Dokážete si vybavit vaše první opravdové publikování a jak jste je prožíval?

To si nevzpomínám. Pamatuji si moje první opravdové publikování, povídku v časopise Whit Burnett’s a Martha Foley’s Story roku 1944. Asi rok a půl jsem jim posílal dvě povídky týdně. Povídka, kterou konečně přijali byla ve srovnání s ostatními vytříbenější. Myslím pokud jde o obsah, styl, odvahu, objevnost a tak. Někdy v té době mi taky vzali povídku v Carese Prosby’s portfolio a pak jsem se na to vykašlal. Zahodil jsem všecky ty povídky a soustředil se na pití. Měl jsem pocit, že vydavatelé ještě nebyli připraveni, zatímco já byl, byl jsem připravený a byl jsem také znechucený tím, co jsem četl jako takzvanou přední literaturu. Tak jsem pil a stal jsem se jedním z nejlepších pijanů, to chce taky talent.

Proč jste na tak dlouhou dobu zanechal psaní na plný úvazek, předpokládám, že jste k tomu měl nějaké důvody?

Ano, pití. A krom toho toulání se po různých městech a zaměstnáních. Ve všem jsem viděl jistý smysl a měl jsem s tím pořád problém. Žil jsem životem sebevraha, život na půl ve sračkách a potkal jsem pár drsných a šílených žen. Část z toho se mi později stala podmětem k psaní. Jak říkám, pil jsem. Byl v tom kousek smrti, v nemocnicích a ošetřovnách. Z huby a z prdele se mi valila krev, ale vydržel jsem. A jak jsem byl venku, zase jsem se opil. Když je ti někdy jedno, jestli umřeš, nebo ne, bývá to docela drsné. Pak dva a půl roku jako poštovní doručovatel a jedenáct a půl roku jako poštovní úředník, to mi moc chuti dál žít nepřidalo. V padesáti, dvacet let zpátky, jsem opustil práci a rozhodl se stát se spisovatelem, to jest tím, kdo dostává za placeno za svoje slátaniny. Počítal jsem, že buď to, nebo Bezďák. Měl jsem štěstí. A pořád mám.

Řekněte nám něco málo o vašem přátelství s Johnem Fantem, milujete jeho knihy a stal jste se jeho přítelem…

Jako mladík jsem se přes den potloukal po knihovnách a přes noc po barech. Četl jsem, četl jsem a četl jsem. Pak jsem se čtením skončil. Pořád jsem vytahoval knížky z polic. Ale dokázal jsem přečíst jen pár řádků a cítil jsem faleš a vrátil je zase zpátky. Byla to opravdu strašné. Nic nesouviselo s životem, nebo přinejmenším ne se mnou, s ulicemi, s lidmi, které jsem viděl v ulicích a kteří byli nuceni dělat to, čím se stali. A jednoho dne se mi stalo, že jsem sáhl po knize od kohosi jménem Fante. Ty řády se na mě vrhly. Oheň. Žádné sračky. Ale já jsem o Fantovi nikdy neslyšel, nikdo o něm nemluvil. Byl pouze tam. Kniha. Jmenovala se Ask The Dust. Ten název se mi nelíbil, ale ty slova byly prosté, upřímné a plné vášně. Ty vole, řekl jsem si, tenhle chlap umí psát! No, přečetl jsem všechny jeho knihy, co byly k mání a věděl jsem, že na zemi se pořád vyskytují kouzelní lidé. O Fantovi jsem se ve svých dílech zmínil až o desetiletí později. Má díla teď nejsou vydávána, ale zasílám je Johnu Martinovi z vydavatelství Black Sparrow a ten se mě jednou zeptal, tuším že to bylo po telefonu, ty se pořád zmiňuješ o Fantovi? To je skutečný spisovatel? Řekl jsem mu, že byl a že by si toho chlapce měl přečíst. Zanedlouho jsem od Martina slyšel, byl velmi vzrušený, „Fant je skvělý, skvělý! Nemůžu tomu uvěřit! Jdu znovuvydat jeho spisy!“ A pak se vyrojily Fantovy knihy od Black Sparrow. Fante byl stále naživu. Moje žena mi navrhla, že když je pro mě takovým hrdinou, mohl bych ho navštívit. Ležel v nemocnici, umíral, byl slepý a po amputaci; cukrovka. Navštěvovali jsme ho v nemocnici a jednou doma, kam byl na chviličku propuštěn. Byl to malý buldok, od přírody statečný. Ale byl na odchodu. I ve svém stavu pořád psal, diktoval své ženě. Black Sparrow to vydalo. Byl spisovatelem až do konce. Dokonce mi prozradil námět jeho dalšího románu: basebalistka, která se dostala do první ligy. Jdi do toho, Johne, řekl jsem mu, ale brzy byl konec...

Víte něco o tom filmu natočeném podle jeho knih, zfilmovalo je Bandini?

Ve filmech se moc nevyznám. Myslím, že nejméně pět jeho knih bylo zfilmováno. Strašné. Víte, pracoval pro Hollywood. Právě tam se rozplynul. Právě tam se zastavilo jeho další psaní. „Pročs sakra odešel do Hollywoodu, toho slizkého kousku ničeho?“ ptal jsem se ho. „Mecken mi řekl,“ odpověděl, „ běž do toho a ukaž jim.“ Mecken, ten zkurvysyn poslal Fanta do pekel. H. L. uveřejňovalo spoustu Fantových povídek ve staré American Mercury. Tam potkal Fante Faulknera. Faulkner se vracíval ráno domů střízlivý a ven chodil každý večer na šrot opilý. Museli ho strčit do taxíku.

Slyšeli jsme, že vás dojal film Dominica Deruddera Crazy Love, natočený podle vašich děl. Jaké máte z tohoto filmu pocity?

Crazy love se mi líbí. Jak jsem řekl Derudderovi, udělal jsi mě lepšího, než opravdu jsem. Udělal mě až moc citlivého. Ale vypadalo to pěkně a spousta z toho jsem byl opravdu já.

Jak pokročila biografie, kterou o vás připravuje Neeli Cherkowski? Stýkal jste se s ním kvůli tomu hodně? Jaké máte pocity z toho, že někdo píše o vašem životě?

Biografie je již téměř dokončená. No, Cherkowského znám od čtrnácti nebo možná od šestnácti. Nahrál mě na pásku opilého, často žvatlajícího. Fotky a tak. Nejspíš byl se mnou dost dlouho, viděl spoustu ženských, viděl můj vztek, mou laskavost, mou blbost a tak. Napsal knihu o některých básnících nazvanou Whitman’s Wild Children a bylo v ní tolik vtipu a byla tak zlehka napsaná, že když se na mě obrátil s tím, že by napsal o mě, řekl jsem mu, „Jen do toho.“ Nežádal jsem ho o to. A taky jsem mu neříkal, aby mě bral s nadhledem. Mělo by to taky rozesmát. To určitě neuškodí.

Jste velmi oblíbený v Evropě, Francii, Německu, Švýcarsku i jinde, některé vaše povídky se dokonce objevily jako komiksy, čím to podle vás je? Není to vlivem Carla Weissnera?

Vliv Carla Weissnera na mé dílo, to jak ho překládá, jak ho propaguje, jak o něj pečuje, inu, o tom není pochyb. Ty komiksy jsou opravdu docela povedené. Nevím, proč vznikly. Možná to bylo ze znechucení.

City Lights otiskly Shakespeare Never did This, líbila se vám cesta do Německa?

Ve skutečnosti je Shakespeare Never did This o dvou cestách do Evropy a já je spojil v jedno. Všechno mi to splynulo, protože jsem obě prochlastal. Některým hotelům tam jsem způsobil opravdu krušné chvilky, ale nikdy nezavolali policii, myslím, že jsou opravdu třída.

Jak důležité pro vás bylo nakladatelství Black Sparrow? Vypadá to, že jste si opravdu věrní.

Nakladatelství Black Sparrow mi nabídlo 100 dolarů měsíčně, když přestanu pracovat a zkusím se stát spisovatelem. Nikdo jiný si nevšiml, že žiju. Proč bych neměl být už napořád věrný? Navíc honoráře od Black Sparrow se vyrovnají nebo předčí všecky jiné honoráře. Je to opravdu klika.

Projevujete nesmírnou náklonnost a věrnost malému nakladatelství, jak to?

Malá nakladatelství vždycky vydávala moji tvorbu, které se velká nakladatelství bála. A stále vydávají.

Oblíbil jste si nějakou z vašich knih?

Každá moje poslední kniha je moje nejoblíbenější.

Je všeobecně známé, že máte rád vážnou hudbu, kdo je váš oblíbenec a proč?

Sibelius. Ta dlouhá hluboká tonalita. A vášeň, která burcuje.

Pořád chodíte na dostihy? Strávil jste na nich hodně času?

Šel jsem na dostihy, protože jsem se pokoušel najít náhradu za pití. Nepodařilo se. Tak jsem pil na dostizích. Nikdo mě tam neobtěžoval. A jak jste přemýšlel o sázkách, vsázel, našel jste si skvělý obchod pro sebe i pro jiné. Například, neúplné vědomosti jsou horší než vůbec žádné vědomosti. Je to dobrá škola, i když občas trošku nudná, ale dává vám zapomenout, že jste spisovatel nebo cokoli, čím můžete být.

Máte nějaké ideální podmínky pro psaní? Píšete většinu dní?

Ideální podmínky jsou mezi 10 večer a 2 ráno. Láhev vína, kuřivo, rádio naladěné na vážnou hudbu. Píšu tak dvě tři noci v týdnu, je to ta největší sranda na světě.

Vrátíte se někdy do Evropy? Před pár lety se říkalo, že jedete do London Book Fair!

Nemyslím si, že bych ještě někdy cestoval. Cestování, to jsou samé nepříjemnosti. Kamkoli se podějete, čekají na vás potíže.

Můžete nám prozradit něco o vaší další knize?

Obvykle co rok, to kniha. Vím, že to zní strašně, ale píšu lépe, než kdykoli dřív.

Co vás v budoucnu čeká? Zůstanete u psaní?

Psát přestanu až umřu. Nic jiného mě nezastaví: smrt.

Časopis Transit, 1994

Z angličtiny v roce 2007 přeložil trasprd.