Nejkrásnější ženská ve městě
Ladislav Nagy, Reflex 2007

Podobně jako Henry Miller, William Burroughs a další spisovatelé tvořící na okraji se i Charles Bukowski do českého překladu dostal poměrně záhy, byť tato rychlost byla občas vykoupena přemírou entuziasmu nahrazujícího profesionalitu. Skutečnost, že někdo píše hovorovým jazykem, ještě neznamená, že takovému jazyku chybí poetika a že takový text může překládat každý. Proto je moc dobře, že povídková sbírka Nejkrásnější ženská ve městě Charlese Bukowského vychází až teď a že se jí dostalo náležité redakční péče.
Kniha nabízí snad to nejlepší z Bukowského – jsou tu zjevně autobiografické texty z nelehkých období, povídky ze života na okraji, vše prostoupené všudypřítomným odporem proti autoritě a konvencím a Bukowského humorem: „A tak začala dostihová sezóna v Hollywood Parku a já pochopitelně nemohl chybět. Moc se toho nezměnilo: koně vypadali pořád stejně a lidi o trochu hůř.“ Chlast, bordely a dostihová závodiště – svět Charlese Bukowského je v mnohém zvláštní, z pohledu většinové společnosti se může jevit jako svět nemorální, upadlý, jenže Bukowski je mistr právě v tom, jak svým psaním naznačuje, že všichni ti ochlastové, zoufalí sázkaři a prostitutky nejsou o nic horší než ti, kteří se prezentují jako obyvatelé nejvyšších pater společnosti. Ale Bukowski není zdaleka jen moralista, je žákem Henryho Millera, což se nejvýrazněji projevuje ve snaze zachytit okolní svět ve vší pestrobarevnosti, živelnosti a kráse. Není to ale krása podléhající nějakým klasickým definicím, vyvěrá z jedinečnosti, odlišnosti…a též pomíjivosti.
Podobně jako Henry Miller i Charles Bukowski je velice obtížný spisovatel na překlad, zvláště pak do češtiny, kdy překladatel musí pečlivě volit jakou rovinu hovorového nebo nespisovného jazyka použije, aby náležitě zachytil Bukowského literární výraz. O tuto povídkovou sbírku se rozdělili čtyři překladatelé – Bob Hýsek, Martina Knápková, Michala Marková a Martin svoboda – a až na jednu výjimku se jim podařilo podat velice koncisní, přesvědčivý výkon. Možná i díky redakci text vůbec nebudí dojem, že jej překládalo více autorů, dobře se čte a hlavně, čte se jako Bukowski. Ale teď k té výjimce – tou je Bob Hýsek, jehož překlad působí vedle těch ostatních učednicky. Nevím, zda to bylo z donucení, anebo to byla jeho vlastní volba, ale tento překladatel se vrhl do textů z dostihového prostředí, které bylo Bukowskému blízké a jež se vyznačuje specifickým jazykem. To se však Bob Hýsek rozhodl naprosto ignorovat a výsledkem je text, který by bylo možné pokládat za parodii: podle Hýska mají koně „koeficient“, dostihy jsou pro něj „závody“, handicap je pro něj „zátěž“, ošetřovatel je pro něj „čeledín“ a pracovní jezdec, který jezdí koně v tréninku, je pro něj „cvičný žokej“ (exercise rider). No, spíš to vypadá, že pan Hýsek je takovým cvičným překladatelem. Jeho výkon je o to komičtější, že se snaží své novotvary, případně nemotorný překlad opisem kombinovat s ležérní hovorovou řečí: „Kašlete na finišáky. To jsou koně, kteří naposledy doběhli o 5 až 16 délek před ostatníma, ale stejně nevyhráli a nastupujou znova proti těm samejm nebo podobnejm soupeřům“ – co se tím proboha chce říct? A co je to podle pana Hýska finišák? Kůň, co chodí „speedem“, anebo naopak kůň, co žádný speed nemá? Ani v ostatních textech není Hýsek o moc lepší – jeho snaha o nápaditost je toporná, například když „šlápota“ z úvodní povídky tahá z postele vypravěče slovy: „Vstávej, rošťáku! Ošplíchni si ksichtík a frantíka a pojď se nadlábnout!“ Čtenáři tedy nezbývá než si „ošplíchnout ksichtík“ (no, možná i frantíka) zatnout zuby a číst dál. Zbytek knihy totiž opravdu stojí za to.