, tak se zvednu že popojdu. A on řekne, „Promiňte.“ A já řeknu, „Ano, co je!“ On řekne, „Jste Bukowski?“ Já řeknu, „Ne!“ On řekne, „Lidi se vás na to asi pořád ptají, co?“ A já řeknu, „Jo!“ a odejdu. Však víš, už jsme o tom mluvili. Není nic jako soukromí. Víš, já mám lidi rád. Je milé, že třeba mají rádi mé knihy a tak... ale já přece nejsem kniha. Já jsem týpek, co ji napsal, ale nemám zapotřebí, aby vstali a házeli po mě růže nebo tak něco. Chci jen, aby mě nechali žít. Chtěli by s na mě přilepit. Počítají, že dotáhnu nějaký děvky, tvrdou hudbu a že někoho seřežu... ty vole. Čtou mé povídky! Kurva to se všechno stalo 20-30 let zpátky, ty vole!

O SLÁVĚ:

Je to zkáza. Je to kurva, je to děvka, je to zkáza všehomíra. Já jsem na tom výborně, protože jsem slavný v Evropě a neznámý tady. Jsem jedním z nejšťastnějších lidí pod sluncem. Mám zatracený štěstí. Sláva je opravdu strašná. Má to všechno jednoho společného jmenovatele – tupé hlavy. Nemá to cenu. Vybrané publikum je mnohem lepší.

O SAMOTĚ:

Nikdy jsem nebyl osamělý. Byl jsem v pokoji – měl jsem chuť se zabít. Byl jsem skleslý. Cítil jsem se strašně – nadevšechno strašně – ale nikdy jsem neměl pocit, že by do pokoje mohl vstoupit někdo další a vyléčit můj žal... ať by jich bylo kolik chtělo. Jinými slovy, samota je něco, co mě nikdy neskličovalo, protože jsem měl vždycky tenhle strašný sklon k samotářství. Stávalo se mi to na pařbách nebo na stadionech plných kvůli něčemu jásajících lidí, tehdy jsem se možná cítil osamělý. Budu citovat Ibsena, „Ti nejsilnější muži jsou nejosamělejší.“ Nikdy jsem si neřekl, „No, objeví se tady nějaká bloncka a dá mi zašukat, namasíruje mi koule a bude mi hej.“ Ne, to nepomůže. Však víš jak to bývá, „ Ty vole, to pátek večer, kam se chystáš? To tady budeš jen tak sedět?“ No jo. Protože venku nic není. Je to ubohý. Blbec vedle blbce. Ať si blbnou sami. Nikdy jsem neměl nutkání mazat v noci ven. Vysedával jsem po barech, protože jsem nechtěl zkysnout v továrně. Toť vše. Omlouvám se všem těm zástupům, ale já nikdy nebyl osamělý. Já mám rád sebe. Já pro sebe jsem ta nejlepší zábava. Dáme si ještě víno!

O VOLNÉM ČASE:

To je dost důležité – mít čas. Tempo je základ. Jak na delší dobu se vším nesekneš a vůbec nic neděláš, tak všechno ztratíš. Ať jsi borec, cokoli, žena v domácnosti... mezi chlastačkama musí být dlouhé mezery, kdy vůbec nic neděláš. Prostě ležíš na posteli a koukáš do stropu. To je hodně, hodně důležité... prostě vůbec nic nedělat, opravdu hodně důležité. Jenže kolik lidí to v dnešní moderní společnosti dělá? Velice málo. Proto jsou všichni úplně šílení, otrávení, nasraní a plní nenávisti. Kdysi, ještě než jsem se oženil nebo poznal spoustu žen, prostě jsem zatáhl závěsy a tak tři čtyři dny proležel v posteli. Vstal jsem, abych se vysral. Snědl jsem plechovku fazolí, vrátil se do postele a prostě tam tři čtyři dny zůstal. Pak jsem se oblékl a vyšel ven a sluneční svit byl třpytivý a zvuky skvělé. Cítil jsem se plný síly jako znovu nabitá baterie. Ale víš, co mi jako první zkazilo náladu? První lidská tvář, kterou jsem uviděl na chodníku, ztratil jsem v tu chvíli půlku toho všeho. Ta obludná, prázdná, pitomá a bezcitná tvář plná kapitalismu – “dříč.“ A ty zvoláš „Kurva! Půlka toho je v háji.“ Ale pořád byla pryč jen půlka. No jo, volný čas. A nemyslím nějaké velké rozjímání. Myslím nepřemýšlet vůbec. Žádné myšlenky na budoucnost, žádné sebezpytování ve snaze zlepšit se. Prostě... jako panák. Je to nádherné.

O KRÁSE:

Není žádná krása, obzvláště ne v lidské tváři... to, čemu říkáme výraz. Je to všechno jen jakési uspořádání tváře. Jako jestli nos moc netrčí, boky ladí, ušní lalůčky nejsou moc velké, vlasy nejsou příliš dlouhé... Je to určité mylné zevšeobecňování. Lidé si o určitých tvářích myslí, že jsou krásné, ale ve skutečnosti nakonec nejsou. Je to matematická vyjádření ničeho. “Opravdová krása“ vyzařuje, samozřejmě, z charakteru. Nikoli z krásných očí. Tolik žen, kterým jsem řekl, že jsou krásné... kurva, je to jako dívat se do prázdné mísy.

O OŠKLIVOSTI:

Není žádná ošklivost. Je tu věc zvaná znetvoření, ale vnější “ošklivost“ neexistuje... Domluvil jsem.

KDYSI DÁVNO:

Byla zima. Zkoušel jsem se v New Yorku živit jako spisovatel a byl jsem k smrti vyhladovělý. Už tři nebo čtyři dny jsem nejedl. Tak jsem si konečně řekl, „Dám si pořádnej kotel popcornu.“ Bože, tak dlouho jsem nic neměl v ústech, bylo to naprosto vynikající. Víš, každý kousek byl jako steak! Žvýkal jsem a jednoduše to padalo do mého ubohého žaludku. Můj žaludek říkal, „Díky, díky, díky!“ Byl jsem v sedmém nebi, jen tak bloumal, narazil jsem na jakési chlápky a jeden povídal druhému, „Kriste!“ Ten druhý se zeptal, „Co je?“ „Viděl jsi toho maníka jak jedl popcorn? Bože, to bylo drsný!“ A tak jsem si zbytek popcornu neužil. Říkal jsem si, co tím chceš říct, „to bylo drsný?“ Jsem v sedmém nebi. Myslím, že jsem byl taková špína. Takového zmrda můžou vždycky pomlouvat.

O TISKU:

Jsem prostě rád napadán. „Bukowski je odporný!“ Musím se tomu smát, vlastně se mi to líbí. „Panebože, on je ale strašný spisovatel!“ Směju se ještě víc. Taky mě to docela otravuje. Když mi říkají, „Hej, víš, že se o tobě učí na té a té univerzitě,“ otevřu pusu. Nevím... být příliš uznávaný je hrůzostrašné. Máš pocit, jako kdyby jsi udělal něco špatně.

Líbí se mi, když se o mě mluví ve zlém. Zvyšuje to prodej (knih) a dodává mi to pocit zloducha. Necítil bych se dobře kvůli tomu, že jsem dobrý. Ale zlý? Ano. To mě posouvá úplně někam jinam. (Hraje si s malíčkem levé ruky...) Viděl jsi někdy tenhle prst? (Vypadal jakoby zmrzačený do tvaru “L“.) Udělal jsem si to, když jsem byl jednou v noci ožralý. Nevím jak, ale... asi je jen nějak pochroumaný. Ale hodí se přesně na klávesu “a“ (na psacím stroji) a... sakra... přidalo mi to na charakteru. Koukej, teď mám nový charakter i rozměr. (Směje se.)

O ODVAZE:

Většině takzvaných odvážných lidí chybí fantazie. Především si nedokážou představit, co by se mohlo stát, kdyby se něco posralo. Opravdová odvaha je pro ně nepředstavitelná, takoví dělají co musí udělat.

O STRACHU:

O něm nic nevím. (Směje se.)

O NÁSILÍ:

Myslím, že násilí je často překroucené. Určité násilí je třeba. Je tu, v každém z nás, energie, která potřebuje ventil. Myslím, že pokud se ta energie nahromadí, zblázníme se. Ten konečný mír, po kterém všichni toužíme, je neuskutečnitelný. Něco v nás k tomu není uzpůsobeno. Proto rád chodím na box a proto jsem se za mlada rád rval v zapadlých uličkách. “Ventilování energie s dobrým úmyslem“ je někdy nazýváno násilím. Je “zajímavé šílenství“ a “opravdové šílenství.“ Jsou dobré a špatné formy násilí. No, vlastně... je to pitomý výraz. Nevybíjej si ho na úkor ostatních a je to v pohodě.

O PSYCHICKÉ BOLESTI:

Když jsem byl dítě, byl jsem otloukánek. Měl jsem tyhle velké jebáky. To tě obrní proti psychické bolesti. Když jsem byl v Hlavní nemocnici a kurýrovali mě, dovnitř vešel chlápek a povídá, „Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by bral odsávání hnisu s takovým klidem.“ To není statečnost – jak překročíš určitou hranici psychické bolesti, staneš se netečným – je to vývoj, je to přizpůsobení.

Na duševní bolest si nelze zvyknout. Od toho raději pryč.

O PSYCHIATRII:

Co dostane pacient na psychiatrii? Dostane účet.

Myslím, že ten problém mezi psychiatrem a pacientem je ten, že psychiatr vychází z knih, zatímco pacient přišel kvůli tomu, co mu nebo jí udělal život. A třebaže knihy můžou lecos povědět, stránky v knize jsou pořád stejné, kdežto každý pacient je trochu jiný. Je mnohem víc jednotlivých problémů než stránek. Chápeš? Je příliš mnoho šílených lidí, aby to zvládli při „tolik a tolik za hodinu, jak zazvoní zvonek, jdete.“ Jen z toho by se někdo skoro šílený zbláznil. Sotva se rozpovídá a začne se cítit dobře, psychiatr oznámí, „Sestro, dalšího, prosím,“ a pozbude to smysl, což je také zvláštní. Je to všechno odporně přízemní. Borec se tě prostě snaží vojebat. Nejde mu o tvou léčbu. Chce tvoje prachy. Jak zazní zvonek, bere dalšího “blázna“. Teď další důvěřivý “blázen“ zjistí, že jak zazní zvonek, pošlou ho do prdele. Pro léčení šílenství není žádný vymezený čas, ani žádný účet. Většina psychiatrů, které jsem viděl, vypadala, že má sama pocuchané nervy. Ale jsou příliš uvolnění... myslím, že jsou všichni příliš uvolnění. Myslím, že pacient chce vidět trochu šílenství, ale ne moc. Eh! (znuděně) PSYCHIATŘI JSOU NAPROSTO ZBYTEČNÍ! Další otázka?

O DŮVĚŘE:

Důvěra je dobrá pro ty, kteří ji mají. Čili nic pro mě. Věřím víc svému instalatérovi, než životu věčnému. Instalatéři odvádějí dobrou práci. Starají se o to, aby hovna odtékaly.

O CYNISMU:

Vždy mě obviňovali, že jsem cynik. Myslím, že cynismus jsou kyselé hrozny. Myslím, že cynismus je slabost. Hlásá „všechno je špatně! VŠECHNO JE ŠPATNĚ!“ Chápeš? „To není dobře! Tamto není dobře!“ Cynismus je slabost, která člověka zbavuje schopnosti uvědomit si, co se děje. Ano, cynismus je jednoznačně slabost, zrovna jako optimismus. „Sluníčko svítí, ptáčci zpívají – usmívejme se.“ To je taky pičovina. Pravda leží někde uprostřed. Co je, prostě je. Takže to nemůžeš uchopit... je to zlý.

O ZAŽITÝCH MRAVECH:

Nemuselo by být peklo, ale ti, kdo soudí, ho můžou udělat. Myslím, že lidi jsou přeučení. Jsou ve všem přeučení. Musíš zjistit, jak reagovat na to, co se ti stalo. Budu zde muset použít strašný termín... “dobro“. Nevím, kde se vzalo, ale cítím, že v každém z nás je určité základní množství dobra. Nevěřím v Boha, ale věřím v ono “dobro“ procházející jako páteř všemi těly. Dá se o něj pečovat. Je vždy kouzelné, když ti na přeplněné dálnici někdo cizí udělá místo, abys mohl přejet do jiného pruhu... to ti dá naději.

O ROZHOVORECH:

Je to skoro jako být zahnán do rohu. Je to trapné. No, nikdy to neukáže čistou pravdu. Rád si hraju a dělám si trochu srandu, takže si občas vymýšlím, jen tak ze srandy plkám. Takže jestli se o mě chcete něco dovědět, nečtěte žádné rozhovory. Kašlete na mě.

Interview magazine, září 1987

Z anglického originálu přeložil v roce 2006 trasprd.